Jíst salám, nosit džíny, řídit auto

foto Profimedia.cz

Otec byl věřící komunista. Až do smrti. Dokonce i po rozpadu SSSR, když už se dávno mohlo nahlas mluvit o sovětských zločinech, odmítal vyhodit stranickou knížku. Tvrdil, že to „chce čas“ a že na komunismu jakožto myšlence není vůbec nic špatně. I já věřila. Byla jsem pionýrka, byla jsem komsomolka… Ale pak jsem taky byla v Afghánistánu.

Z nobelovského projevu Světlany Alexijevičové, prosinec 2015: „Žila jsem v zemi, kde nás od dětství učili umírat. Učili nás smrti. Říkali, že člověk existuje, aby se odevzdal, aby shořel, aby se obětoval. Učili nás milovat člověka se zbraní. Kdybych bývala vyrostla někde jinde, moje životní cesta by vypadala jinak. (…) Vyrostli jsme mezi popravčími a jejich oběťmi. A přestože nám naši ve strachu žijící rodiče neříkali zdaleka všechno – a někdy nám dokonce neříkali vůbec nic –, vzduch byl i tak otrávený. Otrávený zlem, které z nás nespustilo zrak.“

Před čtvrtstoletím, v prosinci roku jednadevadesátého, se „země, kde nás od dětství učili umírat“ definitivně rozpadla. Z kremelského stožáru naposledy spustili rudou vlajku se srpem a kladivem: Sovětský svaz oficiálně přestal existovat.

Světlana Alexijevičová, běloruská spisovatelka, tehdy zhluboka vdechovala vzduch, který, jak byla přesvědčena, už nebyl otrávený strachem a zlem, ale naopak ovoněný nadějí. Optimismem. Příslibem svobody. „Byla jsem romantička. Idealistka!“

Světlana Alexijevičová strávila většinu svého života dokumentováním, zaznamenáváním „rudé utopie“ (jak říká), oné „prohrané bitvy za obrození lidstva“ (jak napsal Varlam Šalamov). Skoro čtyřicet let poslouchala příběhy, tisíce obyčejných příběhů, sovětských příběhů, které by se nikde jinde nejspíš nemohly stát. „Jsem člověk – ucho,“ řekla pak, když ve Stockholmu přebírala Nobelovu cenu za literaturu.

Teď bude „člověk – ucho“ chvíli mluvit o sobě. Bude vyprávět ten svůj sovětský příběh. Kde se vzala, v co věřila… a proč přestala.

I. Banderovci

Podpořte Reportér sdílením článku