Sto let spolu pod jednou vlajkou

Když se roce 1918 narodilo Československo, města zaplavily národní vlajky. Ani na Václavském náměstí v Praze jich tehdy sice nebylo tolik, kolik bychom jich napočítali při loňských demonstracích na Letné, ale pár jich tu viselo. A řadu lidí by možná překvapilo, že vypadaly jinak než ty, které si dnes dáváme do oken, třeba když se hraje hokej.

Oficiální československá vlajka tehdy neexistovala. Na důkaz sounáležitosti s národem českým se nosila zástava červenobílá, jaká se třepotala již na pražských barikádách v revolučním roce 1848. Bikolora spojující červenou s bílou byla vnímána jako slovanská, na první pohled odlišitelná od vosích černožlutých barev Habsburského mocnářství.

Znaková komise

Se zánikem mocnářství se bikolora nabízela jako oficiální vlajka nového státu, jenomže tu samou si mezitím zabrali Poláci. Červenobílá si zase našla cestu i na vlajku nově budovaného Rakouska. Domácí političtí představitelé se chtěli od obou odlišit a do nové standarty promítnout spojení se slovenskou menšinou. A vizuálně tím podpořit Masarykovu ideologii jednotného československého národa.

Úkolu se měla chopit zvláštní komise, o jejímž ustavení se zasloužil profesor „pomocných věd historických“ Gustav Friedrich. Cílem bylo vytvořit novou symboliku státní i vojenskou. Nejdříve však bylo potřeba vytvořit nový státní znak k vydávání pasů. S vlajkou se tudíž příliš nespěchalo.

Příslušná komise byla k této problematice svolána až na jaře 1919. Zasedli v ní politici, archiváři a odborníci na heraldiku a vlajky, ale do diskuse se zapojili rovněž přední umělci, malíři a grafici. Zkraje se shodovali snad jen na tom, že novou, doplňujcí barvou bude modrá jako symbol Slovenska.