Sto let spolu pod jednou vlajkou

Report

Když je českému národu nejhůř, nevyjedou z hory Blaničtí rytíři. Obvykle zavlají státní vlajky. Jsou červenobílomodré. A provázejí nás ve chvílích štěstí i zmaru, naděje i zoufalství. Při vítězstvích i prohrách. Naše vlajka slaví sté narozeniny.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Když se roce 1918 narodilo Československo, města zaplavily národní vlajky. Ani na Václavském náměstí v Praze jich tehdy sice nebylo tolik, kolik bychom jich napočítali při loňských demonstracích na Letné, ale pár jich tu viselo. A řadu lidí by možná překvapilo, že vypadaly jinak než ty, které si dnes dáváme do oken, třeba když se hraje hokej. 

Oficiální československá vlajka tehdy neexistovala. Na důkaz sounáležitosti s národem českým se nosila zástava červenobílá, jaká se třepotala již na pražských barikádách v revolučním roce 1848. Bikolora spojující červenou s bílou byla vnímána jako slovanská, na první pohled odlišitelná od vosích černožlutých barev Habsburského mocnářství. 

 

Znaková komise

Se zánikem mocnářství se bikolora nabízela jako oficiální vlajka nového státu, jenomže tu samou si mezitím zabrali Poláci. Červenobílá si zase našla cestu i na vlajku nově budovaného Rakouska. Domácí političtí představitelé se chtěli od obou odlišit a do nové standarty promítnout spojení se slovenskou menšinou. A vizuálně tím podpořit Masarykovu ideologii jednotného československého národa. 

Úkolu se měla chopit zvláštní komise, o jejímž ustavení se zasloužil profesor „pomocných věd historických“ Gustav Friedrich. Cílem bylo vytvořit novou symboliku státní i vojenskou. Nejdříve však bylo potřeba vytvořit nový státní znak k vydávání pasů. S vlajkou se tudíž příliš nespěchalo.

Příslušná komise byla k této problematice svolána až na jaře 1919. Zasedli v ní politici, archiváři a odborníci na heraldiku  a vlajky, ale do diskuse se zapojili rovněž přední umělci, malíři a grafici. Zkraje se shodovali snad jen na tom, že novou, doplňujcí barvou bude modrá jako symbol Slovenska.

Tříbarevná kombinace vycházela z návrhu panslovanské vlajky, jak se na ní v roce 1848 shodli delegáti Všeslovanského sjezdu v Praze. Měla vyjadřovat sounáležitost mezi slovanskými národy v rakouské monarchii a za vzor posloužila trikolora zavedená ruským carem Petrem I. Velikým. Vypadala jako vlajka Nizozemska, jen otočená vzhůru nohama, kdy modrá byla nahoře a červená dole. 

 

Zamítnuté návrhy

Do soutěže o novou vlajku se přihlásila celá řada umělců. Až ze Spojených států se ozval tiskař a grafik Vojtěch Preissig, který byl za první světové války aktivní v československém zahraničním odboji a pro pobočku Československé národní rady v New Yorku tvořil kampaň v podobě plakátů a pohlednic. Současně se zasadil o nábory československých a slovenských dobrovolníků do československé zahraniční armády ve Francii.

Na všech Preissigových návrzích figurovaly čtyři hvězdy, zřejmě jako odkaz na spojení Česka, Moravy, Slezska a Slovenska. A zřejmě v tom hrála roli i inspirace americkými vlajkami. Masarykovi se prý nápad líbil, ale navrhoval přidat pátou hvězdu představující Zakarpatskou Rus. Tento záměr nakonec neuspěl. (Dodejme, že Vojtěch Preissig se ve 30. letech vrátil do Československa, za druhé světové války byl zatčen za protinacistickou činnost a umučen v koncentračním táboře Dachau.)

Josef Záruba-Pfeffermann navrhoval umístit do levého horního rohu červenobílé bikolory menší červenomodrobílou trikoloru vycházející z Preissigova motivu, ale jeho nápad byl zamítnut, protože vypadal jako vlajka ve vlajce. Neprošel ani nápad autora bankovek a poštovních známek Jaroslava Bendy připojit k horizontální bikoloře modrou vertikálu. Dochoval se i návrh od generála M. R. Štefánika, který si vlajku představoval jako zvětšenou vojenskou výložku.

Svůj návrh představil také malíř František Kupka, jehož podíl na budování nového státu se nedal popřít: před válkou žil v Paříži a krátce po jejím vypuknutí se přihlásil do řad českých a slovenských dobrovolníků na straně dohodových mocností. Jako příslušník roty Nazdar se v roce 1915 zúčastnil bitvy u Arrasu. Poté, co onemocněl, stáhl se z aktivní služby a stal se předsedou České kolonie v Paříži, kde spolupracoval s představiteli odboje T. G. Masarykem, Edvardem Benešem a M. R. Štefánikem.

Do soutěže o podobu československé státní symboliky poslal Kupka návrh, který počítal s vložením tenkého modrého pruhu mezi bíločervené pruhy. Právě tato barevná kombinace se běžně objevuje v jeho abstrakcích (do širšího povědomí to vešlo v roce 2012, kdy se motiv z obrazu Amfora – Dvoubarevná fuga stal předlohou pro oblečení českých sportovců na olympiádu v Londýně). Ani mistr, jehož dílo je dnes součástí stálé expozice v Museu Kampa, si tehdy vítězství v soutěži nepřipsal. 

 

Rozhodující klín

Využití klínu jako heraldického prvku se objevilo v řešení dvou autorů (o půlstoletí později, v 60. letech, mezi nimi došlo k sporům o autorství).

Malíř Jaroslav Jareš navrhoval vlajku s modrým klínem mířícím do středního červeného pruhu, který z obou stran ohraničovaly pruhy bílé. V případě válečné vlajky pak uvažoval o variantě s černým klínem, který se táhl až k protilehlé straně vlajky a nesl na sobě červený kalich. 

Vítězství ale nakonec připadlo úředníkovi z učitelské rodiny na Plzeňsku a členu znakové komise Jaroslavu Kursovi. Nepocházel z uměleckých kruhů, ale na rozdíl od soupeřů měl bohaté heraldické znalosti. Kolegům nabídl řadu nápadů včetně jednoduchého řešení, které by zvládlo namalovat i malé dítě: do bikolory zleva přisadil modrý klín.

Konzervativní veřejnost se to zkraje moc nelíbilo, protože lidé byli zvyklí spíš na pruhy, zatímco klín byl nový prvek. Velkým zastáncem tohoto návrhu byl naopak Antonín Valšík z ministerstva národní obrany, který coby námořník vídával trojúhelníkové vlajky na lodích. Líbilo se mu, jak se ve větru třepotají – v září 1919 proto nechal vyrobit zkušební vlajky, umístil je na parníky na Vltavě a pak je se členy komise pozoroval, jak dobře se vyjímají v různých denních dobách a světelných podmínkách.

Vlajka podle Kursova návrhu nakonec obstála, jen klín sahající původně do jedné třetiny byl z iniciativy člena komise a všestranného umělce Františka Kysely protažen až do poloviny. V této podobě byla podoba vlajky schválena ústavním výborem Národního shromáždění, a to 30. března 1920. Je tomu tedy právě sto let. 

 

Zas přijde její čas

Od té doby zažila národní vlajka dobré i zlé, stejně jako my.

Loučila se s Masarykem v roce 1937, sušila slzy zklamání u bunkrů opuštěných bez boje o rok později, krčila se ve stínu hitlerovského černého kříže, zdobila v podobě malých kulatých stíhačky československých perutí ve Velké Británii, s vojsky Ludvíka Svobody se probila z Buzuluku až do Prahy, vítala ruské a americké vojáky, ale i ty naše, když se vraceli domů z těžkých bojů.

Plula po oceánech s československým obchodním loďstvem, soudružsky se přátelila se srpem a kladivem, držela naděje, když tanky drtily Pražské jaro, vylétla několikrát do vesmíru, mnohokrát dojela do Dakaru, oslavovala návrat svobody v listopadu 1989. A zůstala s námi, i když původní domluva se Slováky zněla, že se jí po rozchodu vzdáme. Pak jsme si to rozmysleli a v tomhle je tak trochu převezli.

Nyní čeká, až zas přijde její čas. Bude zase plný naděje a radosti?

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement