Jura. Agent tajné služby CIC z Jáchymova

Lidé

Stěžejní jsou souvislosti – tak se sama představuje kniha s názvem Století ČSR. Jde o historické leporelo českých dějin od Habsburků přes první republiku, druhou světovou válku a komunistickou totalitu až po její pád. A ovšem důležité jsou i příběhy, včetně historek z autorovy rodiny, jehož rodiče patřili mezi přední postavy českého disentu sedmdesátých a osmdesátých let. Magazín Reportér přináší z knihy výňatek.

Audio
verze

A tadyta bolševická svině, ten komunistickej hajzl, krajskej tajemník nebo co, mi v tu chvíli zachránil život a poslal policajty dál – úplně Jura křičel při vyprávění historky, jak utíkal z Jáchymova. Historky, kterou jsem měl nejradši.

Jura emigroval hned po únoru 1948 do západní zóny Německa. Ale byl důslednější než další, kteří se chtěli vrátit bojovat proti komunismu s americkou armádou. Protože v Německu poznal zpravodajského důstojníka CIC, s nímž spolupracoval v protiněmeckém odboji, prošel rychlým špionážním výcvikem a šel bojovat proti komunistům hned. Jako skutečný americký agent.

Ano, neexistovali jen v komunistické propagandě, byli i reální. Již čtvrt roku po emigraci, 29. prosince 1948, překročil hranice zpět. A hned ten den byl zatčen a neodvratně zamířil do vězení. Léta lágru za velezradu a vyzvědačství a pak další za útěky. Celkem mu komunistické soudy vyměřily čtyřicet let vězení, velkou část v uranových dolech.

A odtamtud měl ty fantastické příběhy, které jsem jako dítě miloval. Třeba jak byl na začátku padesátých let velitelem „cimry“, když se doslechli, že přijdou odsouzení komunisti. „Chlapi chystali různé hadice, kabely a všechno možný. Úplně je olizovali, jak se těšili, že komunisty pořádně uvítaj. S tím jsem nemohl nic dělat, i když jsem věděl, že z toho bude průšvih. A pak když to přišlo, hodili nám tam takovýho malýho, hubenýho intelektuála s brejlema, kterej se představil jako Gustáv Husák. Byl tak zoufalej, že ho snad chlapi skoro nechali bejt.“

Říká se, že skoro každý politický vězeň vypráví, že potkal Husáka, ale já Jurovi věřil každý slovo. A věřím. Příběhů měl spoustu. Pro mě v té době velice dobrodružných, ale asi ve skutečnosti úplně strašných.

Nejradši jsem měl jeho útěky. Jak třeba po odstřelu našli průduch ven a postupně ho tajně při směnách zvětšovali. A chystali bachařský montérky a bundy označený bachařskejma pruhama, aby je venku nezatkli okamžitě. Jen vše domluvit, vědět, kdo tě nepráskne, naplánovat co nejlepší čas útěku, aby byla doba do sčítání, kdy zjistí chybějícího, co nejdelší, vše bylo složité a nebezpečné.

 

 

A právě když to jednou všechno vyšlo, průduchem se dostali ven, rozdělili se, Jura někde ukradl civil a jel vlakem do Prahy. Spustila se mu ale nezastavitelně krev z nosu a neznámý spolucestující o něj začal pečovat, což byla spása. Když přišla kontrola hledající uprchlé vězně, starostlivý muž vytáhl legitimaci, ta bolševická svině. Jen ji viděli, srazili paty a šli dál. Jura jim bez jakýchkoli dokladů proklouzl pod rukama.

Pak se spojil s kamarády ze skautu a s bratrem a ti mu pomohli s úkrytem i plánem na útěk za hranice. Dostat se do Rakouska či Západního Německa bylo jediné východisko.

Začátkem roku 1951 tak strávil několik měsíců na svobodě, přesněji řečeno na útěku. Ale happy end to nemělo. V červnu byl Jura na Šumavě znova zatčen. Pečlivě naplánovaný přechod rakouské hranice s pomocí převaděčské skupiny se ukázal jako provokace StB nalíčená přesně na Juru.

„A vyprávěj dál, co se dělo pak?“ prosil jsem ho.

„Na tom už nic veselého nebylo, to vyprávět nebudu,“ odmítl tiše. A to se o pobytech v „korekci“ či jiných trestech jinak vyprávět příliš neostýchal.

Nic veselého se nedělo ani v rodině a okolí, které Jurovi pomohlo.

 

 

Nejdříve sice přišla uklidňující pohlednice sv. Štěpána z Vídně se zprávou od Jury, že je zdráv a v pořádku, pak však dopadl trest StB. Bratr Mirko byl vyhozen ze studia práv v Praze a poslán k PTP a následně za velezradu odsouzen na sedm let do vězení, z nichž si pět odseděl v Jáchymově.

Rodiče byli taktéž za velezradu odsouzeni na devět a dvanáct měsíců, ale díky Zápotockého amnestii k nástupu do prezidentské funkce se pobytu za mřížemi vyhnuli. Dva kamarádi, kteří Juru ukrývali, si odseděli dva a tři roky. Další dva naštěstí StB nikdy nevypátrala.

Útěků chystal a asi i provedl Jura několik. Nakonec vždy neúspěšných. Jako dítě jsem to úplně nechápal.

„Když už ti chybělo jen pár let do propuštění, proč jsi riskoval, že se ti po chycení zvýší trest?“ ptal jsem se naivně.

„Štěpáne, tam to bylo takové, že kdybys měl jít zítra domů a viděl otevřené okno, zdrhneš.“ Nakonec se dostal ven na amnestii Antonína Novotného k dvacátému výročí konce války. Po sedmnácti letech. V roce 1965. Jako „nenapravitelný“ až na druhou velkou amnestii. Sedmnáct let nejtvrdších lágrů!

Strávili jsme s tátou s tímhle živlem a několika dalšími kamarády dvě dovolené v horách na československých hranicích. Vybavuju si manžele Stankovičovy, Jima Čerta s přítelkyní, Pepu D. a hlavně Juru s partnerkou. A slovenského pasáka krav, co vždy po borovičce, která tam tekla proudem, dokazoval svou odvahu skousnutím elektrického ohradníku, jenž jím několik minut cloumal.

Večery s Jurovejma historkama a Jimovým hraním na harmoniku, sběr hub se Stankovičovejma přes den – senzační dovolená koncem osmdesátých let. S takovou smutnou dohrou. Na konci osmdesátých let Jura zemřel pod koly tramvaje. A ať to bylo ve skutečnosti jakkoli, zřejmě nešťastná náhoda, stejně se mi bude stále vkrádat, že nedokázal žít s tím, že byl veden v seznamech StB. Ostatně z těch asi osmi dospělých na téhle dovolené na sebe a ostatní pro StB „dohlíželi“ tři. Nakolik reálně, či jen papírově, pro mě nemá smysl dohledávat. A možná to ani nejde. Prostě smutná realita.

Za sebe ale mohu říct, že rozhodně nesoudím nikoho. A ani to nijak nemění mé sympatie k nim. Taky se i říká, že soudit politické vězně z padesátých let za cokoli je nemyslitelné. Natož od někoho, kdo nezažil nic ani vzdáleně podobného. Nikdo by ale asi ani nesoudil statečného člověka plného energie a kuráže, kterého v noci slýchal křičet ze spaní hrůzou.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama