Rekonstrukce po 80 letech. Jak gestapáci zlikvidovali Čapka

Post Image

Rekonstrukce po 80 letech. Jak gestapáci zlikvidovali Čapka

Play icon
25 minut
Josef Čapek u svého psacího stolu v Praze a jeho protihitlerovský cyklus kreseb Diktátorské boty.

foto archiv autora

Jeden den a život se změní od základů. Ještě léto 1939 tráví malíř Josef Čapek v krásné neokázalé krajině Vysočiny; 1. září zaútočí Hitler na Polsko – a pro Čapka si přijde gestapo. Z přírody putuje malíř do vězení, projde mnoha nechvalně známými koncentračními tábory a v jednom z nich na sklonku války umírá. Čapkovo zatčení rekonstruuje následující reportáž; je založena především na pamětnické výpovědi Karla Daňka (1922–1997), jenž své vzpomínky vyprávěl autorovi textu.

Červenec 1939, protektorát Böhmen und Mähren – české země již pár měsíců okupuje Hitlerovo Německo. Manželé Josef a Jarmila Čapkovi opouštějí dusnou Prahu a stěhují se na letní byt do Želiva, do městečka s prastarým premonstrátským klášterem, stojícím mezi říčkami Trnávkou a Želivkou. Po devíti letech, kdy Čapkovi pravidelně trávili prázdniny na slovenské Oravě a kam již teď, po vyhlášení slovenského státu, bez povolení nemohou, se rozhodli pro Vysočinu.

Želiv jim doporučil přítel Karel Moudrý, prvorepublikový politik, poslanec strany národně socialistické a rodák z tohoto kraje, který si postavil ve svahu nad Želivkou vilku. Čapkovi ho tam navštívili předchozí rok a velice se jim místo zamlouvalo.

Josefovi – kterému nejbližší říkají „Peča“ – připomíná Želiv maloměsta, která poznával v mládí spolu se svým bratrem, nyní již více než půl roku mrtvým spisovatelem Karlem; vybavují se mu vzpomínky na východočeskou Úpici, Vrchlabí a hlavně Malé Svatoňovice. Svažité stráně, řeka, čitelná struktura, řád místa, skromnost. Čapka si tato část Vysočiny podmaní natolik, že si u řeky dole pod klášterem najde pozemek, který zamýšlí koupit a vybudovat na něm domek pro příští letní pobyty.

Z okna letního bytu

Přítel Moudrý navrhuje Pečovi a jeho ženě, že mohou bydlet u nich ve vile, ale introvertní malíř raději požádá, aby jim sehnal v městečku podnájem. Čapkovi se tedy stěhují do patrového domu č. p. 162, který obývají manželé Svárovští. Karel Svárovský je listonoš, jeho paní Růžena zůstává v domácnosti. Čapkovi si pronajímají v podkroví dva prostě zařízené pokoje s okny s výhledem na věže kostela, celý klášterní komplex a zalesněný skalnatý hřbet s kaplí na Kalvárii. Na obědy pravidelně docházejí do hostince U Holendů za mostem, kde dobře vaří.

Jinak tráví dny dlouhými procházkami po okolní zvlněné krajině či proti proudu řeky. S manželkou si starosvětsky vykají. Několikrát za léto k nim vždy jen na pár dní přijede šestnáctiletá dcera Alena, která většinu prázdnin tráví u své kamarádky v Chrudimi. Peča s dcerou rád snídá, ale že by se vyžíval v nějakých sentimentálních otcovských změkčilostech, to nikoli. Alena bude později vzpomínat, jak se u nich věcně reagovalo, když měl třeba někdo mizernou náladu. Otec se optal: „Copak ti to zas přelezlo přes ledviny?“

Pozdě k obědu

Podpořte Reportér sdílením článku