Na věčné časy

Názory

"Nenapadlo by mě, že bude za třicet let po odchodu sovětských vojsk bývalý komunista (a podle mnoha dokumentů a svědectví také agent StB) v roli premiéra vyhošťovat ze země ruské špiony a že se naopak bude někdejší komunista vyloučený za nesouhlas se sovětskou okupací v roli prezidenta ruské vlády zastávat," píše se v editorialu Reportéra, který vychází v květnu 2021.

Byl to pro mě na začátku léta 1991 opravdu mimořádný den. A nikoli proto, že právě slavil padesátiny tehdejší federální ministr financí a také pozdější premiér a prezident Václav Klaus. To byla jistě také pozoruhodná událost. Pro mě ovšem bylo mnohem důležitější, že 19. června 1991 vyrážel z Milovic poslední ze stovek železničních transportů, které stěhovaly sovětské ozbrojené síly zpátky domů.

Vyrůstal jsem jen pár kilometrů od velitelství Střední skupiny sovětských vojsk, takže jsem během dětství na nádraží v Lysé těch rychlíků z Moskvy do Milovic a zpět viděl desítky či spíše stovky. Tenhle byl ale speciální a na odjezd jsme se přišli ještě s jedním kamarádem osobně podívat. Heslo „Se Sovětským svazem na věčné časy“ ten den definitivně pozbylo platnosti a já měl pocit, že naopak už na věčné časy z našeho života zmizí rusky mluvící ozbrojené složky všeho druhu.

Jako v mnoha jiných věcech po pádu socialismu – třeba v přesvědčení, že už tu nikdy nebude vládnout žádný komunista nebo že agenti StB budou společensky úplně odepsaní – jsem se i v tomto případě pořádně mýlil. Tanky a děla odjely na železničních vagonech, ale ruské zájmy tu zůstaly. A zřejmě také dost lidí, kteří jsou ochotni v naplňování těch zájmů pomáhat. To jediné mě snad až tak nepřekvapilo, stačilo si vzpomenout na množství lidí, kteří se sovětskými vojáky čile kolaborovali, ať už s vidinou výdělku, nebo kvůli kariérnímu postupu.

Na jaře 1991 bych ovšem příběh, který se odehrává nyní, považoval za sci-fi béčkové kategorie. Nenapadlo by mě, že bude za třicet let po odchodu sovětských vojsk bývalý komunista (a podle mnoha dokumentů a svědectví také agent StB) v roli premiéra vyhošťovat ze země ruské špiony a že se naopak bude někdejší komunista vyloučený za nesouhlas se sovětskou okupací v roli prezidenta ruské vlády zastávat. Nicméně stalo se, právě tady a teď, v České republice roku 2021.

Ruské zájmy na našem území ani po této akci nezmizí a tajné služby si s tím dělají docela vážné starosti, jak se můžete dočíst v článku Jaroslava Kmenty v tomto čísle Reportéra.

Není asi potřeba propadat paranoickým stavům a vidět ruského agenta za každým rohem, stejně tak by ovšem nebylo rozumné je podceňovat. Rozhodně je dobré mít na paměti, že žádný obrat k lepšímu nemusí být definitivní a že dá dost práce, aby se to zase nezačalo kazit.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám krásné jaro, hodně zdraví a také příjemné čtení.

 

Zde si můžete poslechnout povídání Roberta Čásenského s Jaroslavem Kmentou o novém Reportérovi.

 

​​​​​​​​​​​​​​

 

P. S.: Příští číslo vychází v pondělí 7. června.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama