Přes bolest ke štěstí, to je recept uznávaného maséra Karla Kuchynky

Lidé

Ozvěny starořecké kalokagathie, harmonie těla i ducha, byť ve vlastním originálním psychosomatickém výkladu, vyzývá ve své práci masér předních běžců Karel Kuchynka. Umí nejen zmáčknout sval, ale i „pohladit na duši“. Říká, že svým klientům stále pomáhá hledat štěstí a cestu, která k němu vede. A ta prý často na začátku dost bolí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak si žije masér za časů koronaviru?

Špatně. Lidi se bojí veškerých kontaktů. Omezuje se sportování.

 

Poznáte napětí z venkovní situace přímo ve svalech?

Není to tak, že bys šáhnul do člověka a hned ucítil: jé, za to může tahle doba.

 

Dá se odhadnout, nakolik se na stavu těla podílí samotný fyzický zápřah a předchozí námaha, ale i psychická zátěž a duševní rozpoložení?

Každý jsme jiný, je to individuální. Na někoho má psychosomatika velmi silný vliv. Tvrdý bouchač si uzavře své problémy dovnitř vlastní skořepiny a má je ve svalech.

 

Platí to stejně i pro sportovce?

Hodně sportovců teď přišlo o hlavní objekt svých aktivit, sebrali jim třešničku na dortu, závody a soutěže. Nevidí cíle, nevědí, kam směřovat výkonnost. V přípravě ztrácejí morál. Za normálního stavu ale u sportovce převažuje to „zničení“ těla převážně zásluhou fyzické aktivity.

 

Ve vyhlášeních vládních představitelů až nepochopitelně málo zaznívá: Základem zdravotního stavu je vaše vlastní odolnost, imunita, kondice, vybudovaná pohybem, cvičením, otužováním.

Všeobecně vidíme, že se covid-19 jeví jako hodně nebezpečný především pro lidi v horším zdravotním stavu, s nadváhou. V první vlně někteří odborníci, za jejichž názory stojím, doporučovali: hýbat se a soustředit se na sebe. Ti, kdo jsou v kondici, většinou popisují průběh nemoci jako nebezpečnou chřipku. Není to ebola ani mor.

 

Jak byste tedy z pohledu znalce těla doporučil začít s pohybem, abychom svoji schránku hned nezbourali a neznechutili si ho? Jak se hýbat bez sportovně-závodních ambicí, jak si nastavit motivaci?

Podívejme se na to jednoduše. Jakákoliv profese používá své tělo jako výrobní prostředek, byť každá jiným způsobem. Staráme se o auto, barák, rodinu… Ale na svoje tělo často zapomínáme. Člověk by měl být hlavně šťastný. To je důležité pro normální život. Naplnit všechny potřeby svého těla. A to funguje správně, jen když se hýbe. Není dobré být zavření doma a mít plnou hlavu covidu. Ti, co se jdou provětrat, na tom určitě budou líp po všech stránkách.

 

Kompletní rozhovor k poslechu zde a na dalších podcastových platformách, kde ho najdete pod názvem Host Reportéra.

 

 

 

Pojďme zpět přímo k masážím. Nejrychleji můžeme aplikovat automasáž. Jaký na ni máte názor?

Něco jako první pomoc, když není zbytí. Dobrá, ale nevidím v ní spásu.

 

Zároveň se rozjíždí tedy „well-being“, vypadnout na pár dní ze všedních starostí a nechat o sebe pečovat… Pomáhá to?

Je to příjemné, pomůže to, jistě. „Well-being“ tvoří zároveň velmi slušnou obchodní aktivitu, vydělává se na tom. Ale já jdu ve své filozofii přístupu k tělu ještě o kus dál. Přemýšlejte o tom, jestli to, co děláte, vám přinese uspokojení i vevnitř. Opravdu prahnete právě po tomhle?

 

Říkáte, že servisujete těla jako celek. Proč jste si k tomu vybral bolavý způsob masáží, jímž jste proslul?

Vezměte si strukturu svalu, který jste přetáhli, ať už nějakou prací, nebo sportem. Dva dny pobolívá, pak to nějak přejde. Povolila se ale jen vnější vrstva svalu, kterou jste potřebovali pro ten pohyb. Pro další běžné fungování to postačí, avšak vevnitř, v hloubce svalu, se to ukládá, někdy třeba i dva roky. Zamyká se tam ta energie. Pokud tomu nedáte takový servis, aby odešla. Při masáži ve spojení s bolestí pak vyvolá reakci v mozku a dojde ke skutečnému uvolnění. Tak mi to funguje.

 

Existují přece i příjemnější verze masáží…

Všechny masáže jsou dobré a mají smysl. Záleží, co chcete a v čem se budete dobře cítit. Ani ke mně nepřijdou všichni, nemusím jim vyhovovat. Nabízím určitý přístup, myšlenku. Jemným masírováním odstraníte dlouhodobý problém za půl roku, tvrdým často za pár dní. Třeba tantrická masáž si hraje se sexualitou. Četl jsem reportáž, jak ji jedna novinářka absolvovala, bylo to moc hezký včetně orgasmu. Po návratu do reálu si uvědomila, co prožila, a měla s tím morální problém.

 

Jak si vybrat pro mě tu nejlepší, pokud nemám zkušenosti?

Masáž je o důvěře. Musíte mít dobrý pocit z maséra, už když si ji domlouváte. Při masáži někdy můžete zažít věci, kdy se budete cítit morálně vysvlečeni, proto musíte cítit bezpečí.

 

Nemusím se na stole přece hned vyzpovídat?

Bederní část bolí většinou od fyzické práce, kdežto šíje ze stresů a narušené psychiky. Myslím to tak, že při určitém typu masáže se někdy víc zatlačí a vy se najednou rozbrečíte. Ne bolestí, ani nevíte proč. Dostanete se totiž emočně úplně někam jinam, než jste očekávali. Proto musí fungovat vzájemná důvěra.

 

Mám svého stálého zubaře, dámy gynekologa. Měli bychom mít také svého stálého maséra?

Ano. Měl by vědět, co se s vámi děje. Když s ním budete déle spolupracovat, dozvíte se o sobě věci, které chcete a potřebujete proto, abyste byli v pohodě. Kopal jsem na zahradě a za dva dny mě nepřestala bolet záda. Měl jsem stresy v práci a nikde jsem je nevyventiloval. A z toho se mi kously svaly.

 

Jak začínáte spolupráci s klientem, jak dlouho k němu hledáte cestu, abyste mu mohl dát ze sebe to nejlepší?

Je to strašně rychlé. Zeptám se ho, jestli je šťastný, jestli ho jeho život naplňuje. Pak jdu do dětství a rozeberu ho. Může to vypadat i nepříjemně, až jako šok. První návštěva nejvíc bolí, tam se otevřou všechny věci. Pak už se na nich pracuje. Když najdeme nějakou příčinu v minulosti, dodáme jiný pohled, člověk se často dostane do úplně jiného rozpoložení. Cítí se uvolněný, ale vyčerpaný.

 

Kolik lidí to je ochotno podstoupit hned napoprvé?

Při intenzitě masáže, kterou používám, počítám s tím, že ke mně přijdou většinou lidi, kteří nevědí, do čeho jdou. Pak zůstává na nich, jestli chtějí svůj život změnit. Anebo ne. Většina aspoň kousek té celkové masáže ve svém životě uplatní, i když už podruhé třeba nepřijde. Třeba je zastaví strach z první bolesti, která byla největší, protože spojila fyzickou i psychickou z toho otevření, na které nebyli zvyklí nebo připravení.

 

Přesvědčujete je o správnosti svého přístupu?

Často potkávám lidi, kteří celý život nepoznali lásku. Žijí jen proto, aby pomáhali všem ostatním. Ptám se jich: Kde jste vy? Vaše potřeby? Kdy vás někdo objal? Mylně si myslí, že když budou šťastní všichni okolo nich, že oni taky. Ne, tak to není. Dělejme věci pro sebe, ne z egoistických důvodů, ale abychom si naplnili vnitřní motiv. Pak víme, že to, co děláme pro druhé, má smysl. Ne, že jen do někoho emočně investujeme a pak očekáváme, že nám to vrátí. Tak to nefunguje a vyvolává to jen frustraci. Nesportujeme pro medaile, ale pro pocit. I všichni špičkoví sportovci ten svůj výkon prioritně cítí.

**** clink rendering error ****

 

Zkušenosti jste nabral letitou praxí, jak jste začínal?

Dostal jsem jako dar poukázku na kurz, díky němuž jsem mohl následně vydělávat peníze. Tedy z pragmatických a ekonomických důvodů. Ale brzy jsem poznal, že jsem k tomu mentálně nastavený, vnímavý. Začal jsem jako obyčejný masér s „hezkými“ masážemi.

 

Před sedmi lety jste vstoupil do povědomí sportovní veřejnosti spoluprací s elitními atlety seriálu RunCzech.

Tam jsem pracoval společně s Davidem Cihlářem, který to vedl a jehož si moc vážím. Když si tehdy lidi vybírali, chodili za tvrdší masáží k němu. Teď je to naopak. Já jdu ale ještě dál, lezu i do hlavy.

 

Co jste se naučil při práci s africkými běžci? Mají odlišnou fyziognomii a i komunikace musí fungovat jinak?

Kůže lidí z oblasti Keni a Etiopie je tak nádherná, měkounká a příjemná, a to není žádná úchylka. Taky funguje jinak, ručníky po jejich masáži úplně zčernají, jak se jim vydrolují kousíčky kůže. Žijí a běhají zkrátka jinak… Jak nahmatám achilovku u Evropana, stejně silné cítím lýtko afrického běžce. Díky spolupráci s manažerem Zanem Bransonem, který bohužel už není mezi námi, jsem taky poznal, že neběhají vůbec na techniku. Evropan má nějakou dispozici a zbytek vydřený, Keňan ne. Ten se hlavně musí cítit uvolněně, šťastně. Když mi ležel na stole a já pak s jeho manažerem řešil všechny jeho dysbalance, protože před tím pracoval na stavbě a nosil těžké pytle s kdečím, jen mi odpověděl: Hlavně, že se cítí dobře, nestresuj ho, jinak půjde dolů. Běhají hlavou.

 

Na druhou stranu, to štěstí z běhu jim povětšinou vydrží velmi krátce. Mnozí poukazují na to, že běhají hlavně pro peníze.

Je to jejich práce. Proto jich běhalo tolik, že viděli šanci na zlepšení ekonomické situace. Ale to se mění. Stoupá tam životní úroveň a populace fajnoví. Běhá jich už mnohem míň, špičkového běžce si už musíte najít a vychovat za mlada.

 

I díky kontaktu s elitním běžeckým prostředím začali čeští běžci vyhledávat kontinuální masérský servis, že?

Já jsem to vnímal přes sebe spíš tak, že nejdřív musím něco nabídnout. Začal jsem spolupracovat s Ondřejem Fejfarem, a protože čeští běžci se dobře znají a mají mezi sebou kamarádské vztahy, doporučil mě dál. Dostal jsem se k Vítovi Pavlištovi, Evě Vrabcové a dalším, servisuju je pravidelně. Přesunul jsem aktivity směrem k horám, ale první jsou pro mě stále běžci.

 

K tomu máte pravidelné „ordinační hodiny“ v sídle RunCzechu v Praze.

Vážím si toho, že s nimi mohu spolupracovat. Protože málokdo si uvědomuje, jak rozběhali celou republiku a hlavně – jakou reklamu jí udělali za hranicemi. Jak nás tam díky nim vnímají. V RunCzechu ke mně chodí především lidi z běžecké komunity. Bohužel teď za současných podmínek to nejde.

 

Zároveň jste jakýmsi „call-masseur“, objíždíte lidi s masérským stolem na zavolání.

Jsem k dispozici komukoliv. Ale varuju: je dobré si o mně něco zjistit, aby vás služba, kterou ode mě dostanete, úplně nepřekvapila.

 

Přesto jste se nestal profesionálem na plný úvazek, ale donedávna jste si držel (teď jen hledáte nové působiště) práci vychovatele v dětském domově. Proč?

Nikdy jsem nechtěl, abych měl maséřinu postavenou na tom, že musím vydělat. Chci se jí věnovat, protože v ní vidím svůj smysl a chci pomoci lidem s tělem i hlavou. Kdyby mi vydělávala tolik, že bych to ani nepotřeboval přepočítávat, asi by to šlo. Nechci si vytvářet tlak ani na sebe a jet podle hodinových ručiček jako stroj. Říkám, a není to arogance: na Kuchynku si musíte počkat. Jestli zrovna objevím problém na člověku, který mi leží na stole, chci ho vyřešit. I kdyby to mělo trvat další půl hodinu navíc a on má zaplacenou jenom jednu.

 

Existuje něco jako „masérské hranice“?

Každý by měl vědět, proč jde za masérem a proč zrovna za tímhle. Pro mě je masírování docela fyzický výkon a taky bolestivý pro klienta a při této intenzitě se neumím dívat na tělo pod rukama jako chlap na ženskou. Ale najde se dost lidí, kteří za masérskou rolí jen schovávají jiné choutky. Jdete na masáž a na závěr vám udělají hezky, abych tak řekl. To není profesionální. A když, tak ať to nazve na rovinu erotickou masáží.

 

Postavou jste velmi robustní. Na jednu stranu to jistě pomůže vaší síle, na druhou se ale nemůžete s běžcem-hubeňourem tak úplně duševně a zážitkově „propojit“. Nechybí vám to?

V jakém jsem teď stavu, mě samotného rozčiluje. Mám za sebou dvě operace srdce, a i s kardiologem jsme se shodli, že potřebuju zhubnout. Loni už jsem klesal pod sto kilo a vsadil jsem se s běžcem Vítkem Pavlištou, že se tam dostanu. Ale vinou první vlny koronaviru jsem asi pět týdnů vůbec nemasíroval. Jen chodil do práce, na nákupy a seděl doma. A když nic nedělám, honí mě mlsná, chodím se dívat do ledničky. Moje muskulatura mi samozřejmě pomáhá, že se do člověka můžu opřít, ale poměr aktivní a neaktivní hmoty musím změnit. Až se mi to povede, vím, že mě běžecké prostředí sežere a začnu běhat. Vím to.

 

Vyznáváte spíše masérskou cestu bývalých sportovců, jakým je úspěšný běžec Stanislav Tábor, anebo zpovědních vrb a vtipálků typu Eduarda Poustky u fotbalové reprezentace?

Dobrý masér umí vnímat člověka a číst v jeho těle. A jestli zná autenticky prostředí, je to jedině další benefit.

 

Vaší dlouhodobou inspirací je profesor Pavel Kolář…

On má ke sportovcům strašně blízko. Přitom je nemocný člověk, který se musel velmi těžce vyrovnávat s tím, co jeho tělo zasáhlo. Ale tím se naučil tělo vnímat a pochopit ho. Před ním se skláním, s lidmi umí čarovat.

 

V začátku jste zmínil důležité přesvědčení, že by člověk měl myslet sám na sebe. Co očekáváte jako odměnu za svoji masérskou práci?

Vychovatelé, sociální pracovníci nebo zdravotní sestřičky mají podle psychologických profilů zakódovanou potřebu pomáhat druhým. To je sytí, a proto tu práci mohou dělat. Maséřina není nic jiného, jen v jiném levelu. Mám radost, když někdo vnímá to, co mu říkám, a pak přijde a poděkuje. Radost mi dělá štěstí druhých.

 

Máte nějaký příklad člověka, kterému masáž proměnila život?

Masíroval jsem jednu dámu, bolelo ji to, kroutila se, řvala… A já jsem jí pak dovolil, aby brečela. Teprve tady jsem uvolnil její emoce a ona se ohromně očistila. Pak mi vyprávěla, jak jí rodiče zakazovali plakat a že se to pro ně snažila vždycky dodržet.

 

Dozrál jste k propojení masáží s psychikou skrz jeden zlomový moment, anebo to byla dlouhodobá zkušenost?

Dříve jsem považoval za vítězství, když mi klient na stole usnul. Tak jsem splnil svoji práci, dovedl jsem ho do absolutního uvolnění. Ale časem jsem poznával častěji v oblasti okolo šíje zatuhlou svalovou hroudu. Zajel jsem do ní, přišla bolest, ale teprve tady se člověk začal skutečně uvolňovat. Řevem, nebo pláčem. Někteří začali brečet až za čas, třeba když sedli do auta a rozjeli se domů.

 

Co se s nimi dělo?

Popustili jsme společně stavidla a dospěli k uvolnění stresu. Co dělali naši předci, když se cítili špatně? Pohádali se, pak vzal dědek sekyru, šel naštípat dříví a vrátil se v pohodě. Člověk je ohromná chemická laboratoř. Ale za svoji náladu nese odpovědnost. Když vás naštvou v práci, musíte udržet nějakou normu. Doma pak nemáte zmlátit manželku a děti, ale jít tu agresi vyběhat nebo se jinak fyzicky zničit a tu hlavu si vyčistit. Jak jednoduché, najděme si to a budeme v pohodě. Co je štěstí? Stav, kdy máte pocit, že ovládáte svůj život, že děláte, co chcete. Mozek tvoří pouze technickou páku, aby to zrealizoval.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama