Husákovo dědictví

Úvodní slovo šéfredaktora magazínu Reportér k říjnovému vydání.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Pětačtyřicet let je věk tak akorát na to, abych si ještě pamatoval, jak to vypadalo za socialismu. A zároveň i na to, aby se mě tehdejší poměry dotkly jen v docela komické podobě, jakou mělo třeba na základní škole zapálené vyprávění soudružky ředitelky o návštěvě v Sovětském svazu. Přinesla si k tomu dokonce i samovar a my se vydrželi nesmát nahlas, přestože nám celou dobu cukaly koutky.

Podobně legrační byl i nábor do Socialistického svazu mládeže, který vyšel v mém ročníku gymnázia na září 1989 a příslušný funkcionář ho poněkud odfláknul: „Dobrý den, ahoj. Počítáme se vstupem celé II. A. Nebo je tu někdo, kdo si to nepodá?“ Zvednutou rukou jsem, upřímně řečeno, chtěl získat obdiv spolužaček a před kluky předvést, jaký jsem rebel. Následek žádný, kromě výchovného varování jedné z profesorek, že „to může mít důsledky při přihlášce na vysokou“. Byla to rozumná dáma, která se ani netvářila, že to myslí vážně.

Spousta lidí v mé generaci takzvaných Husákových dětí si pamatuje z pozdního socialismu – kromě šedých ulic, Holek z naší školky a neposlouchatelných zpráv v televizi – hlavně podobné příběhy předstírané loajality na straně jedné a zoufalé trapnosti zapálených soudružek a soudruhů na té druhé.

Socialismus jsme zblízka vnímali jako režim tupý a směšný. Možná i proto dnes řada z nás bere příslušnost ke komunistické straně, ale i Lidovým milicím či Státní bezpečnosti, jako takovou „mladickou nerozvážnost“. Kdo v raném věku nezhřešil, že? Někdo se často opíjel, jiný či jiná tu a tam skončili v nesprávné posteli a další v tom holt „uměli chodit už za komančů“.

Jenže ten režim uměl být zároveň pěkně zvrhlý, a to nejen v letech padesátých, ale i sedmdesátých a osmdesátých. Trestal a šikanoval i docela obyčejné lidi za úplné maličkosti, jak plasticky ukazuje text Roberta Maleckého uvnitř tohoto čísla. A vazby, které se utvořily za dob reálného socialismu, se často hladce přenesly do období demokracie a kapitalismu. Svědčí o tom také případ, který popisuje Jiří Štický.

Je dobré to mít na paměti. Zejména nyní, před všemi debatami, které s sebou přinese třicáté výročí listopadu 1989. Komunistický režim není „dávno překonaná historie“ a jeho představitelé a pomocníci nebyli a nejsou žádní „rošťáci odvedle“.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám příjemné čtení a děkuji za váš zájem a přízeň.

P. S.: Příští číslo vychází v pondělí 11. 11.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama