Poláček v Africe: Chlapče, jedeš do války

V Africe jsem tři týdny, ale zdá se mi, jako bych tu byl už měsíce. Matně vzpomínám, že kdysi dávno (ve skutečnosti před deseti dny) jsem byl v Namibii, a na počátků věků dokonce i v Jihoafrické republice…

Původně jsem chtěl každou projetou zemi známkovat, ale po těchto prvních dvou zemích jsem to vzdal – obě byly na pohled krásné a vzrušující jak dokument z National Geographic, civilizované a bezpečné jak Česko a na stopování až nudně snadné; obě by dostaly samé jedničky.

Zambie je přeci jenom složitější, vezměme si například to stopování. Nikdo tady moc nechápe, oč mi jde. V téhle zemi se stopuje běžně, ale řidičům se platí, podle čehož vypadá má aktuální situace. Auta jezdí, jedno za pět minut, a docela staví, každé druhé: „How are you? A kam to bude?“

Říkám, že třeba do sto padesát kilometrů vzdáleného města Mpika, prostě kamkoli jižním směrem, a oni přikývnou, ať tedy nasednu: „Do Mpiky za padesát kwacha.“ Je to jenom něco málo přes sto korun, ale odmítám: „Nemám moc peněz. Rád vám koupím nějaký pití, ale za odvoz platit nebudu, sorry.“

Dobré je, že všechno řešíme klidně, dokonce vesele. Řidič mi pohrozí prstem, abych nekecal, já si nasliním pravý prostředník s ukazováčkem, „fakt!“, on se omluví, že podrží místo případnému platícímu pasažérovi, já kývnu, že chápu, rozloučíme se, a můžu si zas sednout na krosnu.