Opona obživla

Report

Za nejasných okolností zmizela v době války z budovy dnešní Státní opery v Praze. Přesto tuto oponu diváci opět uvidí. Umělecký šéf výroby Národního divadla Martin Černý ji podle historických pramenů namaloval znovu – strávil tím dlouhé týdny, soboty i neděle. Veřejnost ji poprvé může spatřit v neděli 5. ledna při otevření rekonstruované Státní opery. Odemykáme článek z prosincového Reportéra.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na počátku byla malá černobílá fotografie: zachycovala oponu z devatenáctého století, která se ztratila v spletité historii střední Evropy. Na konci je velké plátno velikosti osmnáct krát jedenáct metrů vážící asi sto kilogramů: obnovená opona, kterou diváci poprvé uvidí v neděli 5. ledna 2020, kdy se rekonstruovaná Státní opera v centru Prahy – patřící mezi scény Národního divadla – znovu otevře veřejnosti.

Když umělecký ředitel sekce výroby Národního divadla Martin Černý oponu podle zmíněné fotografie znovu maloval, zabralo plátno největší dílnu této známé divadelní instituce – takzvanou malírnu na pražských Vinohradech. Jako celek bylo možné si ji pořádně prohlédnout jen z lešení vysokého několik metrů.

Oponu jsem viděl v malírně týden před jejím dokončením a byl to pro mě, bez přehánění, ohromující zážitek. Vystudovaný scénograf Martin Černý, jenž připravoval dekorace pro slavná divadelní představení, strávil jen samotným malováním dohromady přes tři měsíce, konkrétně čtrnáct týdnů, a to včetně víkendů. Pracoval na ní s menšími přestávkami deset až dvanáct hodin denně.

„Chtěl jsem tomu věnovat maximum, protože tohle je zvláštní typ práce. Když člověk dává dohromady divadelní inscenaci, dělá ji s vědomím dočasnosti – neříkám, že to ošidí, ale pracuje s pocitem, že se nebude hrát navěky. Samozřejmě nemůžu vědět, že ta opona bude v Státní opeře viset navěky, ale nějakou dobu tam bude,“ říká Černý, jemuž bude v prosinci šestačtyřicet.

 

Řekl jsem: zkusím to

„Nápad na obnovu opony je starý asi dva roky. Došli jsme k němu v průběhu rekonstrukce. Smyslem má být vrácení Státní opery do původního stavu – tím myslím části pro diváky,“ vysvětluje Martin Černý a dodává, že technická část má být naopak co nejmodernější.

Jinými slovy, diváci v hledišti mají mít po opravách a úpravách pocit, že se ocitli v divadle otevřeném v roce 1888. Že se vrátili nejen do doby před nepříliš oceňovanou přestavbou z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ale dokonce do stavu, kdy budova ještě byla Novým německým divadlem (které otevřelo přesně 132 let ode dne, kdy se Státní opera po Novém roce otevře znovu). Tomu má odpovídat podoba sedaček a výzdoba sálu – a logicky se tak nabízí, že by z té doby měla být též opona.

S myšlenkou přišel jako první ředitel technicko-provozní správy Národního divadla Václav Pelouch, který měl rekonstrukci Státní opery na starosti. „Domníval se ale, že realizace by byla velmi nákladná. Načež jsem se v tom začal angažovat já, protože jsem si myslel, že by to nemuselo být až tak nákladné a nerealizovatelné,“ říká Martin Černý.

Rozhodnutí obnovit oponu ovšem znamenalo začít pátrat hluboko v historii.

 

Opona do května 1945

Osud původní novorokokové opony Nového německého divadla totiž obklopuje tajemství. Ví se, že vzešla z dílny vídeňského malíře Eduarda Veitha, jenž vytvořil také tamní stropní malby a maloval i v dalších divadlech a budovách Rakouska-Uherska a Německa – ve Vídni, v Berlíně, Klagenfurtu či Ústí nad Labem.

Opona zažila česko-německé spory o financování divadla, pohybovali se kolem ní němečtí, čeští i židovští zaměstnanci. Část divadelníků před válkou emigrovala. Nové německé divadlo po Mnichovu nehrálo, dokonce se mluvilo o jeho sloučení s Národním divadlem, v provozu nebylo ani na počátku nacistické okupace Čech a Moravy. Od roku 1940 v něm hostovaly různé německé soubory, od listopadu 1943 až do konce jarní části sezony 1944 zde hrál ansámbl opery z Duisburgu, jehož budovu vybombardovala spojenecká letadla.

A právě ve válečných časech se o osudu opony ztrácejí zprávy. Nejčastěji se uvádí, že opona Eduarda Veitha zmizela v květnu 1945, v době Pražského povstání a odstraňování německých symbolů. S jistotou to však prokázáno není.

Archivář Národního divadla a autor knihy o historii Státní opery Tomáš Vrbka říká, že opona se mohla ztratit už dříve. Nové německé divadlo, tak jako všechna divadla v nacisty ovládaném protektorátu, přestalo hrát na podzim 1944, když se Hitlerova třetí říše hroutila pod útokem spojeneckých armád. „Existuje možnost, že opona prostě už tehdy byla ve špatném stavu,“ říká Tomáš Vrbka.

Mohly ji třeba okupační úřady nechat odvézt, aby ji ochránily před hrozbou poškození při bombardování? Nebo oponu prostě ukradly? Historik Ladislav Čepička je znám tím, že pátral po mimořádně cenných insigniích Karlovy univerzity, po nichž se koncem války slehla zem; v Americe se mu podařilo najít renesanční štít uloupený nacisty ze zámku Konopiště, jenž se tak mohl vrátit do Česka. Ve více článcích historik popsal, jak se umělecké předměty včetně obrazů převážely kvůli ochraně před válkou i coby kradená kořist.

Avšak o tom, že by stejný osud potkal oponu Nového německého divadla, má pochybnosti: „Němci neměli sílu odvážet oponu z divadla. Pochybuji, že by se tím někdo v dubnu nebo květnu 1945 zabýval,“ vysvětluje. Podle něj navíc ani Hitlerova Říše nemusela mít o tuto oponu zvláštní zájem. V Novém německém divadle, jak už bylo naznačeno, pracovalo hodně lidí židovského původu, což z hlediska úchylné nacistické logiky mohlo hodnotu opony snižovat. Nacisté se věnovali odvozu mimořádně cenných předmětů, na což podle Ladislava Čepičky existovala speciální směrnice.

V poválečné zprávě zpracované kontrolory nového provozovatele se píše, že 25. srpna 1944, tedy necelý rok před koncem války, provedla správa německého divadla inventuru celého divadelního fundusu. Zbývající zaměstnanci uložili do 122 beden a 4 košů „textilie, kostýmy, paruky, osvětlovací materiál, rekvisity a cennější předměty“. O tom, že by v těchto bednách byla i stokilogramová opona, však pečlivě psaná zpráva neříká nic. A stejně tak z ní nevyplývá, že by patřila mezi tu část textilií, které si údajně „Němci mezi sebou rozprodali“.

 

Opona od května 1945

K tomu, že by nacisté oponu odvezli až na sklonku třetí říše v roce 1945 nebo že by byla zničena v bojích za Pražského povstání, je skeptický i Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.

Budova divadla tehdy vyvázla bez větších škod, divadelní provoz se v ní obnovil velice brzy po konci války. V bojích mezi českými povstalci a jednotkami skomírajícího nacistického Německa bylo divadlo, které dnes obklopuje severojižní magistrála, územím nikoho. Němci obsadili hlavní nádraží, příslušníci tajné státní policie, nechvalně známého gestapa, drželi svoje sídlo v dnešní ulici Politických vězňů i budovy směřující k Národnímu muzeu. Minomety sice ostřelovaly české povstalce ovládající začátek Vinohrad a budovu rozhlasu, ale šrapnely a kulky nanejvýše poničily vnější zdi dnešní Státní opery. Kdyby třeba opona začala hořet, nejspíše by s ní shořelo také celé divadlo.

„Od 5. do 8. května do večera je v podstatě vyloučeno, že by se v budově cokoli dělo. Mohly do ní proniknout hlídky gestapáků, ale že by tam něco dělali, je myslím krajně nepravděpodobné,“ říká Tomáš Jakl. Osmého května večer začala platit dohoda o kapitulaci a odchodu německých vojsk z Prahy, kterou sice nerespektovaly jednotky fanatických SS, ale oblasti se to nedotklo. „Gestapáci odjížděli až devátého ráno, existují fotky, jak se na Václavském náměstí dívají na sovětské vojáky, kteří nevědí, co se děje. Devátého ráno také ještě kolem divadla projížděla poslední německá kolona,“ vysvětluje Jakl. Je možné, že by tehdy někdo vzal celou oponu, dal ji do větší bedny a odvezl? Podle Tomáše Jakla je to opět málo pravděpodobné, neboť gestapáci i vojáci tehdy měli jiné starosti, totiž dostat se na západ a zachránit se před sovětským zajetím.

V knize Jitky Ludvové s názvem Až k hořkému konci, pojednávající o pražském německém divadle, se píše, že 8. května 1945 přešla německá divadla do českých rukou. „Co se v budově dělo do 11. května, není známo,“ stojí v knize. Někdy v té době také došlo k „odněmčení“ budovy, z výklenků nad balkonem hlavního průčelí například zmizely busty německých literátů Schillera a Goetha či rakouského skladatele Mozarta. O tom, že by tehdy zmizela opona, se však nic konkrétního neví. Nebyl na ní žádný německý nápis; jak píše kunsthistorička Marie Mžyková v knize o Eduardu Veithovi, básník v brnění a postavy neřestí a ctností na malbě souvisí s estetikou spojenou s německým skladatelem Richardem Wagnerem. Avšak o nějaké typické germánství na první pohled rozhodně nejde.

Podle Tomáše Jakla je téměř jisté, že Češi divadlo fyzicky nepřebrali přímo 8. května, tedy ještě před příjezdem Rudé armády. A „odněmčování“ patrně nebylo náhodným dílem revolučních bojůvek: v Praze začaly na pořádek relativně rychle dohlížet bezpečnostní složky obnoveného československého státu.

Je tedy možné, že by opona v divadle zůstala vytažená nad jevištěm a zmizela až po válce? Podle dnešní praxe zůstává opona nahoře, pokud se nehraje, a stahuje se až před začátkem představení. Nemohl prostě novorokokové plátno strhnout nový – o avantgardu se snažící – soubor Divadla 5. května třeba proto, že mu připadalo příliš tradicionalistické? A látku rozstříhat na jiné věci, jak se to i dnes v divadlech dělá s použitými dekoracemi? Nebo ji dokonce použít pro soukromé účely, když v poválečné době byla o kvalitní textil nouze?

V již zmíněné zprávě revizorů z Ústřední rady odborů, pod jejíž správu divadlo v roce 1945 přešlo, se situace z hlediska administrativy a provozu popisuje jako „neutěšená“. Revizoři vykreslují velký porevoluční chaos na různých úrovních, včetně příhody, kdy jeden pracovník nepracoval, protože se „rekreoval“ po večírku. „Populárně řečeno, snaží se velká většina (zaměstnanců) vyraziti z divadla všechno, co se jen vyraziti dá,“ píše se ve zprávě revizorů Tůmy a Bartůňka z listopadu 1945, která je uložena ve Všeodborovém archivu v Praze na Žižkově.

Pokud jde o věci po německých divadelnících, které se bezprostředně po válce dostaly do českých rukou, je závěr revizorů přísný. Proces prý probíhal „způsobem, že není možno přesně zjistiti, zda celý zbylý majetek bývalého německého divadla přešel nezkráceně do majetku Divadla 5. května, a komu přičísti na vrub později zjištěné ztráty“. Většinu zmíněných beden německého divadla sice získalo české divadlo, dvě se však ztratily. O oponě Eduarda Veitha se nicméně v revizní zprávě, jak už bylo řečeno, nemluví. A vzhledem k pečlivosti kontrolorů se zdá pravděpodobné, že pokud by o ní něco věděli, zmínili by to.

Jisté je tedy v příběhu ztracené původní opony nyní vlastně jen to, že se po válce neobjevila nikde. Ani na území Československa, ani Německa či Rakouska, ani Sovětského svazu.

Hledá se fotka

Když Martin Černý začal uvažovat o obnově opony, na počátku s určitostí nevěděl, zda vůbec existuje její fotografie. Její hledání vlastně bylo první fází projektu: zjistilo se, že oponu nafotil známý český fotograf 19. století Jindřich Eckert. „Fotografie originálu jsme se dopátrali v Muzeu hlavního města Prahy v archivu pozůstalostí,“ říká Černý. A snímek, ač černobílý, se dal pro obnovu opony použít: jde o čelní pohled, který nezkresluje perspektiva.

Ona fotka by však sama o sobě nestačila, další fází obnovy opony bylo studium celého díla Eduarda Veitha, včetně jeho maleb, které se nacházejí v budově Státní opery. Pak zahájil Martin Černý třetí a poměrně dlouhou etapu příprav. Šlo vlastně o zdokonalení fotky: „Uprostřed je relativně ostrá, v okrajích už ale člověk začne trochu tápat. Tak jsem si ji v počítači nazvětšoval a centimetr po centimetru se snažil obrázek upravit tak, aby byl čitelný.“

Tyto přípravné fáze proběhly na jaře 2018, začátkem července začal Martin Černý malovat a pokračoval v létě 2019. Malování musel na letní měsíce dvou roků rozložit proto, že opona se vešla jen do jediného prostoru dílen Národního divadla, zmíněné malírny. A v té bývá plno, neboť se používá také pro výrobu dekorací pro jednotlivé inscenace.

Černý maloval tradičním divadelním postupem, tedy na podlaze. Formát opony pro něj nebyl zcela neobvyklý – je jen o kousek větší než pozadí, které scénograf připravuje pro divadelní inscenace a jemuž se říká „prospekt“ či „horizont“. Jedna věc ovšem byla zásadně jiná: „Když malujete pro divadelní inscenaci, malujete to spíše jako pozadí, čili jako něco, co se má ztrácet do nekonečna. Malba opony je detailní.“

Postup konzultoval Černý s památkáři. Maloval na těžké bavlněné plátno o šířce dvanácti metrů. V 19. století se používala obdobná tkanina, ale opony bývaly sešité z pruhů plátna: třeba slavné Hynaisovo dílo ve staré budově Národního divadla je sešité tak dokonalým stehem, že to z lícové strany není poznat.

První vrstvu namaloval Martin Černý akrylovou barvou, která se vyrábí z umělé pryskyřice a v předminulém století neexistovala. Jde o obvyklý způsob, jakým pracuje: „Ujasním si celou kompozici, všechny tvary, dám tomu základní nejhlubší stíny, ale ještě to není finální barevnost toho obrazu.“ Druhá vrstva je pak z olejových barev ředěných terpentýnem, jimiž se malovalo i před 132 lety. Oponě tato vrstva dodala konečné barvy, vytvořila také jemnější přechody mezi stínem a světlem.

Osm dní (čtyři dny v každém roce) z celkových tří měsíců pomáhali Martinu Černému studenti, které učí na DAMU – malovali ornamentální části, jež se opakují po stranách opony. „Bez té pomoci bych se obešel, ale jsem rád, když se studenti něčeho takového dotknou, protože mám trochu obavu, že divadelní dekorace tohoto typu – čili malba jedna ku jedné – jako žánr mizí.“ Stále více se totiž dnes používá jiný postup: malý obrázek se nazvětšuje a nechá vytisknout na velké plátno.

 

Neřesti? Ctnosti? Nevím

Co bylo na té práci, pomineme-li spotřebovaný čas, nejobtížnější? „Velká část malby navazuje přímo na architekturu interiéru,“ odpovídá Martin Černý. „Jde o nekonečnou změť tvarů, rozvinutých či zavinutých palmových listů. Ale nejtěžší v malbě obecně vždycky je lidská postava. I drobná odchylka od toho, jak má přesně vypadat, je hrozně vidět.“

Postav na oponě je přitom asi třicet, jde o již zmíněného básníka v brnění, který se rozhlíží po světě a nechává se inspirovat lidskými ctnostmi i neřestmi. Ne vždy je však jisté, co je ctnostné a co neřestné. „Když je na horizontu skupinka lidí, z nichž dva evidentně vraždí toho třetího, tak to bude neřest. Ale co třeba žena v důvěrném kontaktu s labutí? Je to ctnost, nebo neřest? Nevím. Asi bych si to vysvětlil spíš jako neřest,“ říká Martin Černý.

Ještě zvláštnější je ovšem dvojice na pravé části opony. „Když jsem to studoval bez zvětšení, myslel jsem si, že to je chlapec a děvče. Pak jsem ale zjistil, že jsou to dva chlapci, kteří na dece na palouku mají před sebou knihu, asi hovoří o té knize – a přitom se drží za ruku. Je to neřest, nebo ctnost? Také úplně přesně nevím,“ usmívá se Černý.

Oponu Eduarda Veitha zkrátka obklopují i jiná tajemství než pouze její zmizení.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama