Velmi vizuální hudba

Kultura

Do Česka přijíždí v půlce června Lina Lapelyté, svérázná litevská hudebnice a momentálně taky hvězda letošního bienále v Benátkách: opera Sun & Sea, kterou napsala společně s dvěma kamarádkami a jež reprezentovala Litvu v jejím národním pavilonu, dostala v Benátkách hlavní cenu, Zlatého lva. Z čehož se Lina ještě tak docela nevzpamatovala.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Mému chlapečkovi je osm a půl a už plaval v:

Černém, 

Žlutém,

Bílém, 

Rudém, 

Středozemním 

a Egejském moři. 

Taky už byl u dvou velkých světových oceánů. K těm zbylým ho vezmeme ještě letos.

 

Hrozně jsem obrečela, že už nebudou koráli.

Hrozně jsem obrečela, že s Velkým bariérovým útesem zmizí i ryby. 

Hrozně jsem obrečela, že jednou umřu. Moje tělo zestárne, zchřadne.

Už nic neuvidím ani neucítím. 

Máma nechala puštěnou 3D tiskárnu.

A ta mašina mě začala tisknout.

 

Písečná pláž. Hlava na hlavě. Osušky, sluneční brýle, krémy a křížovky. Plastové krabičky s opoceným ovocem, několik dětí, pes. Silná paní v důchodovém věku vtírá manželovi do kůže opalovací mléko: „Jinak budeš rudý jak humr!“

Pak začíná vyprávět – zpívat – bledý mladík v brčálově zelených šortkách. O tom, jak si jednou chtěl zaletět na pár dní do Portugalska na koridu, jenže sopečný prach zastavil lety nad Evropou, a tak mladík zůstal trčet na přestupu v Londýně. Zavolal kamarádům. Jeden mu představil sestru. „A od té doby jsme s Lindou spolu,“ zpívá muž. Brunetka ve vzorovaných  plavkách leží hned vedle něj, chroupe jablko. „Takový scénář by nepředpověděl ani jediný klimatolog.“

Kudrnatá tmavovláska v bikinách zpívá o bývalém manželovi, který se utopil v jihovýchodní Asii. Takový vynikající plavec! Jak se to mohlo stát? Pohltil ho proud? Nebo snad dostal křeč? „Prapramáti všech ryb zasvětila své potomstvo do tajů dýchání žábrami.“ Protože každý zvířecí druh umí něco, všechno v přírodě je moudře promyšlené. Jen to lidstvo... „Vždyť se podívejte na mého ex. Lidský jedinec s omezenou plicní kapacitou. A stejně se tak urputně cpe do moře. Ještě dál, ještě hlouběji. Chce dobýt a ovládnout, co mu nepatří...“

A pak bohatá matka: Mému chlapečkovi je osm a půl...

Pubertální dívky, jednovaječná dvojčata: Máma nechala puštěnou 3D tiskárnu...

Mladík v zelených šortkách: V kolik ti to zítra letí, Lindo? Už teď je mi smutno!

 

Špatně usínat

Vše popsané jsou scény z opery Sun & Sea litevských autorek Liny Lapelyté, Vaivy Grainyté a Rugilé Barzdžiukaité. Vaiva napsala libreto, Lina hudbu, Rugilé představení režírovala.

Divák při něm nesedí v hledišti, ale stojí na galerii a performanci sleduje z ptačí perspektivy.

Pláž, osušky, krémy a křížovky. Mikropříběhy vyprávěné prostřednictvím minimalistické hudby na hony vzdálené všemu, co si průměrný člověk představí pod pojmem opera. Dohromady dávají obraz, kvůli němuž se divákovi bude večer špatně usínat: obraz vyčerpané planety, kterou lenivý a bezohledný lidský konzum přivádí do záhuby.

S Linou Lapelyté, autorkou hudby, se máme potkat 11. května v deset dopoledne v Benátkách. Opera Sun & Sea totiž tvoří litevský pavilon na letošním bienále.

Pár minut před desátou ale Lina najednou vybíhá z pavilonu ven a utíká pryč. V poklusu vysvětluje, že na rozhovor úplně zapomněla (Promiň! Promiň!) a že teď strašně pospíchá (Mám zpoždění!). Ale můžeme se prý potkat odpoledne (Co třeba ve dvě?). 

Ve dvě je situace ještě horší. Lina je v jednom kole, nepřetržitě jí vyzvání telefon (Tohle musím vzít!) nebo ji někdo objímá. Před vchodem do pavilonu se už vytvořila fronta dobře na dvě hodiny, Lina, Vaiva a Rugilé ji mají za zády, když dávají rozhovor litevské televizi. 

Sun & Sea, respektive litevský pavilon, totiž na dopolední zahajovací ceremonii (Mám zpoždění!) vyhrál Zlatého lva. Hlavní cenu Benátského bienále, asi nejprestižnější přehlídky současného umění na světě.

 

Klasické housle

„Vůbec jsme to nečekaly,“ říká Lina. Je patnáctého května, půl desáté večer, mluvíme na dálku (Praha, obývák – Benátky, vodní autobus). Obraz se tu a tam kousne, ale zvuk je v pořádku. 

„Tak třeba vinyly a osušky, které jsme k Sun &  Sea udělaly... Zmizely během dvou dnů a my teď musíme vymyslet, jak je co nejrychleji nechat přidělat!“

Lina Lapelyté (35) pochází z Kaunasu, po Vilniusu druhého největšího města v Litvě. Rodiče jsou inženýři, ale hudba byla v rodině vždycky, Linina matka zpívala ve sboru a Lina s ní od nejútlejšího dětství chodila dvakrát týdně na zkoušky. „Máma má tři bratry a všichni studovali hudbu. Mámě to ale rodiče nedovolili, protože byla holka. Jednou už jsem to v nějakém rozhovoru řekla a máma se pak trochu zlobila, že prozrazuju soukromé věci. Ale je to pravda.“

Lině nikdo nic nezakazoval, po hudebním gymnáziu v Kaunasu nastoupila na vilniuskou akademii, obor klasické housle. „Hrála jsem na ně odmalička, takže jsem ani o ničem jiném neuvažovala. Ale musím říct, že jsem byla zklamaná, rychle jsem pochopila, že na akademii připravují orchestrální hráče.“ 

Lina Lapelyté vidí hudbu jinak. Má ráda experiment, improvizaci, kombinování prvků z různých uměleckých oborů. „V pubertě jsem narazila na avantgardní hnutí Fluxus, skladatele Johna Cage, na Laurie Andersonovou. Pamatuju si, že jsem si řekla – Ježiši, to je ono! Fluxus byl otevřený všem formám umění, což na mě mělo obrovský vliv. Akorát mi pak ještě chvíli trvalo, než jsem pochopila, že když chce člověk dělat umění, neměl by studovat klasické housle!“ 

Po promoci ve Vilniusu odjela Lina studovat do Londýna. Sochu. „Vybrala jsem si ji, protože mi připadá, že i hudba je socha. Vnímám hudbu jako něco velmi vizuálního. Vlastně pro mě ani není tím nejdůležitějším, vnímám hudbu jen jako prostředek k vyjádření myšlenek. A používám ji prostě proto, že ji nejlíp ovládám.“

 

Močový měchýř 

Kaunas je dost velký na to, aby se v něm dařilo kulturnímu životu, ale taky dost malý na to, aby se lidé se stejnými (kulturními) zájmy nevyhnutelně potkali, popřípadě spřátelili. Což byl případ Liny Lapelyté, Vaivy Grainyté a Rugilé Barzdžiukaité. „Známe se od puberty, chodily jsme v Kaunasu na stejné koncerty, stejné festivaly, výstavy...“ 

Vaiva (35) je spisovatelka a básnířka, Rugilé (36) filmová dokumentaristka a divadelní režisérka. 

Prvním společným dílem autorské trojice byla Have a Good Day!, opera pro deset pokladních ze supermarketu a piano. Jako vážně. Deset žen ve světle modrých košilích a tmavě modrých zástěrách sedí v řadě, v rukou skenery čárových kódů a nad hlavami studené zářivky, které sem tam zapraskají, zhasnou a zase se (snad) rozsvítí. Ženy zpívají o slevách a akcích, o kefíru, vejcích, plném močovém měchýři, o bolesti hlavy. Zpívají o svých dětech, o rostlinném oleji, o Miami, kde nikdy nebyly, nebo o zákazníkovi, takovém vysokém sympatickém chlápkovi, ze kterého ale na bowlingu vylezlo, že je tak trochu ženatý.

Mikropříběhy. 

„Have a Good Day! je vlastně taky kritika konzumního způsobu života,“ říká Lina. 

Poprvé se opera hrála ve Vilniusu v roce 2011. „Měly jsme dobré recenze, jenže tím to taky skončilo. Nic. Ticho. Říkaly jsme si: Panebože, to jsme vážně strávily rok prací na něčem, co se bude hrát jednou, a pak už po tom nikdo neštěkne? Bylo to dost frustrující.“ 

Jenže v roce 2013 vyhrála Have a Good Day! prestižní soutěž Music Theatre NOW na bienále ve švédském Jönköpingu a situace se úplně otočila: „Začaly jsme dostávat pozvání do různých koutů světa včetně třeba Číny. A nadšení najednou zavládlo i v Litvě,“ vzpomíná Lina Lapelyté. 

Have a Good Day!

 

Protože všichni víme

Růžové šaty se třepotají, 

medúzy tančí v párech 

se smaragdově zelenými pytlíky.

Lahve s červenými víčky. 

Ó, moře ještě nikdy nebylo tak barevné!

 

Po opeře pro pokladní (Lina vysvětluje, že protagonistky nebyly opravdové pokladní, ale většinou zpěvačky ze sborů) si trojice autorek řekla, že by chtěla zkusit něco dalšího. „A to ve stejném formátu, chtěly jsme udělat operu. Přemýšlely jsme o tématu, respektive o způsobu, jakým o klimatické změně mluvit, a přitom nepoučovat. Aby reakce nebyla zvednuté obočí a cosi jako ‚no jó, já vím!‘. Protože všichni víme. Všichni už jsme viděli obrázky plovoucí masy plastových odpadků v moři. Všichni už jsme viděli fotky delfínů nebo želv udušených igelitovými pytlíky. To jsou všechno strašně silné věci, ale lidi už vůči nim začínají být imunní.“

Pláž. Osušky, sluneční brýle, krémy a křížovky. Plastové krabičky s opoceným ovocem. „Pláž je místo, kde se odehrává hrozně moc konverzací. Pláž je místo, kde jsou si všichni rovni, nepoznáte, kdo je profesor a kdo popelář. Všichni se vědomě a dobrovolně vystavují slunci.“

V Sun & Sea je postava muže ve středním věku, který vypráví o vyčerpání. O tom, jak nemůže zpomalit, protože by se na něj kolegové hned koukali spatra. 

„Říkali by, že jsem slaboch bez vůle.“ Muž se naučí zachovávat klid, aspoň navenek. Naučí se nenosit si stres domů. V práci platí nepsané pravidlo: nestěžuj si. I když jsi nevyspalý, i když je toho na tebe moc, prostě se usmívej. Jenže potlačované emoce nikam neodejdou. Neztratí se. A všechna ta negativita si najde cestu ven. Jako láva. 

„Jako láva, jako láva, jako láva...“ zpívá sborově – a smutně – celá pláž.

„Tenhle vyčerpaný muž,“ říká Lina, „je pro nás paralelou vyčerpané planety.“

 

Candy Shop

„Tohle by se asi ani nemělo psát, ale večer před zahajovacím ceremoniálem volali organizátoři bienále naší produkční. A my byly zrovna s ní. Takže jsme věděly, co se stane. Ale stejně jsme si pořád říkaly, že to určitě není pravda!“ 

Sun & Sea se v Benátkách stalo opravdovou senzací, lidé čekají ve frontě před litevským pavilonem i několik hodin. Lina vysvětluje, že přípravy byly náročné, nebyl čas na žádnou jinou práci. 

„Ale říkala jsem si, že oficiálním zahájením to šílenství skončí a já budu moct zase normálně fungovat. A ono tohle! Začalo další šílenství, ještě mnohem větší! Myslím, že mi to ještě ani úplně nedošlo!“ směje se. 

Kromě spolupráce s Vaivou a Rugilé má Lina Lapelyté samozřejmě i sólovou kariéru. 

A právě ta ji v půlce června zavede do Prahy: na Nové scéně Národního divadla v Praze vystoupí v rámci večera nazvaného Living Kunsthalle (pořádaného pražskou Kunsthalle, která se má otevřít na jaře 2021 v budově bývalé Zengerovy trafostanice v centru města). „Uvedeme představení Candy Shop, což je původně píseň rapera 50 cent. Já ale přepsala hudbu, je z toho uklidňující melodická ukolébavka. Sedm žen na jevišti. Velmi vizuální záležitost.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama