Kuchali ryby, snili o baru

Začalo to domácím moštem. Dnes jde o oblíbenou položku na menu hipsterských kaváren, ale před deseti lety to bylo jiné. A právě tehdy studenta psychologie na brněnské Masarykově univerzitě Adama Vodičku napadlo, že by mošt mohl být dobrou alternativou ke sladkým limonádám. A že by to mohl být on, kdo hostětínský mošt do podniků dodá. Přesvědčil výrobce, přesvědčil brněnské kavárníky a byla z toho slušná brigáda.

Když pak chtěl Vodička v jednadvaceti na rok odjet do Lyonu, aby pomáhal ve francouzské psychoterapeutické komunitě postiženým lidem, dohodl se se svým spolužákem Honzou Vlachynským, že ho v dodávkách moštu zastoupí.

Vlachynský za rok zdvojnásobil prodeje. Pak se ozval kamarádovi Andreji Vališovi, toho času studentovi Vysoké školy ekonomické v Praze, a pokusili se na mošty naučit i pražskou kavárnu. Brutálně nepochodili. „Byla to katastrofa, dneska už víme, že nemáme obchodnického ducha, neumíme někam přijít a lidem to prodat.“

Vodička se vrátil, převzal zpátky byznys a Vlachynský s Vališem pro změnu odjeli. Na Aljašku, kuchat ryby do obřích mrazáků.

Vlachynský tam jel už podruhé (a ne naposled, jezdil tam každý rok pět let za sebou). A postupně s sebou vozil víc a víc kamarádů. „Byl jsem takový náborář té aljašské továrny pro Českou republiku, jeden rok nás tam jelo čtyřicet.“ Když se lov daří, vydělá si tam brigádník třeba 200 tisíc korun za měsíc. „Jako student jsem pak z toho žil celý rok. Je to dobré i na pročištění hlavy, přijdou nové nápady. Jste zavření ve vesnici, kde je jen sto padesát dělníků z továrny, není tam signál, internet, nic. Jen vy a mrazáky, kde denně kucháte ryby. Třeba 18 hodin v kuse. A je to psychologicky obohacující a taky napínavé, třeba když se lov nedaří, tři dny čekáte a nepracujete a máte stres, že nevyděláte žádné peníze.“

Kam chodil Kerouac i Dylan