Všichni krásní sobi

Obrazem

V tom dobrodružství jsou tři kluci a jejich sobí stádo, stromy divoké tajgy ruské Sibiře, pláně surové tundry, raněný medvěd, otrávené jezero i čínští těžaři. A také signál mobilního telefonu, který se nechá chytit tak obtížně jako ostražitý vlk.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jako by ten kraj vypadl z románů Jacka Londona. Nejméně dotčený kus země u hranic asijské části Ruska, přímo uprostřed jižní Sibiře. Neprostupná tajga plná jehličnanů, jezer a travnaté tundry, to vše v regionu o velikosti Slovenska s pouhými šesti a půl tisíci osadníky. Zatímco v místním jazyce se tohle území jmenuje stejně jako jeho původní turkičtí obyvatelé Tožu, Rusové ho nazývají Todža, a dnes už nikdo neví, co to jméno přesně znamená. Je to nejvýchodnější a největší okres divoké Republiky Tuva. Kraj pastevců sobů a lovců medvědů. Medvědy se zde stále vyhubit nepodařilo. Se soby je to ovšem horší.

 

Malí velcí muži

Saji-Belekovi je deset, ohání se obrovskou sekerou na hrubě otesaném březovém topůrku a štípe dříví. Patnáctiletý Uran-Saj přikládá ta polena do ohně, na kterém sedmnáctiletý Eduard v zašlém hliníkovém hrnci plném bublajícího oleje smaží jednu placku za druhou, až jich je, zlatavých a křupavých, plný lavor.

Sobi se toulají někde vysoko v tundře a přicházejí jen na chvíli ráno a večer, kdy je kluci podojí. Sobí mléko pak lijí do čaje. Není ho moc, z jedné laně stěží půl sklenice. Zato je husté a skoro až nesnesitelně tučné, pětkrát mastnější než to kravské. Tady ale krávy nejsou. Ve dvou tisících metrech nad mořem se tajga mění v tundru: stromy mizí, ohromné pláně jsou porostlé trpasličí břízou a zakrslou vrbou. O kus výš už alpské louky. A dál pouze kamenná moře a na nich lišejníky. Do nejbližší vesnice přes sto kilometrů. Tohle je kraj sobů. Sobů a vlků.

Ti tři kluci tady, uprostřed divočiny, tráví prázdniny. Větší část roku žijí s matkami ve vsi Adyr Kežik a o sobí stádo pečují jejich tátové. Na léto se ale chlapci vracejí ke zvířatům. A většinou tu hospodaří sami. Kácet stromy, štípat polena, dojit soby, krmit jejich mláďata, sbírat a sušit byliny – to všechno zvládnou tak dobře jako dospělí.

Jsou to nejjižnější pastevci sobů na Sibiři. A také jedni z posledních v celém kraji. Nikdy zde nebylo možné vidět nekonečná stáda jako tam na severu. Lidé tu nechovali soby primárně na maso, nýbrž jako prostředek dopravy. Zvířata tu sedlají a jezdí na nich na dlouhé lovecké výpravy – obyvatele Todži totiž vždy živil hlavně lov.

 

Nejvyšší stavy sobů, skoro 20 000 zvířat, byly v kraji na konci třicátých let dvacátého století. Během druhé světové války – Tuva se stala formálně součástí SSSR až v roce 1944 – přišel dramatický pokles. Za zlatou éru sobího pastevectví tu s nostalgií považují období vlády Leonida Brežněva, kdy sovětský stát masivně dotoval zemědělství a industriální kolonizaci Sibiře. Sobí kolchozy si na sebe sice nikdy nedokázaly vydělat, po tajze se však létalo vrtulníky, fungovala veterinární kontrola i lékařská péče pro pastevce. Ti dostávali slušnou mzdu, zato jejich děti byly povinně odtržené od rodin, s nimiž, vyjma letních prázdnin, nežily v horách, nýbrž bydlely ve školních vesnických internátech.

Sovětský systém však nakonec požral sám sebe, když začátkem osmdesátých let, v honbě za chybějícími valutami, nutil pastevce, aby živým zvířatům ořezávali krví nasáklé parohy. Krevní koncentrát z paroží plný hormonů se pak měl prodávat do Číny a Koreje jako životabudič. Byl to experiment po vzoru jeleních farem, které na Sibiři brutálně, ale úspěšně fungují staletí. Experiment, který nevyšel. Stres a infekce zdecimovaly stáda tak, že v roce 1990 už zbývalo pouhých 8 000 zvířat.

Rozpad Sovětského svazu přinesl i totální rozklad infrastruktury. Nebylo kde soby ani jejich maso prodávat, vrtulníky přestaly létat, naftu nebylo čím platit a skončila zdravotní péče pro zvířata i lidi. Z kolchozů nezůstal kámen na kameni a jednotlivé rodiny se protloukaly, jak uměly. Moc to nešlo. Od té doby stavy dále klesaly, až v roce 2000 zbývalo pouhých 1 200 zvířat.

V posledních letech se situace zlepšila jen mírně – v současné době je v Todže jen 2 000 domácích sobů, o které se stará pár rozvětvených rodin.

 

Číňané přicházejí

Uvnitř srubu, v němž přes léto bydlí Saji-Belek, Uraj-Saj a Eduard, jsou dvě pryčny, v rohu pak kamna z rezatého, místy skrznaskrz propáleného plechu. Tam, kde dnes stojí tahle osamocená chatrč, bývala kdysi vesnice. Vznikla se vší parádou v šedesátých letech pro geology. Desítky roubených domů, dokonce s kulturákem uprostřed. Koncem osmdesátých let, když peníze v SSSR došly, se geologové stáhli a místní postupně rozřezali domy na palivo. Po třiceti letech nezůstalo po bývalém osídlení ani vidu, ani slechu. Jen občas můžete v tundře šlápnout na prkno s trčícími hřebíky. A dodnes se do jezera nad chatrčí nevrátily ryby. Geologové je tam tehdy lovívali výbušninami.

Plody sovětského systému ovládnutí přírody nakonec spadly do klína Číňanům. Rusové se svým neefektivním hospodařením přenechali na 25 let práva k těžbě korporaci Zijin, největší čínské zlatokopecké společnosti. Dvě hodiny chůze dál na východ po hřebeni se nachází mamutí povrchový důl, kde Číňané na jednom místě dobývají měď, olovo a zinek. Okolo ohromné prašné jámy v dříve nedotčené tajze vyrostlo celé čínské městečko. Přísně střežené.

Když Číňané v roce 2015 důl za velkého humbuku otvírali, slibovali kromě jiného, že budou todžinským pastevcům sobů finančně kompenzovat újmu, kterou jejich životnímu prostředí způsobují. V roce zahájení těžby věnovali do fondu sdružení, jež chrání zájmy původních obyvatel,  1 milion rublů (370 000 Kč). V následujících letech už ani kopějku. Jen voda v řece Ak Chem je plná kalu a ryby vymizely i z ní.

Číňané ovšem okres Todža zpřístupnili. Tam, kde dříve bývala blátivá kolej kroutící se uprostřed keřů, do které terénní uraly a uazy zapadaly po nápravy, postavili čínští těžaři silnici. Nebo spíš něco, co silnici připomíná. Denně se po ní plazí desítky přetížených náklaďáků s pytli plnými drahocenné zeminy. Šnečí rychlostí kličkují mezi hlubokými jámami a dál a hlouběji svými koly zpevněnou hlínu vytloukají. Ale Sibiřané jsou i tak vděční. Číňané jim cestu do Kyzylu, hlavního města Tuvy, zkrátili trojnásobně.

 

Volání z divočiny

Saji-Belek, Uraj-Saj a Eduard mastí ve srubu karty. Kdo prohraje, musí k potoku a za trest si tam umýt zapařené a z gumových holínek smradlavé nohy v ledové horské vodě. Pak sedlají své soby. Obyčejná koňská sedla jsou pro drobná vyhublá zvířata trochu velká, tak je kluci podkládají dekami a ze všech sil utahují podbřišníky. I tak nejmenší, desetiletý Saji-Belek cestou dolů z hory dvakrát spadne. Ti starší dva se smějí na celé kolo. Lepší je ale být opatrný. Někde se tu dost možná ještě toulá raněná medvědice. Postřelil ji před deseti dny soused, který žije za hřebenem. Nasázel do ní plný zásobník, deset ran ze své samonabíjecí pušky SKS, a přesto ji nedohledal. Lepší je být opatrný.

S každým metrem, do nějž sestoupí, se tundra mění zpátky v tajgu, stromy houstnou, všude vody po kotníky. Někdy nad kolena. Bílá lajka, která nás doprovází, má co dělat. Konečně jsme dole v širokém údolí řeky Ulug-Oo. Kluci slezou ze sobů, přivážou je ke stromu. Nejstarší Eduard vytáhne z náprsní kapsy své bundy mobilní telefon a zapne ho. Pak se všichni tři procházejí sem a tam po prašné cestě. Hledají signál. Musí prý nutně volat do Adyr Kežiku, jejich rodné vsi. Párkrát už to vypadá slibně, na displeji se objeví jedna čárka, k volání to ale stále nestačí. Trvá to věčnost, než se jim povede číslo vytočit. Místo si uprostřed prachu na okraji cesty označí pečlivě kamenem a už se z něj nehnou: jen se smějí a smějí a telefonují celou hodinu. Počasí se mezitím zkazí, přijde těžký todžinský lijavec, a oni ne a ne telefon odložit. Volají Dolaně, nejkrásnější holce z vesnice. Je jí osmnáct a za čtyři dny maturuje. Nepřijede. •

 

Autor je fotograf a reportér. Získal několik cen v rámci Czech Press Photo, ocenění se mu dostalo i na mezinárodní úrovni.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama