Gule pro Sobotku (a jeho voliče)

Zdá se, že Andreji Babišovi projde u části voličů cokoliv. I kdyby zavedl v každé hospodě a v každém supermarketu povinný desátek pro Agrofert, byli by nadšení, jak on jediný to tu dovede dát do latě a nepotřebuje krást. Pohádka o skromném miliardáři zabírá i po třech letech dost dobře a aktuální preference dávají kombinaci ANO + KSČ dokonce ústavní většinu. 

Pokud Andrej Babiš vyhraje volby, Miloš Zeman nemůže pověřit sestavením vlády nikoho jiného. A Babiš ji sestaví, i kdyby ji měl, řečeno s klasikem, dát dohromady s Marťany – což ale nebude třeba, protože si situaci pojišťuje už teď prakticky ve všech stranách a je v podstatě jisté, že možnost být u toho bude téměř pro kohokoliv silnějším magnetem než přitažlivost principů či hodnot. 

Dokonce i Babišovi dlouholetí kritici jako šéfredaktor Respektu Erik Tabery začínají s podílem jiných stran na vládě Agrofertu pracovat jako s racionální strategií – protože se živí iluzí, že v rámci koalice se korekce daří snáz. Bohužel si přitom málokdo dokáže připustit, že Babiš premiér je o dost jiná síla i pravomoc než Babiš jako druhý v pořadí. 

V nejvyšší exekutivní roli dostane do rukou nástroje, které dosud nemá, a díky nimž zvládne udržet na uzdě všechny, kdo by chtěli na uzdě držet jeho. A je v tomto ohledu úplně lhostejné, jestli budou na palubě s ním, nebo ne. Povedlo se to v Maďarsku, povedlo se to v Polsku, stačí jen chtít překračovat hranice dosud přijatelného. Babiš už dokázal, že tohle dokáže. Jeho cíl vskutku není lepší Česko, ale vše pro jednu velkou rodinnou firmu.

A je zajímavé sledovat, jak mu to ostatní zjednodušují. Kritika Babiše nezabírá, protože ji buď říkají ti, proti kterým svou rétorikou uspěl, nebo jde o kritiku bez nabídnutí funkční alternativy, která by občanům nahradila hlad po lepším příštím.

Existují jiné cesty?

Kdo nechce republiku Agrofert, moc herních možností nemá. I kdyby svůj hlas dal demokratičtější alternativě, Andrej Babiš bude první na tahu a prakticky každá strana nebo její část to bude chtít zkusit. Takže co v takové situaci?

Klíčové je, aby ANO nevyhrálo volby. Může se to podařit? Může. Co si budeme povídat, dosavadní výsledky ANO neukazují na žádné velké voličské nadšení. Držet se kolem 25 procent při tak masivní PR a marketingové práci, s tolika médii v zádech a klientelistickými sítěmi po celé zemi, je vlastně zoufalý neúspěch. Na výhru to stačí, ta ale nemusí být nijak dechberoucí.

Do voleb zasáhne do hry ještě spousta proměnných a ze všeho nejvíc to bude souboj lídrů. Když se podíváme zpátky, volby vyhrávali především ranaři, chlapi s gulama, kteří pod sebe stáhli klíčovou masu lidí, předvedli jim energii a aspoň nějakou vizi. Současně byli arogantní, nekompromisní, bezohlední, často za hranicí férových pravidel. Ale také cílevědomí, plně ponořeni do své role, kterou chtěli urvat. 
Takhle vyhráli volby Klaus, Zeman, Topolánek i Paroubek (ten je ovšem díky tomu zároveň i prohrál), zařadit sem lze i Kalouska a jeho mimořádný výkon při nástupu TOP09. Ostatní premiéři vládu přebírali za mimořádných okolností nebo jako ne-vítězové. Výjimkou byl specifický případ Špidla. 

Významnou část českých voličů zkrátka gule přitahují a bez nich takřka nejde vyhrát. Chceme chlapa, který se s tím nesere, se všemi zatočí, všem ukáže a hlavně všechno vyřeší. A je tak trochu „jedním z nás”. Tuhle cílovku se dnes rozhodl naplno pokrýt Andrej Babiš, který ještě přidává rádoby osobní kontakt na úrovni „čágo belo lidiček”. Proti předchozím volbám jednoznačně posunul elektorát doleva a dolů. A doufá, že tam najde chybějící článek k převzetí moci.

Je fascinující sledovat, jak mu v tomto ohledu všichni ostatní vyklízejí pole. Sobotka s Bělobrádkem vsadili ve vládě na metodu zadržování a vymlčení kritických chvil, protože si uvědomovali, že konfrontace u klíčového elektorátu by byla kontraproduktivní. Dosud nejrazantnějším číslem Fialy byl zájezd k maďarským hranicím, kde se prošel blátem v drahém obleku a polobotkách. A Kalousek, ač stále nejschopnější rétor politické sféry, jako obecní hromosvod všeho zlého nezabírá.

A to mluvíme jen o lídrovství, nikoliv o skutečné politické alternativě v podobě přesvědčivých programů, ideologického a hodnotového ukotvení, vazby na reálné problémy voličů, dennodenní práci na všech úrovních. Takže kde vzít gule a nekrást? Bohužel vůbec jedinou sázkou, kterou lze tímto směrem  učinit, zůstává zřejmě Bohuslav Sobotka. Nikdo jiný nemá ani malou šanci volby vyhrát, Sobotka stále ještě může. Je to nereálné? Ne tak docela.

Jak se zbavit slabin

Někdy nouze naučí i Dalibora housti. Vraťme se nyní k minulým volbám. Dvě rozdílná křídla sociální demokracie dlouhodobě soupeřila o moc, což vygradovalo v Lánech, kde se jedna strana odrovnala ještě víc než Sobotka svým nedostatečným úspěchem ve volbách. Sobotka tak trochu utrpěl premiérství, i když právě tady lze najít důkaz, že v nouzi nejvyšší dokáže mobilizovat své síly a překonat svou přirozenou povahu – v rozhodující chvíli sehrál vrchol šachové partie s vnitrostranickou opozicí ukázkově. 

Nicméně na začátku vlády měl proti sobě nadále sice zraněné, ale v reálu většinové populistické křídlo vlastní strany s prezidentovou touhou po pomstě v zádech. A navrch koaličního partnera, který původně očekával volby až o půl roku později a chtěl je rovnou vyhrát. Takže bylo jasné, že si od začátku bude budovat pozici na odvetu v příštích volbách.

Skutečnost, že Sobotka tohle všechno ustál a dovede vládu až na konec mandátu, sám o sobě nelze nepovažovat za úspěšný zářez – této vládě se dá vytknout tisíce věcí, osekávání svobod na prvním místě. Ale čistě mocensky Sobotka překonal tolik nástrah, až je to pozoruhodné. Před necelým rokem jej mnozí dosavadní nevoliči dokonce začali považovat za novou přijatelnou cestu nebo aspoň menší zlo – dokud to nezabil potupným pročínským Prohlášením čtyř, což byla děsivá chyba, která relativizuje všechny kroky, které Sobotka činil a činí ve jménu liberálnější podoby své strany. Nicméně i tohle memento může být překryto, protože jeho důsledky byly spíše jen symbolické. Zvlášť u lidí, pro něž je pořád menším zlem selhávající předseda demokratické strany závislé na mnoha protichůdných vlivech než autokrat ovládající půlku republiky bez jakékoliv kontroly.

Sobotka však musí ukázat, že do nadcházejícího boje chce jít naplno, a že ho bude chtít urvat pro sebe. Poté, co populistické křídlo sociální demokracie v krajských volbách přišlo o významnou část klíčových reprezentantů, zůstal pro stranu jedinou možností. Strana půjde jednoznačně za ním, ať už dobrovolně, či nedobrovolně, protože jí nic jiného nezbývá. A když se podíváme na Sobotkovy poslední kroky, zdá se, že si to uvědomuje a jeho útok na pozice nejspíš už začal.

Rozhodl se znovu výrazně oslovit přirozený elektorát strany, který se začal stáčet k Babišovi, a přinejmenším rétoricky jde tvrdě po sociálních apelech. Někdo tomu říká uplácení voličů, jenže ve světle této kritiky je třeba se ptát: dá se v Česku vyhrát zásadně jinak? 

Sociální karta je klíčová, její význam se do značné míry projevil u Brexitu i u Trumpa. A tahle voličská skupina rozhodne volby, ať se nám to líbí, nebo ne. Ideály, ani svobodou, se zlákat nedá. Ostatně nikdo jiný neudělal pro zlepšení podmínek slabších sociálních vrstev víc než sociální demokracie za poslední tři roky. 

Když nálepky a populismus používá Zeman a Babiš, těžko může vyhrát někdo, kdo se jich bude úplně štítit. Je dobré si všimnout, jak Babišovi vadí, že o něm Sobotka začal před svými voliči mluvit jako o miliardáři. Taková terminologie je sázka na úplně stejné mechanismy, se kterými pracuje kampaň ANO nebo prezident – po celou svou kariéru. Není to moc hezké, ale nejspíš je to nezbytné. 

Pokud Sobotka neudělá další fatální kiks, jako byl ten s Čínou, když k tomu přidá pár gest jako je odmítnutí kontrasignace Karla Srpa (kterými si nakloní liberální středové voliče, aniž by to ohrozilo ty levicové), a pokud systematicky pojede sociální notu, může to záhy přinést plusové body. Jen to musí být viditelné, jednoznačné, razantní.

Sobotka nyní poprvé nemusí být svázaný ohledy na stranické ani koaliční poměry, přičemž konfrontace s prezidentem se zdá nevyhnutelná. Pokud prohraje volby, skončí. Důstojných únikových cest pro něj osobně zas tak moc není, proto je logické vsadit na jednu kartu. A jak se ukázalo, když je zahnaný do rohu, bývá Sobotka paradoxně nejpřesvědčivější. Jakmile přijde o svou nevyhraněnost, přílišné taktizování, opatrnost a tedy nečitelnost a nepřesvědčivost (před voliči i spolustraníky), ztratí svou největší slabinu. A jedině tak se před ním otevře určitá šance.

Životní úkol Bohuslava S.

Andrej Babiš bude v nadcházející kampani ze všech stran čelit tlaku, který dosud nepoznal. Navíc se mezitím sám politikou umazal, takže už nemůže kampaň postavit na boji proti tradičním stranám – byl s nimi v holportu. 

Těžko odhadovat, co s Babišovou pověstí udělá druhá vlna EET, která hází klacky pod nohy e-byznysu, nebo do čeho vyústí jeho zamotané vysvětlování, jak si mohl za vlastní peníze koupit dluhopisy Agrofertu, aby se vyhnul daním. Jisté je, že to nebude mít jednoduché, a že pod tlakem ztrácí nervy a sebekontrolu.

Mobilizace sil před říjnovými volbami bude obrovská. Na všech stranách. A jde o mimořádně důležité hlasování: budeme rozhodovat, jestli se tato země přidá k autoritativním trendům, které vidíme růst zde i kolem nás, nebo zda ji udržíme na klopýtavé, tápající, často neefektivní, ale stále ještě demokratické cestě. 

Šance na pokračování demokracie existuje a posílit ji jistě může hned několik stran, kterým člověk bude moci hodit svůj hlas, aniž by se od voleb musel vracet kanálem. Ale ten, kdo v rukou drží nejvíc, je v součtu všeho nakonec Bohuslav Sobotka. Svým způsobem má před sebou životní úkol.