Splynout s Nairobi

Lidé

Představte si, že by se v Praze usadil černý Keňan, který neumí česky, a za pár let by udělal ze slibné české skupiny legendu, která koncertuje na všech kontinentech. Tak tohle se, byť v opačném gardu, povedlo Marku Fuchsovi. Je manažerem keňské kapely Sauti Sol, které pomohl až do absolutní špičky afro-popu. A se svou manželkou-celebritou z Pobřeží slonoviny občas jezdí na Vysočinu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Až do svých sedmadvaceti let žil Marek Fuchs „obyčejně neobyčejný život“. Jeho máma Gita Fuchsová, původně manažerka brněnského Divadla na provázku, se začátkem devadesátých let stala nejdříve ředitelkou Správy českých center a potom diplomatkou působící v Africe a USA. Marek se stěhoval s ní, přecházel ze školy do školy a ta poslední byla University of California v Los Angeles. 

Ptám se ho, jaké to bylo, když poprvé změnil školu ve druhé třídě po stěhování z Brna do Prahy – a postupně chodil do řady škol na třech kontinentech. To asi člověka dost otříská, pořád opouštět kamarády a zvykat si někde jinde, ne?

„Dnes jsem rád, že jsem měl tu příležitost, tenkrát vlastně nutnost,“ směje se čtyřiatřicetiletý Marek. On se vlastně směje nebo usmívá skoro pořád. Sedí klidně na terase svého domu v Nairobi a vyzařuje naprosto nečeskou energii a optimismus. „Naučilo mě to začínat v novém prostředí, všude se umím zabydlet a najít si kamarády.“

Když ještě v Kalifornii studoval politologii a mezinárodní vztahy, náhodou zapadl do baru, kde hrál zajímavý diskžokej. Zeptal se ho, kde bude vystupovat příští týden; kluk odvětil, že asi nikde, nedaří se mu shánět kšefty. „Tehdy jsem už v Los Angeles znal pár lidí, tak jsem mu pomohl dostat se do několika klubů, chvíli jsem se o něj takhle staral,“ říká Marek.

To ovšem ještě nebyl začátek kariéry hudebního manažera, zdaleka nic jako zážitek, který člověku obrátí život naruby – zajímavé na té epizodě ale je, že dokumentuje, jak Marek Fuchs řeší problémy a využívá příležitosti: většina lidí by v tom baru prostě vzala na vědomí, že toho diskžokeje už asi nikdy neuslyší, někdo by mu možná dal svůj telefon nebo e-mail s prosbou, ať dá vědět, až se něco náhodou urodí. Naproti tomu Fuchsův reflex je „Tohle je přece nesmysl, aby tak šikovný kluk neměl kde hrát – jak bych to mohl vyřešit?“. A vstane a najde cestu.

 

Já jsem extrovert

Po studiích Marek Fuchs několik let pracoval v Los Angeles a New Yorku, až mu v roce 2007 kamarád, Kamerunec Guy Kamgaing, nabídl, aby mu pomohl v Africe rozjet byznys firmy Mobile-XL. Guy měl (a má) aplikaci, která umožňuje prostřednictvím textových zpráv přístup k mobilnímu internetu z „hloupých“ telefonů, takže se do nich dostanou i data z webu. Afrika víceméně přeskočila éru pevných linek a šla rovnou k mobilům: má je prakticky každý, většinou ovšem ty levné, jednoduché modely, ze kterých můžete jen volat a poslat SMS zprávu – smartphonů je v provozu mnohem, mnohem méně. Informace z webu se ale samozřejmě hodí každému.

 

Markovi se nápad líbil a líbila se mu i představa života v Africe. Mobile-XL znamenal nápad pro celý kontinent (a vůbec pro všechny chudé země), takže bylo celkem jedno, odkud by jejich start-up rozjížděl. Nejprve se rozhodl pro Jižní Afriku, kde před lety dokončil střední školu a hodlal se tam jednou vrátit. „Je to nejkrásnější země, co jsem kdy viděl. A tamější kvalita života je neuvěřitelná,“ říká. „Nejlepší na světě, řekl bych.“ 

Než se usadí v Johannesburgu nebo Kapském Městě, chtěl se ovšem na nějakou chvíli zastavit v Keni, kde jeho máma pracovala jako česká velvyslankyně.

„No a nakonec jsem se rozhodl zakotvit v Nairobi,“ říká. „Jeden důvod byl, že zbytek rodiny zůstal v Čechách, tak aby tady máma nebyla tak sama. Ale hlavně mě uchvátila energie, kterou jsem všude kolem sebe cítil. Nairobi je metropole celé východní Afriky a to je obrovský region, který v příštích deseti dvaceti letech čeká nejprudší rozvoj na celém světě. Před těmi deseti lety tady bylo sotva pět dobrých restaurací a nebylo to úplně bezpečné město, ale od té doby se všechno ohromně změnilo k lepšímu.“

„Jak přesně se kluk z Brna usazuje v Nairobi, byť má vaše zkušenosti?“ ptám se.

„Hodně záleží na tom, jakou má ten kluk náturu. Já jsem extrovert, rád poznávám nové lidi, mám rád hudbu a vůbec umění, hodně chodím na různé akce, festivaly, koncerty... Dá se říci, že za pár měsíců jsem už dost lidí potkával opakovaně.“

A tak – v jeho třiadvaceti letech – začal „neobyčejně neobyčejný život“ Marka Fuchse.

 

Manželka z Pobřeží slonoviny

Půl roku po příjezdu do Keni začal „opakovaně potkávat“ i krásnou módní stylistku Annabel Onyango; pochází z Pobřeží slonoviny, kde její otec pracoval pro Africkou rozvojovou banku. Když jí bylo patnáct, rodina utekla před státním převratem do Zimbabwe a ona potom studovala ve Velké Británii a Kanadě. V Keni ji proslavil její pořad o módě v místní komerční televizi Citizen TV. Před třemi roky se s Markem vzali a před rokem se jim narodil syn Kenzo – to všechno je bohatě reportováno keňskými bulvárními médii, která Annabel a Marka označují za jeden z nejelegantnějších párů v zemi.

Práci pro Mobile-XL Marek postupně nahradil prací pro svou konzultantskou firmu AfricaCentric, kterou si založil v roce 2010. Viděl příležitost přesně v tom, čím si sám prošel: byznys je globální, ale všechny země, především ty méně rozvinuté, mají své vlastní zvyklosti, svůj vlastní způsob dělání věcí. Každé firmě přicházející na místní trh nějakou chvíli trvá, než se metodou „pokus-omyl“ přizpůsobí. Když jim ale poradí a pomůže někdo, kdo rozumí oběma světům, tomu jejich „západnímu“ i tomu místnímu, ušetří jim to čas, nervy i peníze. Nejdříve pomáhal přizpůsobit se keňským specifikům (právo, obchod, logistika a byrokracie všeho druhu...) několika českým firmám a postupně nabral klienty z nejrůznějších zemí – Keňa je téměř padesátimilionový, rychle rostoucí trh, ale Nairobi je především přirozené centrum mnohonásobně většího regionu východní Afriky, kde víceméně všichni mluví anglicky.

Mezi lidmi, s nimiž se postupně skamarádil, byli i kluci ze Sauti Sol, tehdy už v Nairobi slušně zavedené kapely. Líbila se mu jejich show a dobře se s nimi mluvilo – mimochodem, všichni čtyři jsou inteligentní, vysokoškolsky vzdělaní lidé. Bien-Aimé Baraza a Willis Chimano vystudovali žurnalistiku, Polycarp Otieno matematiku a Savara Mudigi obchod a finance (nějakou dobu vedl kapele účetnictví).

V roce 2012 mu zmínili, že se chystají na pár koncertů v Holandsku a Švédsku, a zeptali se, jen tak, jestli by jim nemohl ještě něco domluvit, když je z té Evropy. Rozum Markovi velel, aby od toho dal ruce pryč, protože měl právě spoustu práce s projektem pro Nestlé, velkou korporaci a důležitého klienta, ale pak mu to nedalo, začal telefonovat kamarádům do Česka a nakonec z toho byla vystoupení na třech festivalech. Pochopitelně tam s nimi jel, všechno dobře dopadlo, kluci byli spokojení, a když se vrátili do Nairobi, zeptali se Marka, jestli by jim nechtěl dělat manažera.

„Já jim řekl, že o tom jejich byznysu vlastně nic nevím, nemám s ním prakticky žádnou zkušenost, taky by to mohlo dopadnout úplně blbě a zničím jim kariéru, ale oni naléhali, ať se toho nebojím. Líbilo se jim, že jsem proaktivní, mám nápady a dotáhnu je do konce, a naopak považovali za velké plus, že mám zázemí v tom opravdovém byznysu, ne v showbyznysu. Tomu, že rozumějí oni, a když to dáme dohromady, tak to může fungovat.“

 „Necítil jste jako svou nevýhodu spíš to, že – velmi jednoduše řečeno – nejste Keňan? Kdybyste prodával kuličková ložiska, bylo by to jedno, ta jsou všude stejná, ale muzika přece vždy vychází z nějaké tradice, hluboko zakořeněného vkusu... A to jste nemohl cítit jako oni. Navíc neumíte svahilsky, což je tady vedle angličtiny druhý oficiální jazyk, a Sauti Sol mají texty ve svahilštině i angličtině.“

„Svahilsky se budu muset naučit, ale ne kvůli práci – Kenzo tak bude určitě mluvit, tak abych mu rozuměl i v téhle řeči. Kluci mi své texty přeloží do angličtiny, když je třeba, třeba když vymýšlíme nové video. Mně nevadilo, že jsem cizinec a nenarodil jsem se s jejich kulturní tradicí, protože jsem vědomě a úmyslně od začátku na Sauti Sol koukal jako na každý jiný byznys. Proto nám to klape. Neprodávám jogurty, prodávám emoci, zážitek... Ale prodávám. Když jsme spolu začínali, tak si kluky třeba najali na nějakou bohatou svatbu. A dali nám stůl někde v koutě, vedle nás nosili špinavé talíře. Říkal jsem, že to se nesmí stávat, ale kluci nad tím mávali rukou, tohle neřeš, takhle to tady zkrátka chodí. Já ale věděl, že tohle je špatně, že hvězdy musí být v centru pozornosti a ne odklizené do kouta, byť peníze za vystoupení jsou stejné. Když jsem pak přišel s tím, že vyjednáme sponzorskou smlouvu se Safaricomem, což je největší mobilní operátor, a řekneme si o tolik a tolik peněz, tak na mě kluci koukali jak na blázna: ,Neblbni, tohle ještě nikomu nikdy nedali, akorát je naštveš.‘ Já ale umím s tou korporací mluvit jejich řečí, umím jim spočítat a prezentovat, jakou protihodnotu za své peníze dostanou... A v začátcích mi pomáhalo i to, že jsem ještě pořád měl AfricaCentric a nebyl jsem závislý na tom, abych dostal svá procenta z výnosů Sauti Sol. Mohl jsem myslet a jednat uvolněně.“

 

Pivo na Vysočině

Sauti Sol si s Markem v čele založili svou vlastní produkční firmu Sauti Sol Entertainment a velkoryse investují do africky barevných a roztancovaných videoklipů, které jim na YouTube získávají miliony fanoušků. Jejich nový hit Melanin má za devět měsíců přes 12 milionů zhlédnutí. A například gospel Kuliko Jana repostovaly světové superhvězdy jako Snoop Dogg a Trey Songz. To ale samo o sobě kapelu neuživí, tohle „jen“ (stejně jako vydání alba) buduje popularitu, která pak lidi přivede ke koupi vstupenek na koncerty.

„Je to těžká práce, protože každý miluje tu muziku a show, ale lidi si za to odvykli platit. V Keni nebyli zvyklí platit ani vstupné,“ říká Marek Fuchs. „Člověk musí být hodně vynalézavý a pracovitý, aby to udržel v chodu, ale mě to baví. A vlastně poprvé za tu dobu, co žiju v různých zemích, mám pocit, že jsem opravdu splynul s místní kulturou. Už si v Nairobi nepřipadám jako cizinec, lidi mě berou jako místního.“

„Hodně cestujete po Africe i jiných kontinentech. Máte i vy pocit, že se jednotlivé země v posledních letech zase zavírají do sebe, po tom období otevřenosti a globalizace?“

„Bohužel ano, třeba v Americe a Velké Británii to je patrné.“

„Setkáváte se s rasismem?“

„V Keni určitě ne, být tady běloch pořád ještě znamená něco jako kulturní výhodu, to ještě ze setrvačnosti přežívá. A žijí tady velmi různorodí lidé, když už sem někdo zamíří, je tak trochu exot a ti jsou zajímaví, proto jsem tenkrát zůstal tady a nepokračoval do Jižní Afriky. Ale hlupáka, který něco ucedí, protože máte jinou barvu, najdete občas všude.“

„A setkáváte se s rasismem v Čechách, když tam jezdíte s Annabel a teď i s malým Kenzíkem?“

„Spíš s xenofobií, když už. Rasismus, to už je zacílená nenávist, ale v Čechách jde spíš o strach z neznámého, který pak může vyvolat nějakou hloupou reakci. Nejlepší to je na Vysočině, tam jezdíme na chalupu, a když přijdeme na pivo do hospody v Pusté Rybné, tak vzbudíme úžas. Ale není to nijak agresivní nebo nepříjemné, na Vysočině se cítíme nejlépe. Občas máme nějaké drobné negativní zážitky v Brně, ale v Praze to je po téhle stránce zase pohoda, to už je dnes normální kosmopolitní velkoměsto. Nejlepší lék na xenofobii je cestování. Když člověk na vlastní oči vidí a na vlastní uši slyší, že všude mají lidi de facto stejné problémy, tak mu přestane vadit, že vypadají a mluví trochu jinak.“

„Německý europoslanec Manfred Weber se snaží prosadit, aby každý občan EU dostal k osmnáctým narozeninám lístek na vlak, se kterým bude měsíc moci jezdit po unijních zemích. Letos těch lístků bylo 15 tisíc a přidělovali je losem.“

„To je nejlepší nápad, co jsem za dlouhou dobu slyšel.“

 

Autor je novinář, bývalý šéfredaktor Mladého světa a bývalý ředitel Reader’s Digest pro střední Evropu. Člen Rady České televize.

 

 

Tančil s nimi Obama

Sauti Sol je nejslavnější keňská afro-popová skupina. 

Založili ji v roce 2005 spolužáci ze střední školy Bien-Aimé Baraza, Willis Chimano a Savara Mudigi, kteří předtím spolu působili ve školním sboru. Nejdříve zpívali a cappella, tedy bez doprovodu hudebních nástrojů, pak se k nim přidal jejich kamarád, kytarista a producent Polycarp Otieno. Svou kapelu pojmenovali Sauti (svahilsky hlas), později k tomu přidali španělské Sol (slunce). Koncertují na všech kontinentech, v roce 2012 hráli i na karlovarském filmovém festivalu nebo Colours of Ostrava, ale to ještě nebyli tak slavní. Letos vydávají své čtvrté album. Získali spoustu cen, mj. byli vyhlášeni nejlepší skupinou roku na MTV Africa Music Awards 2016. 

Když v roce 2015 navštívil Barack Obama jako první americký prezident Keňu, odkud pochází jeho otec, jeho hostitel Uhuru Kenyatta pozval Sauti Sol, aby zahráli na státní večeři. Svět pak obletělo video, jak Obama tančí s muzikanty, kteří zpívají svůj velký hit Sura Yako. Najdete je na www.sauti-sol.com nebo na YouTube.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama