Mladé duše. Příběhy nových začátků

Report

Sedmdesátník, pro něhož smrt manželky a vlastní rakovina znamenaly začátek herecké dráhy. Žena, která na prahu osmdesátky navštěvuje osamělé vrstevníky a doučuje školáky češtinu. Sportovec, jenž se po čtyřiceti letech v cizině vrátil domů, aby se mohl setkávat s kamarády. Muzikantka, která si k šedesátinám nadělila tetování a těší se na koncert kapely Nazareth. Jistě ne všichni senioři se v Česku mají dobře – ale zde jsou příběhy těch, kteří mají pro co žít.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jsem unavenej. Všechno je mi jedno. Dejte mi pokoj se vším. Nosím dlouhý vlasy, abyste mě nenáviděli. Je mi vás líto…

Teenageři, kteří přišli se svými učiteli zhlédnout divadelní inscenaci Tanky na plovárně, ani nedutají. Cože? Ten důchodce na pódiu mluví fakt o sobě?

„Jsem cynickej. Jo, jsem! Ale je to vlastně póza. Bojím se smrti. Ale ještě víc života, kterej je tak zoufale nudnej.“

Na plátno za třemi herci divadelního souboru Tisícihran se promítají dokumentární záběry ze šedesátých let. Tramvaje, neony, minisukně, černé brýle...

„Už to doma nemůžu vydržet. Tak běžím městem, nejradši bych běžel na kraj světa. Ale to není možný, jsme tady zavřený.“

Řadami sedmáků proletí vtípek a ozve se zachechtání. Jinak ale převládá v divadelním sále, kde se dopolední představení koná, až překvapivé soustředění.

„Vůbec nevím, co mám dělat. Mám rád noci. Když tma schová všechen ten bordel, špínu a šeď... A taky ty zamračený obličeje.“

 

 

JINDŘICH SYNEK

Mužem, který ztvárnil onu rozpolcenou postavu, je dvaasedmdesátiletý Jindřich Synek. „Když dohrajeme, jsem hodinu úplně mimo,“ svěřuje se v panelákové garsonce ve Vinoři, kam se odstěhoval po smrti své ženy. „Během roku byla pryč, šlo to strašně rychle. Rakovina prsu, bylo jí dvaašedesát,“ říká a dodává: „Divadlo mě z toho aspoň trochu dostalo. Mohl jsem se vykřičet a vyjádřit svoje nejvnitřnější temnoty.“

Kromě představení souboru Tisícihran, jež chtějí zprostředkovat dětem a dospívajícím minulost dvacátého století na základě osobních příběhů dnešních sedmdesátníků, si Jindřich Synek zahrál i v inscenaci Jiný vesmír. Tento kus vznikl v rámci výzvy, kterou seniorům adresovalo komunitní centrum v pražském Břevnově. „I v něm se snažím zúročit, čím jsem prošel. A vydat o tom svědectví pro novou generaci.“

Jindřich Synek je otcem čtyř dětí a dědečkem dvanácti vnoučat, která pomáhá hlídat. Také dále pracuje, pod oknem má rozložené stavební výkresy. „Vím, že se to dá dělat na počítači, mně by se ale stýskalo po kresbě tužkou. A taky si říkám, že s mladší generací nemusím soutěžit,“ říká architekt, který je autorem katolického kostela ve Strašnicích, první sakrální novostavby po roce 1989, za niž získal cenu Stavba roku.

Jeho otec byl poválečným poslancem za lidovce. Po únoru 1948 se pokusil emigrovat, ale na hranicích ho zadrželi a uvěznili. Při zvolení Klementa Gottwalda prezidentem se dočkal amnestie, ale v roce 1951 byl znovu zatčen. „Když nepodepsal, co potřebovali, aby mohli exemplárně odhalit nějaké další spiknutí, mlátili ho do bezvědomí – gumovými hadicemi, aby nebyly vidět modřiny. Pak ho hodili na betonovou podlahu a polili ledovou vodou, a tak pořád dokola,“ vypráví Jindřich Synek, jenž se k otcovým svazkům dostal díky synovi, který pracuje v Ústavu pro studium totalitních režimů: k zájmu o historii ho inspiroval právě dědečkův příběh, takže rodina má celý případ zdokumentovaný.

I o tom všem vypráví další inscenace, v níž Jindřich Synek účinkuje. Má název Fialky a mejdlíčka a přibližuje dnešní mladé generaci zážitky seniorů z padesátých let. „Vzpomínám, jak jsme vyšli z domu a maminka vykřikla: Táta! Na rohu stál stařeček o holi, zarostlej, objal mě, ale já ho nepoznal, jak byl zničenej, přitom mu bylo teprve čtyřicet čtyři. Brzy nato dostal infarkt a odešel do invalidního důchodu.“

Jindřichu Synkovi diagnostikovali před dvěma roky rakovinu. „Uřízli mi polovinu plic a stala se zajímavá věc: přestal jsem se bát, hlavně smrti. Jako kdybych jí už prošel. Cítil jsem, jak se do mě otiskuje, vlastně jsem ji objal, stala se mojí součástí. Už to není nepřítel, ale cesta,“ říká pohnutě muž, který uvěřil v Boha ve svých jedenadvaceti letech. I s tímto zážitkem se svěřuje mladému publiku z divadelních prken.

„V roce 1968 jsme s kamarádem projeli stopem celou Itálii. A na konci cesty nás zastihla zpráva o sovětské invazi. Italové nám nabízeli jídlo, ubytování i peníze na letenky – do Austrálie, do Kanady. Někteří kluci toho využili a já pochopil, že se musím taky rozhodnout. A že to bude rozhodnutí na celý život,“ vypráví Jindřich Synek. Chtěl se proto poradit s „někým, komu věří“, a vyšel mu z toho svatý František.

„Odjel jsem do Assisi, kde mě přepadla největší bouře, jakou jsem kdy zažil.“ Rovněž tyto okamžiky s velkou naléhavostí přibližuje v inscenaci Tanky na plovárně: „Země mi ujíždí pod nohama a já řvu do tmy, zatínám prsty do bahna, plazím se po kamenech,“ křičí z pódia. Mladý student architektury pro sebe z tohoto niterného zážitku vyvodil poselství, že z boje se neutíká. A vrátil se do Prahy.

Jak se Jindřich Synek cítí o půl století později? „Nechci tvrdit, že jsem mladík, ani si tak nepřipadám. Ale stárne moje tělo, a to přece není celý člověk. Duch přece stárnout nemůže. Uvnitř zůstává pořád to stejné dítě, což je nádherný. Pořád jsem to já, pořád se něčemu divím, pořád něco hledám,“ pronáší se zářícíma očima a dodává: „Se svým věkem jsem smířený. Vím už, kam jdu a co chci. A je mi dobře.“

 

Říct si o pomoc

Na bezplatnou Linku seniorů 800 200 007 se obrátí třicet tisíc volajících ročně. Spouštěcím momentem bývá neschopnost pohybu, sdělení závažné diagnózy, úmrtí v rodině. Někdy to však může být i zdánlivá banalita: „Přijde vám sdělení od energetické společnosti, se kterým si nevíte rady. Máte strach, abyste neudělal něco špatně a nevystavil se úředním oplétačkám či jinému nebezpečí,“ říká vedoucí linky Kateřina Bohatá a pokračuje: „Lejstro společně pročteme, přeložíme text do srozumitelného jazyka. A navedeme klienty: Tohle je formalita, toho si nevšímejte, ale tohle je důležité, chtějí po vás to a to. Jak to chcete vy?“

Kateřina Bohatá a její tým dokážou poradit seniorům víceméně v jakékoliv situaci. „Někdy stačí navést je na konkrétní služby v blízkosti bydliště a vysvětlit, co je reálné vyžadovat a jak postupovat. Objevují se ale i komplikovanější případy, od ztráty životní náplně přes zdravotní komplikace po domácí násilí. A setkáváme se s různými typy osobních krizí, v nichž nejčastější příčinou bývá osamělost. Vedle rakoviny a depresí, s nimiž se společnost již naučila nějak zacházet, je to největší současná hrozba.“ Podle Českého statistického úřadu je v Česku 700 tisíc domácností, v nichž žije osoba pobírající důchod a nikdo další.

„Rodina se staví v neděli odpoledne na kafe a ukáže babičce nebo dědovi vnoučata. V bytě je uklizeno, jeho obyvatel vypadá spokojeně, tak propadnou dojmu, že nic nepotřebuje. Jedou domů a říkají si, že je vlastně všechno v pohodě. Není. Ten člověk se může dostávat do spousty každodenních drobných krizí, které musí zvládnout sám. A vyčerpávají se tím jeho rezervy, jež mu pak budou chybět, až se objeví větší krize. A ta zákonitě přijde, protože ty věci se vrší,“ vysvětluje Kateřina Bohatá, která seniorům doporučuje, aby se naučili říkat si potomkům a dalším příbuzným o konkrétní pomoc, a to už ve chvíli, kdy ji potřebují.

„Často od volajících slyším, že nechtějí mladé zatěžovat. Jenomže pak jsou zbytečně naštvaní, že rodina nefunguje, jak by si představovali, a komunikace se dále zhoršuje,“ říká Kateřina Bohatá a dodává: „Někteří lidé na své rodiče opravdu kašlou, ale daleko větší část by pro ně ráda něco udělala – kdyby tušila, co přesně je potřeba udělat.“ V této souvislosti vedoucí Linky seniorů zmiňuje jeden zajímavý rozdíl: „Ženy si dokážou říct o pomoc dřív, nenechají situaci dojít tak daleko. Muži volají, až když jim dojdou veškeré nápady, chuť, síly.“ Pro muže i ženy nicméně platí jedno: byli zvyklí věci s někým probírat, byť se přitom třeba pohádali. A najednou jsou na to sami.

 

STANISLAVA DRAHÁ

Většinu života pracovala v nemocnicích na příjmu pacientů, posledních deset let před penzí byla celní deklarantkou. Ani po vyměření důchodu ale nechtěla zůstat doma, tak se přihlásila do výběrového řízení na místo asistentky ředitele Židovského muzea. „Bylo nás osmdesát – a já vyhrála! A to nejsem Židovka, navíc jsem ateistka,“ směje se Stanislava Drahá, která si s manželem pronajímá jeden z bytů v domě s pečovatelskou službou v pražských Holešovicích. „Zatím jsme soběstační, nevyužíváme ani zdejší jídelnu. Když máme na něco vyloženě chuť, tak si to odneseme nahoru, jinak si vaříme sami.“

Paní Drahá tvrdí, že je samotářka. „Kolektivní aktivity jsem nikdy nevyhledávala, ani tady si nepěstuju kamarádky,“ rozhlíží se po společenské místnosti. „Moc toho nenamluvím, od toho je můj muž, já jsem ráda zticha.“ Čas od času vyráží do muzeí a galerií v Drážďanech nebo ve Vídni. „Někdy ve dvou, když se mu nechce, tak sama.“ Narodila se v roce 1942, již zesnulý první manžel byl osvětlovač v Divadle Na zábradlí. „Milovala jsem Olinku Havlovou, moc se mi líbilo, jak dokázala přesně poznat, kdo je co zač,“ vzpomíná. Druhého, současného manžela poznala v zaměstnání: „Pracoval jako drážní manipulant. Jednou mi oznámil, že by se mnou chtěl dožít, tak jsem na to přistoupila.“

Při svých pěších cestách Prahou jednou narazila na nástěnku organizace Život 90, která provozuje kousek od Národního divadla seniorský Dům Portus. „Nabízeli zajímavý kulturní program, tak jsem se šla zeptat na recepci a začala tam docházet. Po čase mě oslovili, jestli bych se nechtěla stát dobrovolnicí, a poslali mě na zaučenou do Hamburku.“ Zpočátku se paní Drahá podílela na vyřizování administrativy a vydávání zpravodaje, pak poprvé uslyšela o možnosti „přátelských návštěv“, které spočívají v docházení, případně telefonování do domácností osamělých seniorů. V té době pořád ještě pracovala v Židovském muzeu, chodila také na hodiny klavíru a latiny. „Líbí se mi, když se něco děje,“ usmívá se.

V současné době si telefonuje s pánem z Náměště nad Oslavou a s paní z pražských Vokovic. „Václavovi je devadesát šest. Občas mi vypráví to samé znovu, ale mně to nevadí. Nechávám ho vymluvit, od toho tu jsem. Jednou si všechno pochvaluje, podruhé strašně nadává. Mluví ale dost monotónně, trvá to třeba hodinu, takže mám někdy problém udržet pozornost. Občas je to ale zajímavé, on má v hlavě všechno. Pamatuje vlasovce, banderovce…“ Paní Drahá a pan Václav se nikdy neviděli a nejspíš to tak zůstane: „Mám poškozenou achilovku, mně by se tam špatně cestovalo. Nedávno jsem ochraptěla, tak jsem mu aspoň poslala pohled s pěknou známkou, ta dvacka mě nevytrhne.“

Telefonáty s paní z Vokovic jsou prý důvěrnější. „Chtěly bychom se s Maruškou navštívit a doufám, že se nám to povede,“ říká paní Drahá. „Poprosila mě, abychom si tykaly, tak si tykáme. Vypráví mi o rodině, jak si peče vánočku, že má nový zoubky. Dceru má v Jičíně, syna v Liberci, jednou za týden jí nakoupěj, postaraj se, pečovatelská služba jí vozí obědy. Postrádá ale možnost s někým promluvit a já jsem ráda, že jí můžu pomoct.“ Ne s každým si ale paní Drahá takhle „sedla“ jako s paní Maruškou: „Otravuje mě, když lidi pomlouvaj, to se děje většinou z nudy. Není mi příjemné to poslouchat, tak se uchyluju k tomu, že říkám jenom něco neutrálního: Je to možný? No nepovídejte... Vážně?“

Stanislava Drahá také doučuje v holešovické základní škole češtinu, pravidelně se vídá s kamarády ze skautského oddílu. „Můj otec Stanislav Podrázský tady pomáhal skauting zakládat, ještě s dvěma kluky postavili u Blaníku tábor Měsíční údolí,“ informuje. Měla by pro čtenáře Reportéra recept, jak zvládat stáří s podobným elánem jako ona? „Snažím se mít každý den něco. A pokud možno se nestýkat s lidmi, kteří by pořád jenom drbali, mluvili ostatním do života a naříkali si,“ říká babička tří vnoučat a prababička jednoho prvňáka. Dodává: „A nespěchat, dělat věci pěkně postupně. Já jsem pomalá, ale mám systém.“

 

Znovu ve škole

V kavárně vzdělávacího a kulturního centra Elpida je živo. „Jarmilko, nejde o to, kolik máš dat, ale o rychlost připojení. Nemáš starou wifinu?“ U stolku sedí pět žen, před sebou kávu nebo sklenici vína, a probírají nástrahy digitálního světa. Z přilehlé učebny vycházejí účastníci počítačového kurzu, jedna z dam toho využívá a volá na jejich lektora: „Dovolíte, můžeme se vás na něco zeptat?“

Dvaadvacetiletý Milan Paták studuje marketing a ve volném čase si přivydělává tím, že učí seniory zacházet s telefony, tablety, notebooky. „Asi nejčastějším tématem bývá bezpečnost na internetu. Bojí se, že když na něco kliknou, zaviruje se jim počítač a někdo se jim tam probourá a třeba jim i stáhne peníze z účtu,“ říká vysokoškolák, který účastníky kurzů učí, jak si stavět hesla, ale také například jak nakupovat v e-shopech, používat jízdní řády a navigaci, upravovat fotografie. „Chceme se víc zaměřit i na fake news, což je věc, která se mezi seniory šíří prostřednictvím řetězových e-mailů. A rád bych je naučil pařit nějaké hry, podle mě je škoda, aby si mysleli, že už jsou na to staří.“

Zájemci o zvýšení svých počítačových dovedností se začínají rozcházet, uvolněné stolky obsazují účastníci dalších kurzů a přednášek, mezi něž patří třeba vyřizování závěti a dědictví. Nejpopulárnější je však výuka jazyků. „Chtějí si udržet sociální vazby, trénovat hlavu, nebo se prostě zlepšit, aby cizí řeč mohli opravdu používat,“ přibližuje lektorka angličtiny Iva Gálová motivace svých studentů. Minimální věk pro přihlášku je pětapadesát let, nejstaršímu žákovi z lekcí paní Gálové je devadesát. A nejsou to jen Pražáci: „Jedna paní z Hlinska vstává každé úterý v pět ráno, aby mohla být v devět na hodině angličtiny.“

Co dalšího se dá říci o lidech, kteří si na stará kolena dopřávají výuku cizích jazyků? „Jsou pilní a svědomití. Někteří nejsou zvyklí říkat nahlas, co si myslí. Po hodinách se domlouvají, že spolu půjdou na oběd nebo někam za kulturou,“ vypočítává Iva Gálová některé výraznější rysy svého žactva. „Jedna paní si nepřeje, abych ji v hodině vyvolávala, protože je trémistka. A opravdu celou dobu mlčí, přitom domácí úkoly má v nejlepším pořádku. Většinou je to ale naopak: mají radost, když je vyvolám, chtějí ukázat, že se něco nového naučili.“ A co zkoušení? „To nedělám, nechci je stresovat. Ocitli se tu dobrovolně, učí se pro svůj dobrý pocit. Nebo jim dám test, ale ať si to opraví sami.“

Iva Gálová je vystudovaná právnička, do Česka se vrátila po devíti letech pobytu s rodinou v zahraničí. „Naskočit do právní praxe po takové pauze není jednoduché, navíc mám dvě menší děti,“ vysvětluje, proč využila pracovní nabídku od Elpidy. Poměr žen a mužů v jejích základních kurzech bývá 9 : 1, v konverzačních hodinách je to téměř vyrovnané. „To jsou lidé, které bavila jejich práce, angličtinu denně používali, jsou vzdělaní, zajímají se o svět. A kdybyste slyšel jejich životní příběhy!“

 

CELESTÍN MRÁZEK

V roce 1967 získal stříbrnou medaili na mistrovství Evropy v basketbalu, se Spartou byl mistrem Československa. V roce 1969 dostal jako reprezentant povolení podepsat zahraniční smlouvu a stal se hráčem francouzského týmu AS Denain Voltaire, který hrál na špici nejvyšší soutěže. „Vycestoval jsem v srpnu, v září už komunisti zase zavřeli hranice. Dvakrát mi ještě umožnili roční prodloužení, potřetí už spadla klec. Tak jsem si to prodloužil sám,“ usmívá se Celestín Mrázek, který v emigraci zůstal i se svou českou manželkou, rovněž basketbalistkou. V roce 1972 přijal nabídku učit na univerzitě v Bernu, byl hrajícím trenérem a funkcionářem švýcarského celku Fribourg Olympic. V roce 1975 se stal trenérem švýcarské basketbalové reprezentace.

„Mluvím samozřejmě francouzsky a německy, ale s angličtinou to není úplně ono,“ vysvětluje, proč se přihlásil do jazykového kurzu. „Každý rok někam vyjedu a chci se tam domluvit, pokud možno bezchybně,“ říká osmasedmdesátiletý muž, který v uplynulých letech navštívil Island, Dubaj či Kamerun, chystá se do Japonska, láká ho Čína, Vietnam, Kambodža. Do Česka se přestěhoval před osmi lety: „Zjistil jsem, že tu mám víc vrstevníků, se kterými se dá něco podnikat,“ říká vášnivý a univerzální sportovec, absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu z roku 1962. „Poprvé jsem se vrátil v roce 1992, čili třicet let od diplomu. A zjistil jsem, že se nic nezměnilo, jako kdybychom se rozešli loni. Na to konto jsem další rok pozval všechny spolužáky k nám. Přijel jich plnej autobus, projeli jsme celé Švýcarsko. A tak se nám to zalíbilo, že jsme to za pět let zopakovali.“

Bydlí na Pankráci jako starý mládenec. „Děti už máme velké a manželka chtěla zůstat ve Švýcarsku. Tak jsme se domluvili, že se tady budu starat o její maminku, které bude příští rok sto let, chodím za ní do ústavu,“ objasňuje Celestín Mrázek. V dětství se chtěl stát námořním kapitánem, váhal mezi školami v Polsku, Německu a Rusku. Nakonec vyhrál sport: „Můj táta byl v roce 1922 mistrem Evropy ve skoku vysokém z místa, jeho osobní rekord byl 178 centimetrů. Já jsem ve třinácti začal dělat atletiku ve Slavii, ale přes zimu jsme hráli v tělocvičně basket, někdo si mě všiml a zlanařili mě.“ Pětadvacet let hrál také tenis, dodnes se věnuje lukostřelbě. „Zrovna včera jsem byl na prohlídce ohledně spirometrie a doktorka se mě zeptala, jestli jsem dělal nějaký sport. Prakticky celej život, říkám jí a ona: Tak to už chápu, jak je možný, že máte 98 procent dechové kapacity mladého člověka!“

Nedá se ale tvrdit, že by životní energie Celestína Mrázka vyvěrala jen z jeho fyzické kondice. „Důležité je nepřipouštět si, že mám určitý věk. Samozřejmě, že už nedojdu tak daleko nebo tak vysoko, ale to není důležité. Jde o to se nezastavit. Každý rok třeba jezdím lyžovat. Mám známou paní hoteliérku v Horní Malé Úpě, sjezdové tratě jsou tam akorát tak pro mě – nepříliš prudké, nebývá tam tolik lidí.“ Také láska pana Mrázka k plavbě přetrvala: „Měl jsem postupně čtyři jachty, všechny na Neuchatelském jezeře. Tady jsem to zkoušel na Orlíku, jenomže tam skoro nefouká, tak jsem si pořídil motorovou loď. Čím fotíte?“ přeskočí Celestín Mrázek k jinému tématu, jakmile dorazí fotograf. „Já měl Nikon, ale s vybavením to vážilo pět kilo a už mě nebavilo se s tím tahat. Pořídil jsem si Fujifilm,“ zmiňuje současný hit na trhu s fotoaparáty.

Manželé Mrázkovi mají dceru, dva syny a sedm vnoučat. „Zrovna příští týden za nimi jedu do Švýcarska,“ říká dvoumetrový muž, se kterým jsme se sešli v den, kdy fotbalová Slavia hrála další zápas Ligy mistrů. „Nevím, jestli se budu dívat, mám k té hře dost výhrad. Vezměte si třeba ofsajd: jak může být hráč mimo hru, když je pořád na hřišti, to je přece blbost! A hlavně padá málo gólů, přitom by stačilo změnit pár pravidel. Auty by se mohly kopat, o ofsajdu už jsme mluvili, zavedl bych time out a libovolné střídání. Hra by se tím zrychlila, byla by pestřejší a měla by větší spád.“ Jak si Celestín Mrázek vysvětluje, že i přes zmíněné nedostatky je kopaná nejsledovanější hrou na zeměkouli? „Protože je pomalá, takže tomu všichni rozuměj.“

 

Něžně i radostně

Zkouška pěveckého sboru Elpida začíná za dvacet minut, ale téměř všechny jeho členky už jsou na místě. „Myslím, že by to mělo být světlé. A určitě ne přiléhavé,“ doporučuje šéfka tělesa, ale názory se různí. „Ale aby to na nás neplandalo,“ říká drobná osmdesátnice. „Já bych radši černý,“ ozve se další hlas, a jiný oponuje: „To by bylo smutný.“ Debata se vede o produktech oděvní firmy, která nabídla zdarma svůj sortiment pro blížící se vánoční vystoupení seniorského sboru. „Tak holky! Stoupnout a nekecat. Budeme zpívat,“ přerušuje sbormistryně hlučnou přestřelku názorů.

„Máš to rád / když den / posype tě popelem?“ rozezní se slova první skladby dnešní zkoušky. Má název Udržuj svou ledničku plnou a jde o báseň Jáchyma Topola, kterou zhudebnila zpěvačka Monika Načeva. „A co seš shrbenej / co to taháš / každej si hledá svý / kam sebe vrazit.“ Odvážný repertoár je pro pětadvacetičlenný sbor typický a sklízí úspěch například na velkých letních festivalech. Elpida má za sebou i zahraniční vystoupení: v Bratislavě zazpívala jako předkapela Jany Kirschner. Teď ale něco skřípe: „Poslouchejte se, jedna jako druhá. Tohle je průšvih, s tím nemůžeme ven,“ říká dirigentka přísně.

Po oblíbených skladbách, mezi něž patří třeba písně Jiřího Suchého nebo Zuzany Navarové, je čas na koledy – během adventu čekají sbor vánoční koncerty. „Slova znáte, tak nekoukejte do papíru, koukejte na mě,“ vybízí sbormistryně. Zkoušku ale přerušuje debata, jestli jako doprovod využít zvuk varhan, nebo piana. „Varhany jsou moc kostelní,“ říká jedna z žen, zatímco ostatní míní, že „s klavírem to zní jako v mateřské školce“. Vítězí tedy varhany a šéfka sboru nabádá: „Holky, každá ta sloka má jinou atmosféru. Jedna je něžná, druhá burcující, třetí radostná. Tak ať to tak vypadá!“

 

NATAŠA ŠMERALOVÁ

Tři kočky, nahlas puštěná hudba, stěny plné obrazů. A terasa lemovaná keramickými sovami a žábami se solárními žárovkami místo očí. „Kdo chce Kissáky, a kdo Rammsteiny?“ ptá se v podkrovním bytě na pražských Vinohradech hostitelka, když přináší na stůl dvě sklenice s emblémy svých oblíbených kapel. „Podívejte, co jsem si dopřála k šedesátinám!“ vytahuje hrdě rukávy mikiny a ukazuje vytetované kočičí motivy na obou předloktích. „Našla jsem si na internetu obrázky a salon ve Vodičkově. Za dvě hodiny to bylo hotový a ještě si mě vyfotografovali, takhle starou bábu tam asi ještě neměli,“ zachechtá se Nataša Šmeralová chraplavým hlasem a zapálí si další cigaretu. „No jo, se mnou je to těžký, já jsem tvrdá rockerka,“ poznamenává.

Jméno jí dal tatínek po herečce Nataše Gollové, kterou prý „děsně zbožňoval“. Svět filmového plátna a divadelních prken jí byl zřejmě souzený: před sedmnácti lety se provdala za syna herce Vladimíra Šmerala a tanečnice Marianny Fischlové. Od té doby spolu žijí v činžovním domě mezi dvěma divadly: vinohradským a U Hasičů. „Pojďte se podívat, kde přespával Gérard Philipe,“ vede nás paní Nataša do vedlejšího pokoje. „Přátelila se s ním Vladimírova maminka – tančila u Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle, dělala produkční u Hurvínka za Skupy i Kirschnera, uměla pět jazyků, byla to skvělá ženská,“ vzpomíná na svou tchyni. „Gérard Philipe za ní přijel někdy v roce 1952. Chodili po městě s Vladimírem Rážem a Irenou Kačírkovou, kteří uměli taky francouzsky, bydlel tady v tom bytě.“

Natašin manžel je vážně nemocný a pohybuje se po bytě s obtížemi, jeho stav se zhoršuje. „Potřebuje akutní péči, proto jsem požádala o předčasný důchod,“ říká jedenašedesátiletá žena, v jejíž situaci – tedy zůstat doma s mužem, který se neobejde bez takřka nepřetržité péče – jsou desítky tisíc seniorek. „Trvá to už dvanáct let a jednu dobu jsem z toho byla šílená a hroutila se, bylo to opravdu nezvladatelný. Každé dva týdny se zajdu vypovídat k odborníkovi, ale zachránila mě až Elpida a sbor, do kterého mě nakormidlovala kamarádka. Když jsme byli v Ostravě na Colours, lidi koukali, co to leze na pódium za starý báby, některá děvčata chodí s hůlkama. A na konci dav skandoval: Holky, děkujem!“

Nejstarší zpěvačka ve sboru je o čtyřiadvacet let starší než Nataša Šmeralová. „Jsme ale jako jedna rodina, pořád drbeme.“ Velkou poklonu skládá tetovaná šedesátnice Václavu Havelkovi a jeho kapele Please The Trees, kteří se sborem nacvičili svoje vlastní skladby v angličtině a přizvali jej na svá koncertní vystoupení. „Když někam jedeme, každá něco napečeme nebo usmažíme a máme se skvěle,“ přibližuje Nataša Šmeralová a vede nás k ledničce, na jejíchž dveřích je přilepena záplava vstupenek na koncerty, jež nedávno navštívila nebo na které se chystá: Phil Collins, Beth Hart, Nazareth, Ozzy Osbourne, Iron Maiden, Sting, Suzi Quatro... „Sice jsem studovala i chrámovou hudbu, ale na tomhle jsem vyrůstala, to jsou moji miláčci,“ říká bývalá učitelka hudby.

Jsou dny, kdy se paní Šmeralové nechce vyjít z domu, jak je vyčerpaná péčí o manžela trpícího bolestivým onemocněním. „Naštěstí mám v domě paní inženýrku Martičku, která mě popadne a řekne: Jdeme! Člověk si musí najít důvod jít mezi lidi, jinak to s ním jde rychle z kopce.“ Nataša Šmeralová uvítá, když může navštívit rodinu svého pětatřicetiletého syna a vidět vnoučata, potřebuje ale víc: „Člověk se musí zamyslet, co má rád, a začít to prohlubovat. Neutápět se v sebelítosti a nepodřizovat se okolí. Žít! A pojďte, ukážu vám ještě kabát po šéfovi gestapa, kterej tady za války bydlel,“ vede nás do sklepa. „Do bytu mi to nesmí. Ale na Vánoce ten koženej mantl vytáhnu a škubu v něm bažanta.“

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama