Rozhovor

Jako trest za Palacha jsme recitovali komunistické básničky, vzpomíná režisér Krobot

04 / 02 / 2019

V předvečer rozhovoru píše: „Nerozmyslíte si to? Nemám moc potřebu dávat rozhovory; to není varování ani pokus dělat se lepším, ale skutečný stav věcí...“ Ne, pane Krobote, nerozmyslím, jedu. Vlak do Zábřeha má dvacet minut zpoždění, vy jste přišel dvacet minut před plánovaným příjezdem. Stojíte v rohu nádražní haly, kolemjdoucí si vás buď nevšímají, anebo to ze slušnosti předstírají...

V předvečer rozhovoru píše: „Nerozmyslíte si to? Nemám moc potřebu dávat rozhovory; to není varování ani pokus dělat se lepším, ale skutečný stav věcí...“ Ne, pane Krobote, nerozmyslím, jedu. Vlak do Zábřeha má dvacet minut zpoždění, vy jste přišel dvacet minut před plánovaným příjezdem. Stojíte v rohu nádražní haly, kolemjdoucí si vás buď nevšímají, anebo to ze slušnosti předstírají...

Tak co podnikneme?

Záleží na vás.

 

Plánovali jsme procházku okolními lesy, ale za chvíli se setmí.

Takže?

 

Neprovedete mě trochu Zábřehem?

Co byste chtěl vidět?

 

Já to tu neznám.

Já už taky ne. Zábřeh, to je pro mě hlavně období gymplu; jinak jezdívám na chalupu, která je v Jedlí, skoro dvacet kilometrů odtud.

 

Pojďme směrem k tomu gymplu.

Můžeme. Tak vlastně dojdeme i do města.

 

Nádražní hospoda pořád funguje? Asi před čtvrt stoletím jsem v ní strávil Silvestra – ztratili se mi tenkrát kamarádi.

Je nová, zrekonstruovaná, stejně jako celé nádraží. Nádražka bývala dobrá, že jo?

 

Do rána jsem přežil.

V zimě tam hořela kamna. A končívaly tam všechny naše tahy.

 

Tahy?

Ve druhé půlce šedesátek existovala lehká rivalita mezi průmyslovkou v Mohelnici a naším zábřežským gymplem, a když jsme se sešli na nějakých koncertech, Mohelničáci nás v noci často honili po ulicích, protože jsme jim obtěžovali děvčata... Kdyby byli chytřejší, tak vědí, že nás nakonec najdou v té nádražce.

 

A hele: socha!

Jan Eskymo Welzl.

 

Pěkná.

Mně se moc nelíbí, ale Welzla mám rád.

 

Byl malej a tlustej.

Sto šedesát centimetrů, sto dvacet kilo.

 

Prototyp dobrodruha!

Dvacet let jedl kdesi na Novosibiřských ostrovech jenom maso; aspoň to tvrdil. A zcela určitě měl neuvěřitelnej apetit; do všeho. Mám kamaráda, spolužáka z gymplu, jehož táta Welzla jako dítě viděl. Vyprávěl o tom, jak měl v osmadvacátém roce přednášku u nich ve škole – bylo minus pět a Welzl šel po městě jenom v košili, se dvěma kufry. Byla to prý neuvěřitelná koule energie – podle mě něco jako strýc Pepin z Hrabala, což je v kontrastu s nekonečnou samotou, kterou zažíval na dalekém severu... Třeba tu svou energii potřeboval zchladit.

 

O Eskymu Welzlovi jste měli tušení už jako děti?

Jasně, Zábřeh a Welzl jsou jedno a totéž. Věděli jsme, kde bydlel: na Horním náměstí, asi tam dojdeme. Jeho maminka, které se říkalo Butter Klára, tam před sto čtyřiceti lety prodávala v podloubí máslo. Pro sousedy to byly komické postavy, ale pozor – už v šestnácti letech se Welzl sebral a vyrazil pěšky do Terstu.

 

Vy jste nikdy po dalekých cestách netoužil?

Já o nich rád čtu.

 

Ani v těch šestnácti jste neměl pnutí?

Nijak zvlášť – u nás to je tak, že mě žena musí tahat i na dovolenou. Jsem rád zakotvenej na jednom místě, kde si něco štrachám, a tak to bylo vždycky. Stejně jsem nakonec viděl všechno, co jsem vidět chtěl. Kromě Jeruzaléma; to mě trošku mrzí. Ale třeba Thajsko, Londýn anebo New York jsem navštívil.

 

A?

Na New Yorku se mi líbí, že se člověk ztratí v tom šrumci a pořád má na co koukat, město má vzrušující rytmus – což neznamená, že bych tam mohl bydlet napořád. V Londýně spíš – tam je úžasné, jak se povedlo skloubit konzervativní Anglii se současnou architekturou.

 

Taky se tam hraje nejlepší fotbal.

My hráli v září s Dejvickým divadlem v Manchesteru a soubor se rozdělil na dvě půlky – jedna byla pro United, a z jiných kolegů se stali fanatičtí příznivci Citizens. Třeba Pavel Šimčík se z fotbalu vrátil úplně okouzlený.

 

A vy?

Já tam na stadion nešel.

 

Aha.

Fandím Olomouci. V lednu bude mít Sigma sto let, tak jim tam rád přijedu zakašpárkovat.

 

Když jsem byl malej, fascinoval mě útočník Sigmy jménem Lauda.

Lauda. Frajer.

 

Bydlel jsem v Prostějově, on taky. Celou noc do rána mastil u Krále Ječmínka karty, za vyhrané peníze koupil ráno v Prioru babetu, na té se ještě dopravil do Olomouce, ale trenéru Brücknerovi rovnou řekl: „Jsem unavenej, nemůžu trénovat, dejte mi pokutu patnáct set...“ A o víkendu dal gól.

Je pořád stejnej, pivař. Před rokem jsem ho potkal na srazu fanoušků Sigmy a hned se ptal: Nemáš pro mě práci?

 

Jak to myslel?

Chtěl hrát. Myslím, že dělá šoféra, a tohle mu připadalo jako dobrá alternativa.

 

Našel jste pro něj roli?

Nenašel.

 

A zažil jste podobné typy mezi herci? Myslím těžké flamendry, kteří večer naběhli před diváky a vstřelili branku...

Pověstný byl třeba Gustav Opočenský, kterého jsem zažil jako mladík v Chebu – ten dokázal kalit celou noc, vypadalo to, že nebude schopen hrát, on ale dal tři kafe, sprchu, vylezl na jeviště a nic nebylo poznat, absolutně nic, hrál skvěle. Což jsou fyziologické zázraky, kterým moc nerozumím.

 

Dnes to takhle občas mívá Oldřich Kaiser.

Asi jo. Jako režisér jsem s ním pracoval jen jednou, v Národním divadle – hráli jsme tam Měsíc pro smolaře, zajímavý představení, a ano, vzpomínám, že měl zhruba třídenní výpadek, během kterého jsem se radši na nic neptal. Když se Olda vrátil, byl v pohodě. Ale věčně to takhle praktikovat nejde, řekl bych, to se musí na člověku podepsat. Pokud ne, jde o něco mezi nebem a zemí.

 

 

To je moje velké téma. Zatímco ve třiceti letech jsem dal osm dvanáctek a byl v klidu, dnes mám po čtyřech dost.

Nebojte, ještě se vrátíte do formy, jen musíte přejít na víno... Já po pivu usínám, ale vína snesu dost.

 

Nepřestal jste náhodou kouřit?

Přestal. Vlastně nerad, je to už víc než tři roky. Ozývaly se průdušky a doktorka mi to doporučila.

 

Následoval očistec?

Ani ne. V pohodě. Nicméně s režisérkou Agnieszkou Holland, která přestala taky, jsme si řekli, že jednou zase začneme.

 

Já až budu v hospicu, tak začnu brát tvrdý drogy.

No jistě, v hospicu je třeba začít žít... O čem jsme se to bavili?

 

O cestách.

A jo.

 

Kdy jste se dostal poprvé v životě do ciziny?

Na pár kroků do Polska, kdykoli jsme jeli třeba na Králický Sněžník. A táta dělal tři roky montéra v Rostocku, tak jsme za ním jeli s mámou, mohlo mi být deset. Sice to byla jen socialistická NDR, ale zážitek. Moře.

 

Co bylo vaší největší životní cestou?

To vím přesně, ta odsud na přijímačky do Brna – šlo o obor režie na JAMU. Vůbec jsem netušil, že v tu chvíli najíždím na životní výhybku, nic moc jsem neplánoval, byla to náhoda. Za ohromný zážitek jsem považoval už fakt, že spím vůbec poprvé v hotelu, čtyřicet korun stál pokoj, bylo to úžasný... No a mimochodem, teď stojíme před tím gymplem, na kterém jsem roku 1969 maturoval.

 

Náměstí Osvobození 257/20

Takže léto šedesát osm až jaro šedesát devět – musel to být hodně zajímavý maturitní ročník.

Byl. Měsíc před maturitou jsme se dostali do průseru se spolužákem Lubošem Smékalem, který se mnou dnes píše scénáře k filmům – vyrazili jsme vlakem do Prahy, kde bylo okolo sochy svatého Václava pietní místo za Jana Palacha. Položili jsme tam tenkrát, myslím, znak Zábřeha s černou šerpou, ale legitimovali nás policajti a brzy přišlo hlášení na gympl. My ale měli úžasnou ředitelku, učila francouzštinu. Zavolala si nás do ředitelny a ráčkovala. „Chlapci, víte vy, jakej máte prrrůšvih? Musíme to ohlásit rrrodičům, hrrrozí vám vyloučení ze školy. Mám ale návrrrh – na Prrrvní máj půjdete do parrrku rrrecitovat na komunistickej srrraz básničky a zapomeneme na to...“ A tak jsme na Prvního máje, jako debilové, recitovali za celou školu básničky.

 

Vy umíte francouzsky?

Ne. Ale tři roky jsem se ten jazyk učil. Což trochu pomohlo, když jsem točil před dvanácti lety s režisérem Bélou Tarrem Muže z Londýna – aspoň trochu jsem chápal výslovnost. Pak jsem se ale stejně musel předabovat, to bylo v Budapešti. Dva profesionální spíkři mě nutili opravovat detaily, které už člověk neslyší, hrozné to bylo, hrozné... Nicméně teď jsme došli na takzvané Dolní náměstí. Potom tady máme ještě jedno, Horní.

 

To je, doufám, hezčí.

Je, za chvíli tam dojdeme. Támhle šikmo dolů stojí kulturák, který taky moc krásy nepobral, ale to je jedno – loni jsme tam hráli s Dejvickým divadlem Ucpanej systém a narváno, šest set lidí přišlo; skoro až dojemný to bylo. Cítil jsem, že mě berou. Že sem patřím.

 

Dá se říct, že tohle město máte rád?

Asi jo – spíš jsem ale vesničan. Zábřeh mám rád hlavně přes vzpomínky na gymplácká léta.

 

Teď máte v hlavě jakou?

Jsme na Dolním náměstí, kde si vždycky vzpomenu na srpen 1968: dvaadvacátého tady všude stály obrněné transportéry a tanky, ale nebyli to Sověti, nýbrž polská armáda. My byli zoufalí, všeobecné ticho rušil pláč, a obyčejní polští vojáci byli zoufalí podobně. Omlouvali se, ale nemohli nic dělat.

 

Pak se v lednu upálil ten Palach.

Bezmoc.

 

Když jste kvůli němu vyrazili do Prahy, stavili jste se v nějakém divadle?

V Semaforu, ten nás tehdy bavil, divadlo i písničky. Ale úplně nejvíc ze všeho nás samozřejmě bavil bigbít.

 

Která kapela vedla vaši hitparádu?

Kultovní byli Creedence Clearwater Revival – kamarád měl elpíčko, které jsme přehrávali pořád dokolečka.

 

Proč zrovna oni?

Hráli hrozně jednoduše, trošku to připomínalo dechovku nebo country, ale přitom šlo o celkem tvrdej bigbít. Neměli složité texty, tak jsme je mohli sborově vyřvávat.

 

Bigbít posloucháte pořád?

Rád. Postupně jsem si rozšířil obzor i o vážnou muziku, ale myslím, že to jde hezky vedle sebe.

 

Chodíváte na koncerty?

Na ten bigbít už moc ne, ačkoli třeba poslední Stouny v Praze jsem si utéct nenechal – zajímalo mě, jestli ještě žijou. Je jim pětasedmdesát, ale dvouhodinovej koncert dali, to jsem obdivoval. Pozornější diváci si všimli, že už šetří síly a těžší věci za ně hraje někdo jinej, ale pořád se dá říct, že to utáhnou, a navíc mají kouzlo jako vždycky. Hezký to bylo.

 

Vy jste na gymplu kapelu měli?

Samozřejmě. Dohromady jsme ovládli šest akordů.

 

Vzpomenete si na nějaký text?

Možná na jeden: Otevřel jsem dveře/ nahlédnul jsem tam/ze tmy na mě civí/velikánská hroší tlam – jak říkám, líbil se nám ten Semafor, hra se slovy. Měli jsme i gymplácké divadlo, naši Študáci a kantoři měli v kraji docela úspěch... No a tady už je takzvané Horní náměstí.

 

Masarykovo náměstí 15/16

Tohle je tedy Welzlův rodný dům?

Jak vidíte ten second hand.

 

V podloubí dnes nikdo neprodává máslo, zato tu hraje na samohrajky revival dua Eva a Vašek.

Pojďme radši pryč.

 

Všichni šli pryč – vystoupení nikdo neposlouchá.

Nechápu, proč si lidi v Praze myslí, že svoje scénáře vymýšlíme. Pouťová kapela hraje sama pro sebe, nikdo ji neposlouchá, ale nevadí. Pražáci mi nevěří, že to takhle někde bývá.

 

Opusťme tedy Eskymo Welzla...

... k němu snad poslední věc: Welzl mě inspiroval k sepsání novely, podle které bychom měli točit film, velikou road movie – hlavní postava by mu byla podobná, šestnáctiletý kluk na konci století páry, byl by to takový steampunk. Před časem jsem koukal na televizi, kde byl rozhovor s výzkumníkem Danielem Sýkorou z ČVUT – představoval tam svoji novou metodu animace a bylo to úžasné. Řekl třeba: Podívejte se, jak bych vypadal, kdyby mě namaloval van Gogh – pak něco přecvakl a mluvil dál, ale najednou vypadal jak z impresionistického obrazu. Mně se ta technologie zalíbila, pan profesor Sýkora taky projevil zájem, takže doufám, že z toho za pár let něco bude.

 

Myslíte, že by vás Eskymo Welzl tak zajímal, kdybyste neprožil mládí v Zábřehu?

Nejspíš jo. Vždycky mi byla blízká klukovská naivita spojená s odvahou, což znamená dohromady dobrodružství. A speciálně u Welzla je fascinující i jeho schopnost přežít v krutých podmínkách, v naprosté samotě.

 

Ani vám asi samota nevadí.

Nutně ji potřebuju. Nedávno jsme dotočili seriál Zkáza Dejvického divadla, a to jsem byl denně mezi čtyřiceti lidmi, měl je tak trochu na starost. Po takové práci musím nutně vypadnout, a zatímco někdo sebou plácne na pláž, já jedu na chalupu.

 

Dokázal jste si vlastně zvyknout na Prahu?

Žiju v ní pětatřicet let a asi ji mám rád, ale ve skutečnosti se pohybuju jenom ve vyšlapaných cestách. Bydlím ve Strašnicích, nejčastěji musím do Dejvic, takže sednu na metro, na áčko, a celé město podjedu; takhle vypadá můj nejčastější pohyb Prahou...

 

Jak kdysi vypadal ten váš gymnaziální úspěch, který jste měli s divadlem?

V Zábřehu na nás asi třikrát přišlo dvě stě lidí, ale hráli jsme i v Mohelnici nebo v Hanušovicích. Nebyli to klasičtí Študáci a kantoři, sami jsme si do toho vymysleli muziku a texty, navíc jak jen to šlo, cpali jsme tam odkazy na politickou situaci; nadávali na Rusy.

 

Jakým stylem?

Profesor si třeba posteskl jakoby na hlavu studentů: Bože, proč mě trestáš těmi hovady?! Ukázal ale na tabuli za sebou, a tam visela mapa Sovětského svazu. Tak asi tímhle.

 

Jakou roli jste dostal vy?

Vzteklého třídního profesora – ve filmu ho hraje Marvan... Bylo to pro nás opojné, vylézt na jeviště a bavit diváky.

 

A vás nenapadlo, že byste se mohl stát hercem?

Ne. Vždycky jsem dost trpěl strachem z toho, že něco zkazím.

 

Hrát jste nakonec začal, ale až po padesátce, v Příbězích obyčejného šílenství. Tehdy jste se strachu zbavil?

Mnohem později, v posledních letech. Naučil jsem se vytvořit nějaký okruh samoty, ve kterém se myšlenkami na vlastní chyby netrápím, vytěsním je. Prvních zhruba deset let jsem většinou všechno uměl a dělal správně, diváci se dokonce smáli, ale já pořád věděl, že nehraju tak, jak bych chtěl – těžko se to vysvětluje.

 

Takže mě nenaučíte pomůcku, díky níž bych se před diváky nestyděl?

Ne.

 

Děkuju.

Na to si musíte najít svůj patent. Někteří herci například ze zásady nestojí před výstupem v takzvaných šálách a nesledují dění na jevišti, dokud nepřijde jejich čas; jako by se o nic nezajímali. Třeba takový David Novotný je typem, který se nikdy nekoncentruje v běžném slova smyslu, a to ani při filmování. Do poslední chvíle se s někým vykecává, žertuje, potom klap... a on najednou hraje.

 

Znáte skvělé herce, kteří se nikdy nezbavili silné trémy?

Mám hodně rád Honzu Hartla, se kterým jsem dělal už v osmdesátých letech v Realistickém divadle, později jsme si zahráli v Okresním přeboru, kde měl roli doktora, a právě tenhle vynikající herec se podle mě odjakživa pohybuje na hranici, kdy váhá, jestli mu ty rozdrásané nervy stojí za to... Tak, a v téhle ulici jsme s rodičema bydleli – Tunklova.

 

Kdo byl Tunkl?

Tunklové z Brníčka a na Zábřehu byli šlechtici, za kterých nastal v patnáctém století největší rozvoj města – gauneři, byla proti nim selská vzpoura... Za chvíli dojdeme zpátky na nádraží, co teď?

 

Nedáme pivo?

Myslím, že čepují Welzla.

 

Výborně.

Já si dám kafe.

 

U Nádraží 6/1626

Počítám-li správně, pět let jste už v penzi.

Nejsem.

 

Ale pobíráte důchod.

To zase jo – přece jim ho nenechám.

 

Dostáváte se sem, do svého kraje, častěji než dřív?

Rád bych, ale nedostávám, jsem tady poprvé od letních prázdnin. Polovinu podzimu jsme stříhali Zkázu Dejvického divadla, a vůbec, práce je hodně – člověk vždycky na něco kejvne, a pak toho lituje. Ale teď se nám sem se ženou povedlo dostat na čtyři dny, a dokud jste nepřijel vy, tak jsem nic nemusel. Dopoledne jsme si vyrazili na kolech, a byla sice zima jako blázen, ale vysvitlo sluníčko. My si dali okruh přes okolní vesnice a krásný.

 

Jak dlouho jste vlastně s manželkou, herečkou Hanou Doulovou?

Dvaačtyřicet let. Potkali jsme se kdysi v jednom ročníku na DAMU.

 

Ona je taky z Moravy?

Ze Šumavy.

 

A tenhle kraj si oblíbila?

Pořád remcá, že Šumava prý je taky hezká, ale v tomhle já jsem radikální – Šumava je podle mě taková hodňoučká, tady mi to připadá zajímavější... Pořád v sobě nesu představu toho, jak jednou, až nebudu úplně při síle, ale hlava ještě bude trochu sloužit, sednu na chalupě ke stolu a napíšu knížku – nejlépe sci-fi, fantasy.

 

Napadlo vás už téma?

Jen zárodek.

 

Zapisujete si nápady do bloku?

Docela jo. Občas ráno po probuzení, ale vlastně kdykoli – třeba i při cestě vlakem, nebo když mě něco zaujme při četbě.

 

Vzpomenete si na příklad z poslední doby?

Čtu třeba fantasy, ve které mě zaujme scéna: nějaký stařešina si vsugeruje, že je bohem vody a potřebuje nesmrtelné válečníky, tak pochytá mladé kluky, ponoří jim hlavy pod hladinu moře, nechá je skoro utopit, ale na poslední chvíli je vytáhne. Vytřese z nich vodu a má skvělé válečníky, kteří poznali pomezí života a smrti, znovuzrození, díky němuž vstoupili do nové reality... Tak tohle jsem si poznamenal – vůbec to nemusí být stařešina, ale dosaďte si: já si tam dovedu představit nějakého zločince nebo magora; rozvinout se to dá úplně jinak, nově.

 

Co máte za poznámku na další stránce?

Občas si zapíšu, co kde slyším. V dejvické šatně řekne Pavel Šimčík: „Já se ráno probudil a nevěděl jsem, kdo jsem...“ Což jsem si poznamenat musel, že jo? Ono se může hodit, až budu něco psát.

 

Teď nic nepíšete?

Teď mám spoustu jiné práce – například v Olomouci rekonstruují staré kino Central, udělají z něj divadlo, a my bychom tam se spolužákem Lubošem jednou ročně chtěli připravit inscenaci, něco mezi mejdanem a divadlem.

 

Vy máte elán mladého kluka!

To se vám zdá. Šedesát sedm je mi, na šedesát sedm se cítím.

 

Která práce je pro vás poslední dobou nejdůležitější?

Už jsme o ní mluvili: Zkáza Dejvického divadla. Je to vlastně můj pohled na divadelní svět. Docela ostrej. Sebeironickej.

 

Vysvětlíte to?

Celý život vnímám rozpor – na divadle nám extrémně záleží, milujeme ho, a přitom to je pomíjivá věc, fouknutí do větru, nula od nuly pojde... Ale to chce vidět ten seriál, v televizi půjde od března.

 

Naznačíte mi aspoň výchozí situaci?

Příběh začíná tím, že divadlo nedostane grant, já rezignuju na ředitelskou funkci a od té doby jde každým dalším dílem všechno víc a víc do kopru. Jednou se třeba stane, že si japonští producenti spletou Dejvické divadlo s Divadlem Spejbla a Hurvínka, ale jak jsou Dejvice už zoufalý, tak se rozhodnou, že Spejbla s Hurvínkem nacvičí. Ivan Trojan hraje Spejbla a Vašek Neužil Hurvínka, umí to nádherně, Japonec přijede, že představení koupí, ale než to stihne, umře v hledišti smíchy, dostane infarkt, takže žádný prachy, žádné turné po Japonsku... Zajímavé je, že všichni hrají sami sebe – například i skutečná ředitelka, skutečná kostymérka, sami sebe hrají i rodiče Jardy Plesla...

 

Kde se tam vzali?

Když už je divadlo skoro na dně, pozve si slavného finského režiséra, aby tam udělal Richarda III., kterého má hrát právě Jarda Plesl. Nejde mu to, což Fina vytáčí k zuřivosti, ale provede na Jardovi hypnózu, a on od té chvíle hraje úžasně, hovoří například fantasticky ve verších. Jenomže mu to zůstane a ve verších pak mluví taky v běžném životě – například když přijede k rodičům na kachnu… Nejede vám vlak?

 

Za chvíli. Já ale tenhle rozhovor potřebuju uzavřít nějak moudře.

(Miroslav Krobot dostává desetivteřinový záchvat smíchu.)

 

I tady v nádražce se dnes hosté baví o Andreji Babišovi, jeho synovi a dalších patáliích. Jak vnímáte politiku vy – jste klidný?

Moc ne. Aktuální turbulence bych si snad i dokázal odmyslet, ale bohužel mám pocit, že lidi berou demokracii za naprostou samozřejmost, nebo dokonce nechápou, co to je. Nedávno mi kamarád vyprávěl, že se dnes učí dějepis na školách jen do konce druhé světové války, tomu snad ani nechci věřit. Chybí výchova k demokracii, z čehož může vzniknout průšvih.

 

Zkusíte to rozvinout?

Cítím to spíš biologicky, instinktivně. Podle mě se nenápadně dekonstruují demokratické zvyklosti, což spousta lidí nevidí, ale najednou se může ozvat bum! – a domeček z karet se zhroutí. Jako bychom okorali: ještě před patnácti lety by podle mě trestně stíhaný člověk předsedou vlády být nemohl, i kdyby se hájil jakkoli, a žádný člověk Okamurova typu by u voleb nedostal

jedenáct procent. Skoro na celém světě je vidět posun od liberální demokracie k autoritářským režimům, a to se, řekl bych, stává tehdy, když je lidstvo v úzkých... Ale co kdybychom s mudrováním přestali?

 

Když nemluvíme o politice, vypadáte spokojeně – zjevně jste v kondici.

Nestěžuju si. Ve svém věku mám výhodu, že už jsem si nechal jenom maličký učitelský úvazek na DAMU, a v Dejvicích sice pořád hraju, ale poprosil jsem Martina Myšičku, ať mě nenechává zkoušet nové inscenace. Dva tři roky ještě budu dohrávat ty současné, ale ruce mám čím dál volnější.

 

Co na to ředitel Myšička řekl?

Že je mu to líto, ale zároveň mé přání respektuje.

 

Vám se nebude stýskat?

Myslím, že ani ne. Kdyby náhodou jo, tak přilezu ke křížku – poprosím Martina, aby mě přece jen někam obsadil. Ale spíš bych řekl, že budu po sedmdesátce mnohem častěji tady na chalupě.

 

Psát knížku, pít víno.

Pokud bych navíc dokázal vylézt na kolo a kousek se svézt, bylo by to ideální. •

 

 

Miroslav Krobot
REŽISÉR A NA STARŠÍ KOLENA TAKY HEREC SE NARODIL 12. LISTOPADU 1951
 
V kraji mezi Zábřehem a Šumperkem jsou Krobotovi zakořenění: „Maminka byla z Bludova u Šumperka, který se za války, po zabrání Sudet, ocitl na hranicích protektorátu. Zábřeh byl tak padesát na padesát české a německé obyvatelstvo, Šumperk celý německý, ale pak zase některé okolní vesnice jen české. V jedné jsem se narodil – ve Vyšehoří, což je krásná vesnička, ale tak trochu prdel světa.“
Základní a střední školu vystudoval v Zábřehu, následoval obor režie na brněnské JAMU, první režisérská štace v Chebu, na začátku osmdesátých let Beseda v Hradci Králové, posléze pražské Realistické a brzy po převratu Národní divadlo.
„Sedmnáctého listopadu 1989 jsem měl v Realistickém divadle premiéru Maryši. Byla to povedená inscenace, ale hráli jsme ji jednou, hned šli do stávky a po mé Maryše už pes neštěkl.“
V pětačtyřiceti se stal uměleckým šéfem Dejvického divadla, kde s partou převážně vlastních studentů z DAMU vytvořil řadu výjimečných představení. V roce 2014 se funkce vzdal, ale v Dejvicích stále působí jako herec, přitom píše scénáře a točí filmy (Díra u Hanušovic, Kvarteto). Je ženatý, se svou ženou Hanou vychoval tři děti.

 

Jak vydržet s Krobotem?
NAD OTÁZKOU SE ZAMÝŠLÍ MANŽELKA, HEREČKA HANA DOULOVÁ-KROBOTOVÁ
 
Ptáte se, jak jsem s ním těch dvaačtyřicet let manželství vydržela?
Byli jsme spolužáci na JAMU, ale chodit spolu začali až v posledním ročníku. O dva roky později, v říjnu roku 1976, jsme se vzali — byla jsem zamilovaná a podvědomě vycítila, že jeho základními vlastnostmi jsou spolehlivost a zodpovědnost, což se potvrdilo. On je tak vychovaný. Občas bych dokonce řekla, že to se zodpovědností až přehání, ale celkově jsem ráda – tyhle vlastnosti jsou u chlapa zásadní.
Jako každý má i horší stránky, v některých oblastech například menší komunikativnost. Je silnou individualitou, která čím je starší, tím víc si vystačí sama, například pár dní po vašem rozhovoru znovu odjel na devět dní na chalupu, protože chalupa, ta je nadevše. Střídá tam psaní na počítači s fyzickými pracemi a je mu nejlíp...
Je to stejné jako u jiných dlouhých vztahů. Zažila jsem doby, kdy bych se bez něj docela dobře obešla. Ale mnohem častěji by mi chyběl.
 

Galerie (4) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat