David Vávra: Člověk by to dožil klidně na vozejku

Lidé

Loni mu borelióza znehybnila ruce, potom přišel koronavirus, David Vávra se ale nehroutil. Když jsme si začali domlouvat setkání, jednou mi omylem zavolal na zápas fotbalové Bohemky. „Jak hrajou?“ zajímal se okamžitě. Sešli jsme se k povídání, před kterým pravil, že „po hodině každý hovor přestává mít smysl“, ale pak jsme debatovali, dokud nemusel na rehabilitaci; a nestačilo to. K druhému setkání dorazil s dírou v hlavě a o berlích.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Víte, že mě ten krátký telefonát potěšil?

Když jste byl na Bohemce?

 

Ani nevím, proč jste volal, protože vy jste se hned začal ptát na vývoj zápasu – a mně to připadalo upřímné.

Nedivte se, vždyť já chodíval do Ďolíčku už začátkem sedmdesátých let, dodnes můžu vyjmenovat bohemáckou sestavu. Rád jsem měl ďábla Králíčka, brusiče Packerta, kličkaře Štefana Pištu Ivančíka nebo třeba záložníka Mastníka, který hrál srdcem; vždycky při běhu vytrčil prsa, však taky umřel po padesátce na infarkt... No a posledních čtyřiačtyřicet let razím teorii, že tím nejúžasnějším uměleckým dílem je penalta Tondy Panenky v Bělehradě.

 

Kolik vám tehdy bylo let?

Devatenáct. Kamarádi šli do branické hospody Na Bábě, ale já zůstal doma, kde jsme se na to finále mistrovství Evropy dívali s tatínkem.

 

Co je podle vás na Panenkově dloubáku nejcennějšího?

I malé národy mívají své chvilky vzedmutí, ale často během nich chtějí úspěch urvat za každou cenu. My ne. Tonda vymyslel v nejvypjatějším okamžiku žert, což je typicky české.

 

Vy ještě sportujete?

Jistě, i když dnes už jsem vděčný za každý fotbal: „Sláva, mohl jsem si užít další zápas!“ Jsme Sklepáčtí Sršáni a hrajeme už skoro výhradně mezi sebou, v naší věkové kategorii nemáme soupeře. Za pár dnů nás čeká jeden z mála turnajů, bude to na vesnici, kde mám chalupu, ale proti nám nastoupí synové našich vrstevníků, protože tátům začaly růst po čtyřicítce vany a už se jim nechce běhat. Nám jo, ale už to je fotbal gentlemanů – když se blíží souboj, raději ucuknu a nechám míč míčem.

 

Před rokem v červnu jste vážně onemocněl boreliózou. Smiřoval jste se v nemocnici s možností, že už si fotbal nezahrajete?

Byla tam chvíle malověrnosti, ale pak už následovala série zázraků, protože člověk se z největší mizerie pořád někam posouvá.

 

Zatím ani nevím, proč a jak jste se do té nemocnice dostal. Tušíte, kde se do vás zakouslo klíště?

Tak to už nezjistíme. Mohlo to být v Thajsku, na Novém Zélandu, v Brdech, nevím. Ale zpětně mám pocit, že jsem měl boreliózu přinejmenším půl roku, protože mi bylo zle. Trpěl jsem bolestmi hlavy, bojoval s různými chorobami a srážel je antibiotiky, což můj problém nejspíš jenom oddalovalo, a tak se borelióza rozjela do vrcholného stadia.

 

Jak potom vypadaly ty chvíle malověrnosti?

Když se ráno v nemocnici probudíte a nepohnete rukama, tak máte nejdřív pocit, že se vám to zdá, ale nezdá. A to je drsné překvapení, se kterým se musíte srovnat.

 

Jak dlouho vám to srovnávání trvalo?

Den nebo dva, ale potom už je všechno jasné a říkáte si: Dobrý, začínám makat. Do zblbnutí jsem například zvedal ramena nahoru a dolů, a ještě víc cvičil nohy, protože jsem chtěl chodit.

 

 

Nohama jste hýbat mohl, ne?

Mohl, ale pokud máte ochrnuté ruce, tak je i zbytek těla toporný a organismus vyšťavený. Když mě pustili z nemocnice, omdlel jsem na schodech u nás v baráku, protože moje o dvanáct kilo lehčí tělo nebylo zvyklé na pohyb. Ale chodit jsem se naučil a brzy obešel dům, což znamenalo veliké vítězství. Dalším cílem bylo obejít dům třikrát, i to se podařilo, a tak dále. Mým největším motivačním plánem bylo uběhnout v únoru 2020 Jizerskou pětadvacítku, což mělo háček například v tom, že jsem celé léto a podzim nemohl zvedat ruce.

 

Letos v březnu to už šlo?

Trochu. Nepokrčil jsem je pořádně v lokti, tak bylo třeba švihat roboticky hůlkama nahoru a dolů, ale nakonec to stačilo.

 

Uspěl jste díky silné vůli?

Myslím, že je za tím něco mé vůle, potom samozřejmě péče rodiny a souručenství kamarádů, jistě pomohly rehabilitace, snad i bylinné extrakty, které jsem užíval, no a spousta Božího požehnání. Ono se to dohromady promele a pěkně spojí.

 

Zažil jste někdy emotivnější průjezd cílem než letos v Jizerkách?

Hodilo by se říct, že rozhodně ne, ale byl to stejný průjezd jako ty předešlé. Snad jen s tím rozdílem, že dřív jsem čekával v cílové rovince já na dceru, abychom dojeli ve stejném čase, a teď dcera čekala na mě.

 

Kdy jste se zmátořil k prvnímu fotbálku?

To bylo už v říjnu, takže po nějakých čtyřech měsících... Kamarádi mi zpočátku říkali Přípažník, ale moje dočasná tělesná nevýhoda byla zároveň výhodou, protože ruce naznačují příští pohyb, a ty moje se nehýbaly, což zaručilo skvělé klamání tělem.

 

Na jakém jste hrál s bezvládnýma rukama postu?

Většinou v brance.

 

To ne!

Ruce jsem dokázal mírně pokrčit v bok, a pak se kolíbal ze strany na stranu, což bylo docela efektivní, i když ty svině kamarádi stříleli hodně nahoru... Těsně před koncem prvního mače jsem vyrazil do útoku, hlavou lízl míč, a protože máme pravidlo, podle nějž platí gól hlavou za dva, byl to klíčový moment – v nastalé euforii mi došlo, že už je zas všechno v pořádku.

 

Sliboval jste v onom malověrném prvním období Bohu, že pokud se uzdravíte, budete lepším člověkem než dřív?

Ne. Já Bohu děkuju, když mi bývá dobře, ale když je mi špatně, tak se ho nedovolávám; tehdy se dovolávám sám sebe. Navíc v prvních dnech jsem neměl v hlavě racionální úvahy, jenom bolest – a zároveň naději, že každá bolest jednou skončí. No a pak jsem cítil první zlepšení, což přináší radost, a došlo mi, že by to člověk dožil i na vozejku, protože radost existuje v jakémkoli stavu a každá forma existence má svůj smysl.

 

Vy už jste nejmíň jednou na umření byl, že jo?

Narážíte na moji žloutenku?

 

Přesně tak. Když odjíždím do světa, máma mi dodnes říká: Nepij vodu neznámého původu, abys nedopadl jako David Vávra s malířem Kryštofem Trubáčkem.

No jo, Kryštof. Jeho smrt před dvaceti lety byla docela rána.

 

Co se vám vlastně stalo? Máma říká, že jste se napili z Nilu.

Začátkem devadesátých let jsme se s partou kamarádů plavili na plachetce v okolí egyptského Asuánu, voda tam byla průzračná jak z alpského ledovce. Náš průvodce ji nabral, postavil na vařič, ale vzpomínám, jak sotva zasyčela, nešla do varu. Cítil jsem, že tenhle čaj nemám pít, řada dalších lidí ho odmítla, ale pár nás udělalo chybu.

 

Dají se stavy, které jste zažíval tehdy při žloutence, srovnat s těmi loňskými?

Bylo mi nejhůř ze všech, kritický stav, a následovalo ještě horší vyčerpání než po borelióze – čtvrt roku jsem pak neušel ani pět metrů. Kryštof problémy bohužel přechodil, což nejspíš byla chyba. Zemřel roku 2000 na rakovinu jater, a ta přechozená žloutenka mohla být jednou z příčin.

 

Není to takový ten moment, kdy si člověk uvědomí konec mládí?

Co?

 

Umírá vám kamarád, vrstevník; kluk, se kterým jste prožívali stejná dobrodružství a na jehož místě jste klidně mohl být vy.

Víte, že ani ne? Bylo mi přes čtyřicet a o smrti už jsem hluboce věděl – v té době mi například krátce po sobě umřeli rodiče a stal se ze mě sirotek, poslední z rodiny. Ale podle mě je emocionálně náročnější, když vám jako desetiletému umře babička, protože tehdy jste dítě žijící v idyle, které na smrt není připraveno a nic o ní neví. Od té doby smrt už vnímáte, postupně přijímáte, a možná dokonce cítíte, že je v tom procesu jakási krása.

 

Může být smrt krásná?

Určitě. Někdy je předčasná, bolestivá, ale dospělý člověk by měl smířeně přijmout, že tu má vyměřený svůj čas. Smrt je součástí naší existence, která zřejmě bude nějakým způsobem pokračovat.

 

Jakým? Pokusíme se to rozklíčovat?

Ne. Tohle je tajemství, po kterém nemá smysl pátrat. Ale i v něm je krása.

 

Tak jen konstatujme, že v jistých ohledech mají lidé věřící velikou výhodu před materialisty.

Myslíte? Podle mě stoprocentní materialisté neexistují. Když je na tom člověk hodně špatně nebo hodně dobře, tak tuší, že fungování světa se jenom racionálně vysvětlit nedá. I největší materialista například cítí jednotu se svými blízkými, kteří už odešli – sedíte u starého stolu, kterého se dotýkali vaši rodiče, a najednou vám to láme srdce, protože cítíte lásku, duchovní dotyk, prchavé bytí... Někteří lidé se označují za naprosté materialisty; ale podle mě je to hospodská pýcha.

 

Humor gymnaziální úrovně

Vzpomínali jsme na Panenkův dloubák z roku 1976, ale já se vás chci už dlouho zeptat na jiný letopočet: 1983.

Tehdy jsem studoval půl roku v Paříži.

 

No právě, a prý jste tam viděl mou milovanou kapelu The Clash. Jak na vás působila v dobách největší slávy?

Asi vás zklamu, i když desky Clash poslouchám dodnes – tehdy v pařížské hale mi připadali jako rozčílení levicoví kluci, což mě úplně nebralo... Jinak vzpomínám, že když mě přijela navštívit maminka, zašli jsme do Olympie na Eurythmics, při kterých ve svých padesáti letech stála na sklápěcí polstrované židli a nadšeně tančila, a pak jsem tam naživo slyšel i Phila Collinse.

 

Tohle všechno vám museli pražští vrstevníci extrémně závidět.

Ale my občas viděli nějaké západní kapely i společně, a to v Budapešti. Dodnes mě mrzí vzpomínka, jak jsme tam začátkem osmdesátek vyrazili na průměrné Nazareth, a den před nimi hráli Talking Heads, kterým jsem později propadl. Jenže tenkrát jsem je, já vůl, neznal.

 

Do Budapešti jste jezdívali na otočku; jen kvůli koncertům?

Vůbec ne, byla to dvoudenní zastávka při cestách do rumunských hor. Jelo nás třeba dvacet, všichni jsme si nechali bágly v bytě u maďarské kamarádky a jenom s plavkami šli do lázní na Margaretin ostrov.

 

Po jeho březích se krásně běhá, mají tam dráhu!

My rozhodně neběhali, měli jsme spíš zájmy alkoholické. Ale potom taky kulturní; kromě koncertů jsme hodně chodili do kina.

 

Na filmy v maďarštině?

Jo. Takhle jsme viděli třeba Vlasy, Dekameron, a hlavně Apokalypsu od Copolly, což pro nás bylo zásadní dílo.

 

Když jste se pak dostal do Paříže, nechtěl jste v ní zůstat?

Ani ne. Už jsem mluvil o salonním levičáctví Clash, které ale bylo mezi mladými na Západě velmi rozšířené. Navíc jsem tam cítil výrazný individualismus, který jsem do té doby neznal, čili když jsem se pak vrátil a známí říkali, jak skvěle jsem se v Paříži musel mít, krčil jsem rameny. Jasně, říkal jsem, mají se tam líp, ale my se tady zase víc kamarádíme, protože na to máme čas a nejsme jeden druhému konkurentem... Bolševik nás zahnal do soudružného stáda, ve kterém jsme se měli rádi, a tohle francouzští vrstevníci neznali.

 

Necítíte dnes mezi mladými v Česku podobný individualismus, jaký jste kdysi poznal v Paříži?

Necítím. Generace našich dětí mi připadá citlivá, slušná, chytrá – a kolektivně žít dovede. Mě například překvapuje, že tráví dobrovolně spoustu času s námi, rodiči. Je jim přes dvacet, ale když jedeme na tradiční vodu, pořádanou Václavem Marhoulem, tak polovinu z padesáti účastníků tvoří tihle mladí.

 

Otázka zní, jestli jde o dobrou, nebo špatnou zprávu.

Je pravda, že mě by kdysi takhle vyrazit na vodu s vlastními rodiči nenapadlo, ačkoli jsem je měl rád.

 

Co se za těch pár desetiletí změnilo?

Nejspíš jsme staří fotři a matky, které ale ještě pořád neopustila infantilnost a humor gymnaziální úrovně.

 

Nemáte pocit, že poslední dobou nejen humor, ale i svobodu ohrožují různé zdánlivě bohulibé myšlenky?

Jaké třeba?

 

Dejme tomu politická korektnost, nebo urputný boj za práva nejrůznějších menšin.

Něco na tom bude. Například pořad Česká soda bychom dnes už mohli dělat jedině na nějaké menší internetové televizi, což je škoda – hranice mezi kultivací společnosti a omezením svobody někdy bývá skutečně jen tenká... Samozřejmě je správné ozývat se například proti rasismu, a co si budeme povídat, ten v sobě někteří Češi pořád ještě mají. Na druhou stranu bych řekl, že se ho postupně zbavují, a dnes už je to tak, že mají spíš rasistické řeči, ale ve skutečném životě si toho Vietnamce, u kterého nakupují, vlastně docela oblíbili.

 

Moc se mi líbí ta až buddhistická smířlivost, se kterou o kontroverzních tématech mluvíte!

Podle mě je vždycky dobré trošičku svět kultivovat, ale potíž je v tom, co jste naznačil: Dnes je tu tolik skupin, které hlasitě bojují za svá práva, že se ta práva někdy navzájem vylučují a prostor svobody zužuje. Spousta lidí za něco bojuje celkem opodstatněně, ale dostávají se do fáze, kdy už nežijí pro nic jiného než pro svůj názor a přestanou vnímat jakousi normální harmonii světa. Víte, co je zajímavé? I já sám se v posledních letech občas zarazím, když řeknu něco v nadsázce, a hned vzápětí mi dojde, že to pro někoho může být na hraně.

 

Hodláte s tím něco dělat?

Jsem už příliš starej na to, abych se změnil.

 

Není škoda, že naše děti nejspíš nezažijí svobodu devadesátých let?

Každá doba je něčím jedinečná, ale musíme ji vnímat v kontextu – a například u devadesátých let si přiznat, že kromě velké svobody tu bylo taky mnohem víc rasismu nebo nepřátelství k lidem jiné orientace. Což se později dařilo pročistit, a to i za cenu toho, že je dnešek možná až extrémně úzkostlivý, přepečlivý; ovšem ono se to zase vyvine jinam.

 

A mladí si s tím nějak poradí?

Já jim opravdu docela věřím. Ti, které znám, například v politice bezpečně poznají, kdo se chová neupřímně a kdo zneužívá svojí moci. Vědí, že náš současný stát nefunguje ideálně, trápí je to, chodí proti tomu protestovat... Ale samozřejmě máte pravdu, že svět se pořád mění, a já si držím jediné skutečně zásadní měřítko: Snad se lidi budou držet toho, že se nevyplatí válka.

 

Chvála koronaviru

Od té doby, co jste se vyléčil z boreliózy, vystupujete méně často s divadlem Sklep; hrajete plus minus dvacetkrát do roka. Na víc představení nemáte energii?

Nemoc byla varováním, že jsou mé síly omezené a že bych je měl vynakládat rozumně, ale ono se to ve mně hromadilo už dřív. Když člověk objíždí pět mimopražských divadel měsíčně, tak si nakonec říká, jestli to není zbytečně moc. Jestli bych se neměl mít víc rád a trávit čas tam, kde to je pro mě nejcennější.

 

Což je kde?

Doma. A tak jsem to vyhodnotil egoisticky – omezím hraní, ale zkusím hrát intenzivněji. A rozhodně nekončím; příští rok slaví Sklep padesátiny, u toho bych nerad chyběl... K tomu mám na Dobešce i přednášky, což jsou vždycky premiéry i derniéry zároveň, neboť veškerá příprava spočívá v tom, že si za sebe řadím obrázky z navštívených zemí. Když takhle třídím fotky, prohlubuju si k různým místům vztah, nechávám se jimi znovu okouzlovat, a pak mi připadá důležité předávat dál poznání o té které kultuře, protože Češi mají pořád občas tendenci odsoudit nějaký národ šmahem; bez hlubšího přemýšlení.

 

Myslíte?

Vezměte si třeba Srby. Od devadesátých let u nás přežívá paušalizování, že to jsou gauneři, kteří zavinili válku, ale ne. Obyčejní Srbové ji nezavinili.

 

Vy přednášíte o Srbsku?

Spíš o místech, kde jsem byl poslední dobou, takže například o Helsinkách. A na začátky přednášek nově dávám i pár minut o životě za časů korony.

 

Na to jsem se chtěl zeptat: Vrátil jste se do formy – a bum, najednou přišel koronavirus.

S upřímnou lítostí vůči lidem, kteří onemocněli nebo přišli o práci, musím říct, že pro mě byla doba korony jednou z nejšťastnějších a nejdůležitějších životních etap. Začalo to modrým nebem – já letadla využíval rád, ale když bylo najednou nebe bez čar, došlo mi, že i planeta má možná boreliózu a potřebuje nabrat síly, protože stromy jednoduše nerostou tak automaticky do výšky jako křivky trhu. Dostali jsme ještě celkem jemné varování – nehoří města, nevraždí se národy, došlo jen k přibrždění, které naznačuje, že nemůžeme donekonečna nadprodukovávat... Ale možná ještě důležitější byla doba korony v něčem jiném: mám pocit, že jsme se během ní naučili kvalitně žít doma.

 

Co se u vás dělo?

Byl to zážitek, když jsme se sousedy v březnu seděli u plotu, pili kafe, ze sklepa nosili kořalky, a ačkoli bylo chladno, posezení trvalo čtyři hodiny. Najednou neexistovala věta „Nemám čas“ – a šlo to taky... Od března navíc máme denně několik domácích jídel, cizrnu na deset způsobů, domácí chleba na pět a tak podobně.

 

To vám vydrželo dodnes?

Když jsem dopoledne odcházel z domu, zase to tam už vonělo, takže ano. Obřad společného jídla jsme si udrželi. Už neříkáme, že si večeři sníme později, až něco doděláme... Já měl k tomu klidnějšímu stylu nakročeno od loňska, a korona to podtrhla.

 

Například Lou Fanánek Hagen ze Tří sester, taktéž rodák z Braníka, začal po pár týdnech nouzového stavu zuřit, protože si připadal nesvobodně. Máte pro něj pochopení?

Jasně. Rockeři se dostali do velkých problémů a přišli o životní styl, na který jsou zvyklí; navíc Fanánek má pravicový postoj, podle kterého je svoboda vždycky nade vším. Ale já to bral klidněji. Jak stárnu, stávám se levičákem skandinávského typu – jen jsem u nás zatím bohužel nenašel stranu, které bych s tímto postojem mohl radostně hodit hlas.

 

Že jste nejspíš levičák, mi došlo už před chvílí, když jste se ohradil proti snaze o ekonomický růst.

Myslel jsem to tak, že šťastný život není přímo úměrný množství zboží, které společnost vyprodukuje, spíš naopak – štěstí je v tom, že si vyberu omezené množství věcí, ke kterým mám vztah... No a pak by se mi ještě líbilo, kdyby se lidé schopní a úspěšní dělili o část svého pohodlí s těmi, kteří mají určité brzdy nebo mantinely.

 

Čili vyšší daně pro bohaté?

Nevím, jestli je právě vysoká daň tou správnou pákou – lepší by bylo, kdyby úspěšní lidé sami slyšeli pláč, který zaznívá kdekoli na světě... Víte co? Teď musím na rehabilitaci a o víkendu mám ten turnaj u nás na chalupě, ale jestli chcete, další kávu si můžeme dát třeba příští čtvrtek.

 

O týden později

A jéje, poprosíme jednu kávu pro lazara o berlích a s dírou v lebce. Tak copak?

Když jsme se bavili posledně, měl už jsem pocit, že se po borelióze začínám pohybovat jako před dvaceti lety, ale o víkendu přišel závěrečný zápas vesnického turnaje, poslední minuta, my hráli o třetí místo, stav jedna jedna. Kamarád zavolal, že chce střídat, protože znal svoji míru, a já bohužel nepustil na hřiště někoho mladšího, ale vběhl jsem tam sám, špatně došlápl a najednou cítil, kchrrr, že je levý koleno v hajzlu.

 

Jak ten zápas dopadl?

V základní hrací době nerozhodně, takže následovaly penalty. Já se hnal i s bolavou nohou na předposlední desítku, a kopnul jsem ji mizerně, takže prohra. No a nad ránem jsem pak šel na záchod, zraněná noha se mi podvrkla, dostal jsem vrávor a v předsíni spadl hlavou na hranu jediného schodu.

 

Kolik máte štychů?

Sedm. Při pádu jsem omdlel, ležel tam půl hodiny, ale pak jsem se přece jen zvedl, ovázal hlavu ručníkem a vrátil se do postele, kterou jsem ovšem hned zakrvácel. Manželce docvaklo, že cosi není v pořádku, a nejdřív šla vytřít louži krve v předsíni, která pomalu zasychala, a manželka v první chvíli myslela, že to je mozek, takže taky skoro omdlela, ale přece jen mě odvezla do nemocnice, kde ránu sešili. O hlavu nejde, ta je za dva dny v pořádku a člověk s jizvou může krásně fungovat, ale to koleno! To koleno je na dalších šest týdnů.

 

Jak zněl komentář vaší ženy?

Pochopitelně mi řekla, že s fotbalem je konec.

 

To je nejsmutnější možná tečka za naším rozhovorem.

Žádný konec, na světě není nic hezčího než dát gól! 

 

Tak co s tím uděláte?

Nejdřív zase budu muset do brány, ale před koncem vyběhnu – a třeba to zas líznu.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama