Ahoj Burdž Chalífo, zdraví tě Hradčana!

Report

Můj přítel Josef tuhle podotkl, že jsme skoro dvacet let nikam nevyjeli, a přitom by nám čtyři společné dny na cestě tak prospěly!, s čímž jsem souhlasil a zeptal se ho, kde nejblíž je takhle uprostřed podzimu teplo na koupání. Josef pravil, že třeba v Dubaji. Tam jsem nikdy nebyl, pročež si dáme sraz na letišti a o šest hodin později přistaneme ve Spojených arabských emirátech. Teoreticky by mohla začít zábava.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Myslel jsem, že míříme do velmi přísného emirátu, ale ukázalo se, že při čekání na kufry lze v dubajských duty free shopech levně koupit jakoukoli lahev, a tak jsou rychle rozviklány moje předsudky – v hotelu uspořádáme párty jako zamlada a obávám se, že k ránu zpívám z balkonu v devátém patře: dole po pláži rolba uhlazuje písek, zdá se, že mě za pobuřování nikdo nezatkne, což je dobře, ale kde přesně to jsem?

Už vím: hotel Fairmont na Palmě. Teď ještě zjistit, co je Palma. Jasně – uměle vybudovaný poloostrov, trčící tady v Dubaji do moře, no nádherné místo jsme si vybrali! 

Zkouším svého přítele najít dole na snídani, cítím všechny vůně světa, naberu si jakousi žlutou omáčku a skutečně spatřím Josefa, jak si česky povídá s elegantní čtyřicátnicí: borec. Přisednu, pochválím té dámě buď boty, nebo dokonce nohy, a bez okolků jí tykám.

Prý se jmenuje Kateřina Dixon a žije v Dubaji dvacet let, ale víc ji mluvit nenechám a sám rozmáchle vyprávím, jak jsme se před těmi dvaceti lety my dva s Josefem zmatlali v Amsterdamu, přespali v křoví, vyrazili stopem domů a v Německu nás zastavili policajti, kteří ne a ne pochopit, proč mi lezou z nosní dírky mravenci...

Kateřinu zajímá, jak mi chutná, nad čímž se zamyslím. Podle všeho jsem si nalil na talíř syrové žloutky, ale teď už omyl nepřiznám: „Pochoutka!“

Josef si jde koupit do lékárny prášky, pravděpodobně na nervy, a mně až nyní docvakne, že Kateřina Dixon pracuje v tomhle hotelu coby marketingová ředitelka, takže se omlouvám za žvásty a nejraději bych jí zase vykal, ale ona mě uklidňuje: „Jsi jen příjemně rozverný – večer zajdeme do naší indické restaurace a popovídáme si...“

Vyrážíme s Josefem do čtvrti Dubai Marina, kde se chceme nechat vyvézt na moře v rychlém člunu, cestou míjíme možná stovku mrakodrapů a další obři pořád rostou, jeřáby si neoddechnou. Už za rok bude v Dubaji světové Expo, čeká se nával turistů...

Sedmiproudou dálnicí plují luxusní auta – jsou tu levnější než v Evropě, benzin i nafta taky; výrazně. Většina aut má poznávací značku s pěti číslicemi, ta hodně dobrá se čtyřmi, a ještě lepší se třemi. Synové šejka Muhammada mají čísla dvojciferná a na mercedesu samotného šejka je jenom jednička.

Když vystoupíme na promenádě vedle kotvících jacht, trochu se rozprší, což je v Dubaji vzácnost, ale obvykle prý jde o déšť z uměle vytvořených mraků: nevídáno. 

 

Nasedáme s Josefem do lodě, chvíli se jenom tak loudáme a sledujeme armádu Pákistánců nebo Bangladéšanů stavějících další patra domů, na volném moři pak vystřelíme rychlostí obtížně slučitelnou s ranními syrovými žloutky. Zblízka si prohlížíme slavné hotely, jakými jsou „plachetnice“ Burdž al-Arab anebo Atlantis, kam jednou musím vzít děti, protože v Atlantisu mají dokonalý vodní park s delfíny.

V podvečer se vracíme do Fairmontu a Kateřina Dixon nás bere do jedné z deseti zdejších restaurací – jmenuje se Little Miss India a tak dokonalé maso, jako je zdejší jehněčí kotleta výrazně ovoněná kouřem, jsem léta nejedl.

Kateřina Dixon si v Dubaji našla britského manžela (jenž sem dováží víno) a mají spolu dvě dcery, školačky: „Jsme tady spokojení,“ tvrdí, tak nás zajímá důvod. Kupříkladu se prý cítí bezpečně: „Skoro tady není kriminalita,“ říká, „neznám člověka, kterému by se něco ztratilo – manžel měl pět let rozbitý zámek u auta, a tak nezamykal.“

V Dubaji zcela vážně úřaduje ministerstvo štěstí, které má dohlížet na to, aby se tu lidem žilo co nejpříjemněji, a rok 2019 byl vyhlášen Rokem tolerance. „Skutečně mám pocit,“ uzavírá Kateřina, „že je zdejší společnost mírná a tolerantní.“ Což bude nejspíš dáno i tím, že v Dubaji žije jenom dvacet procent Emiráťanů, zbytek jsou cizinci z celého světa. „Náš hotel zaměstnává lidi sto osmdesáti různých národností a jsem šťastná, že si tady u jednoho stolu popovídám s kolegy například z Ameriky, Nepálu, Japonska, Ruska i Německa...“

Co se týče alkoholu, vůbec jsme ho nemuseli kupovat na letišti – sehnat se dá i v obchodech nebo hotelových restauracích; však jsme si už nechali umíchat koktejl. Když před dvaceti lety Kateřina Dixon přiletěla, byla Dubaj konzervativnější: „Tehdy se například během svatého měsíce ramadánu striktně zavíraly restaurace, turisté mohli jen do několika vymezených, skrytých za plentou... Dnes už bývá otevřeno, dokonce i ten alkohol se prodává – ramadán neramadán, tady to žije.“

Po městě chodívá v šatech s odhalenými rameny, což nevadí. V současné Dubaji pohoršují jen vyslovené excesy; příliš hluboké výstřihy anebo opilci – zpívat z toho balkonu jsem nemusel...

Marketingová ředitelka má zásadní slovo při vymýšlení, jak bude která hotelová restaurace vypadat – coby příklad uveďme právě tu, v níž večeříme. Little Miss India působí samozřejmě velmi indicky, vaří a obsluhují tu Indové, což ale nestačí: „Náhodou jsme se potkali se skutečnou miss Indie z roku 2012, která se stala naší tváří. Vymysleli jsme příběh, že to je dcera úspěšného obchodníka, která se ve světě poznala s celebritami typu Beatles a z cest si přivezla suvenýry, jež tu teď visí po zdech. Restaurace je vlastně byt a hosté její přátelé – miss sem nejmíň dvakrát do měsíce zajde ve svátečním sárí a celý večer si povídá s návštěvníky.“

Zajímavé je, že velikým hotelům v Dubaji zdaleka nejde jen o turisty – šedesát procent návštěvníků Fairmontu jsou rezidenti. „Chodívají pravidelně do hotelových restaurací nebo do posilovny, ale i jinak chceme, aby se místní komunita stmelila; například pokaždé v den úplňku pořádáme na pláži hromadné cvičení jógy.“

Zatímco místním obyvatelům zajišťují štědré benefity pohodlný život, téměř všichni cizinci jsou v Dubaji kvůli tvrdé práci; pokud o ni přijdou (a nemají-li zaměstnaného manžela nebo manželku), nebude jim prodlouženo vízum. „Což nosíme všichni v hlavách,“ přikyvuje Kateřina Dixon: „A vážíme si toho, co tady máme.“

Její rodina si žije velmi slušně – bydlí v domě kousek od pláže, každý má své auto, s dětmi pomáhá chůva. „Na druhou stranu v hotelu pracuju od rána do večera, není to tak, že bych za sebou v pět mohla zavřít dveře.“ 

Volno bývá v sobotu, a samozřejmě v pátek, což je den modlitby. „Nastartujeme třeba dvě čtyřkolky a jedeme stanovat do pouště, kde je ticho, jasně vidíte hvězdy, zapálíte si táborák. Stanování je populární i mezi místními, což ale občas bývá zábavné sledovat, protože někteří z nich si přivezou satelit a zapojí ve velkém stanu televizi.“

 

Na vyhlídce

Dubaj má tři centra – staré město, kde jsme zatím nebyli, a dvě moderní čtvrti. Marinu už známe, a potom je tu Downtown v okolí nejvyšší budovy světa Burdž Chalífy, která měří 828 metrů.

Za minutu vyletíme přes půl kilometru vysoko, i střední mrakodrapy odtud vypadají jako špalíčky: „Neuvěřitelný,“ hledím dolů, „že tady ještě před šedesáti lety žádná vyšší budova nestála; že to byla osada rybářů a lovců perel uprostřed písku, teprve pak vytryskla ropa...“ Josef mě doplní: „Představ si, že roku 1968 bylo v Dubaji registrováno třináct aut.“

Před námi je moře, za námi poušť: „Nejdřív vykoupat, a potom dáme i ty duny!“

Zamíříme k městské pláži La Mer, která je opět plná kaváren a restaurací – právě tady pochopím, že ač má Dubaj pověst luxusního města, není to úplně zasloužené, protože tu přežije i batůžkář. Stačí se ubytovat v nějakém pětihvězdičkovém hotelu uprostřed starého města, kde se dá pořídit pokoj pod dva tisíce korun. Taxi na La Mer stojí padesátikorunu, burger tři stovky, pro děti tu jsou hřiště, pro dospělé loďky, na pláži se dá zevlovat celý den.

Právě tady máme sraz s další Češkou, která v Dubaji pracuje tři roky – jmenuje se Silvie Beňová, v Praze mívala prestižní práci, ale dcera už odrostla, ona byla sama a v Dubaji se zamilovala. „Byli jsme spolu rok a půl, ale nevyšlo to.“

I tak zůstala a pracuje ve firmě, která nabízí služby turistům – připraví pro ně cokoli od výletu helikoptérou po pouštní safari, klidně vám pomůže vymyslet i originální žádost o ruku.

Život v Dubaji pro ni má minusy i plusy – také ona dře jak nikdy dřív, a přitom nezbohatne: „Vzpomínám, že jsem dostala nástupní plat šest tisíc dirhamů, přičemž jeden je šest korun, ale v Dubaji je všechno nejmíň dvakrát dražší než v Česku. Dnes mám plat vyšší, ale stačí mi to na malinký byt, jeden pokoj s kuchyní.“

Povečeřet zajde nejčastěji k McDonald’s anebo do jednoho z mnoha pouličních bister, kde se dá pořídit dejme tomu kebab za stokorunu. Když se chce pobavit, zjišťuje, v kterém podniku jsou akce: „Zvlášť pro ženské je v Dubaji spousta míst,“ vysvětluje, „kde dostanou ženy drink zdarma nebo třeba padesátiprocentní slevu na jídlo...“

A teď další výhody: protože nabízí atrakce turistům, všechny je nejdřív zadarmo pozná, zážitků má spoustu. „Taky jsem se,“ připomíná, „naučila plynně anglicky...“

Obecně se prý ženy cítí v Dubaji dobře. „Kdybych měla volno a zašla si sem na pláž, klidně nechám ležet kabelku bez dozoru; nepřijdu o ni... A kdyby se na mě jen trochu divně koukali nějací chlapi, za chvíli přijdou policajti a usměrní je...“

Ženy mívají automaticky přednost například ve frontách na úřadech, v tomto ohledu je Dubaj gentlemanská. „Abych to nějak uzavřela: Mám pocit, že zdejším pobytem investuju sama do sebe, ale jakmile otěhotní dcera, tak mě to potáhne domů.“

 

Jako v pohádce

Nejlepší ze všeho je pro nás s Josefem výlet na velbloudech do pouště, kde vládne úplný klid; kávu zakusujeme datlí, a beduíni sympaticky netají, že už dávno žijí spíš ve městě. Ano, chvíli nám ukazují, jak skvěle dovedou vycvičit sokola, ale pak přejdeme k dalekohledu a docela moderně sledujeme měsíc, načež jen koukáme do ohně a sotva si všimneme, že kolem proběhla gazela...

Poslední den výletu se konečně dostaneme i do dubajského starého města, čtvrti jménem Deira, a to je zase cosi nového – tady jsou konečně vidět i slyšet mešity, které se jinde, mezi mrakodrapy, ztrácejí. 

Jsou tady trhy se zlatem i s kořením, zastavují nás prodavači bezcenných hodinek a podobných ptákovin, voní tu kadidlo.

Podél zátoky kráčíme k místnímu Radissonu, což byl roku 1975 první pětihvězdičkový hotel v Dubaji. Teď v něm druhou sezonou dělá ředitele dvaačtyřicetiletý Jan Hanák.

Sedneme si do jedné z hotelových restaurací – do té, která se zaměřuje na perskou kuchyni. Zhruba dvakrát do roka sem na oběd zajde i šejk, o čemž Jan Hanák hovoří bez většího vzrušení. „Když se k nám chystá, dá vědět a jeho lidi restauraci zkontrolují, ale zavírat nemusíme. Někdo požádá o autogram, někdo si ho vyfotí, šejkovi to nevadí. Je oblíbený – zvlášť cizinci žijící v Dubaji dobře vědí, že jim tady vybudoval dobré místo pro život.“

Celé to je trochu pohádka; jak tahle restaurace, tak i kariéra Jana Hanáka. „Před dvaceti lety jsem začínal jako portýr v pražském Alcronu,“ vzpomíná, „pak jsem byl na recepci. Po vysoké škole už jsem se chtěl věnovat spíš financím, a dostal jsem manažerskou nabídku z hotelu v Londýně. Pak jsem byl ředitelem v Belfastu, kde se nám narodili synové, následoval Petrohrad – Moskva, a od loňska jsem tady.“

Do Dubaje jezdíval na služební cesty už někdy před čtrnácti lety. „A líbila se mi, občas jsem dokonce bydlel i v tomhle hotelu.“ Sledoval hektický rozvoj města – když přijel poprvé, žádná Burdž Chalífa nestála a městem vedla mnohem horší dálnice. „Neboli hrozně se mi líbila zdejší dynamika, ten pulz.“

Pár věcí zjistil, až když se nastěhoval: „Překvapilo mě třeba, že tu jsou kromě mešit taky hinduistické chrámy, křesťanské kostely a synagoga...“

Rodina si zvykla snadno, protože ruské zimy bývají dlouhé a děti Dubaj znaly z předešlých dovolených.

Jedinou větší potíží byl pro Jana Hanáka řidičský průkaz, který si tu každý občan Česka musí udělat znovu; zkoušky jsou náročné a nový ředitel Radissonu propadl z parkování.

Jinak všechno víceméně klape: „Mně se pracovalo dobře všude,“ tvrdí, „ale v Dubaji je vidět, že se spousta mladých lidí všemožných národností dokázala rychle vypracovat z nízkých pozic na manažerské, takže jsou cílevědomí, mají elán a práce si váží...“

Hanákovi bydlí ve vilce, otec občas uvaří hovězí guláš nebo kuře na paprice, synové se ve škole učí hlavně anglicky, trochu arabsky a domů za nimi chodí učitelka jazyka českého, mívají kroužky, například ragby nebo karate, a permanentky do onoho vodního parku v hotelu Atlantic, kam chci jednou já vzít svoje děti. 

V Radissonu je touto dobou, začátkem příjemné sezony, skoro neustále plno, ale ředitel Hanák tuší, že ho čeká boj: „Před světovým Expem roste spousta nových hotelů a ty se často snaží zaujmout velmi nízkými cenami – takže uvidíme, co s námi a celou Dubají udělá jak Expo, tak hlavně doba, kdy po něm příliv návštěvníků pomine.“

 

Kam příště?

V letadle domů mi z nosu nelezou mravenci, mám ale rýmu: Arabové to s klimatizací přehánějí.

„Ale dobrý, ne? Kam si spolu vyrazíme za dvacet let?“

„Vzpomínáš, jak jsme u beduínů koukali do dalekohledu? Doufám, že tam.“

„Na Měsíc?

„Nejmíň.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama