Dítě z Valašska na konci války

Lidé

Ve vesnici, kde se narodil a dodnes žije, zažil partyzánskou zvůli, německý teror i sovětské násilí. „Starosta s pistolí u hlavy musel vybírat stavení, které gestapo vypálí. Pak ještě vyhrožovali, že všechny muže zastřelí,“ vzpomíná Josef Petrů. O pár dní později dorazila Rudá armáda, na což místní lidé také nemají příjemné vzpomínky, stejně jako na akce partyzánů. Osmý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.

 

Rodákovi z valašské Loučky bylo necelých devět let, když vrcholila druhá světová válka.

„Do naší školy se koncem roku 1944 nastěhovalo komando wehrmachtu, které hledalo partyzány v okolních kopcích. Bylo jich asi padesát, přes zimu jezdili po lesích na lyžích, ale nikdy žádného partyzána nenašli,“ vypráví Josef Petrů v nahrávce, kterou s ním pořídili školáci ze Zlína v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

Na adresu německé jednotky dodává: „Byli to všechno Sudeťáci, starší pánové z Liberecka a Krnovska. Poměrně vzdělaní lidé, často učitelé. Většinou uměli česky. Otcovi nosili cigarety, diskutovali s ním o válce. A ten, co k nám chodil, říkával: Nás se nebojte. Kromě pěti milionů grázlů jsme my Němci slušný kulturní národ. Bojte se těch, co přijdou po nás – Rusů.“

 

Podle otcovy kroniky

Jeho maminka ve čtrnácti letech odešla posluhovat do židovských rodin – ve Vizovicích a v jejich letních domech v Luhačovicích. Tatínek pracoval u Bati ve Zlíně. „Dělal vedoucího expedice, nakládal vagony s obuví. Jednou ho chytil vedoucí i s dělníkama ve vagonu kouřit a byl na hodinu propuštěný,“ líčí jeho syn Josef Petrů. „Byl tehdy krátce ženatý, navíc tehdy byla hospodářská krize,“ připomíná poměry ve třicátých letech.

Pan Petrů starší pak s krumpáčem a lopatou pomáhal stavět železniční trať z Valašských Klobouk do Bylnice. „Vydělal si i něco stranou a nakoupil za to polnosti. Muži, kteří se neobešli bez alkoholu, tehdy propíjeli majetky a prodávali za levný peníz. Otec měl nějakou půdu po rodičích, takhle mohl přikoupit ještě hektar a půl.“

V roce 1940 – Josefovi Petrů byly tehdy čtyři roky – nařídil nacistický režim zemědělcům povinné dodávky mléka, později na seznam přibyly vejce, brambory i maso. „Úředníci z okresu to jezdili kontrolovat. Znám tyhle události hlavně z otcových zápisků. Vedl obecní i rodinnou kroniku, kterou jsem po jeho smrti zdědil a mám ji schovanou. Když ji po nás později chtěl stranický tajemník, zapřel jsem ji.“

 

 

V roce 1943 začala přelétávat nad valašskými vesnicemi spojenecká letadla. „Shazovala protiříšské letáky, které se musely ihned odevzdávat četníkům, nikdo si je nesměl ponechat. S hrdostí mohu sdělit, že v naší obci nebyl žádný udavač, proto si lidé mohli sdělovat různé tajné zprávy,“ zavzpomínal Josef Petrů na audionahrávce Paměti národa.

Konvoje, které z Balkánu létaly bombardovat válečnou infrastrukturu, shazovaly prázdné nádrže od benzinu. „Starší kluci k nim běhali a přelévali z nich zbytky benzinu, který pak různě směňovali,“ přibližuje Josef Petrů, který zažil také velký nálet ve Zlíně: „V listopadu 1944 mě vzal otec poprvé do města, chtěl mi koupit boty ke svatému přijímání.“ Američané ale zrovna bombardovali Baťovy závody…

„Došli jsme na tržnici a zrovna začaly houkat sirény, lidé utíkali do krytů. Běželi jsme po silnici směrem k Vizovicím, a když se ozvaly výbuchy, zalehli jsme do příkopu. Došli jsme do vesnice, kde bydlel tatínkův kamarád, a ten nás odvezl na motorce domů,“ vypráví Josef Petrů. Ke svatému přijímání musel jít ve vypůjčených botách.

 

Partyzány lidé nenáviděli

Po potlačení Slovenského národního povstání na podzim 1944 začali na moravskou stranu přecházet partyzáni. „Do té doby jsme si skoro neuvědomovali, že je válka. Nebyla tu elektrika, nikdo nekupoval noviny. Lidi si dělali na svých políčkách a nevěnovali moc pozornost, co se děje za kopcem,“ říká Josef Petrů.

Právě za účelem zneškodnění partyzánského odboje přijeli do Loučky němečtí vojáci, probíhal zde i velký přesun armád. „Nejdřív utíkala před frontou maďarská armáda – kolony sestávající z koní, vozů a polních kuchyní. Museli jsme je na noc ubytovávat. Byli znechuceni válkou, nikomu neubližovali,“ vzpomíná Josef Petrů.

Jinak se chovali partyzáni. „Přepadávali jak Maďary, tak Němce, kteří vozili munici a proviant na frontu. Vůbec to nesplňovalo účel diverze. Více než polovina partyzánů byli zloději a lumpové, kteří vykrádali i naše obchody a hostince. Mnoho občanů za ně trpělo,“ říká pan Petrů nesmiřitelně.

V dubnu 1945 si partyzáni počkali na důstojníky vizovického gestapa a postříleli je. Vzápětí přišla odplata. „V neděli obec obstoupili Němci, nás děti zavřeli v jednom domě. Vyjednávali se starostou, tlumočil jim řídící učitel. Nakonec velitel rozhodl o vypálení sedmi usedlostí, jejich obyvatelům byl odebrán i všechen další majetek.“

Gestapo vedlo starostu s pistolí u hlavy, aby jim ukázal, jaké hospodářství mají zapálit a vydrancovat. Pan Petrů to má za zlé hlavně partyzánům: „Říkám to na besedách už desítky let a nestydím se to zopakovat. Byla to hora lumpů, zlodějů a darebáků. Zbojníci a teroristi. Naši lidi je začali nenávidět.“

Při odchodu z hořící vsi gestapo upozornilo, že v případě dalšího partyzánského útoku zemřou všichni muži nad čtrnáct let a obec bude srovnána se zemí. Prvního května partyzáni zastřelili dva Němce, kteří vezli cukr na frontu. Díky postupu osvobozujících vojsk a zahájení dělostřelby z východu k další tragédii naštěstí už nedošlo.

Konec války zasáhl Loučky jako málokterou obec v okolí. „Ani jeden dům nezůstal nepoškozený. Na silnici zůstali zastřelení koně, v zákopech leželi mrtví vojáci, na polích a pastvinách nevybuchlá munice. Při sklizni pak bylo třeba dávat velký pozor.“

Po osvobození dorazili Rumuni, po nich Rusové. „Poráželi dobytek a vařili maso v kotlích. Pak zjistili, že máme pálenici. Kořalku nabírali do puten a hrnců, pili to jako vodu. Za hodinu na ně byl strašný pohled. Ženské se musely zahrabat do sena, dvě ale ještě stačili chytit,“ vzpomíná Josef Petrů.

 

Ve fabrice binec a udavači

Po válce musel ve škole poslouchat ódy na Stalina, v patnácti odešel do učení v zestátněných Baťových závodech ve Zlíně, nově přejmenovaném na Gottwaldov. Vstoupil do Československého svazu mládeže. „Uvěřil jsem tomu, co nám říkali. Dokonce jsem si opravdu myslel, že procesy se Slánským, Horákovou nebo generálem Píkou byly spravedlivé. Když zemřel prezident Gottwald, jel jsem do Prahy uctít jeho památku.“

Vystřízlivěl po vojně a nástupu do zaměstnání – byl strojařem v obuvnickém podniku Svit: „Viděl jsem, jaký je ve fabrice binec. A všude samí funkcionáři, kteří jenom slídili, koho udat a komu zničit život. Narodily se nám ale tři děti, tak jsem se rozhodl do politiky nemíchat,“ říká dnes pětaosmdesátiletý Josef Petrů. Z režimů, které zažil, byl podle něho komunistický ten nejhorší. Do strany nikdy nevstoupil.

 

Příběh Josefa Petrů zpracovali Dominika Křenková, Matyáš Rafaj a Gabriela Rozehnalová ze ZŠ Komenského I. ve Zlíně pod vedením Valerie Úradníkové.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama