Paní Kim má ráda české hosty

Lidé

Už je to čtvrt století, co paní Hyun-ok Kim, její manžel a děti spatřili poprvé Českou republiku. V roce 2004 otevřeli v Praze rodinnou restauraci Kimchi, jež dlouho jako jediná ve městě nabízela výhradně korejské jídlo. Kimchi je vlastně i gastronomický klub. Navštěvuje ho skupina štamgastů a šéfkuchařka, někdejší učitelka Kim jim vykládá o korejské kuchyni i kultuře.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

O korejských jídlech se říká, že ve srovnání s ostatními asijskými kuchyněmi jsou evropským pokrmům docela blízko. Pokud vezmeme korejskou restauraci Kimchi v Praze, tamní menu nabízí různá marinovaná masa, korejské barbecue, kdy si naložené maso opékáte sami na horkém plechu před vámi – nebo třeba smažená křídla v těstíčku se sladko-pálivou omáčkou a nakládanou bílou ředkví na talířku vedle. Hodnocení jídla je samozřejmě subjektivní, ale ta křídla skutečně nebyla tolik vzdálena podobnému pokrmu pojídanému třeba v západní Evropě či Severní Americe (a k tomu mi přišla skvělá, a nebyl jsem u stolu sám, komu chutnala).  

Pochvalu v restauraci Kimchi získala i omeleta s jarní cibulkou a s plody moře; také tato tenká, ale pevná, na čtverce nakrájená vaječná placka by Evropanům – minimálně těm, jejichž země leží u moře – mohla připadat povědomá. A pak je zde vynikající kimči, od něhož se ostatně odvíjí i název restaurace. O korejském národním pokrmu ještě bude řeč; speciální nakládané zelí mnoha Čechům chutná, pro jiné může být příliš pálivé kvůli chilli papričkám. Ale v určitém ohledu není ani toto jídlo daleko od středoevropského kysaného, kvašeného zelí.

 

Případná blízkost korejské kuchyně tuzemským pokrmům je ovšem jen jedním z vysvětlení toho, proč se restaurant Kimchi těší stálé oblibě skupiny českých zákazníků, kteří se sem vracejí – a jichž podle mého pozorování i podle hodnocení personálu stále přibývá, byť korejské či japonské hosty potkáte v restauraci také často. 

„Veselé Vánoce a šťastný nový rok,“ přeje v prosinci česky hostům k odchodu paní Hyun-ok Kim, šéfová a šéfkuchařka podniku s pár místnostmi, tuctem stolů a nízkým stropem, v němž převažuje uklidňující barva světlého dřeva. Když se s ní a jejím synem Jasonem setkávám o několik dní později, těsně před svátky, vysvětluje mi anglicky s občasnými českými termíny, že spoustu svých českých hostů dobře zná a oni zase znají ji: vypráví jim nejen o korejském jídle, ale také o korejské kultuře a oni se jí ptají na její bolavá záda, s nimiž v poslední době bojuje a kvůli kterým byla na operaci. 

Kimchi je vlastně rodinná a klubová restaurace; Hyun-ok Kim říká, že s výjimkou Facebooku žádnou propagaci nedělá, nezúčastňuje se ani food festivalů, pouze občas vede kurzy korejské kuchyně (na podzim jela do Ostravy, kde se jeden takový konal v rámci Korejských dnů pořádaných Česko-korejskou společností ve spolupráci s jihokorejským velvyslanectvím). 

O restauraci Kimchi, která se nachází na frekventované výpadovce u obory na Bílé Hoře, mimo módní pražské čtvrti jako Vinohrady, Karlín či Dejvice, se tak z médií moc nedozvíte. Chválu se však dočíst určitě můžete. „Chcete-li poznat korejskou kuchyni v plné kráse, musíte ven z Prahy směrem na letiště,“ napsal o podniku Lukáš Hejlík sestavující Gastromapu – unikátní web nabízející tipy na stovky restaurací a podniků po celé zemi.

„Moje restaurace je trochu jiná než ostatní. Nejsem žádná byznysmenka,“ říká paní Kim. A dodává, že její podnikání je založeno na tom, že je spokojená ze spokojenosti svých zákazníků.

 

Do Prahy a zase do Prahy

Život paní Kim, jejího manžela a dětí je s Českem propleten už dlouho. Když rodina, patřící k několikamilionové komunitě korejských křesťanů, přicestovala poprvé do země, nebylo ještě Milošovi Zemanovi padesát let, Václav Klaus byl premiérem a Václav Havel prezidentem. Tehdy, v roce 1993, přijel manžel paní Kim do České republiky coby zástupce dnes již zaniklého korejského koncernu Daewoo. S nimi přišly i tři děti – nejmladšímu Jasonovi byly čtyři roky. Hyun-ok Kim se starala především o ně, ale vařila velmi ráda. O korejské kuchyni tehdy Češi nic moc nevěděli, korejské ingredience a suroviny posílala do Česka svým lidem společnost Daewoo, byt rodiny hojně navštěvovali v zemi pobývající Japonci a Korejci těšící se na opravdové korejské jídlo. „Tehdy tu nebyla žádná korejská restaurace, rodiče k nám vodili hosty, byli jsme jakousi domácí restaurací,“ vzpomíná Jason.

Myšlenku otevřít si skutečnou restauraci tehdy paní Kim vylučovala kvůli péči o děti. Navíc se ani neplánovalo, že rodina bude v České republice bydlet i v druhém desetiletí jednadvacátého století. Její dvě dcery a syn navštěvovali prestižní International School of Prague a připravovali se na studia v USA. „V naší kultuře je vzdělání dětí skoro to nejdůležitější,“ říká Hyun-ok Kim a vysvětluje přitom, jak je na své děti hrdá. Má být na co – obě její dcery vystudovaly psychologii, jedna má dokonce diplom z Harvardu, obě jsou dnes vysokoškolskými učitelkami v Koreji. A Jason, který na rozdíl od dcer v Česku zůstává, vystudoval architekturu a design, chodil na školy v různých zemích světa, včetně americké Virginia Tech (odtamtud si přivezl americký přízvuk v angličtině a dnes vyučuje design v Praze).

„I já jsem se snažila žít v Americe, ale tady v České republice to miluji,“ vysvětluje paní Kim přestávku v pobytu v Česku, která nastala po roce 1997. Děti vyrostly a studovaly, manželova práce u korejské Daewoo skončila a on se – už zase v Praze – začal věnovat vlastnímu podnikání. Plány na restauraci ožily. V roce 2004 otevřela rodina první podnik v pronajatých prostorách ve Střešovicích. Menu bylo jednoduché, výlučně korejské pokrmy; v tom byl tehdy podnik unikátní. „Jsem z Koreje, chci nabízet korejské jídlo,“ vysvětluje paní Kim. 

O čtyři roky později zahájila provoz další restaurace ve Frýdku-Místku – byl to nápad jejího manžela, hosty byli především korejští manažeři továrny Hyundai v nedalekých Nošovicích. Zatímco podnik ve Slezsku po několika letech pronajali, pražskou restauraci přesunuli z pronajatých prostor do vlastní nemovitosti, kterou vybudovali na Bílé Hoře. Místo se jim líbilo už dříve. V Jižní Koreji prý takové věci, jako je zdejší obora Hvězda, nemají, a když ji viděli poprvé, řekli si prý „Wow, tady někdy chceme bydlet“. 

Nakonec zde bydlí – a také podnikají. Na novém místě nedaleko Ruzyně otevřela restaurace Kimchi v roce 2012.

 

Prostě happy

Podnik se, jak už bylo řečeno, jmenuje podle jednoho z korejských symbolů, nakládaného zelí kimči – to, které připravuje paní Kim, označuje ona sama za speciální. Když o něm mluví, začnete chápat, jak moc ji baví vaření, stejně jako výklad o něm (původním povoláním je ostatně učitelkou). 

Je pravda, že má každý region nebo rodina svůj zvláštní, či dokonce tajný postup, jak zelí naložit a nechat kvasit spolu s chilli a dalšími ingrediencemi? Podle šéfkuchařky spočívá hlavní tajemství v člověku, který ho připravuje. Recept je všude podobný, klíčové je, že „každý má vlastní ruku“. „My jako rodina umíme poznat, když kimči připravovala ona, a když někdo jiný,“ říká syn Jason. Jeho matka pak začne vysvětlovat, že některé kimči, to z křupavého podzimního zelí, může ležet naložené dlouhé měsíce, zatímco to z letního zelí se naopak nechává fermentovat kratší dobu. A klíčové je pravidelně kontrolovat proces kvašení.

Její náročný přístup k vaření se ukazuje, když hovoří o surovinách a ingrediencích. Situace s jejich sháněním se v České republice podle ní už hodně zlepšila, pořád si ale některé věci vozí z Koreje, něco nakupuje ve Slovinsku, nebo v Rakousku. „Dodavatelé vědí, že jsem velice komplikovaná osobnost,“ směje se paní Kim.

Je typické i paradoxní současně, že ačkoli Hyun-ok Kim zaníceně vykládá o korejské kuchyni a občas ji vyučuje, nejraději by dělala všechno okolo vaření sama. Jason vypráví, že ji členové rodiny musejí povzbuzovat, aby si najímala další lidi a občas si vzala volno. V kuchyni dnes využívá české pomocníky a v únoru pro ni začne pracovat nově najatý Korejec, restaurace si však stále zachovává rysy rodinného podniku. Při mé první návštěvě tam coby číšnice – kromě korejské dívky studující v Česku medicínu – vypomáhala též jedna z dcer paní Kim žijící v Soulu (takže mne nejspíše poprvé v životě v restauraci obsluhovala vysokoškolská učitelka a psycholožka k tomu). I Jason kdysi v restauraci pracoval a nadále se stará o facebookovou stránku restaurace. „Ale teď je hrozně zaneprázdněný, takže ho občas musím prosit,“ usmívá se Hyun-ok Kim.

„Kdyby neměla restauraci, nebyla by to ona,“ říká o své matce Jason. „Její zákazníci jsou vlastně její přátelé.“ A i když je paní Kim hrdá na to, že kdysi její kuchyni ochutnali i významní japonští či korejští manažeři, je na ní vidět, jak ji těší, že k ní začíná chodit stále více Čechů – prý je jich až sedmdesát procent, přičemž s mnoha z nich navázala přátelský vztah.

„Můj zákazník je král,“ říká paní Kim. Příznačně se v jejím projevu často objevuje slovo „happy“. Tedy šťastný a spokojený – čímž myslí hosty i sebe. •

 

Kuře, kimči, hovězí
Šéfkuchařka Hyun-ok Kim  potvrzuje, že mezi Čechy nejoblíbenější korejské jídlo je bulgogi: dvě stě gramů marinovaných kousků hovězí roštěnky a zeleninu k tomu si můžete ugrilovat na elektrickém grilu na stole – jídlo stojí 390 Kč (což je druhá nejdražší položka na večerním menu). Osm po korejsku smažených kuřecích křidýlek se sladko-pálivou omáčkou a ředkví na talířku pořídíte za 270 Kč. Omeleta s jarní cibulkou a dary moře stojí 250 Kč a miska kimči 65 Kč. Na menu je ovšem více položek, marinované vepřové, ryby, polévky i nudle – vše najdete na www.kimchi.cz. Na této stránce se také můžete rezervovat stůl a zjistit otevírací dobu: rodina odjela hned po Vánocích do Koreje a podnik se opět otevírá v únoru. 
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama