Vteřina neštěstí, měsíce bolesti, roky naděje

Jednoho dne se probudíte a život se vám otočí naruby. Nevíte, co se stalo; pak se ptáte, proč právě vy. Plno lidí v tuto chvíli začne propadat panice či sebelítosti. To ale nebyl případ třiatřicetileté Veroniky Vávrové. Přitom jí tragická nehoda osobního auta s vlakem v červnu změnila život k nepoznání.

Svou nehodu nechce srovnávat s nynější situací kolem pandemie koronaviru. Sama si však – neplánovaně a nedobrovolně – prošla školou zvládání krizových situací. „Ze zkušenosti teď vím, že první a nejdůležitější věcí v takové chvíli je zůstat v klidu. A také zodpovědně dělat to, co můžu,“ říká Veronika. Konkrétně tím myslí například nebrat věci na lehkou váhu, ale současně „sebrat rozum do hrsti“, nebo třeba chodit k volbám místo výletu, a také „nenapomáhat zlu, nebo před ním alespoň nezavírat oči“.

Toulala se v mezisvětě

Byla neděle 7. června 2020, čtyři hodiny odpoledne a Veronika jela s kamarádkou taxíkem kousek za Prahou, nedaleko letiště. „Bohužel taxikář vjel na přejezd při signalizaci a nabral nás vlak, který nás táhl sto metrů. Proč si vybral zrovna onu osudnou cestu, nikdo neví,“ popisuje dramatickou událost. Případ se dostal i do médií. O tragédii v Dobrovízi ve středních Čechách, kde zasahoval i vrtulník, informovala v den nehody tisková mluvčí středočeské záchranky Petra Effenbergerová: „Jeden muž utrpěl zranění neslučitelná se životem. Žena utrpěla vážná zranění hlavy a byla letecky transportována do Ústřední vojenské nemocnice. Další žena byla na místě ošetřena a se středně těžkými zraněními transportována do nemocnice v Motole.“

Ženou, která „utrpěla vážná zranění hlavy“, byla právě Veronika Vávrová. „Naštěstí jsem ani na okamžik neumřela, takže to mozek přežil. Vrtulníkem mě ihned dopravili do vojenské nemocnice, kde jsou na taková zranění machři,“ říká Veronika. Náraz vlaku jí ovšem proměnil k nepoznání obličej. „Mám sešroubované čelisti, protože horní byla zlomená. Utrpěla jsem mnohočetné zlomeniny v obličeji, některé kosti už nebyly vůbec, takže mám například titanové očnice,“ vypráví o svých zraněních Veronika, která se nyní zotavuje v domácí péči.

„Bylo to o fous. Během hlubokého spánku jsem se toulala v ,mezisvětě‘, ale ještě se mi tam nechtělo.“ Vypráví, že se jí zdálo, jak žije ve středověké Praze a lidé se na její sdrátovanou, poničenou tvář chodí dívat a zvoní umíráček. Když se po čtyřech dnech ze spánku probudila, zjistila, že má skutečně poničený obličej.