Musíš se prodrat houštím života

Pro komunistický režim to byla zakázaná umělkyně. Rány, které před rokem 1989 dostávala, však malířka Věra Nováková snášela s klidem. Krutost a absurditu doby po roce 1948 stejně jako svou víru vždy promítala do svých obrazů. Byla solitérka, kvůli svému vztahu ke křesťanství se přela i se svým mužem, také zakázaným umělcem Pavlem Brázdou. A v lednu se dožila devadesáti let.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Poslední měsíce byly pro paní Věru hektické. Na konci minulého roku, těsně před Vánocemi, zemřel její manžel malíř Pavel Brázda. Strávili spolu bezmála sedmdesát let života. Letos v lednu oslavila, stejně jako její sestra-dvojče, devadesáté narozeniny. Při té příležitosti měla výstavu v Galerii Lucerna a před Velikonocemi se vrátila z USA, kam ji vzala dcera s manželem na výlet za příbuznými a do newyorských galerií. 

„Když jsem tam byla před třiceti lety poprvé, vnímala jsem Ameriku jako bájnou zemi, o níž jsme snili. Dnes vidím tamní realitu. Jejich kult rozumu a úspěchu na jedné straně, ale také mnohem větší odpovědnost za své činy,“ popisuje paní Věra své dojmy. Ze současné situace tam, ale ani u nás se neraduje. 

„Mám strach, že lidé zase naletí nějaké totalitě.“

Zvýšená vnímavost k věcem veřejným je ostatně jakousi rodinnou dispozicí. Dvojče paní Věry lékařka Hana Lobkowiczová se vydala letos v březnu na demonstraci proti volbě komunistického poslance Ondráčka do čela sněmovní komise pro kontrolu GIBS. Manžel Pavel Brázda vrátil v roce 2013 tehdejšímu prezidentu Klausovi medaili Za zásluhy, protože nesouhlasil s jeho postoji a názory na jeho předchůdce Havla či na Rusko.

Příběh rodinných politických konfliktů ovšem začal už dávno.

 

Tak končí sláva světa

Ještě na podzim roku 1948 byla dvacetiletá Věra spokojená. Čerstvě zamilovaná do spolužáka Pavla, s nímž studovala na Akademii výtvarných umění, v ateliéru monumentální malby u uznávaného malíře Václava Sychry. „Když mě vyhodili, tatínek se přišel zeptat, co se stalo. Sychra mu řekl, že mě považuje za jednu ze svých nejlepších žákyň, ale pomoct mi nemůže,“ vrací se paní Věra do období, které se brzy ukáže jako nejhorší v jejím životě. 

Rok, ve kterém komunisté převzali moc, jí nejprve nepřišel nijak strašný. „Byla jsem šťastná, že skončila válka a že jsme svobodní. Až díky otci, který byl sociální demokrat, a Pavlovi mi došlo, co se kolem nás děje.“ Její nastávající, nadaný malíř a tehdy také básník, si iluze o budoucnosti Československa nedělal. 

Brázdova matka byla neteří bratří Čapků, jejichž averze vůči komunismu byla veřejně známá. Teta, ve své době známá lidovecká novinářka Helena Koželuhová, po válce v tisku často kritizovala přebírání moci komunisty, kteří ovládli resorty vnitra a informací. S manželem Adolfem Procházkou, ministrem zdravotnictví, uprchli hned po demisi demokratických ministrů v únoru 1948 do exilu. O Stalinově totalitním režimu si navíc Brázda přečetl již za války ve slavné knize francouzského spisovatele Andrého Gida Návrat ze SSSR. Když zkraje roku 1949 začaly prověrky na vysokých školách, věděl, že je zle.

„Studoval s námi starší slovenský spolužák Laco, který byl partyzán. My jsme v ateliéru rozebírali situaci. A Laco si pořád něco zapisoval do sešitu,“ vybavuje si paní Věra. Pak si ji a jejího přítele Pavla pozvala studentská prověrková komise, jíž předsedal zmíněný partyzán Laco. Přečetl jim všechny prohřešky, které si zapsal, a talentovaným spolužákům oznámil, že je socialistické umění nepotřebuje. Ze školy je aktivní svazáci ze dne na den vyhodili. Vyučující se ze strachu báli cokoliv namítnout. Stojí za zmínku, že student Laco, celým jménem Ladislav Gandl, po skončení AVU dostával státní zakázky a získal titul zasloužilého umělce. 

Omluvil se dnes již zesnulý kolega? „Ne, to nikdy,“ usmívá se paní Věra.

Ale zpět do absurdního marasmu, v němž se mladí milenci po vyhození z akademie ocitli. Na rozdíl od Pavla Brázdy, jenž byl na situaci lépe psychicky připraven, se jeho Věra cítila mnohem hůř: byla to první velká facka, kterou od života dostala. Do té doby prožívala idylické dětství a mládí ve vile se zahradou plnou dětí v pražském Braníku (kromě sestry měla ještě čtyři sourozence). Nyní přišla chvíle, kdy se další vyhozený spolužák oběsil a ona se ocitla v kádrové kolonce protistátní živel. 

Životní zlom se odrazil v umělecké tvorbě obou partnerů. Obrazy Věry Novákové z přelomu čtyřicátých a padesátých let se jmenují Tak končí sláva světa a Po konci (Hic iacet omnipotens homo sapiens – Zde leží všemohoucí homo sapiens). Díla Pavla Brázdy z téže doby: Obluda čeká, obluda má čas nebo 5 minut před koncem světa. Nevyčetla někdy Věra Pavlovi, že je ze školy vyhodili také kvůli jeho „třídnímu původu“? „To mě ani nenapadlo! Stejně bych tam nezůstala a nemalovala socialistickorealistické obrazy, když jsem viděla, co se kolem nás děje.“

Pavel Brázda tehdy žil v Praze u své babičky Heleny Palivcové (rozené Čapkové), jež jako nejstarší sestra přežila své mladší sourozence, spisovatele Karla a malíře Josefa. Druhý manžel paní Heleny byl významný překladatel a básník Josef Palivec, za protektorátu vězněný Němci kvůli své odbojové činnosti. Po válce pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, ale hned po únoru ’48 byl „odejit“. Krátce poté odeslal na Západ zprávy o poměrech v československých věznicích, a navíc se znal s Miladou Horákovou. Přišli si pro něj hned v prosinci 1949. 

„Dodnes si živě pamatuju tu hrůzu, když jsme všichni v rádiu poslouchali proces s Horákovou a Palivec musel vypovídat jako svědek,“ rekapituluje paní Věra. 

Josef Palivec měl „štěstí“, komunisté jej neoběsili. Odsoudili ho na dvacet let.

Věra s Pavlem, bez školy, bez práce a s kádrovým škraloupem, zůstali s babičkou Palivcovou (Čapkovou), jíž bylo tehdy 65 let, ve velké vile sami. Hroutila se sestra bratří Čapků? „Ani náhodou. Mně bylo trapné, že jsme jí zůstali na krku, ale ona byla praktická a nevzdávala se. Museli jsme jí říkat bába, nechtěla být stará babička. Taky to vlastně byla ona, kdo mě požádal o ruku,“ směje se paní Věra. Komunisté totiž plánovali, že kvůli „nadměrným metrům“ sestru slavných bratrů z vily buď vystěhují, nebo jí přidělí nové nájemníky. „Bába vymyslela, že když se s Pavlem vezmeme, budeme moci všichni v domě zůstat.“ Tento tah vyšel a paní Věra zde žije s rodinou dodnes. Duchapřítomnost Heleny Palivcové byla obdivuhodná. Když hrozila zkáza manželovy knihovny plné vzácných bibliofilií, „po nocích to tahala v kufrech ke známým, od nich nosila zpět obyčejné knihy. Estébáci je pak všechny zabavili, naštěstí tomu vůbec nerozuměli,“ vypráví paní Věra.

 

Víra jako záchrana i rozvrat

Život Pavla a Věry v padesátých letech byl poznamenán strachem a chudobou. „Bába a naši rodiče nás živili a starali se o nás,“ vybavuje si paní Věra. Paní Palivcové (Čapkové) se navíc podařilo díky jejím kontaktům „propašovat“ své chráněnce na střední grafickou školu. Mladí malíři zde mohli pár let studovat, byť už jim bylo přes dvacet let. 

Po střední škole sice získali status výtvarníků z povolání, ale režim jim samostatné výstavy nepovolil. Přátelé jim dohazovali alespoň ilustrace odborných a později dětských knih. Jeden z mála spolužáků z akademie, který Věře a Pavlovi zůstal, byl malíř Ivan Sobotka. 

Společně diskutovali o světové situaci, četli francouzské romány Camuse a Sartra a malovali temné obrazy. „Brodili jsme se v existenciálních břečkách, až jednou Ivan přišel s břitkým zhodnocením naší situace a pravil: Jsem zhnusený ze svého zhnusení,“ rekapituluje paní Věra.

Postupem času jí došlo, že propadat se čím dál více do beznadějných stavů nemá smysl. Uvědomila si, že „člověk se musí nějak prodrat houštím života“. Začala se zajímat o křesťanství a existenciální texty nahradila biblickými. Její sestra Hana, dvojče, ji nasměrovala na kněze z pražského Týnského chrámu Jiřího Reinsberga – sama díky víře nesla běsnění komunismu lépe (Věřina sestra si vzala šlechtice Františka Lobkowicze, jenž skončil u pomocných technických praporů). Odrazovým můstkem k náboženství se pro Věru Novákovou stala kniha ze zachráněné Palivcovy knihovny: Krize našeho věku od slavného ruského sociologa Pitirima Sorokina. „Zatímco Pavel knížku chápal jako potvrzení svých pocitů o celosvětovém úpadku, mě zaujala pasáž, kde Sorokin řeší biblické Kázání na hoře,“ přibližuje paní Věra okamžiky, kdy se začala zajímat o křesťanství. Náboženské motivy se čím dál častěji objevovaly v její tvorbě, koncem padesátých let namalovala triptych Potopa světa.

V roce 1958 se Věra nechala pokřtít a dnes tento krok glosuje slovy, že ji „bratři komunisté přivedli ke křesťanství“. Svou radost si přála sdílet se svým manželem. „Já měla touhu se mu se vším svěřovat, ale on to bral jako zradu a největší prohru ve svém životě,“ přibližuje paní Věra rozkol v partnerském vztahu. Pavel Brázda se s vírou své ženy odmítal smířit. Příčila se mu jakákoliv ideologie a ke katolické církvi měl odpor. V rozhovoru pro časopis Reflex před lety podotkl: „Prožíval jsem hořce ztrátu našeho společného světa. S chlapem bych si to mohl vyříkat, mohl bych ho zmlátit nebo se nějak domluvit, třeba i spřátelit, ale se žádným takovým konkurentem jsem se nesetkal. Stal jsem se vůči náboženství agresivní, protože mi Věru vzdálilo.“

V roce 1959 se Věře a Pavlovi narodila dcera Kateřina. Žili dál velmi skromně, režim jim nedovoloval veřejně vystavovat; stále se živili mizerně placenými knižními ilustracemi a malovali „do šuplíku“. Přestože v názorech na křesťanství stáli na jiné straně, odpor vůči komunismu měli společný. „Byla jsem zvyklá, že nemáme peníze a že jíme hodně střídmě. Máma se starala o dům a ilustrovala knížky, táta maloval. A navíc tu byl můj úžasný děd!“ vzpomíná dcera Kateřina Trlifajová. 

Josef Palivec se dostal na svobodu po deseti letech strávených na Borech, v Mírově a slovenské Ilavě díky amnestii v roce 1960. O rok později zemřela jeho manželka, „bába“ Helena, která každé Vánoce čekala, že se vrátí. „O vězení nemluvil, jen zmínil, že ho v noci budili každou hodinu a nedovolovali mu lehnout si. Každý den četl, vyráběl si knížky, chodil za básníkem Seifertem, k nám chodili různí spisovatelé. A když si našetřil, vzal mě na oběd do Savarinu,“ vzpomíná paní Kateřina.

Čapkovsko-palivcovská domácnost originální malířské dvojice se po roce 1968 stala díky Věřině iniciativě útočištěm katolického disentu. V sedmdesátých letech se zde scházeli filozofové jako Zdeněk Neubauer, Jiří Němec, Václav Benda, Tomáš Halík a další. „Měly jsme tehdy s kamarádkou kolečkové brusle a klapaly jsme s nimi po schodech. Máma nás okřikla: ,Vy děláte rámus – a profesor Patočka nám vykládá o budoucnosti Evropy!‘“ vzpomíná dcera Kateřina, vystudovaná matematička, jež dnes přednáší na Fakultě informačních technologií ČVUT. Katolické bytové semináře však skončily – a to nikoliv zásahem Státní bezpečnosti. Ta si jejich setkání podle Věry Novákové nevšímala, neboť s manželem nepodepsali Chartu 77, ale Pavlu Brázdovi už společnost katolických intelektuálů „lezla na nervy“...

Život s osobitým umělcem nebyl snadný, ale jak paní Věra podotkla: „Měli jsme se přes to všecko rádi. Nebyla to žádná idylka, ale třeskutým napětím jsme se navzájem stimulovali.“ V roce 1968 vážně uvažovali o emigraci, ale nakonec se rozhodli zůstat doma. 

Rodinná situace se vyhrotila na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. „Táta si našel přítelkyni a máma to těžce snášela. Táta navíc trpěl maniodepresivními stavy, máma ho z těch depresí tahala, bylo to náročné,“ popisuje další bolestnou kapitolu v životě rodičů paní Kateřina. 

I přes několik podaných žádostí o rozvod Pavel Brázda svou Věru nakonec nikdy neopustil. Dva měsíce před smrtí jí napsal vyznání, v němž mimo jiné stojí: „I teď mi dochází, jak pevný, vytrvalý a dobrý vztah je a byl ten náš a kolik toho vydržel.“

V průběhu osmdesátých let se tvorba Věry Novákové soustřeďovala zejména na portréty přátel a členů rodiny, neboť se z ní stala pětinásobná babička. Ona i její manžel, který tehdy pracoval jako topič v nemocniční kotelně,  nadále malovali pro sebe a své blízké a svět venku o jejich tvorbě nic netušil. Nebyli součástí žádných výtvarných skupin ani stylů, vytvořili si vlastní rukopis. Na výtvarné scéně představovali ryzí „underground“.  

Veřejnost mohla spatřit jejich díla až po roce 1989. Výtvarní teoretici si s nimi ale dlouho nevěděli rady, protože se nehodili do žádné škatulky. Velkou zásluhu na popularizaci umělecké dvojice Brázda–Nováková mají lidé spjatí s časopisem Revolver Revue. Dnes už Brázdova díla visí v Národní galerii a draží se na aukcích.

Paní Věra vystavovala svá díla většinou s manželem, v posledních letech měla i několik samostatných výstav a v roce 2010 jí nakladatelství Argo vydalo výpravnou monografii. Na svou velkou retrospektivní výstavu ovšem stále čeká; patrně i proto, že na rozdíl od manžela nemá „sebeprezentaci“ v krvi. Třeba se v některé z výstavních síní inspirují slovy, jež ve Věřině monografii napsala kunsthistorička Pavla Pečinková: „Přestože to dnes Národní galerie zatím stále ještě neví nebo oficiálně nedává najevo, představuje Věra Nováková ojedinělou a svébytnou uměleckou osobnost českého umění druhé poloviny dvacátého století.“ •

 

Autorka je novinářka. Pracovala v časopise Týden a v MF DNES, vedla časopis Umění darovat, napsala životopis Miloše Havla.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama