Reportáž

Čhavorenge v Belfastu: Ukažte hrdost a pošlete to tam!

07 / 02 / 2019

Někteří pocházejí z romských osad na východním Slovensku, jiní ze Vsetína, Vysokého Mýta či Rokycan. Teď se oblékají do bílých košil a pestrobarevných sukní před zrcadly v šatnách koncertní síně Waterfront Hall v severoirském Belfastu. Čeká je vystoupení po boku České filharmonie, v hledišti usednou manažeři špičkových britských orchestrů. „Dostali jsme se daleko, ale chceme se dostat ještě dál,“ říká jim sbormistryně Ida Kelarová. „Tak ukažte, že jste profíci, a pošlete to tam!“

Někteří pocházejí z romských osad na východním Slovensku, jiní ze Vsetína, Vysokého Mýta či Rokycan. Teď se oblékají do bílých košil a pestrobarevných sukní před zrcadly v šatnách koncertní síně Waterfront Hall v severoirském Belfastu. Čeká je vystoupení po boku České filharmonie, v hledišti usednou manažeři špičkových britských orchestrů. „Dostali jsme se daleko, ale chceme se dostat ještě dál,“ říká jim sbormistryně Ida Kelarová. „Tak ukažte, že jste profíci, a pošlete to tam!“

Přihlaste se, kdo nedostal řízek! A napili jste se pořádně? V odbavovací hale letiště Václava Havla postává třiatřicet romských chlapců a dívek ve věku od osmi do devatenácti let. Patří k Idě Kelarové, zakladatelce pěveckého souboru Čhavorenge, která řízky smažila včera v noci. Před chvílí celá výprava nafasovala bílé mikiny s nápisem Hej Romale a teď míří k letadlu směr Belfast.

„Teto Ido, a poletíme přes moře?“ ptají se ti nejmenší. Odpovídá jim Desiderius Dužda, kterému nikdo neřekne jinak než strejda/ujo Dežo: „Však jasně, že přes moře. Jak jinak se tam chcete dostat.“ Fenomenální kytarista, zpěvák a skladatel je životním partnerem Idy Kelarové, napsal většinu skladeb z repertoáru Čhavorenge. Na děti se naoko přísně podívá a dodá: „Doufám, že umíte plavat!“

 

Bez mobilů

V souboru panují přísná pravidla a na prvním místě jsou školní známky. Jakmile někomu hrozí pětky, a tedy propadnutí, musí na Čhavorenge zapomenout, dokud si prospěch nevylepší. Smůlu mají rovněž zamilované dvojice, takový vztah je zapovězený. Chlapci a dívky se nesmí navštěvovat na pokojích, dokonce nemohou sedět vedle sebe při cestování. Panuje rovněž přísný zákaz alkoholu, sprostých slov, kouření. A úplně největším prohřeškem je lhaní a zapírání. „Před časem jsme zjistili, že spolu dvě z našich dětí už přes rok chodí. I když mi to rvalo srdce, musela jsem je z Čhavorenge vyhodit – hlavně kvůli tomu, že nám to samy neřekly,“ říká Ida Kelarová.

Přes to všechno celý soubor svoji náčelnici nebetyčně miluje. „Teta Ida mi ukázala správnou cestu, jakou mám v životě jít,“ říkají (takhle doslova), když s nimi o tom zkoušíte mluvit. Nemáte šanci zaslechnout ani sebemenší náznak odmlouvání či stěžování, přitom o kritické chvíle – z pohledu dnešních adolescentů – není nouze. Třeba když všichni musí každé ráno odevzdat mobily do společné krabice. „Jsme na to už zvyklí,“ dostane se vám vysvětlení. 

V Čhavorenge panuje až neuvěřitelná disciplína, utužovaná při každoročních letních táborech a zocelená dalšími společnými zážitky. Soubor má za sebou šňůru po osadách na východním Slovensku, workshopy v českých školách, natáčení alba, vystoupení v pražském Rudolfinu, turné po Rumunsku. A většinu z těchto dobrodružství s nimi v posledních letech absolvují hudebníci České filharmonie. „Obohacuje to obě strany. Dětem to dává podporu a možnost přemýšlet o jiné životní cestě, než která se před nimi rýsuje. Filharmonici zase říkají, že takový příval radosti a nadšení jinde nezažijí,“ říká Petr Kadlec, vedoucí vzdělávacích programů České filharmonie.

 

Bourání hranic

Právě ono spojení „hlavy a srdce“ zaujalo před časem Richarda Wigleyho, šéfa Ulster Orchestra ze severoirského Belfastu. A to natolik, že přicestoval na letní soustředění Čhavorenge zvané Romano drom (Romská cesta), aby se přesvědčil na vlastní uši a oči, že ho intuice neklame. 

Výsledkem bylo pozvání, jaké se neodmítá: Čhavorenge a Česká filharmonie měli společným koncertem zahájit konferenci instituce zvané Assocation of British Orchestras (ABO), na kterou se sjíždějí manažeři špičkových orchestrálních těles z celé Británie. Tématem letošního setkání bylo překračování, nebo spíš prolamování hranic (cross border), což souvisí mimo jiné s obavami této části Británie z brexitu (většina občanů Severního Irska hlasovala proti vystoupení z EU a teď mají strach z obnovení hranic s Irskou republikou).

„Někdo zpívá falešně, kdo to je!?“ Je devět ráno a v koncertní síni belfastské filharmonie začíná první a poslední zvuková zkouška. Ida Kelarová se zlobí, její muž Dežo ji brzdí: „Iduš, však je brzo po ránu a přijeli jsme pozdě v noci.“ Sbormistryně se nedá: „No jo, ale my jsme profíci! Chceme být přece dobří, nebo ne? Jeníčku, zazpívej sám, ať tě slyším.“ Po dvou minutách, během nichž každý ze šesti nejmladších členů souboru musí předvést sólo, padá rozhodnutí: „Takže to budete zpívat jen vy dvě: Amélie a Kristýna. Vy ostatní budete mlčet a přidáte se, až holky dozpívaj.“ 

5c59a3a7e4b06c16b593f143 MEDIA_ITEM image
Texty písní jsou v romštině, i když ne každý z Čhavorenge umí romsky.

Výpravu mezitím přichází pozdravit ředitel filharmonie Richard Wigley. A po jeho odchodu dostává vyhubováno úplně celý soubor: „Víte, kdo to byl? Ředitel filharmonie. Už ho přece znáte, dvakrát se na vás přiletěl podívat. A teď najednou koukáte do země? Proč jste takoví zaražení, co je s vámi? Richard je váš největší fanda. Chce, aby vás znal celý svět, díky němu jsme tady. Tak se koukejte vzpamatovat!“ 

Dusno pokračuje i v šatně, kde probíhá nácvik speciálního čísla – dupáku, doprovázeného luskáním a tleskáním. „Vypadáte, jako kdyby vás někdo otravoval. Dupák znamená hrdost: podívejte, co umíme! Jinak to nemá cenu. Takže jedeme znova a naplno.“ Část výpravy, která patří k doprovodu, se na sebe tázavě podívá: Nepřehání to už Ida? Zakladatelka souboru počká, až se všichni posadí, a drží další řeč: „Víte, proč tu jsme? Romové nemají ve světě vůbec dobrý obraz. A vy teď máte jedinečnou příležitost to změnit. Když to dneska dáte a pošlete to tam, budou na to lidi v sále vzpomínat do konce života. Takže vylezte ven, nebuďte furt zahrabaní v sobě. Ukažte naději – to je ta největší síla, bez ní se můžeme jít rovnou oběsit. Pochopili jste?“

 

Změna plánu

Pro tuto chvíli byl na programu odchod na oběd. V restauraci vzdálené patnáct minut chůze je objednaných čtyřicet míst. Ida však nespěchá a dál hovoří ke svým svěřencům: „Nechci vás deptat. Jen potřebuju, abyste si uvědomili, že už nejste v osadě nebo na ulici. Že jste v Čhavorenge. A že lidi okolo vás dělají to nejlepší, abyste se měli dobře a mohli podat co nejlepší výkon. Co vy na to?“ 

Slovo si bere Julia, která je v souboru od jeho začátků, tedy sedmý rok: „Taky cítím, že se něco důležitého vytrácí. Při prvních koncertech jsme spávali na internátech, v pokojích po dvaceti, po chodbách dupali dělníci. A byli jsme šťastní a nic nám nevadilo. Tak proč se ta společná energie vytrácí teď, když máme daleko lepší podmínky? Vždyť jsme pořád Čhavorenge, nebo ne?“ V podobném duchu promluví ostatním do duše i další veterán souboru Jeňa, potom se všichni znovu podívají na Idu – z jejího výrazu je zřejmé, že má ještě něco na srdci. 

„Tak co uděláme s tím obědem,“ pronese do ticha. „Bojím se, aby to, co jsme si tady řekli, zase nevyprchalo. Aby nezmizelo to napojení, které jsme dali dohromady. Dejte ruku nahoru, kdo chce zůstat?“ Následuje telefonát do zarezervovaného podniku a za dvacet minut přistanou na stole bedny s umaštěnými pytlíky, v nichž je čtyřicet porcí fish & chips.

5c59a3a7e4b06c16b593f15f MEDIA_ITEM image
Santiago a Robert. Kluci z Čhavorenge v šatně před vystoupením.

Po jídle je čas na převlékání a líčení. V pánské šatně se to hemží bílými košilemi, v dámské barevnými sukněmi. Z ruky do ruky jdou fény, parfémy, zrcátka. Přicházejí filharmonici v černém a dojde na „cvakačku“, o které se mluví od rána: do plastových kelímků se rozlévá litr meruňkovice. Dospělí si připíjejí a Ida má závěrečnou promluvu: „Lidi, kteří budou dneska v sále, můžou změnit váš život. Ale musíte je zasáhnout, aby si to odnesli domů.“ Následuje odmlka... „Děcka, vy víte, že vás miluju, že jste moje hvězdy. A že když vám ty věci připomínám, chci jedinou věc: abyste věděli, že otevíráte svět pro ostatní Romy, ale hlavně pro sebe.“ Zdá se, že všechno už bylo vyřčeno, ale Ida ještě utrousí: „Jo, a nezapomeňte: ta půlhodina, kvůli které jsem tady, stojí půl milionu korun – letenky, ubytování, jídlo... Takže i to je důvod, abyste to nepokazili.“ 

Těsně před odchodem do sálu čeká u dveří poslední řečník – čtyřiatřicetiletý zpěvák a tanečník Oto Bunda, poslední dobou Idina pravá ruka: „Děcka, prošli jsme nelehkou cestou. A dneska jsme tu proto, abychom ukázali, že i mezi námi jsou normální lidi. Takže vás prosím o jediné: otevřete svoje srdce. A pojďme udělat ten nejlepší koncert ze všech. Až se postavíte na pódium, vybalte to tam. Za všechny Romy, a hlavně za ty, kteří za to stojí. Dáme to!“  

 

Hledání talentů

Ida Kelarová začínala uměleckou dráhu stejně jako její sestra Iva Bittová v brněnském Divadle na provázku. V osmdesátých letech se provdala do ciziny, narodily se jí dvě děti, žila ve Walesu, Dánsku, Norsku. Když ji zastihla zpráva o smrti otce, hudebníka Kolomana Bitty, něco se v ní pohnulo, jak sama říká. „Maminka byla moravská učitelka. A se sestrami jsem vyrůstala v tom, že být Romem je něco škaredého. Tatínek byl oficiálně slovenský Maďar, ale dobře jsem viděla, jak vždycky pookřál, když si mohl zahrát s Romy, a jak byl pak doma smutný. Taky si pamatuju na prázdniny u slovenské babičky, která ztrácela paměť a ve slabých chvilkách na nás pokřikovala romsky. To pak všichni příbuzní volali Odveďte Idu, ať to neslyší! Styděli se za svůj původ,“ popisuje Ida. 

Po tatínkově smrti se začala víc zajímat o romskou hudbu, potkala i svého dnešního muže Dezidera Duždu – v té době muzikanta kapely Kale, která doprovázela zpěvačku Věru Bílou. Začala rovněž pomáhat romským hudebníkům a pokračuje v tom dodnes. V posledních letech se zaměřuje na vyhledávání talentů mezi školáky – pokud možno co nejmladšími, ale občas dojde i na puberťáky.

5c59a3a7e4b06c16b593f167 MEDIA_ITEM image
Parta z Čhavorenge. Jakmile se naskytne příležitost, přijde na řadu hudba.

Třeba člen sboru Josef Sárközi pochází z Trmic, což je předměstí Ústí nad Labem. Na začátky v Čhavorenge vzpomíná takhle: „Na základní škole mě s kamarády vybrali do pěveckého sboru. Líbilo se mi tam. Pak mi řekla jedna paní v neziskovce, do které jsem docházel, že existuje Čhavorenge a jestli bych to nechtěl zkusit. Tak jsem se nahrál na telefon, jak zpívám romskou písničku, vypálil to na cédéčko, hodil do bublinkové obálky a šel s tím na poštu. Jo, ještě jsem musel vyplnit formulář a přiložit fotku. A po prázdninách mi volala ředitelka školy, že mě vybrali, ať si zítra přijdu pro nějaké papíry. Ty bláho, vůbec jsem tomu nechtěl věřit! A teď jsem tady a můžu prožívat... ani to neumím popsat. Jsme jako jedna velká rodina a snažíme se lidem předávat lásku, kterou jsme tady našli.“

Tak silná slova můžou znít „gadžům“ jako patetické fráze, ale když to Čhavorenge v sále belfastské filharmonie na publikum vybalili, bylo cítit všechno, o čem byla dosud řeč, a především obrovská energie. Půlhodinové vystoupení zvedlo zástupce britských orchestrů ze sedadel: v závěru všichni zpívali a křepčili s rukama nad hlavou, až se mužům obtáčely kravaty kolem krku a dámám růžověly tváře.

 

Velké objímání

Po vydařené show je čas na odměnu neboli překvapení v podobě prohlídky lodi Nomadic. Sedmdesátimetrový parník usazený v suchém doku kousek od Waterfront Hall sloužil v minulém století jako pomocné plavidlo (čili k přepravě nákladu a pasažérů z přístavů, do nichž se ty největší lodě nedostaly) mimo jiné pro Titanic, který vyplul v roce 1911 na vodu právě ze zdejších loděnic Harland & Wolff. 

V houfu dětí z Čhavorenge prolézajících za soumraku útroby Nomadicu je i osm mužů a žen z České filharmonie. Po exkurzi se musí vrátit na další zkoušku, neboť zítra je čeká Šostakovičova 4. symfonie v provedení orchestru smíchaného s místními hudebníky. Po skončení prohlídky proto nastává loučení, které rozhodně není formální a rychlé – jak by také mohlo, když se má osm lidí obejmout s třiatřiceti, každý s každým. „Zažili jsme toho s Čhavorenge už hodně,“ usmívá se houslista Jiří Ševčík.  

Vřelé je i setkání s řidičem autobusu Johnem, který českou výpravu věrně doprovází a trpělivě všude čeká: od volantu hned hlásí, že zprávu o vystoupení Čhavorenge už přinesla BBC. Na větší oslavy ale dnes není správná chvíle. Zítra brzy ráno je na programu cesta na západní předměstí Belfastu, kde na své vrstevníky bude čekat šedesát dětí ze tří škol – jedné katolické a dvou protestantských.

 

Ida je dojatá

„Hello, my name is Aneta and I am happy to be here.“ Ne každý dá dohromady tuhle představovací větu s takovým přehledem jako Aneta, ale všichni z Čhavorenge se o to alespoň pokusí. Lépe se ale začnou cítit ve chvíli, kdy se stovka dětí rozdělí na dvě části: v jedné se malí Irové a jejich učitelé budou učit romské písničky, ve druhé romské tance. Zpěv mají na starosti Ida a Dežo, taneční skupinu povede Oto.

V ulicích za školními okny jsou občas ještě cítit The Troubles, jak se eufemisticky nazývají dlouhodobé, v nedávné minulosti často násilné konflikty mezi severoirskými protestantskými unionisty a katolickými republikány. V tělocvičně zdejší The Good Shepherd Primary School teď však stojí bok po boku uniformovaní školáci z rodin obou zmíněných vyznání a proti nim tři desítky českých a slovenských Romů. 

Dorazil také violista Jonathan Simmance z Ulster Orchestra; belfastská filharmonie v této škole už pátý rok rozvíjí výchovný program, který má dětem ukázat, že hudba není jen pro elity a snoby. Jonathan rozdává papíry s texty romských písniček a vzápětí jde svým zpěvem příkladem. Za chvíli pak ve vedlejší tělocvičně poskakuje i s několika učitelkami a ředitelem školy do rytmu romského dupáku. 

5c59a3a7e4b06c16b593f14f MEDIA_ITEM image
Na předměstí Belfastu. Ředitel katolické základky přizval děti ze dvou protestantských škol.

Po hodině zpěvu a tanců následuje společný rej, při kterém se děti z Čhavorenge snaží poněkud zaražené irské děti víc rozdivočit. Dívky berou do kruhu chlapce a obráceně, Ida své svěřence povzbuzuje: „Děcka, i když nemluvíte anglicky, zkoušejte to. Oni neumí z vaší řeči vůbec nic, vy umíte aspoň něco. Tak se nestyďte. Příště, až jim někdo řekne o Romech, vzpomenou si na vás, to je strašně důležité.“

Na dvoře zatroubí autobus, který přivezl do katolické školy protestanské děti a teď je zase odváží. Následuje objímání a loučení, pak dorazí objednaná služba s obědem. „Komu ta roláda nechutná?“ zjišťuje Ida. „Ptám se, protože zítra ji máme dostat znova. Tak ať to můžeme zařídit jinak.“ Zvedne se osm rukou a Dežo zabručí: „Jen si zvykejte. Nejste tady na dovolené. A co dostaneš, toho si máš vážit.“ 

Ida je ale dojatá: „Musím vás pochválit a poděkovat. Před chvílí za mnou přišel ředitel školy a povídal, že děti teď v šatně brečí, smutné, že už to skončilo. Tak silné to pro ně bylo. A všimli jste si, jak byly na začátku trochu nesvý? A jak se na konci smály a tančily? Vy jste je dokázali odemknout a tím jste pro ně udělali strašně moc. Viděli jste překážku, ale neutekli jste. To ostatní Romové moc neumí, že?“ 

 

Šupej se převléknout

Odpoledne čeká Čhavorenge další práce: vystoupení před pedagogy a rodiči v Botanic Primary School na opačném konci Belfastu. A Ida je při zastávce v hotelu už zase přísná: „Ty nemáš lepší gatě než tyhle s dírama? Mazej se převlíknout! Co ty tepláky, takhle s námi nemůžete. A co je tohle? Legíny? Šupej pro normální kalhoty. Vy jste nevěděli, že máme koncert? Kam jste si mysleli, že jedeme!“

Mezitím, co se třetina souboru odchází na pokoje převléknout, Ida vysvětluje: „Musím na ně takhle, protože doma to neslyší, v těch rodinách se často ani nezdraví a neděkuje. Jeden tatínek je ve vězení, protože chtěl zavraždit mámu. Klukovi zase hrozí polepšovna, protože dětem ve škole vyhrožuje, že je zabije – slyší tu větu doma pořád. A polepšovna, to je konec, z toho už by se nevybabral.“

Součástí Idiny péče o Čhavorenge je i komunikace s rodiči, učiteli, sociálními pracovníky. „Nic dětem nezařizuju, ale snažím se je navigovat, aby neudělaly blbost,“ říká a dodává: „Nelámu hůl nad nikým, každý talent vítám. Ale když rodina nefunguje, nemá to cenu, zase by padali zpátky na dno.“ Nakonec se rozčílí: „Jenomže někteří rodiče kašlou i na ta nejzákladnější vyšetření u doktora!“

 

Sen o domku

Poslední den má Ida čestnou povinnost promluvit na konferenci Asociace britských orchestrů. Dežo mezitím vyráží do města a vrátí se s novými polobotkami za 150 liber z imitace hadí kůže a červenými tkaničkami, což vzbudí velké haló. „Dežínku, co blázníš, vždyť máš doma dvacet párů bot a nenosíš je,“ reaguje Ida, když se to později dozví. „Iduš, to jsem si koupil za svý. A představ si, měli tam i boty za 1300 liber, zlevněný na 450. A ty moje stály 300, ale zlevnili je na polovinu!“ 

Ida se odevzdaně usmívá. Její řeč o bourání předsudků prostřednictvím hudby publikum zasáhla, dočkala se opět ovací vestoje. „Tahle cesta se přede mnou otevřela před čtyřiceti lety, když jsem se ve Walesu dozvěděla o smrti mého táty. Od té doby vlastně vyzpívávám to, co cítím hluboko uvnitř. A dnes jsem měla pocit, že se to všechno krásně propojilo,“ říká při posledním společném obědě.

Zbývá poslední položka třídenního programu: výlet k moři. Cestou do městečka Newcastle míjíme kamenné domky s předzahrádkami, na zelených loukách se pasou ovce. „Teto Ido, kolik by takový domek stál?“ zajímají se starší. „Nejdřív koukejte dostudovat, jinak na to nikdy mít nebudete,“ doporučuje Dežo a Ida dodává: „Špatný je, že už tady Romové udělali tolik podvodů, že si na ně každý dává velký pozor a nevěří jim. Takže máte co dělat, abyste to začali napravovat.“

 

Obřad na pláži

Veškerá Idina přísnost má jediný důvod: na dětech z Čhavorenge jí strašně záleží. Při každém jídle například dbá na to, aby celý soubor seděl pohromadě v jedné místnosti. Zejména mladší děti z Čhoverenge kolem ní většinu času poskakují a předhánějí se, kdo jí bude blíž. A úplně všichni milují její „překvapení“. Jako třeba včera: „Byli jste úplně úžasní a za to vás teď čeká… zkuste hádat.“ – „Půjdeme se projít,“ znějí hlasy, které ale nejsou myšlené vážně, neboť „procházka“ již tradičně ohlašuje nečekaný plán. „Půjdeme soutěžit, kdo je nejlepší tým v bowlingu!“ Načež se strhl bouřlivý jásot. 

Teď míří celé Čhavorenge na pláž. Blíží se soumrak, okolní kopce, které byly ještě včera pod sněhem, zahaluje mlha. Na Idě je vidět, že má něco přichystaného, soubor to vycítí, a když skupina dorazí na břeh moře, shromáždí se všichni v kruhu kolem ní. 

5c59a3a7e4b06c16b593f157 MEDIA_ITEM image
Obřad na pláži. Julia a Vašek odtajnili svůj vztah a Čhavorenge jásá.

„Víte, že Julia je s námi už dlouho,“ začíná Ida. „Bude jí dvacet. A chceme, aby s námi pokračovala. Proto bychom vám dnes rádi oznámili, že…“ Pokračovat není nutné, všichni hledají v tvářích ostatních, kdo by mohl být ten druhý. „Vašek?!?... Jóóó!!!“ Dotyčný není zpívající člen souboru, je to jeden z Idiných organizačních pomocníků. A jeho vztah s Julií nyní dostal výjimku, může pokračovat i v rámci souboru. Dvojice vstupuje dovnitř kruhu a všichni z Čhavorenge jeden po druhém k oběma zamilovaným přistupují, objímají je, někteří jim něco špitají do ucha. Ida stojí opodál a šťastně se usmívá.

 

Aneta
Žije v Rokycanech, studuje ve druhém ročníku učňovský obor kuchař–číšník a kromě Čhavorenge zpívá ještě v souboru Jižní hvězdy, kde je jediná Romka. 
5c59a3a7e4b06c16b593f13f MEDIA_ITEM image
Aneta a chlapci z Čhavorenge.
K výučnímu listu si chce dodělat maturitu a pak „vypadnout z České republiky“. „Když udělám závěrečné zkoušky, tak dostanu europas a můžu nastoupit do restaurace třeba ve Španělsku nebo v Paříži, chtěla bych ale do Německa.“ K Čhavorenge se nedávno připojila po vynucené téměř dvouleté pauze, během které si musela vylepšit známky. Co jí Čhavorenge dává? „Všechno. Jinak bych se zahazovala s kamarády a dělala blbosti, vím to o sobě. Taky jsem ráda, když můžu vyjádřit, že jsem Romka a že se za to nestydím. Nelíbí se mi, když se lidi třídí jako odpad, to není dobrý. Lidi jsou přece všichni stejný.“ A jak se na její působení v Čhavorenge dívají ve škole? „Jsou hrdí, že zpívám s Českou filharmonií, fakt jsem tam docela slavná.“ A co se jí v Čhavorenge nejvíc líbí? „Jak to vždycky vypadá, že neumíme poslouchat a nezvládneme to, ale nakonec to vždycky dáme!“
 
 
Mario
„Když mi bylo dvanáct, viděl jsem na YouTube koncert Čhavorenge v Rudolfinu. Mamku napadlo se jim ozvat,“ vzpomíná Mario ze spišské vesnice Prakovce. 
5c59a3a7e4b06c16b593f153 MEDIA_ITEM image
Mario. Žije v malé obci na Spiši, chystá se k příjímačkám na košickou konzervatoř.
Do té doby dělil volný čas mezi housle a fotbal, pak se ale prý v jeho životě „všechno změnilo“, jak říká. „Teta Ida s ujom Dežom přijeli k nám domů, posadili se v obýváku a já jim zazpíval.“ Hudební supertalent se brzy stal oporou souboru. A místo fotbalu od té doby vysedává u učebnic. „Když nějaké předměty přestávám zvládat, vždycky si vzpomenu na Čhavorenge. Vím, že musím zatnout zuby a dát to, protože jsou kolem mě lidi, kteří mi důvěřují a spoléhají na mě. Mám je za to strašně rád.“ Mario letos končí základní školu, ve studiu by chtěl pokračovat na košické konzervatoři. Už teď tam jezdí na soukromé lekce v rámci přípravy k talentovkám, má to hodinu vlakem. Jaký vzkaz by měl pro své romské vrstevníky? „Aby se nehanbili za to, že jsou Romáci, učili se a makali na sobě. Pro okolí jsme ti zlí, nevychovaní, špinaví, proto Rom musí být vždycky dvakrát lepší.“
Galerie (12) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat