Fotbalistka, která chtěla žít po svém

Lidé

Obyčejná touha po volnosti a možnostech, které mají lidé za železnou oponou, stála za emigrací Heleny Jindáčkové do Itálie. Čtyřiadvacetiletá fotbalistka pražské Slavie zůstala na Západě při posledním klubovém zájezdu před tím, než opět spadla klec – v lednu 1969. Devátý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.

 

Ženský fotbal byl na konci šedesátých let 20. století v začátcích. Pražská Slavia i díky tomu vítězila, kam přijela. „U stadionu v Edenu byly hromady štěrku, na které jsme musely vybíhat. Tréninky byly nelidské, ale soupeřky jsme válcovaly,“ zavzpomínala Helena Jindáčková ve Florencii, kde již přes půl století žije.

Vyrůstala na Žižkově, její prarodiče byli součástí kolotočářské společnosti – Helena si z dětství vybavuje maringotku na Ohradě. Po maturitě na průmyslovce nastoupila v podniku Telekomunikační správa, práce ji ale nebavila. Zažila však i příjemnější změnu: při fotbalovém turnaji si dívky v dresu Viktorky Žižkov všiml trenér Slavie a nabídl jí přestup. Neváhala ani vteřinu.

Ženský tým vedl bývalý brankář Vilém Marzin. „Měl heslo: non esiste! – neexistuje,“ přibližuje Helena metody muže, který je přivedl k řadě evropských úspěchů. „Všude nás fotili, byly jsme miláčky sportovních časopisů. A nepamatuju, že bychom prohrály,“ popisuje slavnou éru. Před sovětskou invazí si stačila zahrát v Dánsku, západním Německu a Itálii, chystaly se zájezdy do USA a Saúdské Arábie.

 

Kopačky a fén

„Dnes už je život jiný, můžeš si vybrat, co chceš, pokud na to máš. My jsme ale nemohli. Kdo chtěl jet do ciziny, musel na kádrové oddělení, kde o tobě všecko věděli,“ vysvětlila Helena italským školákům. „Viděli jsme, že na Západě lidi žijou líp,“ líčí své tehdejší rozpoložení: „Když je ti dvacet a vidíš, jak přijedou cizinci na Václavák v bouráku… to je jako sen. Nechtělo se mi stát fronty před Tuzexem, abych si mohla koupit jiný než šedivý nebo játrově červený svetřík. Toužila jsem něco vidět a zažít.“

 

 

Poprvé ji napadlo zůstat v cizině při zájezdu do západního Německa. „Nevyšlo to. Jak jsme byly hloupé a chtěly se někomu svěřit, zašly jsme za člověkem z technického doprovodu a ten nás prásknul,“ říká. Na vysvětlenou: když jezdili za totality sportovci do ciziny, bylo ve výpravě třeba tucet lidí, kteří se chtěli podívat do ciziny, ale jejich hlavní úkol byl hlídat ostatní.

V lednu 1969 odjely fotbalistky do Itálie. Doma už začínala tuhá normalizace. Helena a její spoluhráčka Jaroslava věděly, že další šance už nemusí přijít. Velkou pomoc získaly od maséra Fiorentiny a jeho rodiny, která se za ně zaručila. Na poslední společnou večeři už nedorazily. Noční vlak je odvezl do utečeneckého tábora Opicina u Terstu, kde strávily tři měsíce. „V kufru jsme měly šatičky, kopačky a fén,“ zasměje se Helena o více než půl století později. „Naštěstí jsme dostaly nějaké kapesné, za které jsme mohly jakž takž žít.“

 

Nechtěla jsem mamánka

Rodičům o svém úmyslu neřekla. „Stýskalo se mi. Jenže to si nesmíš připouštět, protože jsi to ty, kdo to tak chtěl,“ říká žena, která se stala hvězdou ženského týmu ACF Fiorentina. Hrála v obraně, klub jí zajistil ubytování i stravu, trénovala mládež.

A rozhlížela se, jak naložit s dalším životem. „Samozřejmě jsem věděla, že fotbal můžu hrát jen pár let,“ říká. Lákal ji design a umění. „Už ve Slavii mi dal trenér Vilda Marzin na starost, abychom nějak vypadaly. Říkával: Když jdou chlapi na ženský fotbal, chtějí vidět ženské. Takže jsem děvčatům kontrolovala, jestli nemají hlínu za nehty a zda mají upravené účesy, zařídila jsem týmu i stejné šaty a kufříky.“

Prvních několik let v Itálii pracovala v továrně na výrobu uměleckého nábytku. „Žila jsem v té době s majitelem podniku,“ doplňuje Helena, která se prý snažila vyhýbat italským „mamánkům“. „Andrea byl samostatný a vstřícný, ale já jsem chtěla objevovat svět,“ vysvětluje, proč se rozešli.

I na severu země bylo tehdy ještě zvykem, že ženy po deváté večer nevycházejí z domu bez doprovodu. „Měly pečovat o domácnosti a děti. V Československu už to fungovalo jinak, takže Češky, které se tehdy do Itálie provdaly, tíhu těchto regulí bolestně pociťovaly,“ vzpomíná Helena. Muže, který jí imponoval natolik, aby s ním byla ochotná spojit svůj život, našla v novináři Aureliu Scelbovi.

Bylo mu čtyřicet devět let, jí třicet osm. „On introvert, já extrovert, takže jsme do sebe krásně zapadli. Hned mi řekl: Víš, já nikdy neumyju nádobí a jsem zvyklý doma kouřit. Ale nechci, abys mi dělala služku, vezmeš si paní na uklízení,“ vzpomíná Helena.

 

 

Svatba za úplatu

Maminka mohla za dcerou poprvé přijet tři roky po její emigraci. „Úřadům tvrdila, že se mě pokusí přesvědčit, abych se vrátila domů. Chudinka, přijela s tak velikou husou, že se mi ani nevešla do trouby,“ vypráví Helena. Otce pustili do Itálie po sedmi letech, sestře úřady výjezd zamítly.

Díky mezinárodním úmluvám mohla Helena Jindáčková v roce 1976 získat prezidentskou milost. Další tři roky se vyřizovaly dokumenty, musela také zaplatit školy, které jí režim poskytl. V roce 1979 se pro ni hranice Československa otevřely. „Šla bych domů i pěšky. A pak jsem se vracela často a vždy jsem měla nabitý program: holky ze základky, spolužáci ze stavařiny… Přijížděla jsem s kufrem oblečení a hraček, na hranicích to budilo haló.“

Větší cestovní komplikací bylo, že neměla italské občanství, jen pas azylanta. „Takže si mě Rakušáci a Němci přehazovali jako horkou bramboru, vyřídit tranzitní víza trvalo tři měsíce. Hledala jsem proto někoho, kdo by si mě vzal,“ přibližuje Helena cestu k plnohodnotným dokladům.

Aurelio neměl uzavřený rozvod předchozího manželství. „Pochází z Kalábrie, což je tradiční prostředí. A bez rozvodu nemohla být svatba,“ vysvětluje Helena, která si poradila: „Našla jsem kamaráda ochotného si mě za peníze vzít. Svědkyně mi půjčila prstýnek, vyměnily jsme si ho v budově úřadu na záchodě. Po obřadu na mě Aurelio čekal před radnicí a šli jsme všichni na kafe.“

 

Jsme spolu rádi

Dnes se jednou týdně věnuje dobrovolnictví, dvakrát týdně si zajde zacvičit. Velká přání už prý v sedmdesáti sedmi letech nemá. Snad jen, aby o jedenáct let staršímu Aureliovi vydrželo zdraví. „Jsme spolu pořád rádi,“ říká Helena a přiblíží, jak se nakonec stal i platným pomocníkem v domácnosti: „Šla jsem na to pomalu. Třeba jsem ho občas poprosila, jestli by mi mohl podat ubrus. A najednou uměl sám prostřít a připravit hostinu pro velkou společnost – vždy vařil rád a skvěle. Já jsem se vedle něj stala víc ženskou.“

 

Příběh Heleny Jindáčkové zpracovali Maria Liza Barletti, Ludovica Giunti, Cristina Golzi, Marco Morelli, Melissa Morelli, Daniela Dati a Emma Ramasco z České školy ve Florencii pod vedením Zdenky Skorunkové.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement