Vysídlení Němci se vracejí do Prahy

30 / 11 / 2016

V květnu 1945 zde vznikla fotografie, která vešla do učebnic dějepisu: desítky Němců sedí na svých kufrech, na zádech hákové kříže, vedle sebe kočárky s dětmi. Čekají na odsun. Tento víkend se na stejná místa někteří z těchto lidí vrátí: do Prahy přijíždějí pamětníci vysídlení, aby se zúčastnili Koncertu smíření.

V květnu 1945 zde vznikla fotografie, která vešla do učebnic dějepisu: desítky Němců sedí na svých kufrech, na zádech hákové kříže, vedle sebe kočárky s dětmi. Čekají na odsun. Tento víkend se na stejná místa někteří z těchto lidí vrátí: do Prahy přijíždějí pamětníci vysídlení, aby se zúčastnili Koncertu smíření.

Před válkou se této části Holešovic říkalo Malý Berlín. Začátkem května 1945 byli zdejší Němci shromážděni u vchodu do kostela sv. Antonína na Strossmayerově náměstí, prošacováni a odvedeni do letenského kina Oko. Jedna z místních pamětnic si tu scénu vybavuje docela přesně: „Bylo mi sedm, vracela jsem se ze školy, kde jsem měla řadu německy mluvících spolužaček. Viděla jsem, jak sovětští vojáci stavěli lidi po čtyřech ke kostelu. Odebírali jim náramkové hodinky, ty si hned připnuli na paže. Šperky vyhodili na deku před kostelem, ke které se vzápětí seběhli nenechavci a šperky si rozebrali. Rozbrečela jsme se, protože jsem měla strach a bylo mi smutno.“

Tuto sobotu v kostele zahraje Stamicovo kvarteto a zazpívá sbor Radost Praha. Zazní skladba Elišky Cílkové, kterou autorka napsala pro tuto příležitost. V kostele bude zavěšena instalace od Josefíny Jonášové, letící holubice tvořená bílými kufry. Za zrodem akce nazvané Smíření 2016 stojí devětadvacetiletá Vlaďka Vojtíšková. Při studijním pobytu v Drážďanech před šesti lety se s několika vysídlenými Němci setkala a jejich vyprávění nahrávala. „Do té doby jsem neznala podrobnosti, ve škole jsme se k této etapě dějin nedostali. Ty vzpomínky mi pak ležely v hlavě a když jsem o nich mluvila se svou kamarádkou a vrstevnicí Eliškou Cílkovou, řekly jsme si, že bychom mohli něco uspořádat.“

Vojtíšková se obrátila na spolek Antikomplex a Sdružení Ackermann-Gemeinde. S pomocí několika grantů, ale i díky drobným dárcům, kteří ve veřejné sbírce na portálu HitHit shromáždili více než 70 tisíc korun, mohou pořadatelé pamětníkům uhradit ubytování a stravu. „Přijede devadesát lidí. Chceme jim nabídnout viditelné gesto, že česká společnost mění svůj pohled na poválečné události. A že čím dál větší procento především mladých lidí vidí za odsunem mnohé případy násilí, které nejvíce postihlo ženy a děti,“ dodává produkční Hana Špirková, kterou s tématem spojuje rodinná historie: část jejích německy mluvících předků z Lounska byla také vysídlena.

 

Mrtvoly na dvoře kina Oko

Pamětníci, kteří se nyní sjíždějí do hlavního města, pocházejí z různých koutů bývalého Československa, někteří přímo z Prahy 7. Jedním z nich je Eduard Zelený, kterému tehdy bylo sedm let.

„Matka se narodila v Praze a pocházela z protestantské učitelské rodiny. Otec pocházel z důstojnické a hoteliérské rodiny v Mariánských Lázních. Rodiče se vzali v roce 1929 a během války bydleli v holešovické ulici Šternberkova. Otec, který byl povolán do německé armády jako důstojník, byl v roce 1944 propuštěn jako nespolehlivý. Já jsem se narodil v roce 1938 v Praze, měl jsem dva bratry a sestru. (…) Poslední válečné dni jsme kvůli bombovým náletům a pouličním bojům strávili ve sklepě, odkud byli jednoho dne všichni muži – mezi nimi i můj otec – odvlečeni na neznámé místo. Asi 5. května přišla z nákupu naše česky mluvící chůva a řekla mamince, že musíme okamžitě ven z bytu. Z domů byli vyháněni další lidé, na ulici nám lidé z Revolučních gard vzali všechny cennosti a hodili je na deku. Na oblečení nám zezadu štětcem namalovali hákové kříže a nařídili nám, abychom zvedli obě ruce jako při hitlerovském pozdravu. Matka zvedla jen jednu ruku, protože ve druhé držela moji malou sestru. Za to ji nejbližší muž udeřil tak silně do obličeje, že jí vyrazil přední zuby,“ vzpomíná pan Zelený.

5845672a9c40ba99dedef315 MEDIA_ITEM image
Strossmayerovo náměstí, květen 1945. Odsun Němců z Prahy.

Vyprávění osmasedmdesátiletého muže, které zaznamenali organizátoři Smíření 2016, pokračuje takto: „Byl velmi horký den. Dlouhé hodiny jsme seděli na zemi nebo na kufrech, pak kolem nás projela kolona tanků. Na noc nás zamkli v kině Oko, kde jsme namačkáni strávili několik dní. Poté nás převedli do dobytčáků na nádraží Bubny. Dodnes mám před očima, jak nás vyvádějí přes zadní dvůr kina Oko a podél domovních zdí jsou až do výše prvního patra naskládány mrtvoly. (…) Nocovali jsme pak v různých táborech jako bylo nákladové nádraží Žižkov, Hagibor, Kolín… 10. června jsme přijeli do Opavy, kde se nás ujali v nemocnici. Byli jsme vyhublí na kost. Moje o pět let mladší sestra Claudia zemřela 16. června, můj o tři roky mladší bratr Peter zemřel 25. června. Má matka, která mluvila perfektně česky, se prohlásila za rakouskou občanku a vydala se s námi do Vídně. O tom, co se na konci války stalo, s námi potom už nikdy nemluvila, zato často vzpomínala na dřívější život v její milované Praze. Jako poslední žijící člověk z naší rodiny můžu předat své vzpomínky už jen já.“

 

Jak se vyhnout sebemrskačství

Právě v Bio Oko proběhla tento týden diskuse, které se zúčastnili někdejší učitel dějepisu a dnes starosta Prahy 7 Jan Čižinský, historik Matěj Spurný ze spolku Antikomplex a filmový a televizní dokumentarista David Vondráček.

V sále kina, kde byli po několik květnových dní roku 1945 holešovičtí Němci shromážděni, a kam na dušičkový večer 2. listopadu 2016 zavítala zhruba stovka zájemců o toto téma, mimo jiné zaznělo:

„Etnické očištění bylo tehdy na konci války chápáno nejen jako spravedlivá odplata, ale také jako šance, aby si Češi mohli spravovat svou zemi sami.“

„Proti odsunu tehdy nikdo veřejně nevystupoval, ale některé osobnosti se stavěly proti konkrétním excesům. Vynikal mezi nimi Přemysl Pitter, který chodil do ulic a popisoval případy upalování Němců zaživa a zachraňoval německé děti.“

„Ti lidé tady chybí. Jejich pracovitost, kultura, zvyky… Nic jsme jejich vysídlením nezískali a pokud ano, ztráty jsou rozhodně větší. Zaniklo přirozené sociální rozvrstvení, na mapě nejrůznějších patologických rysů dodnes vedou Sudety.“

„Moje generace se o vysídlení ve škole nedozvěděla vůbec nic. Dnes to v osnovách už sice je, ale často se to nestihne probrat.“

„Když jsem na gymnáziu dělal ročníkovou práci o odsunu, ptal jsem se spolužáků a několik z nich mi řeklo: ´Sudetští Němci? Ti v roce 1938 vyhnali Čechy z pohraničí, tak jsme je po válce zase zahnali zpátky.´“

„Jednou jsem ve Varnsdorfu oslovil blonďatou servírku s německým křestním jménem a zeptal se jí, jestli má německé předky. ´Já? Já jsem Češka jako poleno,´ ohradila se. Kousek vedle seděla její babička a povídá: ´Ty a Češka? Radši mlč.´“

„Naši generaci už neformuje konkrétní historický prožitek, můžeme vnímat odsun bez předsudků a s větší empatií. Není ovšem jednoduché o vysídlení mluvit bez předsudků a s empatií, aniž bychom byli obviněni z kolektivního sebemrskačství.“

„Českou historii bohužel vyučujeme jako vyprávění o dějinách etnických Čechů. Určitě by bylo vhodnější, abychom z toho udělali vyprávění o našem území, kde vedle Čechů po staletí žijí i jiné národnosti.“

„Často nyní slýcháme, že musíme bránit křesťanské hodnoty naší společnosti. Pokud to myslíme vážně, pak je odpuštění zcela na místě.“

„Praha ztratila v důsledku holocaustu a vysídlení kosmopolitní tvář. Až teď se zase učíme žít ve společnosti, kde nejsou jen Češi.“

„Dnes už není na pořadu dne mluvit o omluvách či odškodnění. Spíš bychom mohli uvažovat, jak se z toho poučit, když se snažíme zorientovat v současném dění, hlavně co se týče uprchlické krize. Abychom se dál neuzavírali víc a víc do sebe.“

 

Smíření / Versöhnung  2016
 
Koncert smíření Zazní skladba Elišky Cílkové v podání Stamicova kvarteta, k vidění bude instalace Josefíny Jonášové. Sobota 5. listopadu od 19:30 hodin v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí.
 
Pod jednou střechou Výstava, dokumentující přátelské vztahy mezi českými a německými rodinami, které minulost nerozdělila, ale naopak spojila. Národní technická knihovna v Dejvicích, 7. – 30. listopadu.
Galerie (1) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat