Nejkrásnějšího veterána mají nadšenci z Chropyně

Lidé

Vůz Talbot Lago T26 GS byl desítky let zavřený v garáži. Když ho majitelé Chropyňské strojírny koupili, přišly jim z Kalifornie čtyři velké bedny – ve dvou byl přední a zadní díl karoserie, zbylé obsahovaly deset menších beden a sedmdesát tři malých krabiček s díly. O tři roky později s ním moravští automobiloví nadšenci, otec a syn Kudelové, vyhráli prestižní soutěž historických vozidel Concours d’Etat ve francouzském Chantilly.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Celý příběh začal v únoru 2015. Podnikatel Robert Kudela se vypravil do Paříže na aukci velké a známé automobilové sbírky. Měl vyhlédnutý rozpadlý Talbot Lago T26 Grand Sport, jeden z pouhých devětadvaceti vozů svého typu vyrobených firmou Talbot mezi lety 1948 a 1952.

Pařížská aukce se rozjela, cena ovšem brzy přesáhla limit, který si zájemci z Česka stanovili. Vůz nakonec koupil podnikatel ze Slovenska a zklamaný Robert Kudela odešel ze sálu s nepořízenou.

Cesta do Paříže ale zbytečná nebyla. Robert Kudela se zde seznámil se znalcem značky Talbot Peterem Larsenem a už druhý den mu volal, zda se někde na světě nedá sehnat jiný vůz z této vzácné série.

Larsen měl dobré zprávy – věděl o Američance Betty Lockeové, které patřily hned tři Grand Sporty. Zdědila je po svém manželovi, sběrateli aut, náklady na renovaci však přesahovaly její možnosti. Vozy tak roky nečinně stály v garážích předního odborníka Mika Regalii.

V garážích u Mika Regalii Robert Kudela poprvé uviděl Talbota GS s karoserií zhotovenou firmou Figoni a Falaschi, označenou číslem 110103.

 

Příběh auta

Figoni, jak budeme tomuto vozu říkat, byl vyroben na zakázku podnikatele Fayolla, muže, kterému se vzhledem k oboru jeho podnikání říkalo „zipový král“. Nejspíše proto má auto na předku karoserie chromované prvky, které připomínají právě zip.

Nebylo nic zvláštního, že Talbot měl na zakázku vyrobenou karoserii. V té době byla většina vozů budována „podvozkově“. Automobilka vyrobila nosný rám a vše, co umožňuje autu pohyb, o zbytek se postarala karosářská firma. Dnes by to bylo mnohem složitější, karoserie jsou součástí vozu a nosnou funkci přebírají samotné kapotovací plechy.

První majitel získal svůj vůz v říjnu 1948 a o rok později bylo auto vystaveno na pařížském autosalonu. Tím ovšem stopy z jeho pobytu ve Francii končí. Neví se ani přesně, kdy a za jakých okolností se auto dostalo do Spojených států. Tady se jeho stopa objevuje až v roce 1958, kdy si ho nechal registrovat jistý muž v kalifornském Duarte, části losangeleské aglomerace. Další dva roky byl vůz v garáži opravárenské firmy a podle pověsti jej mechanik po dokončení požadovaných prací vzal na projížďku a při tom naboural. Dosavadní majitel o auto ztratil zájem a prodal jej za pár dolarů sběrateli Lindleymu Lockovi. Locke uložil nabouraný vůz v roce 1960 do garáže, o čtyři roky později do jiné a tam bylo auto dalších sedmačtyřicet let. Mnozí lidé, kteří se o tyto historické vozy zajímají, byli přesvědčeni, že se Figoni zkrátka někde ztratil a už nebude k nalezení.

Sběratel Locke roku 2001 zemřel, vdova Betty se ovšem o deset let později rozhodla, že chce nechat vůz zrenovovat. A tím už se dostáváme do garáže Mika Regalii.

 

Příběh sběratele

Byl konec jara 2015. Uvnitř garáže vyjednávali Mike Reagalia s Peterem Larsenem a Robertem Sulmou, třetím společníkem ve Chropyňské strojírně. Robert Kudela seděl na bedně před garáží a váhal. Cena za automobil byla brutálně vysoká. A byl tu ještě jeden problém: v garáži totiž stály hned dva Grand Sporty. Popisovaný Figoni a pak Antem se závodním motorem. Robert Kudela uvažoval, který z vozů má koupit a jak vyjednat snesitelnější cenu… a tak ho napadlo, že dá nabídku na obě auta zároveň. Koupí obě dvě!

Zavolal to z Kalifornie domů tátovi Františkovi. Poslechl si, že se asi zbláznil. Pak poslal fotky a otec změkl: na opravu si troufá, jdou do toho. Zbylo ještě zavolat manželce Petře, aby jí sdělil, že právě kupuje dvě skoro sedmdesát let staré káry. Za hromadu peněz. Dopadlo to dobře, manželé Kudelovi jsou dodnes svoji.

Bylo jasné, že se Figoni i Antem budou stěhovat zpátky do Evropy.

 

Příběh rodinné firmy

Než se pustíme do příběhu o rekonstrukci Figoniho, je namístě si říci také o příběhu Chropyňské strojírny. Po pádu socialismu zprivatizovalo strojírny zhruba dvacet lidí, většinou zaměstnanců. František Kudela tehdy pracoval jinde, obchodoval s Ruskem a z vydělaných peněz půjčoval na provoz chropyňské fabriky – a dluh se měnil v akcie firmy. „Tak se postupně jeho podíl přehoupl přes padesát procent a od té doby začal šéfovat,“ popisoval v roce 2017 v rozhovoru pro Reportér Františkův syn, Robert Kudela. Ten nastoupil do firmy po škole, v roce 1997, jako dělník. „Táta mě nechal postupně proskákat celou firmu. A jsem mu vděčný, protože vím, kde by mohl být nějaký problém, kam sáhnout, když je potřeba něco změnit. Takže mohu říkat, že jsem udělal kariéru z dělníka na ředitele,“ smál se před dvěma lety syn. Už s vážnější tváří ale dodal: „Jsem si jistý, že kdybych byl lempl, tak by mě to otec dělat nenechal.“

V šedesáti se František Kudela rozhodl, že chce vedení firmy předat a odejít do důchodu. Tedy přesněji řečeno do dílny. Denně od pěti od rána do šesti večer tráví čas v dílně, kde se rekonstruují stará auta. Ta vlastní, ale i na zakázku, aby to něco vydělávalo. „Tata je takový, že když už něco dělá, musí to být pořádně. Takže začínal se dvěma lidmi a dnes už jich tam má osm,“ popisuje Robert Kudela otcův přístup. A právě v dílně pod vedením Františka Kudely proběhla největší část prací na rekonstrukci krásného Figoniho.

K hlavnímu byznysu firmy se to výborně hodí. Chropyňská strojírna se totiž zabývá především tvorbou svařovacích, montážních a dopravních linek pro automobilový průmysl. Vlastnictví celé skupiny je zhruba na třetiny rozděleno mezi Roberta Kudelu, Františka Kudelu a finančníka Roberta Sulmu – to je ten, který pomáhal dohadovat nákup Talbotů u Mika Regalii.

 

Příběh opravy

Balení nebylo nic jednoduchého, v dílně u Mika Regalii byl totiž Figoni už v době, kdy ho Kudelovi kupovali, rozmontovaný do posledního šroubku. Na koupi se dohodli v květnu, do Chropyně auta dorazila až v září. Mike Regalia ovšem dostál své pověsti a všechno bylo velmi pečlivě roztříděno a popsáno. Chyběl jen štítek Figoni, ten však Mike později také našel a dodatečně poslal. Oprava mohla začít.

„Odhadoval bych, že to celkem zabralo mezi pěti až deseti tisíci hodin práce,“ říká dnes Robert Kudela.

Každá část vozu od šasi přes motor, karoserie až po okna a volant má svůj vlastní příběh. Většinu prací udělali doma v Chropyni a jen na pohonném ústrojí strávili tři měsíce. Motor nechali zrenovovat u specialisty v Belgii. Na obšití koženého volantu sehnali tuzemskému odborníkovi speciální gynekologické chirurgické jehly, protože s jinými by nedosáhl originální kvality. Pro čalounění interiéru si radši zařídili ve firmě vlastní čalounickou dílnu, do níž sjednanému specialistovi koupili všechno potřebné vybavení. Disky vytvářel odborník z Kalifornie a Kudelovi měli štěstí, byla to poslední zakázka, které se věnoval před odchodem do důchodu. Na karoserii pracovali špičkoví čeští klempíři, otec a syn Kopřivové. Chromované díly chystá specializovaná firma v Anglii. A tak dále a tak dále, od oken přes dřevěné části až po spínače a přístroje – na těch například pracovali specialisté v Německu.

Preciznost, piplačka, možná i posedlost… Ale výsledek stál za to.

 

Příběh vítězství

Když auto dorazilo, syn říkal tátovi, že by bylo fajn stihnout účast na „soutěži krásy“ v kalifornském Pebble Beach v roce 2017. Otec namítal, že to je moc velký fofr, že by museli šidit kvalitu. Tata, jak se na Hané říkává, měl pravdu. Ročník 2017 nestihli.

Na soutěž do Pebble Beach se přihlásili o rok později. A vyvolali tam pozdvižení. Vyhráli v kategorii poválečných touringových vozů a dostali se mezi nejlepší tři vozy v souboji o hlavní cenu celé soutěže, která patří do trojice nejprestižnějších (spolu s francouzským Chantilly a italskou Villa d’Este). Odborné servery, jako například Classic Car Trust, psaly o tom, jak „dokonalí outsideři ovládli party“.

„V těchto soutěžích nikdy nevítězí nově příchozí z ulice, jako jsme byli my,“ říká Robert Kudela. „Když jsme vyhráli naši kategorii, dostali speciální cenu, a ještě navíc postoupli i mezi finalisty na hlavní cenu, bylo jasné, že je to maximální úspěch,“ dodává.

Z Ameriky na Moravu jelo auto v bednách, jak se ale dopravilo zpět do Kalifornie, když už bylo v celku? „Můžete ho poslat lodí, a pokud se bojíte, tak letadlem,“ vysvětluje Robert Kudela. Doprava letadlem je pochopitelně výrazně dražší. Vzhledem k tomu, že ve svém byznysu Kudelovi posílají zásilky ze své továrny do Ameriky celkem běžně a za poslední dobu žádná neutrpěla jakoukoli úhonu, padla volba na loď.

Na evropské soutěže se historická auta vozí na přívěsech za auty. A na letošní soutěž elegance v Chantilly poblíž Paříže už odjížděla posádka z Chropyně s maximálními ambicemi. S Figonim na přívěsu. „Věřil jsem, že vyhrajeme. To auto je součástí francouzské historie. A zároveň jsem věděl, jak důkladně jsme auto udělali. Nebudu zastírat, věřil jsem, že by to v Chantilly mohlo vyjít až na hlavní cenu,“ říká Robert Kudela.

Předpoklad byl správný. Auto na své domovské francouzské půdě triumfovalo. Získalo ocenění „Best of show“ mezi poválečnými vozy v soutěži nazvané Concours d’Etat.

A u soutěže v Chantilly nemusí zůstat. Kudelovi uvažují o privátní soutěži v Anglii, jíž se smějí účastnit jen „best of the best“, tedy vozy, které už někde vyhrály hlavní cenu. „Tam bychom chtěli ještě letos vyrazit,“ říká Robert Kudela.

Předpokládá, že se jednou vypraví i na italskou soutěž automobilové krásy. Jenže to už bude nejspíš s jiným vozem. Na obnovu v chropyňských dílnách čekají – kromě jiných – i další dva Talboty GS. Třeba onen od karosářské firmy Antem, kterého koupil Robert Kudela před čtyřmi lety najednou s Figonim. A další s karoserií od Jacquese Saoutchika, což byl ve Francii působící designér narozený v Rusku jako Jakov Savčuk.

V příštím roce možná bude na soutěži v Pebble Beach otevřena speciální kategorie pro tyto Talboty. „Z těch necelých třiceti, které byly vyrobeny, by se jich tam mohlo tak pět až deset objevit. To by byla velká paráda,“ říká nadšeně Robert Kudela. A je jasné, že jejich rodina by se svými vozy nemohla u takové příležitosti chybět.

Vítězný vůz Figoni si už velké přehlídkové premiéry odbyl. „Neděláme auta, aby stála v garáži, ale abychom s nimi jezdili. Takže Figoni bude teď určitě k vidění často. Budeme s ním jezdit nejen po Česku, ale i po celé Evropě,“ říká Robert Kudela.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama