Severněji zpívají jen velryby a racci

Kultura

Málokdy mi připadají slova příliš obyčejná na to, aby popsala, co oči vidí, ale teď ten pocit mám. Stal jsem se svědkem zázraku: Kapela Už jsme doma zahrála na Špicberkách! Jenže proč to najednou zní tak normálně? Cesta, kterou v září podnikl Míra Wanek se svými přáteli, rozhodně normální nebyla.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Plavba rychlou lodí z někdejší (sovětské) hornické osady jménem Pyramida do největšího (norského) městečka tady na Špicberkách, Longyearbyenu, trvá tři hodiny. Všichni jsme v podpalubí, pijeme kafe zdarma, do něj si lijeme z domovů dovezenou whisky. Vedle mě sedí dva lidé.

Prvním z nich je Martin Velíšek, výtvarník, který se před pár lety propil do bodu, ze kterého se jen těžko vrací – občas se opakuje, potřebuje nad sebou přátelský dohled, ale pořád to je vynikající kumpán, a protože konzumaci alkoholu omezil, mívá pozoruhodné hlášky. „Když se kouknu přes okno ven,“ vytahuje jednu právě teď, „připomíná mi krajina na pobřeží nějaký prvohory, kde by se klidně mohl objevit veleještěr. Krása. Z takovejch zážitků budu žít doma na Žižkově určitě nejmíň měsíc!“

Veleještěra jsem zatím neviděl, to ne, ale lední medvědy za dnešek tři.

Po druhé ruce mám písničkáře Jakuba Čermáka, i ten se upřeně dívá skrze okno, ale spíš než krajiny si všímá jediné osoby, která stojí v mrazu na palubní přídi – doširoka rozkročeného muže, jemuž chce ledový vítr vyrvat z lebky andělské vlasy. 

Tím podivínem venku je jeho otec, jedna z nejdůležitějších postav české rockové hudby. Jmenuje se Miroslav Wanek, v dubnu mu bylo padesát šest let a coby srdce i mozek vede kapelu Už jsme doma, která si už zahrála ve dvaačtyřiceti zemích světa. Kuba ho nepřestává sledovat a zároveň s netajenou láskou prohodí: „Táta měl vždycky rád polárnické příběhy a velcí polárníci tátovi podle mě odpovídají i charakterově. Bývají to šílení lidi, kteří si vytyčí skoro nedostižný cíl, ale pokud je nezastaví smrt, nakonec k němu dojdou.“ 

Míra Wanek ke svému cíli právě došel. Všichni to víme, všechny nás to dojímá. Posvátnou chvilku přeruší opět Martin Velíšek, který je odjakživa nehrajícím členem Už jsme doma a v těchto dnech má díky Mírovi na Špicberkách výstavu. „Kromě prvohor mi to tady taky připomíná verneovku Cesta na Měsíc,“ vyhrkne, „připadám si v té holé, monumentální krajině tááákhle prťavej! Ale žít bych tady asi nechtěl, mám rád naše čtvero ročních období. Tenhle extrém je pro lidi typu Míry; vždyť on je vlastně seveřan...“

 

Jak se řekne grónsky siven?

Není zřejmé, zdali Míra Wanek k lodnímu zábradlí nepřimrzl, tak se jdu podívat; na pravoboku se právě zřítil kus ledovce do moře.

Můžu? Míra má tváře modré a oči lesklé. Přikývne. Tak snad neruším.

Vyprávím mu, co právě v podpalubí prohlásil Velíšek. „Trochu seveřan jsem,“ usměje se Míra, „už od puberty mě zajímalo hlavně Grónsko, Island a právě Špicberky – představ si, že jsem se dokonce na počátku devadesátých let snažil učit jak norštinu, tak i grónštinu.“ 

Grónštinu? Nebýt taková zima, poklepu si na čelo…

„Jo – česká slova jsem si přeložil do angličtiny, z té přes jeden slovník do islandštiny a z té přes slovník grónsko-islandský konečně do grónštiny. Tímhle stylem jsem půl roku studoval, protože jsem doufal, že jednou na sever pojedu, tak abych uměl aspoň pár frází...“

Tak tohle je, prosím, Míra Wanek. Nejorganizovanější pankáč. Puntičkář. Na Špicberky s ním vyrazilo zhruba čtyřicet Čechů, kamarádů a fanoušků, kterým on osobně sepsal a rozeslal třicetistránkový manuál, z něhož jsme se dozvěděli, jaké bude který den počasí nebo kde si v Longyearbyenu objednat uzeného sivena s křenovým krémem.  

„Martin Velíšek se trefil,“ bere mě za paži a kymácivě směřujeme do tepla, „protože já třeba nemám moc rád Itálii nebo Řecko; nejen klimaticky, ale i pro tu jejich prudkou povahu. Potřebuju klid. Spousta lidí se naštve a za tři minuty o tom neví, ale já ne, já to nevydejchávám. Když se s někým pohádám, trápí mě to klidně rok, někdy i celý život.“

 

Co píší Svalbard Posten?

Než si i Míra nalije lodní kávu, vzpomínám na konverzaci, kterou jsem zažil před třemi dny, když jsme na sedmdesátou osmou rovnoběžku do Longyearbyenu přiletěli. 

Cestou od protestantského kostela k malému přístavu jsme šli tenkrát ve třech, opět tam byl Jakub Čermák, a potom taky Romek Hanzlík, který s jeho otcem chodil od třetí třídy v severočeských Teplicích do školy, v počátcích kapely Už jsme doma hrával na kytaru a poslední čtvrtstoletí jí dělá manažera.

Pokud si dobře vzpomínám, povídali si nějak takhle:

Romek: O výpravě na daleký sever Míra mluvil v dodávce při cestách na štace už v první polovině devadesátých let – tehdy například odebíral špicberské noviny Svalbard Posten a byl šťastnej, když si po hodině přeložil, že paní Andersonová na zahrádce vypěstovala růži. 

Jakub: Když jsem za tátou jako malej jezdíval na víkendy do pražskejch Hájů, našel jsem v knihovničce česko-norskej slovník a právě tyhle noviny. A i když později objel s kapelou celej svět, říkával: „Japonsko dobrý, ale ještě ty Špicberky… Nový Zéland dobrý, ale ještě zbývaj Špicberky!“ 

Romek: Oba jsme jako kluci četli Františka Běhounka, kterej se dostal na Špicberky ve dvacátejch letech. A víš vůbec, kterej náš spoluobčan se sem dostal jako první? 

Jakub: Julius von Payer z Teplic. 

Romek: No právě, z Teplic, odkud jsme i my. Objevil Zemi Františka Josefa, kde je od té doby Teplická zátoka a Šanovský ostrov! 

Jakub: Tohle všechno mi táta jako dítěti zasněně vyprávěl.

Romek: No jo, zasněně, ale zároveň byl vždycky zimomřivej. 

Jakub: Což on asi je. Doma si často na něco stěžuje, takže když se na Špicberky před čtyřmi lety vypravil poprvé, tak jsem měl strach, protože mu zrovna našli cukrovku. Říkal jsem si, jestli to tady zvládne, ty jízdy se psím spřežením a plavby na lodi, ale pak jsem viděl fotky, jak chodí jen v triku, protože on mívá strašnou životní páru ve chvíli, kdy se pro něco nadchne. Až po návratu si zas bude stěžovat, že mu táhne na nohy…

Romek: Poprvé tu byl před čtyřmi lety, ale snažil se o to už před deseti – problém byl v tom, že na Špicberky pořád všem mailoval, jenže nikdo neodpovídal.

Jakub: To je můj táta. Vždycky píše tisíc mailů, nikdo neodpovídá a on má depresi. Dlouhá léta odesílal vánoční přání sedmi stům lidem po celém světě, a jemu jich přišlo zhruba pět… Je lehounce obsesivní, ale to je zároveň zdrojem jeho síly.

Romek: Nakonec dosáhl svého. Cestou sem jsme vedle sebe seděli v letadle, a když se pod námi objevil Longyearbyen, Míra se ke mně otočil: „Já ti mám normálně slzy v očích.“ Pak ale dodal, že si to dojetí nechá až na chvíli, kdy kapela dohraje špicberskej koncert… 

 

Zážitek jako v Goražde

Míra Wanek se napije z kouřícího kelímku. „Před chvílí na palubě jsi mě zastihl ve chvilce euforie – tělo říkalo, jdi už do tepla!, ale já tam zůstával se zavřenýma očima a nutil se vydržet co nejdýl, protože mrazivej vítr řval: Tohle jsi chtěl, nakonec se to povedlo!“

Ptám se ho, jestli se dá zážitek ze hraní na Špicberkách přirovnat k něčemu jinému, on chvíli přemýšlí. Nahlas si sumíruje svůj cestovatelský život. Dětství strávil hlavně v Dubí, takže se párkrát mrknul do východoněmeckých Drážďan, o moc dál to nešlo. Navzdory tomu si neustále maloval státní vlajky, z nichž nejvíc ho bavila nepálská, miloval mapy a v nich začal cíleně vyhledávat nejodlehlejší místa: „Zajímaly mě silnice, které najednou končí – chtěl jsem vědět, jak to vypadá za koncem.“ 

Roku 1981 si se svou první kapelou FPB zahrál ilegálně v polském Jarocině, v lednu 1986 mu policie na čtyři roky zabavila pas. „V Teplicích udělali zátah mezi lidmi, kteří se chystali na pohřeb Jaroslava Seiferta, zadrželi nás, udělali domovní prohlídky, a já kromě toho, že jsem byl redaktorem časopisu PAKO (Patafyzické kolegium), jsem měl doma i spoustu dalšího samizdatu...“

V devětaosmdesátém dostal pas zpátky, odjel na koncert Jaroslava Hutky do Budapešti – a koncem léta téhož roku se dostal prvně na Západ. „Hned bylo jasné,“ říká, „že cesta povede do Paříže, protože jsem byl odkojený četbou Rimbauda, Verlaina nebo Lautréamonta.“ 

Ptám se ho, proč neemigroval.

„Nemohl jsem. A nejspíš pořád nemůžu. Roku 1997 jsem se oženil v Americe a dva roky žil v New Yorku, ale brečel jsem tam jak dítě a chtěl domů. Hodně cestuju, rád poznávám, ochutnávám, mám respekt k odlišnému, ale natrvalo žít jinde nějak neumím...“ 

Pomalu zapomínáme na to, jak zněla původní otázka: dá se špicberský zážitek k něčemu přirovnat? „Snad k roku 1992, kdy jsme s kapelou poprvé letěli do Spojených států; od té doby jsme tam zahráli téměř osm set koncertů. Ale tohle je víc. Srovnatelná je jen jedna cesta – v lednu roku 1996 jsme vyrazili jako první kapela po čtyřech letech války zahrát do bosenského Goražde. Město bylo pořád ještě v obklíčení, padesát kilometrů jsme jeli tankem IFOR přes srbské území, na kterém byli ostřelovači, a v cíli jsme potkali osmnáctileté kluky, kteří byli neuvěřitelně nadšení, protože tam žili od svých čtrnácti uzavření, místo muziky slyšeli denně střelbu. Potom najednou přijede tank, z něj vystoupí kapela a zahraje bigbítovej koncert. Myslím, že jsme se tam tehdy stali symbolem nových časů, protože pokud už ve městě může zaznít koncert, tak se vrací normální život.“ 

 

Pogo v ponožkách

Před pěti lety Míra Wanek skládal písně na budoucí desku jménem Kry a rozhodl se, že ji pokřtí na Špicberkách.

Pomohlo několik náhod, z nichž jedna má jméno Roman a příjmení Staněk. „Šel jsem do cestovní kanceláře, která má Špicberky v katalogu, a tam mi řekli, že je pro ně externě připravuje nějakej Staněk. O něco později jsme hráli s kapelou v Polsku, kde se na koncertě objevil jakejsi Staněk: Nejsi ten průvodce? Jsi? To je náhoda! Já bych strašně moc chtěl na Špicberky, ale nemám na to!“

Roman Staněk řekl, že ho vezme k příští turistické výpravě coby svého asistenta, stačí koupit za tři tisíce letenku, a tak Míra poprvé v životě viděl ledního medvěda jinde než v zoo.

Ke zdaru akce pomohl i fakt, že mají v Longyearbyenu čeští přírodovědci svou polární stanici, rádi nabídli pomoc, a nakonec se objevil i mecenáš jménem L. (nechce slávu ani díky), který řekl, že pokud bude třeba, pomůže finančně. V praxi to dopadlo tak, že přispěl dalším desítkám fanoušků na letenky, několikrát všechny pozval na steak ze soba nebo z velryby, a potom taky na piva, protože ve špicberské hospodě stojí jedno čepované dvě stě korun.

Nikdo z aktérů na tomto zájezdu nevydělal vůbec nic, naopak – ale i tak se koncertní den D v Longyearbyenu povedl. Odpoledne Už jsme doma zahráli v tamním kulturáku hudebně-divadelní představení na motivy seriálu Krysáci a večer to byl dvouhodinový nářez vrcholící punkovým pogem, které připomínalo krasobruslení, protože na Špicberkách se i při příchodu do klubu musíte zout a v ponožkách to na parketu klouže.

Dostavila se stovka lidí; polovina Čechů, polovina Špicberčanů. Dojatý Míra hovořil anglicky: „Severněji už asi žádnou kapelu nikdy neuslyšíte,“ pravil, ale neměl pravdu. Zítra uvidíme. Budou to zase jeho Už jsme doma…

Uprostřed koncertu pak Míra Wanek zahájí křest desky Kry a na pódium pozve kmotry – Káču a Luboše Wurmovy z pražského Braníka. Wurmovi na pódium nechtějí, stydí se. Kdyby věděli, co je čeká, vůbec by na koncert nešli.

Míra ale nemohl vybrat jinak, protože pro něj jsou Wurmovi životním požehnáním – když se kapela roku 1991 stěhovala z Teplic do Prahy, nechali ji ve svém tehdy rozestaveném domku zkoušet; a Už jsme doma tam pak dělali rámus dalších dvacet let. (Káča mi  řekne: „Kluci byli sympaťáci, muzika se nám líbila, takže všechno dobrý. Míra mi tam pravidelně vozil cizince, abych se naučila pořádně anglicky, takže například kapela The Residents přišla na knedlo-vepřo-zelo, a když odcházela, tak měli všichni členové na ramenou ranečky plné makových buchet...“) 

Rozhlížím se po sále a některé přítomné Čechy jsem dosud neznal – přišel například jakýsi Tomáš s medvědobijkou přes rameno, že prý jde na koncert pěšky už čtyři dny ze čtyřicet kilometrů vzdálené osady Barentsburg: „Dobrý,“ řekl v pauze mezi písněmi Hollywood a Jessica, „střílet jsem nemusel, medvědi si mě nevšímali.“

Za místní byl v sále například sládek zdejšího pivovaru Svalbard Bryggeri, nejsevernějšího na světě – na sobě propocené triko Už jsme doma, na rtech  větu „Tohle je nejlepší koncert nejlepší kapely v mým životě!“. Je pravda, že do Longyearbyenu mnoho rockových skupin nejezdívá, i tak to ale potěší, že jo, Míro?

Nevnímá mě. Právě dává interview zpravodaji listu Svalbard Posten, který kdysi – coby zřejmě jediný český abonent – dva roky odebíral. 

 

Euforie v Pyramidě

K ránu se Míry ptám, co čeká od příštích hodin. „Všichni poplujeme na sever, do ruský osady Pyramida,“ přikyvuje, „bereme si akustický nástroje, ale odtamtud mi opravdu nikdo neodpověděl, tak si nejsem jistej, jestli nám dovolí zahrát byť jednu jedinou písničku.“

Když ale po třech hodinách přistaneme u někdejšího hornického městečka, kde dnes trvale žijí dva lidé a přes sezonu je jich zhruba dvacet (vesměs mladí, moderní, anglicky hovořící Rusové), stane se další náhoda. Jeden z těch mladých Rusů vítá Míru hned na molu: „Vše je zařízeno, zahrajete si dvakrát dvě písně, nejdřív v někdejším kulturáku, potom v baru.“

Míra se rozzáří. „Tak vy jste četli moje maily?“

Ano, samozřejmě, četli. „Pocházím z Petrohradu a moje tamní parta od dětství poslouchá Už jsme doma. Vítejte. A pojďte!“

„Vidíte?“ rozhlíží se Míra po nás ostatních, „mělo to smysl, oni to četli a souhlasili, jen mi zapomněli odepsat. Koncerty budou!“

Radostně zajásáme pod Leninovou bustou na někdejší třídě 60. výročí Velkého října, kde už dvacet let nikdo nebydlí, protože těžba černého uhlí tehdy skončila.

Není tu signál, není tu internet, ale my nic takového nepotřebujeme; kapela hraje akusticky a Míra by ani nemusel zpívat, protože tak činíme my ostatní: „Lepší odposlechy jsme nikdy neměli,“ chválí nás později muzikanti.

Všichni se blaženě usmívají – po posledním tónu chceme přídavek, ale parník na nás už od mola netrpělivě troubí. Nevadí. Zpívat si budeme na něm. 

 

Spirituální volání

V letadle do Prahy se Míry ptám, za jakým velkým cílem vyrazí teď, a bojím se věty „teď už mám splněno, klidně můžu umřít“.

Uklidní mě: „Rád bych konečně nahrál písničky z Krysáků, dodělal osm let starou společnou nahrávku se zpěvákem The Residents, v hlavě mám prostorovou knihu o životě v iglú, do které se snad pustíme s Martinem Velíškem, no a s Martinem bych chtěl připravit i vydání ilustrovaných partitur, protože naše kapela je zvláštní především tím, že skladby vždycky napíšu přesně do not. Potíž je v tom, že by ta knížka měla osm set stránek ve formátu nejméně A3, byla by to bichle jak Bible, takže si radši ani nepředstavuju, kolik by musela stát… Jinak pořád ještě jsme si s Už jsme doma nezahráli na dvou světadílech, totiž v Africe a Jižní Americe, ale to už zdaleka neprožívám tolik jako Špicberky. Protože na ty Špicberky, na ty jako by mě přitáhlo nějaké zvláštní, spirituální volání...“ •

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama