Raper Yzomandias. Zírá do prázdna, uletěla mu hlava

Lidé

Na to, že vyjde v Reportérovi rozhovor s Yzomandiasem, bych si před pár týdny nevsadil, i když jsem o něj stál. Jedenatřicetiletý raper (a zároveň úspěšný podnikatel) je zásadní postavou současné české populární hudby, ale problém: Yzo žije ve svém uzavřeném, rapovou sektu připomínajícím světě. Tradiční média nebere vážně, nepotřebuje je a rozhovory téměř nedává.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Yzomandias je komerčně nejúspěšnějším českým raperem poslední dekády a zároveň vede i skvěle rozjetou a silnou hudební stáj, složenou ze svých kamarádů – říkají si Milion+.

Právě na adresu Milion+ jsem, nečekaje odpověď, napsal mail:

„Dobrý den, ahoj, umím si představit, že má Yzo hodně rezervovaný vztah k rozhovorům, ale za zkoušku nic nedám – třeba zjistí, nevím, že by ho to se mnou mohlo bavit. Když ne, tak ne – ale těšil bych se...“

Druhý den mi zvoní telefon: „Ahoj, tady Jakub.“

Jakub?

„No Yzomandias. Tak jo, sejdeme se.“

Předpokládám, že Yzo náš časopis nezná, a tak pátrám, čím jsem si zasloužil důvěru.

„Ani nevím. Prostě se mi líbilo, jak jsi napsal ten mail. Hned jsem ho četl klukům v kanclu a shodli jsme se, že teda jo.“

Nad pečenou pražmou, dvěma pivy a panákem whisky se sejdeme v restauraci lepšího pražského hotelu. Svérázně uvažující Yzomandias (který se ve skutečnosti jmenuje Jakub Vlček a k nedomestikovatelnému vlkovi se ve svých písních hrdě přirovnává) sice přestěhoval roku 2017 sám sebe, ale vlastně i kamarády a firmu Milion+ z pražské „stoky a džungle“ do klidnějších Pardubic, ale ty mají v jeho očích jedinou nevýhodu: „Skoro nikde se tam nedá pořádně najíst.“

Ačkoli se Yzo po celou svoji kariéru vyhýbal politice, nemohli jsme povídání začít jinak než Ukrajinou, která se tou dobou druhým týdnem bránila ruské invazi.

 

Co dělá válka s tvojí psychikou?

Je to úplně nová zkušenost. Vzdáleně podobné drama jsem mohl zažít jenom při teroristických útocích roku 2001, ale to mi bylo deset, takže nával emocí těžko zpracovávám. Svojí osobní optikou to vidím tak, že skončily dva roky, během kterých se často ze dne na den rušily dlouho budované plány, letos v únoru se zhruba týden zdálo, že svět zas bude v pohodě, a pak začalo tohle. Upřímně řečeno jsem ztratil motivaci plánovat a odevzdaně čekám, co se stane zítra. Jestli pojedeme tour – nebo tady budou lítat rakety.

 

Určitě pojedete tour.

Jo? Tak dobrý, díky. Ale třeba s koncertem v Košicích nevím nevím, tam asi musím bejt ready na cokoli. Prostě jsem z toho emočně dost rozhozenej a necejtím se nejlíp – i když to asi nikdo.

 

Fungující a srozumitelný svět skončil v půlce března 2020?

Pandemie byla ještě docela v pohodě. Vlastně si ji ve finále pochvaluju, protože jsem víc získal, než ztratil.

 

Tomu nerozumím – přišel jsi přece o většinu kšeftů.

Až do covidu jsem byl v šíleným zápřahu, koncert, studio, kancl, koncert, studio, kancl, nonstop dokolečka. Kdyby nic nepřišlo a já odehrál všechny domluvené koncerty, pravděpodobně bych za sebou dnes už měl vyhoření nebo by to se mnou kvůli přepracování šlehlo. Díky covidu jsem si od všeho chtě nechtě udělal odstup; došlo mi, že nemusíme zvládnout všechno a hned. Já mám bohužel takovou povahu, že když s něčím začnu, nekoukám kolem a nejsem schopný přestat, ale díky té nové situaci jsem se snad vyklidnil. Najednou dokážu zastavit a říct: Tenhle koncert už jet nemusím – nebylo by špatný na týden si odpočinout...

 

Když říkáš, že ti hrozilo vyhoření, myslíš to vážně?

Vysvětlím ti situaci, abys pochopil, že toho bylo dost: v čele Milion+ jsme dva Jakubové, přičemž já se starám hlavně o kreativitu, druhý Jakub o administrativu, ale o důležité záležitosti se staráme dohromady.

 

O jaké?

Nevím, třeba o daně, o placení faktur, o všechno, nad čím jako šéf firmy potřebuješ mít kontrolu. Jak jsme postupně rostli, každý z nás dvou dělal práci zhruba za osm lidí a tím bylo míň času vyřešit každou věc kvalitně, což se už v mém případě projevovalo na psychické i fyzické kondici. Proto myslím, že nás pandemie trefila tak akorát. Sice jsme měli zrovna vyjet na tour, ale zvládli jsme aspoň pražský křest v SaSaZu čtyři dny předtím, než všechno zavřelo, za což jsem byl rád, protože SaSaZu bylo náročné na organizaci i na peníze – a zbylých dvacet měst jsme potom ze dne na den odepsali.

 

Máš kolem sebe lidi, kteří už před pandemií říkali, že bys měl zvolnit?

Je pravda, že od kamarádů jsem to neslyšel – nikdo z nich se nezmínil Jakube, možná bychom nemuseli dělat všech těch sto padesát tisíc věcí, který jsi vymyslel. Jediná moje ex říkala, že jsem v prdeli, že bych mohl vyhořet, ať si dám bacha, a díky covidu jsem si to mohl vzít k srdci. Určitě ubylo takových těch stavů vyčerpanosti, kdy jeden den ani nemůžeš mluvit, druhej den máš hroznou náladu, protože tři lidi kolem tebe zkazili věci, které měli udělat, a takhle pořád něco...
Jak říkám, odjakživa mám komplikovanou povahu v tom, že třeba dostávám šílený nervy, když jsem nemocnej a musím zůstat pár dní doma, kde nemůžu nic konstruktivního dělat – tak vypadá moje noční můra, ale dělám pokroky.

 

V čem se to projevuje?

Dokážu třeba odjet na několikadenní výlet a neřešit práci, což bych dřív nedal. Nikam bych ani neodjel kvůli utkvělé představě, že se beze mě všechny naše projekty a plány zhroutí... Takže teď postupně předávám některým klukům kompetence, u kterých vidím, že je snad zvládnou, abych se sám nezbláznil.

 

 

Frajer Kendrick

Opravdu jsi donedávna neznal slovo dovolená?

Zhruba jednou za půl roku jsme se s klukama sebrali a vyrazili do nějakého evropského města, ve kterém se zajímavej raper zastavil při tour. Zašli jsme na koncert, taky tam pokud možno natočili klip a taková cesta spojená s rapem pro mě byla správnou dovolenou – ale odjet si soukromě na hory, to přišlo teprve poslední dobou. Dřív bych měl výčitky, že se flákám.

 

Na jakého rapera jste takhle třeba vyrazili?

Za mě byla nejlepší show na stadionu v Antverpách, kam jsme jeli na Kendricka Lamara. Frajer jakmile odpálil první zvuk, celý ten stadion se zvedl ze sedaček, které nebyly sklápěcí, a všichni stáli až do konce – vzpomínám, jak jsem měl do lýtek otlačenou tu sedačku. No a potom jsme natočili pěknej klip, koupili si oblečení a odjeli dodávkou zas do prdele.

 

Kým je pro tebe Kendrick Lamar?

Naprostou špičkou. Muziku dělá kvalitně a přitom jinak než ostatní, je sám ve své vlastní kategorii. Opakuju: frajer.

 

Co bys dal za to, aby sis mohl s Kendrickem osobně popovídat?

Nic, na tohle nevěřím. K takovým setkáním musí dojít přirozeně, netlačit je silou.

 

Kdy jsi naposledy někoho požádal o selfie nebo o podpis?

Fotit se s jinými není můj styl, ale podepsat jsem si kdysi nechal vinyl od britského rapera Skepty. Kámoška se s ním tou dobou nějak tahala, tak jsem v Londýně koupil desku a ona mu ji hned odnesla k podpisu.

 

Kendrick Lamar je ve špičce světové, ty už zhruba šest let v české. Mění se postupně tvé priority?

Hm... Priority mám pořád stejné, akorát aktualizuju svůj přístup. Snažím se neopakovat; udržovat svoje věci fresh.

 

Dělat hudbu jinak než dřív?

Nechtěl jsem říct slovo „jinak“, tyhle kecy nesnáším – v naší republice skoro nikdo neumí udělat věci správně, tak lidi radši říkají, že je dělají záměrně jinak. Ale jak můžeš dělat něco jinak, když ani základ nezvládáš? Proč bys dělal kurva něco jinak, co to je za prázdnou frázi?!

 

Klid, prosím tě, vraťme se radši k těm prioritám: předpokládám, že na prvním místě jsou pro tebe kamarádi z Milion+.

Upřímně? Jasnou prioritou je pro mě hudba, bez ní si neumím představit život. Kamarád ti může kdykoli vy***at do huby, ale muzika to neudělá. Naplňuje mě, což platilo i v době, kdy jsem neměl skoro žádný posluchače. Má na mě obrovskej vliv.

 

Ovlivňuje tvoji psychiku?

Třeba loni jsem snad každý ráno poslouchal Gunnovo album Wunna – dělal jsem si tím pozitivnější náladu.

 

Posloucháš jenom rap?

Ale ne, mám taky spoustu R&B, hudbu poslouchám podle období – a mně se životní fáze a nálady mění mnohem častěji než normálním lidem, kteří mají rodinu a chodí denně do vždycky plus minus stejné práce... Hele – já třeba dovedu tři měsíce nepít, jenom pracovat a cvičit v posilovně a pak jsem další tři měsíce na totální šlupky.

 

Za našeho mládí jsme říkali na kaši anebo na šrot... V jaké fázi jsem tě zastihl?

Můžeš tam napsat, že jsem začal nepřítomně zírat do prázdna a uletěla mi hlava?

 

Klidně to dám do titulku.

Dokud jsme koncem února nevydali desku, byla spousta práce kolem – připravit k ní například merch, čtyřikrát denně poslouchat hodinu a půl trvající nahrávku, hledat chyby; do toho se doma hádáš s holkou a tak dále, takže jsem pak tři tejdny pro změnu dost chlastal – a ověřil si, že to ve mně pořád je, nic se neztratilo.

 

Jen počkej na ty kocoviny, co přijdou ve čtyřiceti!

Uvidíme, zatím jsem v pohodě. Taky už jsem zažil období, kdy mě chlast rozsekával, ale dá se vrátit do formy, srdce do toho umím dát furt...

 

... počkej, poslouchej. Teď tady z rádia hraje Bob Dylan – máš v sobě tyhle kořeny?

Skoro vůbec. Miluju Doors, ale jen díky tomu, že mě k nim kdysi přivedl bratránek. Rád si poslechnu i další starý věci, ale nevyznám se v nich, protože jsem kolem sebe neměl nikoho, kdo by mi je představoval. No a sám jsem se rovnou dostal k rapu, kterej mě pak už vždycky zajímal nejvíc.

 

Mrzí tě to?

Takhle to prostě bylo a je – asi nejsem typ, který by cíleně hledal a naposlouchával historii. Hudbu mám spojenou s lidmi kolem sebe, tak se třeba ještě někdo objeví a doučí mě; nechám to plynout.

 

V tomhle jsem poměrně konzervativní. Nechápu, jak někdo může dělat dobrou muziku a zároveň neznat Davida Bowieho!

Vidíš. A já ti si nevzpomenu na jméno jediného jeho tracku. Na druhou stranu poznám, že teď, po Dylanovi, hrajou z rádia Beastie Boys. A asi bych mohl odpovědět, že zase nechápu lidi, kteří dokážou žít bez znalosti toho, kdo je Pimp C, ale každej jsme jinej a Bowie měl na svět asi opravdu větší dopad než Pimp C...

 

Hodinky coby potvrzení

Jsou pro tebe pořád tak důležité peníze a drahé věci, o kterých jsi vždycky hodně rapoval?

Tak předně, ona to je klasická raperská poloha. A pokud jde o mě, vlastně jo, zatím pořád mám podvědomou chuť ukazovat, že dokážu věci, které tady ještě nikdo nedělal. A neviděl jsem u nás moc hudebníků chodit s diamantovýma hodinkama nebo ve fakt drahým oblečení. Pro mě vždycky bylo i tohle jednou z motivací – ukázat sám sobě, že no problem, všechno se dá.

 

Mimochodem, kolik ty tvoje hodinky stojí?

Nevím. Do tří set tisíc bys je sehnal. Nenosím je proto, že bych se potřeboval na někoho vytahovat, spíš to dělám pro sebe. Když se celý dětství obdivně koukáš na americký rapery, přirozeně chceš žít podobně jako oni.

 

Jaký to je pocit, když ti je najednou třicet a ty diamantové hodinky máš na zápěstí?

Uznávám, že proces cesty k nim byl asi zábavnější než samotná ta věc.

 

Člověk podle mě dospěje, když si tohle uvědomí.

Co?

 

Že luxus sám o sobě štěstí nepřináší.

Vždyť jo. Míru úspěchu měří každý jinak – pokud třeba pracuješ na hotelu jako recepční, úspěchem bude, když se nakonec staneš ředitelem, ale v rapu se úspěch měří penězi a čísly. Logicky chceš pořád víc a snadno se může stát, že zapomeneš na to zásadní. Jsi strašně úspěšnej, ale lehce se v tom ztratíš.

 

A co je podle tebe zásadní?

Být šťastnej za to, že můžeš dělat práci, kterou miluješ. Nebo aspoň já si pořád snažím připomínat, že dělám hudbu z toho důvodu, že mě naplňuje, a ne kvůli prachům – ty jsou jen příjemným bonusem.

 

Na zdejší poměry jsi toho dokázal hodně – co chceš dál?

Ještě bych to klidně trochu popostrčil... Myslím, že můžu dělat pořád lepší věci – tři roky mám třeba rozdělané album, srdcovej projekt a věřím, že z toho bude velká věc.

 

V čem se má lišit od muziky, kterou vydáváš každoročně?

Přece v tom, kolik jí věnuju práce. Roku 2015 jsem natočil album jménem Yzomandias, a to má podle mě poctivej zvuk, ke kterému by se bylo dobrý vrátit. Tam třeba na konci tracku hraje minutu jenom beat, nerapuju a stejně to rád posloucháš. Dnes už se všechno zkracuje, zrychlené době se hudba přizpůsobuje, ale to podle mě zkracuje i její životnost, takže bych rád dokončil něco nadčasovýho.

 

Rizikovější momenty

Myslíš, že svůj život držíš pevně v rukou, nebo spíš vlaješ ve větru?

Teď prosím tě napiš, že jsi mě na deset vteřin rozesmál... Asi takhle: zatím dovedu udržet rovnováhu. Snažím se zbytečně neufetovat, neuchlastat a neodpálit do prdele, ale zároveň se neupracovat v kanceláři. Někdy jsem blíž tomu, jindy tamtomu, ale pořád vyvažuju.

 

Hrozilo někdy, že se uchlastáš nebo ufetuješ?

Pár rizikovějších momentů by se našlo.

 

Kdy bylo nejhůř?

Nevím, jestli používat termín nejhůř, protože já na ty chvíle vzpomínám rád – žádná mě nezlomila. Řekněme, že nastalo pár momentů, kdy jsem se málem zbláznil, ale žádné takové, kdy bych umíral. Chlastem ani drogama se nenechávám sežrat, protože mám výdrž a zdravej rozum, kterej mi nakonec řekne, že už stačilo.

 

V rámci Milion+ občas problémy s alkoholem nebo drogami řešit musíte?

Kluci jsou naštěstí podobní jako já, v tomhle jsme silnej tým... Největší problémy se týkaly komunikace před pár lety, kdy jsem ještě všechno řešil jen já. Klukům jsem dělal něco jako manažera, často je buzeroval, a tohle má dělat člověk nezúčastněný. Když jsi kamarád a interpret, ostatní na tebe koukaj, co to kurva meleš, protože si chtěj dělat muziku podle sebe. Tehdy na sebe naše ega narážela, ale od té doby, co na sebe vzal manažerskou funkci spíš druhý Jakub, se všechno zlepšilo. Zvládání stresů už máme slušně podchycený.

 

Vždycky to zjevně neplatilo, protože před pěti lety se jeden z členů vaší party, raper Jackpot, oběsil. Srovnal ses s tím nějak?

Už jo.

 

Já jenom vím, že o něm dodnes každou chvíli rapuješ, zdravíš do nebe, oslavuješ ho...

Nechci, aby se na něj zapomnělo, připadá mi to přirozený. Sám bych byl rád, kdyby mě po mý smrti kluci zdravili v každým třetím tracku, připadá mi to správný.

 

Tví vrstevníci pomalu zakládají rodiny. Řešíš to?

V mým případě je na děti ještě čas. Jdu podle plánu, ve kterém by nefungovaly – nemohl bych dítěti dát všechno, co má dostat.

 

Na jak dlouho dopředu máš ten plán?

Dejme tomu na tři roky. Chci dělat muziku, věnovat se Milion+, dávat tomu všechno. Vím, že by mi nezbylo na dítě dost času, a proto zatím takhle velkou zodpovědnost nechci.

 

Za pár let pravděpodobně přijde někdo mladší, stane se idolem dospívajících, na špičce popularity tě vystřídá. Počítáš s tím?

Poslední dobou jsem se s tím musel smířit kvůli brutálnímu nástupu Viktora Sheena, který sice dělá diametrálně odlišný styl rapu, ale to je jedno. Dlouho jsem měl nejvyšší čísla já, teď to Sheen přeskočil úplně o blázna. S čímž se člověk srovnává blbě, něco o tom vím, ale nezbývá než to přijmout, protože nechci dopadnout jak zapšklej nadávající dědek; a vlastně to Sheenovi přeju.

 

Opravdu?

Samozřejmě že tě to vždycky trošku sere, ale nebolí to; mám Sheena rád.

 

Tušíš, co dělá Viktor Sheen líp nebo chytřeji?

Nemůžeš nás porovnávat. Já jsem potetovanej blázen, co rapuje o drogách a občas o tom, že nenávidí ženský, zatímco Sheen dělá dokonce i zpívaný věci, takže líp zapadá do aktuální fáze ve vývoji rapu, kterej se u nás stává mainstreamem. Bylo nevyhnutelný, že se někdo takovej objeví – a já jsem oproti tomu underground. S tím, co dělám a jak vypadám, můžu být rád za to, kam až jsem to dotáhl.

 

A teď si představ, že každý další rok přijde nějaký nový Viktor Sheen...

Těžko říct. Každou chvíli nějakej mladej kluk vystřelí, ale otázka zní, jak dlouho vydrží, protože obvykle jde o slávu na jedno léto a pak zas čau. Což je ta dnešní zrychlená doba – jsi novej ksicht, uděláš jeden nebo dva tracky, ty se chytnou, ale za půl roku zhasneš, delší dobu vydrží ve špičce málokdo. Já jsem začal hrát jako dýdžej v patnácti, rapovat o tři roky později – a od tý doby jsem ve hře.

 

Ale ve čtyřiceti možná opravdu budeš spíš underground...

Ze zahraničí známe nejrůznější příklady – čtyřicátníky, kteří pořád pracují s mladými, stejně jako čtyřicátníky recyklující dokolečka starý tracky. Ale to teď vůbec neřeším a dál si budu dělat, co chci.

 

Na tvém místě bych se stejně raději snažil muzikou zajistit, dokud to jde.

Naštěstí mám slušnou finanční gramotnost, ekonomie mě baví, takže nějak přirozeně maximalizuju zisk ze všeho, co dělám, to mám vychytaný. Počítám s tím, že příjmy z muziky můžou jít jednoho dne rapidně dolů, ale uklidňuje mě, že nejsem jenom interpret. Díky firmě vidím do všeho, co je s hudbou spojený, takže od výroby a prodeje oblečení až po pořádání koncertů můžu dělat cokoli, jsem ready.

 

Přežít tenhle rok

Když už máš na ruce diamantové hodinky, po čem toužíš teď?

Nic materiálního nechci natolik, abych se kvůli tomu přehnaně snažil. Neříkám si, že potřebuju rychle vydělat deset milionů na pozemek s lesem, u kterého si postavím barák. Ve skutečnosti jsem ještě před pěti lety nepočítal ani s možností, že budu mít díky hudbě drahý auto – moje honoráře dlouho stačily sotva na to, abych si koupil pár gramů trávy a zaplatil nájem. Až poslední dobou jsem se dopracoval do stadia, kdy můžu v klidu dělat hudbu a nic dalšího neřešit; nepřemýšlím o tom, kam se zajdu najíst, neřeším složenky, nezajímá mě, jestli budu doplácet za teplo. Na druhou stranu pořád ještě trochu řeším, kolik stojí dovolená, za což může ta moje finanční gramotnost, ale ve výsledku jsem teď spokojenej.

 

Sbíráš něco?

Nějaké ty vinyly, taky mám sbírku komiksů, no a potom hromadu dobrýho oblečení – občas ho nakoupím, vůbec nenosím a nakonec zase prodávám, v tom bych se měl trochu uklidnit... Někdy v pětadvaceti, když jsem už vydělával obstojný prachy a bylo dobře, jsem nakoupil lego Star Wars za padesát tisíc, všechno postavil a za rok prodal, ale to jsem si potřeboval doplnit nějakou prázdnou nádobu z dětství – i když zároveň šlo určitě i o období, kdy jsem nevěděl, co s penězi.

 

A taková už nemáš?

Míň a míň. Většinu blbostí, který jsem chtěl, už jsem si pořídil. Zároveň nemyslím na vzdálený cíle, třeba na ten velkej barák, když vím, že zase tolik peněz se zatím v Milion+ netočí. Třeba to jednou dotlačíme do fáze, kdy takový myšlenky smysl mít začnou.

 

V jakém autě jezdíš?

Teď v mercedesu z půjčovny, protože můj mercedes mi před barákem trefila nějaká smažka a úplně mi zbořila zadek – už čtvrt roku ho mám v servisu a jsem rád, že nešel na totálku... Jinak mercedes ani nebyl věcí, po který bych extra toužil, protože já vlastně nikdy neměl vztah k autům, nevyznám se v nich a řidičák jsem si udělal až v sedmadvaceti letech, ten druhej Jakub mě donutil. Byl jsem zvyklej na to, že mě všude vozí, popíjel jsem si a nemusel řešit auto, ale nakonec je to fajn – jsem teď přece jenom svobodnější.

 

Nelepí se na tebe zlatokopky?

Neřeším to, protože v Milion+ by se taková holka po chvíli cítila špatně a nevydržela by. Samozřejmě jsou faktory, na které si u ženských musíš dávat bacha, když jsi idiot a necháš se polapit takovou, co je s tebou jen kvůli prachům, dobře ti tak, ale my máme s klukama tak sevřenou komunitu, že to je těžký i pro holku bezvadnou; a kráva podle mě nemá šanci.

 

Kolik vás kluků vlastně je?

Tak patnáct. Devět nebo deset raperů a pár dalších, kteří stojí za námi, dělají práci kolem a nešlo by to bez nich, i když je lidi nevidí.

 

Chápu správně, že v životě zatím nemáš jinou partu než tu rapovou?

Jo. Všechno je spojený s hudbou, v tomhle jsem divnej. Je pro mě důležitý, abychom měli s lidmi okolo stejnou vizi, abychom si rozuměli a dělali věc, kterou máme rádi. Je to prostě family byznys.

 

Pořád úspěšnější, nebo zažíváte i propady?

Sem tam něco nevyjde. Dva roky zpátky jsem třeba vydal album „Dobrá duše, srdce ze zlata“, které mělo oproti očekávání poloviční ohlas, z čehož jsem byl slušnou dobu smutnej, ale chápu – tehdy jsme to asi přepálili s novinkama. Myslel jsem, jak bude super, když s klukama nasekáme jednu věc za druhou, takže jsme v září vydali album Deckymu, na kterém hostujeme všichni, v listopadu pak vyšla megaúspěšná deska Dominikovi...

 

... komu?

Dominika znáš spíš jako Nik Tenda.

 

Znám, znám, to album se jmenovalo Fatamorgana.

Jo. A o měsíc později jsme vydali desku moji, ale na lidi už toho bylo moc, těsně před Vánoci byl navíc trh přesycenej. Takže jsem se aspoň poučil a snažím se líp plánovat. Díky průserům se zlepšuješ – taková je moje zkušenost.

 

A co je pro tebe, Jakube, vůbec nejdůležitější v plánech na letošní rok?

Uvítal bych, kdyby okamžitě skončila válka, ale obávám se, že ve stejnou chvíli začne nějaká jiná sračka. A tak mi bude stačit, když tenhle rok všichni přežijeme.

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama