Karlovarskej titulkovací rokenrol

Lidé

Před lety se simultánní tlumočník v Karlových Varech poněkud přiopil a do sálu se místo překladu filmu nesly jen nesrozumitelné zvuky. Pořadatelé proto začali shánět někoho, kdo by filmy přeložil dopředu a otitulkoval. Volba padla na tým vědce z Ústavu organické chemie a biochemie a muzikanta z pražské Hanspaulky Petra Alexandera. Od té doby na něj každý rok čeká velká karlovarská jízda.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Narodil jsem se do krásně pomalýho času, který měl kromě těch bolševickejch pokřiveností jednu zvláštní kvalitu: nespěchal. Věci zkrátka počkaly, až se k nim člověk prohrabe vlastním tempem – začíná Petr Alexander vyprávění, které má přiblížit docela divokou cestu rodáka z Hanspaulky (ročník 1961) od garážových kapel přes chemické laboratoře v Dejvicích a v Kalifornii do zákulisí karlovarského festivalu. 

„Když jsem začal přicházet k sobě, frčely ty nejlepší houtyšovský léta (hostinec U Tyšerů alias Houtyš, legendární hostinec, kde začínaly kapely Yo Yo Band, Žlutý pes, Bluesberry či Krausberry – pozn. red.). Každej druhej večer jsme hltali živý básně Jardy ‚Tlučhoře‘ Müllera, občas se mihli staří pánové Ivo Fischer nebo bratři Koptovi největší svátek byl, když vzal kytaru Ivan Hlas. Za bolševika bylo dost vzácný, aby se slova setkávala se svými obsahy, ale na Hanspaulce o to nebyla žádná nouze,“ říká muž, který si dodnes rád zahraje na kytaru s kapelou Wooden Shoes.

Chtěl studovat psychologii, ale skončil na Vysoké škole chemicko-technologické v Dejvicích, kam to měl z domova nejblíž. „Já měl vždycky humanitní aspirace, jenomže na psychologii brali tři lidi a nás se hlásilo tři sta,“ vysvětluje. VŠCHT byla volba z nouze, aby se vyhnul vojně. O to paradoxnější a ve více směrech osudovější bylo, že se v roce 1985 ocitl v týmu legendárního profesora Antonína Holého.

„Moji spolužáci měli nos na výnosný místa a lukrativní obory, u mě vždycky nad penězi jednoznačně vítězil příběh – v tomhle případě rokenrol molekul. Nastoupil jsem za sedmnáct stovek do oddělení nukleových kyselin Ústavu organické chemie a biochemie a byla to bádačka k nezaplacení. Tehdy stejně nebylo za co utrácet, a já se začal hrabat v architektuře enzymů a struktuře molekul, prostě v tom fantastickým tajemství života. Bavilo mě to na plný pecky… a pak přišly ty fakt velký věci,“ říká Petr Alexander – skutečná předloha jedné z postav dramatu Elegance molekuly, které uvádí Dejvické divadlo.

 

Čtyři hladový krky

Ony „fakt velký věci“ popsal magazín Reportér v článku Elegantní tanec miliard, který vyšel v květnu. Alespoň ve zkratce: v letech 1993–95 pracoval Petr Alexander v kalifornských laboratořích firmy Gilead Sciences, jejíž hodnota – hlavně díky antivirotikům z dílny Antonína Holého – se dnes pohybuje kolem 100 miliard dolarů. Mladý český chemik tehdy dokonce seděl při jednáních s klíčovým investorem a předsedou správní rady Donaldem Rumsfeldem, ministrem obrany v éře Geralda Forda a George Bushe mladšího. I o tom je nejnovější hra Petra Zelenky, v níž roli Antonína Holého hraje Martin Myšička.

„Pár dní po návratu z Ameriky se odehrál moment, kterej odstartoval další velkej swing. Potkal jsem přítele Petra Zvoníčka (dramaturg České televize – pozn. red.), zrovna potřeboval přeložit nějaký dokumenty. A tak jsem to zkusil a hrozně mě to chytlo. V těch filmech bylo skoro všechno – přírodní vědy, filozofie, historie, politika, hudba… A já si mohl doplňovat vzdělání, který jsem kdysi lapal po bytových seminářích,“ říká vystudovaný chemik, jenž měl za sebou exkluzivní zkušenost s americkým farmaceutickým průmyslem, ale sotva stíhal uživit rodinu. „Překládal jsem po nocích a o víkendech, byla to kromě jiného ekonomická nutnost – doma jsme měli čtyři hladový krky.“

Zakázek na filmové překlady přibývalo a v roce 1996 dostal široce rozkročený a hyperaktivní muž další nabídku: přípravu titulků pro Ekofilm, což je nejstarší filmový festival s tematikou životního prostředí v Evropě – první ročník se konal už v roce 1974. „Rozjel se novej rokenrol, tentokrát zelenej,“ vykládá Petr Alexander nadšeně. V té době už dával práci dalším překladatelům. „Protože se nám dařilo a ohromně nás to bavilo, napsal jsem v roce 2002 do světa, že zvládneme jakoukoliv zakázku. A – světe, div se – přišla jediná odpověď, od Petra Lintimera, vedoucího produkce karlovarského festivalu.“ 

Pro pochopení následujícího děje je třeba dodat jednu věc: Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech do té doby využíval služeb simultánních tlumočníků. „Jenomže rok předtím se jim tam jeden z nich snad trošku nedůstojně přiopil a při slavnostní premiéře šly do sálu dost prapodivné zvuky,“ vypráví Petr Alexander. Pořadatelé festivalu už nechtěli riskovat, navíc titulky poskytují daleko lepší divácký zážitek než sebelepší simultánní tlumočení.

 

„Jenomže po nás chtěli něco, co jsme do té doby nedělali: synchronní projekci čili titulky pod plátnem, nikoliv zaklíčované přímo v kopii.“ Mezi uchazeči o titulkování pro karlovarský festival byly i firmy jako Sony nebo Dolby. „Nám se ale podařilo vyvinout úplně nové řešení, které zohledňovalo všechny průšvihy a překvapení, které může festival přinést.“ 

Nastala hodina H. „Předvedli jsme náš systém paní doktorce Evě Zaoralové a Kryštofovi Muchovi (tehdejší umělecká ředitelka a zástupce pořadatelské firmy, pozdější výkonný ředitel festivalu – pozn. red.). Když nám na místě řekli, že to teda berou a že máme obstarat překlady a titulky pro dvě stě dvacet filmů, který poběžej ve čtrnácti sálech, zaplavila nás totální euforie. Tu pak ale vystřídalo dost silné mrazení, protože nám došlo, jakou zodpovědnost jsme na sebe vzali.“ Hned poté, v lednu 2003, dal Petr Alexander, v té době ještě zaměstnanec Ústavu organické chemie a biochemie a blízký spolupracovník Antonína Holého, z Akademie věd výpověď. A rozjel další velký rokenrol svého života.

 

Pronikání do unikátních světů

„Federico Fellini byl známej svou posedlostí, s jakou sledoval filmy, ročně jich prý viděl přes sto osmdesát. My měli na celou tu ještě větší hromadu jen šest měsíců. A nešlo jen o to zkouknout je, ale přeložit, zpracovat, dramaturgicky upravit, obsahově i formálně doladit a zkorigovat,“ říká Petr Alexander. „I pokud jste takový velmistryně jako Anna Kareninová, vezme vám překlad celovečerního filmu dva tři dny. Většině jiných to ale zabere i týdny. Takže na takovou hromadu filmů potřebujete armádu překladatelů, dramaturgů, korektorů a studiových techniků.“ 

Společníkem Petra Alexandera ve firmě Port Lingua je Vratislav Javůrek. „Vráťa má na starosti techniku a právě díky němu zvládáme všechny ty digitální revoluce a proměny filmového a mediálního světa. Já si dopřávám rozkoš a samozřejmě i trýzeň, že musím zkouknout každý film od začátku až do konce,“ říká muž, který ani po patnácti letech každoročního karlovarského martyria nepřestává být náruživým filmovým fanouškem. „Od nekonečnosti světa molekul se to moc neliší – je to neustálé pronikání do unikátních světů, které závisí jen na vůli a umění filmaře a na chápavosti diváka,“ nebojí se velkých slov. 

Hned první rok mu služba karlovarskému festivalu začala naplňovat i jeho mladické humanitní touhy. Dostal třeba speciální dárek: překlad filmu Odysseus, který v roce 1967 natočil režisér Joseph Strick podle předlohy irského spisovatele Jamese Joyce. „Tuhle bibli moderní literatury – ještě z tiskárny vonící překlad od Aloyse Skoumala – jsem kdysi dostal právě od Petra Zvoníčka (již zmíněný dramaturg, který Petra Alexandera přivedl do světa filmových překladů – pozn. red.). Tak si asi umíte představit, jaký vzrušení jsem zažíval, když mi mezi prvními filmy k otitulkování přistálo na stole právě tohle Strickovo fantastické zfilmování nezfilmovatelného!“

Překladatelskou výhodou karlovarského nováčka byla perfektně zvládnutá angličtina. „I když jsem neprošel klasickým jazykovým studiem, díky knížkám od vzdálenýho strejčka z New Yorku jsem četl anglicky už od gymplu. V dospělosti mi pak pomohla tříletá stáž v San Francisku, která mi nabídla živej dotyk s jazykem. Pamatuju, že to bylo jako malej zázrak, když jsem najednou začal rozumět chlapům v hospodě, vtipům ve firmě nebo jsem mohl – bez slovníčku – vnímat texty písniček.“

Pro pořádek je nutné přiblížit jednu technikálii, díky které Petr Alexander a Vratislav Javůrek získali tak prestižní zakázku. Synchronní titulky, které byli schopni pořadatelům karlovarského festivalu už před šestnácti lety nabídnout, totiž umožňují oproti ručnímu klikání, jež se často zpožďuje nebo předbíhá, případně vypadává úplně, mnohem větší divácký komfort. Jinými slovy: díky patřičnému softwaru jsou titulky odbavovány automaticky, takže promítání není závislé na schopnostech a soustředěnosti „klikače“ sedícího v kabině, který se buď trefí, nebo taky netrefí. 

 

Hlava jako nakopnutej včelín

„Každý z patnácti ročníků, co máme za opaskem, byl úplně jiný,“ říká muž, který má dnes na starosti především organizační zajištění celého titulkovacího maratonu. „Stejné místo, stejný hotel, ale tím to končí. Co se mění, je právě ono srdce festivalu – filmy, příběhy, energie. Jasně, všechny ty hvězdy a cirkus kolem, to se opakuje, ale pro nás je to pokaždý trochu jinej rachot.“ V čem? „Dřív jsme dostávali čtvrtinu filmů už někdy v lednu, zbytek dorazil v průběhu jara. I díky tomu jsme mívali všechno připravené před příjezdem do Varů, dnes doděláváme dvacet třicet filmů přímo na místě.“ Čím si takové zpoždění vysvětlit? „S mnoha klíčovými rozhodnutími se čeká až do skončení květnového festivalu v Cannes, aby Vary mohly nabídnout ty opravdu nejnovější světové počiny. Což velkou část naší práce zhustí do několika málo týdnů.“

Stovky příběhů, desítky jazyků a kultur, stovky drobných problémů a zadání, které je třeba vyřešit okamžitě a co nejlépe. Tak popisuje Petr Alexander dny a noci na karlovarském festivalu. „Všechno nabírá na síle, nikdo z nás skoro nespí, hlava hučí jako nakopnutej včelín. Mezi patnácti kiny přebíhá pětadvacet titulkářů a techniků, produkce hlídá, aby všude byly ve správný čas správný titulky, občas se musí opravit překlep nebo jiná chybka. A my ostatní doděláváme věci, které přišly úplně na poslední chvíli.“ O infarktové situace prý není nouze: „Někdy třeba dorazí jiná kopie, než se kterou jsme do té doby pracovali. Režisér si ještě zašmiká, něco se mu zalíbí, něco naopak znelíbí, některá místa upraví. A synchronní projekce najednou není synchronní, některá místa prostě nesedí. Maximální adrenalin a další nocovka.“

Lotyština, gaelština, perské jazyky, hindština, čínština… I takové překladatelské chuťovky bývají na programu karlovarského festivalu. „Máme tu čest spolupracovat s nejlepšími překladateli, jak externími, tak kmenovými. Za ty roky už máme spolehlivý okruh spolupracovníků takřka na všechny světové jazyky a místní reálie. Větší peklo dneska číhá v něčem jiném: po světě lítají kopie ve stovkách formátů, a pokud má všechno fungovat přesně na milisekundu, musíme to transkódovat do jednotného formátu. A tahle docela piplavá operace se musí udělat s pětiminutovým kraťasem stejně jako s třináctihodinovým eposem,“ přibližuje Petr Alexander.

Výjimečně dojde k překladatelskému přehmatu. „Dostaneme film pozdě, uděláme, co se dá, načež v hledišti usedne ředitel nějakého odborného institutu nebo učitelka příslušného jazyka, která se právě vrátila z města, o němž byl ten film. A už to jede: ‚Máte tam chybu, takhle to není.‘ Má pravdu a těžko se mi pak vysvětluje, že kdybychom měli standardní podmínky, taková věc se nestane,“ hájí Petr Alexander práci svých lidí a poznamenává, že když jde film do běžné distribuce, bývá na překlad a titulky mnohem více času, přičemž i honoráře jsou o poznání vyšší. „Distributoři si můžou vybírat ty nejlepší překladatele podle jejich specializace a zkušeností pro daný typ filmu. To samozřejmě děláme taky, ale jen do určitého okamžiku. Když řešíte stovku zadání najednou, mají i ti nejlepší překladatelé najednou plné ruce práce, výsledek vzniká ve spěchu. Takže přiznávám, že nám tu a tam uteče nějaký idiom nebo věcná nepřesnost. Ani nevíte, jak mě to pak štve.“

 

Odpovědnost za miliony

Společnost Port Lingua před časem zvítězila ve výběrovém řízení Národního filmového archivu na titulkování restaurovaných pokladů českého filmu do angličtiny, němčiny, francouzštiny a italštiny. „Fantastickej návrat ke kořenům – Forman, Chytilová, Menzel, Passer, Schorm, Němec, Juráček a spousta dalších,“ září štěstím Petr Alexander, jehož firma titulkuje i festival Prague Shorts a od roku 2006 Febiofest. „Měli jsme na starosti i řadu menších festiválků, které mezitím už stačily zaniknout. Teď občas dostáváme jiné lahůdky, třeba titulkování čínské opery nebo recitačně hudebního pásma s Johnem Malkovichem pro Pražské jaro. Už třináct let rozvíjíme také Kino neslyšícího diváka – díky našemu systému není nic snazšího než promítnout pod český film české titulky. I diváci se sluchovým hendikepem si tak mohou užít premiéru současně se slyšícími diváky.“ 

Vypadá to, že spokojenost Petra Alexandera narušuje jediná věc: „Limitujícím faktorem je zdraví. Celé roky sedíte nekonečné hodiny před obrazovkou u klávesnice, mozek jede na plný obrátky, ale pohyb žádný, žíly a tepny trpí. Jezdíval jsem docela dost na kole, třeba i sto padesát kilometrů za den. O tom se mi dnes už může jenom zdát, naštěstí za mě velkou porci filmové práce přebírají moji synové.“ Jejich otec pak poprosí, aby veřejně zazněla ještě jedna poklona: „Prozradím vám klíč, bez kterýho by se žádná moje osudová výzva asi nenaplnila: je to moje žena Zuzana. Bez její nekonečný trpělivosti, se kterou snášela moje trhlý nápady a všechno to přepřahání a s níž vychovala naše čtyři děti, bych nikdy tou naší odyseou nemohl projít. Jenom díky její andělské povaze se i obyčejnej chlap jako já může tím vším nějak prokousat.“

Zbývá vyjevit jeden dosud zamlčovaný střípek osudu Petra Alexandera: tantiémy z léků, vytvořených na základě vzorců profesora Antonína Holého, začaly v roce 2003 vynášet astronomické sumy. Největší část těchto peněz inkasoval a dosud inkasuje Ústav organické chemie a biochemie, miliardy pršely i rodině geniálního vědce. Na seznamu „spoluinventorů“ jsou ovšem uvedeni i čtyři nejbližší spolupracovníci Antonína Holého, včetně Petra Alexandera. „Bylo to velmi příjemné překvapení,“ komentuje nenadálé milionové příjmy bývalý Holého kolega. Dodává: „Peníze, které se k nám tímto způsobem zakutálely od vědy, jsou ale i zavazující a měly by se k vědě také nějak vracet. Nám umožnily založit Life Sciences Film Festival – mezinárodní soutěžní přehlídku dokumentárních filmů, která se snaží tlumočit krásy vědy a vůbec života tak, aby tomu porozuměla i moje babička.“

 

 

ČTĚTE DÁLE VE FILMOVÉM SPECIÁLU V REPORTÉRU

Rozhovor s bratry Formanovými: Schází nám třetí do mariáše

Rozhovor s filmovou kritičkou Mirkou Spáčilovou: Gratulujeme, Spáčilka ti dala osmdesát!

Příběh herečky Pavlíny Štorkové: Chceš-li, Bože, ráda budu hrát

Příběh pražského trikového studia UPP, které pracuje pro hollywoodské produkce

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama