Vladimír Merta. S chladnou hlavou stárnoucího buddhisty

Kultura

Jeden z nejtalentovanějších a nejoblíbenějších písničkářů přinejmenším normalizačního období se měl právě v tuto chvíli chystat na vystoupení v Divadle Archa. Velké koncerty už moc nemívá, takže by to byla krása; nejlepší připomínka pětasedmdesátých narozenin, které Vladimír Merta oslaví 20. ledna. „Koncerty nejsou,“ hledá už v průběhu našeho rozhovoru běžky, „ale mě podobné věci nerozhodí, jdu si zalyžovat na Ladronku. Sport je moje ochrana před smrtí.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Ty, Vláďo, každému hned tykáš…

Ty mi taky tykej. Spusť.

 

Jak snášíš sezonu bez živého hraní? 

Že bych vyloženě trpěl, to ne. V dobách krize si najdu práci, která je na situaci nezávislá – a tak jsem například na podzim vydal knihu, Popelnicový román. 

 

Věříš vůbec, že se koncertů ještě dočkáš?

Vždyť mladí posluchači stejně říkají muzikantům mého typu old farts, jsme pro ně staré prdy, co jenom zbytečně zabírají místo na pódiu i v médiích... Mojí výhodou je, že jsem buddhista.

 

Fakt?

V takovém osobním pojetí – zajímá mě, jestli je pravda to, co umíme vyjádřit, nebo naopak to, co nás převyšuje. Buddhismus je otevřený systém a pomáhá mi přežít.

 

Jak ses k němu dostal?

Jako čtrnáctiletý jsem na záchodě u tety ve Frýdku listoval polským časopisem, který měla jako hajzlpapír, a v něm byla stránka věnovaná zenbuddhismu, což mě tak zaujalo, že jsem si udělal v pokoji vlastní meditační bod, před kterým jsem pak stál na jedné noze, ale to je jedno… Důležitější je, že nepřikládám velký význam tomu, co se děje okolo, chráním si svůj vnitřní svět a imaginaci. Nejsem korouhvička ve větru, která by se roztočila, když někde něco bouchne, nebo když dejme tomu něco plácne blbej prezident; podobné věci mě nezajímají snad čtyřicet let. Rozumíš? V negaci hledám pozitiva.

 

Byl jsi v nějakém asijském klášteře?

Duchovní turistika mě nezajímá, natož okukování cizí chudoby z taxíku… Chtěl jsem jen říct, že nepotřebuju na všechno reagovat. Kdybych to měl vztáhnout na hudbu, tak například nedůvěřuju gaučovému protestsongu – něco ve světě se pokazí, písničkář to okamžitě zveršuje, jde s tím na trh... Jak ubohé.

 

Ale i ty jsi přece zažíval za normalizace zákazy a fanoušci tě vnímali jako protestního písničkáře!

Nevím. Za píseň odporu byla považovaná třeba Praha magická, Kecy nebo Náměstí nebeského míru, ale i moje malá dcera se ptala: „Tati, za co tě zakazují? Vždyť tam nic škodlivého není...“ Já se snažil o něco jiného. 

 

A to?

Aby byl ve všem, co dělám, zakletý prst ukazující na měsíc. Nějaký návod na to, jak žít a neztratit se ve lži. Jak si udržet rovnou páteř... Balil jsem to do osobních pocitů a říkal tomu lyrický underground. Když si představím, že bych byl takzvaný pravdař, tak kolik pravd můžeš zhudebnit? Mluv pravdu, žij pravdu… Pak přijdou složenky a jsi v koncích.

 

Takovými pravdaři často bývají umělci věřící. Například Sváťa Karásek, který v prosinci odešel na věčnost, uměl říct ďáblovi ne. 

Sváťa byl mistrem sloganu… Když jsem kdysi poprvé slyšel jeho nahrávky, zaujalo mě, že existuje ještě horší kytarista než Kryl, ještě horší zpěvák než já, a k tomu nijak zvláštní textař, který si přisvojuje spirituály a aktualizuje je do hovorového jazyka. Ale přesně tyhle vlastnosti způsobily, že jeho písně dodnes dovedou nazpaměť i malé děti...  Sváťa byl ryzí: v kázáních se neschovával za víru. A před soudem s Plastiky prohlásil: „Budou-li odsouzeni, chci jít do vězení s nimi.“ Stalo se. 

 

Znali jste se dobře?

Natočil jsem o něm dva filmy. Byl to charismatický husitský bojovník za pravdu, za kterým se táhnou zástupy všech generací. Okouzlující ve svých kázáních, s obrovským smyslem pro humor... Chybí nám, a bude chybět.

 

Na počátku krize

Jak se ti vede právě teď, v čerstvých pětasedmdesáti letech? 

Situace ve světě mnou moc nemává, protože mám základní příjem, důchod, a minimální potřeby. Všímám si, že třeba zdražilo jídlo, ale to podle mě nic není, protože současnost považuju za počátek krize, která tepve přijde a nejvíc postihne právě ty nejvyspělejší a nejnamistrovanější státy. Jestliže koronavirus naši společnost blahobytu nějak nenakopne, tak tahle slavná civilizace do půl století skončí.

 

 

Jak to myslíš? Blahobytu už bylo příliš?

Virus se mimo jiné rozšířil kvůli hromadnému neekologickému přemisťování. Teď letadla sedí na zemi, vzduch se čistí a lidi najednou zjišťují, že nemusí vidět na vlastní oči slona, protože stačí pustit si dokument od Attenborougha. Pokud si jich to uvědomí dost, je tu snad trocha naděje.

 

V čem ještě vidíš naději?

Kromě dobrovolného omezování spotřeby? V hi-tech. Připadá mi strašné, jak například nejlepší mozky tahají z lidí rozumy, aby na ně pak mohly co nejpřesněji zaměřit reklamu; to je příživnictví nejhoršího druhu. Spousta lidí, kteří takhle vydělávají pohádkové peníze, by mohla pracovat na alternativách pro lepší společnost, dejme tomu na ekologicky čistých zdrojích energie  – nějak takhle, s chladnou hlavou konstruktivního důchodce, na to pohlížím.

 

A optimistou evidentně nejsi.

Nejsem. Pandemie zmizí, ale jiné se objeví a některé tady zůstanou. Dál se budou vyvíjet dokonalejší zbraně, ruská vláda bude dál beztrestně trávit předáky opozice a tak dále, čili podle mě je ve vzduchu mnohem víc a horších hrozeb než tenhle primitivní virus. Ten jenom odstartoval odpočítávání: Pět, čtyři, tři… To počítání směřuje k nule. Naše civilizace je šíleně přemoudřelá, politici mají plno silných názorů, ale každou velkou říši rozložil nedostatek lidí, kteří na ně pracují. Naivní je představa, že si můžeme užívat a díky jakémusi přerozdělování bude všechno pořád skvělé. Aby se lidé měli dobře, někdo taky musí vlézt pod zem a něco tam dolovat, někdo jiný se musí sehnout nad rýží… Je potřeba smysluplně pracovat, jak pravil už Čechov. Ale nenaslouchali jsme, nejednali. I kolébce demokracie hrozí násilný kolaps.

 

Životní násobky patnácti

Pětasedmdesátka je dělitelná patnácti, čehož teď využiju a vystřelím na tebe pár dat, můžu?

Zkus.

 

Jaký jsi byl v patnácti letech?

To zastřelili Kennedyho? 

 

Ne. Tobě bylo patnáct v lednu roku 1961 a Kennedy zemřel až v listopadu 1963.

Vidíš, jak je paměť klamavá… V šedesátém prvním jsem strávil všechny prázdniny u babičky v Radvanicích, což je na Ostravsku. S kamarády jsme tam jezdívali na mopedech s uřezanými vejfuky, aby to řvalo, chytali ryby na zahnutý špendlík, skákali salta do pískovny... Ale taky jsem chodíval do místní knihovny a plnil si batoh všemi knihami podle abecedy. Díky systému rychločetby jsem jich prolítl za prázdniny stovky a nacházel si v té mase své básníky ticha.

 

Třeba?

Hned mezi prvními, u písmene B, to byl do balicího papíru zabalený Bezruč.

 

Protože jsi četl v jeho kraji?

Asi jo, Radvanice byly na dohled od Nové hutě Klementa Gottwalda. Bavili jsme se klukovskou hrou na Rychlé šípy – když se v noci vylévala struska, šli jsme jí naproti a hrdinou byl ten, kdo před pomalu se sunoucí lávou utekl jako poslední. Prchal jsem, nos plný spálené gumy spartakiádních tenisek... Četl jsem Bezruče a zároveň vnímal, jak za socialismu pořád ještě vyrážejí chudí lidé s pytli přes rameno na haldy, kam se vysypávala hlušina – i já jsem z ní kladívkem odsekával antracit, se kterým pak topili. Babička nám usmažila řízky, ale sama jedla suchý chleba s cikorkou... A pohled na cizí bídu ve mně zůstal.

 

Jak to myslíš?

Nedávám to najevo, ale mám silné sociální cítění. Chudobu beru jako nespravedlivé prokletí a nevěřím tomu, že všemocný Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Tolik chyb by nenadělal ani sochař, který omylem vyhrál soutěž na Stalinův pomník.

 

Kdo kromě toho Bezruče tě silně oslovil?

Nezval. Dokonce jsem si koupil jeho sbírku, když ji zlevnili ze tří korun na korunu sedmdesát pět. Byl to Podivuhodný kouzelník. Zpočátku jsem mu vůbec nerozuměl, ale pak jsem dostal vysokou horečku, četl znovu a Nezvalův svět mě uchvátil. Vstoupil jsem do básně a stal se její součástí.

 

Věděl jsi, že žiješ v zemi, která tou dobou spoustu spisovatelů zakazuje?

Táta sloužil za války v anglické armádě, což v padesátých letech představovalo skoro zločin... Rodiče sice byli mírumilovní a snažili se nás děti chránit před průšvihem, ale vzpomínám například na dobu budování právě toho Stalinova pomníku, kdy jsme se procházeli po Letné, dospělí mezi sebou kecali a my sledovali, jak jeden dělník s chutí otesává Stalinův nos: „Ten mu dává do toho frňáku!“ Už v deseti letech jsem se taky dostal k nucené výpovědi z procesu s Miladou Horákovou a dětským mozkem pochopil, že sebeobviňování Záviše Kalandry bylo jen fraškou. Nikdy jsem potom nevěřil bývalým komunistům, kteří prozřeli. Nesmysl. Kdo cestou k moci vraždil, vraždí – a bude vraždit dál.

 

Muzika pro tebe v patnácti znamenala hodně?

Coby malý radioamatér jsem si vyrobil krystalku, na které se v Radvanicích dala naladit jediná stanice, kde často hrál a zpíval lidový bard Havíř Slivka: „Do pěruna hujaja, robiť buděm ty aj ja...“ Ve třinácti mi strejda daroval kytaru gibsonku, měla zlomený krk, tak jsem ho slepil. Poprvé jsem zaslechl jazz na štvanickém kluzišti, a pak už to šlo muzikantsky rychle z kopce.

 

Dvakrát patnáct je třicet – a tobě bylo třicet v lednu roku 1976.

To už jsem deset let veřejně hrál, ve studentském SAKSu a po klubech, kde se dalo. Turba s Hybnerem mě zvali do klubu Sluníčko jako výplň mezi pantomimické skeče, trampové mě brali na čundry… A bolševik ničil, co jen mohl.Právě proto jsem si uvědomoval poslání písničky, která je svobodná – sám si ji složíš, sám večer zahraješ a nikdo ti do toho nemůže moc kecat. Problémy nastávaly až potom, co odezněla.

 

Na druhou stranu tehdy už zase začaly politické procesy.

To byla odvrácená strana svobody. Plastici se o písničkáře nikdy moc nezajímali, a přesto jsem cítil vinu, že se nepřidávám k protestu. Pak ale Emil Pospíšil, vynikající kytarista, sitárista a propagátor dělené stravy, donesl spásnou zprávu: Havel prý vzkazuje, že kdo ještě může hrát, ať nepodepisuje. Rád jsem se podřídil – undergroundové ghetto mi neimponovalo. 

 

V čem byl tvůj životní styl jiný?

Málokdy jsem zapadl do hospody, zatímco oni v ní žili. Byl to jejich kostel, hrobka i mauzoleum.

 

A důvod?

Hluk. Kouř. Blbé řeči. Raději jsem po nocích, když děti spaly, psal.  

 

S kým ses hodně přátelil?

Kamarádím na dálku s Vlastou Třešňákem. Jednak je vtipnej, druhak slušnej, třeťak si nehraje na hrdinu… A víš, co je zajímavý? Od dětství jsem fotil, on později začal fotit taky. Já amatérsky maloval, on své obrazy hned začal prodávat sběratelům a disidentům. Je to génius! Vždycky dělá všechno líp!

 

Ty jsi zhruba v těch třiceti letech dostudoval po architektuře i FAMU. Nechtěl ses stát režisérem?

Jasně, ale něco mi v talentu chybělo, asi důslednost. Natočil jsem povídku Smrt krásných srnců podle Oty Pavla, dali mi za tři. Když se tím pak FAMU prezentovala v Moskvě, dostali pochvalu: Takhle by měl mladý člověk připomínat válku! 

 

Když přičteme patnáctku, dostáváme se do roku 1991. Jak vzpomínáš na porevoluční období?

Koncem perestrojky mě estébáci vyřadili ze seznamu nepřátelských osob, a tak jsem pro Panton natočil koncert. První deska vyšla koncem roku 1989. 

 

Tehdy jsi byl pro generaci mých rodičů, dnešních šedesátníků, jednou z největších hvězd!

Taky se prodalo dobrých sto dvacet tisíc kusů. V revolučním nadšení nikdo neváhal obětovat padesát korun za elpíčko – lidi měli pocit, že podporují dobrou věc. Druhá deska vyšla o půl roku později a prodeje byly čtvrtinové.

 

Což je pořád výborné číslo.

Je, ale pak bylo období, kdy měli lidi zájem skoro výhradně o Kryla a Hutku, čímž demonstrovali sepětí s exilem, a my ostatní jsme rázem byli v roli předskokanů. Navíc já tou dobou prošvihl zájem velkých společností a najednou mi došlo, že si všechno musím vydat sám. S pocitem lehké trapnosti jsem jezdil po Praze s batohem desek, které jsem prodavačům nechával v komisi, a když jsem se vrátil za dva měsíce pro peníze, seděl v obchodě jiný člověk, který o ničem nevěděl... V době, která tě zajímá, jsem už horko těžko prodal pět tisíc kusů alba, a vůbec – spousta věcí ve společnosti se měnila.

 

Prožil sis krizi středního věku?

Propady jsem měl, pro zpěváka je trochu ponižující prodávat sám sebe… Tehdy se všude říkalo, že trh nejlépe ukáže naši hodnotu, a já věděl, že pět tisíc prodaných kusů desky není úplně málo, ale není to ani moc.

 

Vzpomeneš si, jak jsi vnímal tehdejší vývoj české společnosti?  

Byly to fofry, ve kterých těžko poznáš, kdo je poctivej a kdo ne. Začala kuponovka, vynořovali se zázrační milionáři, pozadí privatizací bylo často podezřelé… Znal jsem několik lidí z centra dění a ti mi nosili příšerné zprávy o tom, jak se při zasedáních vlády občas někdo z ministrů zvedne, vyjde ven, nasedne do cizího auta, za deset minut je zpátky a dělá, že nic… Bylo jasné, že se děje něco zvláštního. Když jsem přišel do sídla nějakého vydavatelství, seděli tam rychlokvašení zápaďáci, za sebou na zdi pár zlatých desek, aby se návštěvník zhroutil, a divili se: „Vy nemáte manažera? Divný, to vás nějak musíme vrátit na trh...“ Svět začal být jinde.  

 

Další patnáctiletý skok, a jsme v roce 2006. Jak se ti dařilo?

V šedesáti? Množina lidí, které moje hudba zajímá, se nakonec ustálila – on nejspíš i nýmand má takových tři sta skalních fanoušků, kteří koupí všechno, co vydá, a když vystupuje v okolí, tak přijdou. Takže já si nestěžuju, pro prázdný sál jsem nehrál nikdy.

 

Mě mrzí, že jsi po revoluci nesložil hit, kterým by ses ukázal mladým...

Už asi ani nesložím, mimo jiné proto, že doba žádá singly s klipem, a já mám při poslechu rád své vlastní představy. Jakmile zahlédnu nařvaného rapera, jak se natřásá v luxusním autě, vypínám, na rozdíl od většiny lidí, kteří se rádi zaboří do křesla a klikají: Tak se ukaž, Beyoncé, jak umíš lítat zavěšená nad lidmi a u toho zpívat… Beatles nebo Rolling Stones z dnešního pohledu vypadají jako chudáci – ale hráli v době, kdy se hudba ještě poslouchala.

 

Jak se smiřuješ s příchodem stáří? 

Stáří, stáří… Jeden po druhém z mé generace upadá do nemocí, depresí anebo umírá, ale já se snažím brát ten život celistvě. Musím vděčně využívat všeho, co mi bylo poskytnuto shůry, a tak se učím na další nástroje, píšu, reviduju náměty na filmy, které bych konečně mohl někomu nabídnout... Nedostatkem práce netrpím.

 

Věříš, že ještě sám natočíš film?

Rád bych, ale už trochu pochybuju… A teď vyrazím na ty běžky.

 

To se mi na tobě líbí.

Nebýt karantény, chodím pravidelně na tenis – kdykoli bylo zle nebo mě něco nebavilo, začal jsem se hýbat. Na architektuře jsme měli brát půl roku zemědělské stavby, a mě napadlo, že se místo toho naučím liftovaný backhand... Jezdím na kole, začínám s discgolfem, ale nechceš se mě zeptat na tu knížku? Protože když člověk napíše pětisetstránkový román, tak podle mě není důležité, že občas hází diskem.

 

No jasně, Popelnicový román!

Před deseti lety mi sto padesát stran textu zmizelo v počítači, tak jsem začal odznova, jenže když jsem měl stran dvě stě padesát, nějaká bestie mi vykradla ateliér i s tou druhou verzí. Napsal jsem třetí, a asi proto toužím po odezvě – jenže ta kniha nemá zářivě barevnou obálku ani reklamu, tak se zmiň, že to je pikareskní román, kde v malém proběhnou dějiny od komunismu až do fiktivní blízké budoucnosti. Hlavní hrdina je undergroundový vlasáč, který se z kotelny nakonec dostává do kurzu CIA a dodává americkému prezidentovi bizarní možnosti útoku na Bílý dům… 

 

… takže takový Švejk?

Možná trochu. Uvidíš. A pojďme už, dokud je v Praze sníh.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama