Rána do hlavy. Pak další… Zbití z Národní třídy po 30 letech

Post Image

Rána do hlavy. Pak další… Zbití z Národní třídy po 30 letech

Play icon
39 minut

foto autor, Filip Jandourek a Profimedia.cz

Z LISTOPADOVÉHO VYDÁNÍ. Mají pravdu ti, kdo o demonstraci ze 17. listopadu 1989 říkají, že to „nebyla žádná krvavá řež“? Magazín Reportér hovořil s lidmi, jimž tehdy policisté komunistického režimu přivodili těžká zranění. Chrlení krve, zvracení, zranění hlavy, tříštivé zlomeniny. Třináctiletý kluk utrpěl otřes mozku. Třiaosmdesátiletý penzista dostal po hlavě a ztratil sluch. „Zezadu přišla pecka do hlavy, až mi to vyplo obraz,“ vzpomíná jeden. Zraněno bylo minimálně 568 lidí.

V několikatisícovém průvodu, který večer 17. listopadu 1989 dorazil na Národní třídu, se Milan Houser držel až za čelem průvodu – „za mladými“, jak dnes říká. Právě studenti tvořili zhruba polovinu davu, zbytek byli ti ostatní: mezi ně ve svých šestapadesáti patřil i on.

Ani jeho věk, ani to, kde byl, však Milana Housera neušetřilo brutálního zbití příslušníky bezpečnostních složek komunistického režimu. Na chirurgii mu později diagnostikují tříštivou zlomeninu. Mimo jiné.

Zatoulané transportéry

Bylo po půl osmé večer, když se průvod dostal skoro ke křižovatce se Spálenou ulicí u tehdejšího obchodního domu Máj. Tam jim zatarasily cestu bílé přilby z třetího praporu pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti. Šlo o jednotku složenou hlavně z devatenáctiletých začátečníků ve Sboru národní bezpečnosti, které v nástupní škole cvičili a určili k rozhánění protirežimních demonstrací. Mladíci ze stejného útvaru pod velením majora Miroslava Valčíka postupně uzavřeli i boční ulice vedoucí z Národní třídy. „To byla těžká parta s bílými obušky a štíty. Tam už jsem se jich bál,“ vzpomíná po třiceti letech Milan Houser.

Zezadu, směrem od řeky a Národního divadla, pak uzavřel Národní třídu neprostupně školní pohotovostní oddíl vedený majorem Bedřichem Houbalem, jenž už se skládal ze starších esenbáků z Prahy a středních Čech. Oddíl posílilo také jedenatřicet červených baretů z protiteroristické jednotky – Odboru zvláštního určení (OZU). Vedl je major Petr Šesták, jehož mroží knír si dodnes pamatuje řada demonstrantů. Doplnili je příslušníci komunistické tajné policie StB specializující se na boj s vnitřním nepřítelem.

Toto složení nebylo náhodné. Uniformovaní esenbáci stáli jako hráz, estébáci si vybírali konkrétní lidi z davu – a červení bareti, policisté cvičení na nejtěžší kriminálníky a teroristy, demonstranty z davu vytahovali. Novinkou bylo, že se všechny tři policejní skupiny měly poznat podle oblečení. Odbor zvláštního určení si tak poprvé vzal uniformy: k dlouhé gumové tyči a kasru (obrannému spreji) nafasovali maskáče vzor šedesát, bundy Pohraniční stráže, červené pásky a barety s odznaky SNB. Maskáče dostalo i deset tajných.

Podpořte Reportér sdílením článku