Jedna noc

Kultura

Manželka přichází za svým mužem, aby mu sdělila něco důležitého – tak začíná povídka psaná pro únorové vydání magazínu Reportér.

Audio
verze

Musím ti něco říct.

Stojí proti mně v županu, pod kterým nemá nic. Vlasy má ještě mokré. Takovou situaci by bylo možné vyložit jako svádění, ale to byste mě rozesmáli. Vypadá napjatě a ustaraně, jako by se obléknout spíš zapomněla, nebo nestihla.

Zvednu oči od knihy: „Nemusíš.“

Čekal jsem, že se naštve, možná za sebou i práskne dveřmi. Místo toho se posadila do protějšího křesla. Jen na kraj, nepohodlně, což je neobvyklé. Jako by byla připravená co nejrychleji vystartovat.

„Nech to být.“ Znovu se zanořím do knihy.

Jenže ona se nezvedla. Ani se nepohnula. Sedí proti mně, dlouho mlčí, jen dýchá a lehce se komíhá dopředu a dozadu jako člověk, který přešlapuje na kraji skokanského můstku.

„Myslím, že bys to měl vědět.“

 

Lepší úvod si nemohla vybrat. Když vám manželka něco takového řekne, můžete si být jisti, že to nebude příjemné. Nezvolila ani správnou chvíli, čtu zrovna Šindelku. Do zítřka musí být hotová recenze. Ten člověk skutečně umí psát, ten jazyk, ty zápletky… Mám radost, konečně zase můžu chválit. No nic. Ach bože. Občas se v našem manželství cítím jako v ringu. Můžete uhnout, ale nemůžete se schovat. Samozřejmě tuším, o co tady jde. Když se ženská začne vyhýbat sexu, tak se asi něco děje. Ale co ode mě čeká, proboha? Že se mi teď svěří s nevěrou? Že bude žádat rozhřešení a já jí je milostivě udělím? Taky nejsem svatý. Mám pro to pochopení. Nikoli však bezmezné.

Upřeně se na ni zadívám. Její oči sledují vzorek na koberci, pořád to znervózňující kývání… Představám jsem se pochopitelně neubránil. Ale co. Dá se to ustát. Do tmy svítí zadek, rozhoupaná prsa, předvídatelné pohyby. Z toho mám dělat vědu?

„Kašli na to,“ chci pokračovat ve čtení, ale natáhla se a položila na knihu ruku. Bože. Tohle bude něco vážnějšího než úlet. Nabourala auto? Nebo má nějakou ošklivou nemoc? To bych fakt nerad. To není sranda. Sranda? My dva? Kdy jsme se spolu naposledy zasmáli? Kdy jsme spolu byli naposledy… chtěl jsem říct šťastní, ale to zní moc hystericky. V posledních letech mezi námi důvěrnost vyprchala. Co se narodil Jirka, přestěhovala se do dětského pokoje. Nijak mi to nevadí, stejně dlouho do noci pracuji. Dřív se vztekala. Ale peníze, které vydělám, jí nesmrdí.

„No?“

Zhluboka se nadechla: „Jirka není tvůj.“

Vzduch krátce zavibroval. Chvíli doufám, že jsem špatně slyšel. Ale ona jen pokrčí rameny a kývne, že už se stalo. Řekla to, nemůže to odvolat. Nějak nejsem schopen tu informaci vstřebat. Nechápu. Cože? Náš syn není můj? Jak tomu mám rozumět? Vím, že si moje žena vždycky libovala v dramatických situacích, ale tohle snad přehnala.

„Jak není můj?“

Konečně se na mě podívala. Napjatě, ale odhodlaně. Už se odrazila, už letí. Už jen čeká, jak moc bude dopad bolet.

„Mám ho s jiným mužem.“ Eh. V duchu se mi podlomila kolena. Přímočarost se jí nedá upřít. Asi se tvářím, jako bych nechápal malou násobilku, protože jí obličejem přeběhl stín netrpělivosti.

„A to mi říkáš jen tak?“

Pokrčila rameny. „Přece tě to muselo napadnout.“

Zavírám oči. Kristepane. Ano, před rokem mi něco podobného hlavou proběhlo. Ale to jsme spolu ještě… Sice jen… ale vždyť to stačí. A miminko se narodilo ve správný čas. Počítat ještě umím. Takže to si mě jen chtěla pojistit, kdyby náhodou… Mrcha. Kdo je ten chlap? Co je to za hajzla? Znám ho? Asi ne. Zvedám se z křesla. Knížka spadla na zem. Sebral jsem ji a založil na rozečtené stránce. „Půjdu se osprchovat.“

Taky se zvedla, ale gestem jsem ji zarazil. Hlavně musím zůstat klidný. „Ať tě ani nenapadne za mnou chodit.“

Střídám studenou a horkou. Voda mi stéká po hlavě, po krku a ramenou. Břicho. Dřív tam nebylo. Jenže dřív… co dřív? Čím déle stojím pod proudem vody, tím zřetelněji si uvědomuji vztek. Hněv. Drhnu se kartáčem, až mi pokožka zrudne. Mám chuť mokrý seběhnout dolů a popadnout ji za vlasy. Co ode mě chce? Proč mi to říká? Co od toho čeká? Tohle je čelní útok na nepsaná pravidla manželství.

V mozku se mi komprimují různé události posledního roku. Začala se mi vyhýbat, nejdřív jen v ložnici, ale později po celém bytě. Přičítal jsem to těhotenství a mateřství. Přiznávám, že mi tenhle model celkem vyhovoval, v pracovně chci mít klid. Vařila, prala, uklízela. Domácnost nikde nedrhla, tak co? Jak mám poznat, že něco nefunguje, když mi to neřekne? Utírám se dlouho a důkladně. V takové chvíli je potřeba zůstat civilizovaný. Nespěchám. Stříhám si nehty. Ať si počká. Mám si brát pyžamo? Jestli mě čeká osudový rozhovor, měl bych vypadat trošku důstojněji. Už chytnu za kliku, když si uvědomím, jak se mi do pokoje nechce. Nemám ani páru, co bych měl v takové chvíli dělat. Ještě se oholím.   

Obývák je prázdný. Všude zhasnuto. Naservíruje mi porci šlichty, uleví se jí, tak si jde lehnout. Šubiduby, šubiduby. Chvíli tam stojím jako idiot. S ostříhanými nehty, nutno podotknout. Kdybych byl instalatér, tak najdu toho chlápka a rozbiju mu hubu. A pak ji vyženu i s tím spratkem… Ne, takhle ne... Je to věc civilizovanosti, když už nechceme mluvit o noblese. Do prdele. Jirkovi jsou dva? Tři měsíce. Kecal bych, že ho miluju, ale to je snad u chlapa normální, že si k dítěti vztah teprve buduje. Přes dveře vidím, že svítí. Ještě zaklepu. Debil!

Odkopla přikrývku, hodila na sebe župan a gestem naznačila, že se přesuneme do obýváku. Nalil jsem si panáka. Napadlo mě, že naliju dva, ale to by vypadalo jako vstřícné gesto. Sedí proti mně a čeká.

„Proč jsi mi to řekla?“

Překvapeně pozdvižené obočí: „No, aby ses podle toho mohl zařídit.“

„Jak zařídit?! Co mám podle tebe zařizovat?“

„Já nevím? To je tvoje věc.“

Její klid mě irituje nejvíc. Jen mi chtěla dát facku. A když to pořádně mlasklo, všechno z ní spadlo. „Jak si to vůbec představuješ? Ty mi oznámíš, že syn není můj, a co? Že to budu prostě snášet, nebo co?“

„Nevím, co uděláš. Jen nechci hrát roli v nějaké blbé operetě. Nechci tě obelhávat.“

Jo ták. Jak ona dokáže být férová, panečku. Ric pic. Pravda vítězí. Chvíli oba mlčíme. Hledám slova, která nepovedou k hádce. Dokonce se natáhnu a chytnu ji za ruku. Zavrtí hlavou a ruku vyprostí.

„Uvědomuješ si vůbec, s čím si zahráváš?“

Kývne. S podrážděnou netrpělivostí, jako by říkala, že ona už svůj part odehrála. „Jsi na tahu,“ zvedá se a beze spěchu přechází ke dveřím. S rukou na klice se otočí. „Víš, proč tohle všechno?“

Opřu se do křesla, neříkám nic. Ani nemusím. Pokračuje bez pobízení. Unaveně, klinicky.

„Víš, cos udělal, když jsem ti to oznámila? Založil sis stránku v knížce. Abys nemusel tápat, až odejdu. Protože knížky jsou to jediné, co je pro tebe v životě důležité. Nic a nikdo jiný tě nezajímá.“

Chvíli stojí, ani špetka pokory, omluvy, provinění. Vyčítavý pohled spravedlivé na lavici obžalovaných. Když nic neříkám, tiše za sebou zavře. Zůstávám sedět potmě. Cítím se jako pes, kterého zamkli v autě. To je trest? Za co? Vždyť literatura je moje práce. Když mám rád knížky, tak nemůžu být dobrý manžel, a už vůbec ne otec? Co je to za logiku? Ano, knihy u nás doma vždycky znamenaly hodně. Celé dětství jsem pročetl. Kluci za okny pobíhali s klacky a já si doma četl. Když mě naši vyhnali ven, sedl jsem si s knihou pod strom. Dodneška rád čtu. A to je snad špatně?! Jak tomu mám rozumět? Proč jí to, proboha, vadí? Oznámí mi, že má dítě s jiným, a pak mi vyčte, že si rád čtu? Je normální?

Zůstávám v křesle až do rána. Staré dobré ticho. Tomuhle se v literatuře říká bod zvratu. Jde o nutný mechanismus, aby se přehodila dějová výhybka, případně aby se děj urychlil. V životě je všechno banálnější, bezbarvější, zmatenější. Není tu jedna výrazná dějová linie, ale spletenec, delta, kdy si nemůžete být jistí, jestli hrajete hlavní roli, nebo jste jen křoví. Když prožijete zklamání, nikdy nevíte, jestli jde o konec, nebo začátek nového příběhu. Ale já o žádný nový příběh nestojím! Jsem takhle spokojený! Mně je takhle dobře! Byl bych připraven jí leccos tolerovat, přimhouřit oči, být dobrým otcem, i kdybych měl pochybnosti, ale ona mi prostě nedala šanci! Jde do toho jak Godzilla do Tokia. Rozvod? A kde vezmeme další byt? Jak bych asi dopadl? Podvedený debil stojící v dešti na zastávce autobusu, který mě má odvézt někam, kam se mi vůbec nechce. Kamsi do neznáma, kde jsou lvi. Vztek mě pomalu opouští. Cítím únavu z rozčarování. Vím, že se tyhle případy stávají, někde jsem četl, že jedno dítě z deseti má jiného biologického otce než manžela, ale takové věci se přece tají! Poslední, kdo se to smí dozvědět, je blbec manžel. Co touhle neomalenou zlovolností sleduje? Proč? Nenašla v manželství to, co v něm hledala? Problém je v tom, že vůbec neví, co hledá.

Asi jsem si trošku zdříml, protože když jsem se s trhnutím probudil, noc za okny bledla. Nejdřív jsem jaksi podvědomě sáhl po knížce, která mi občas vypadne z ruky. Uprostřed pohybu jsem se zarazil, protože mi v jednom okamžiku všechno došlo. Oblila mě lítost. Nad sebou i nad manželstvím jako chřadnoucí institucí. Včerejší hádka… hádka? Copak šlo o hádku? To nebyla hádka, ale Oppenheimer v Los Alamos. Štěpná reakce ve zpomaleném záběru s houslemi v podkresu. To jí nedošlo, co její přiznání vyvolá? Ví, že jako známý literární kritik mám mnoho nepřátel. To by bylo radosti. Ále blbost. Koho zajímá moje osobní tragédie? Každému. Je. To. U prdele. Kdybych se postavil do okna v pátém patře, není člověka, který by mě strhl z parapetu.

Než se úplně rozední, zklidňuji se. Už vím. Někdy je nejčestnější udělat ze sebe vola. Dobře, tak je Jirka „ze zkumavky“. A manželka má máslo na hlavě a musí mi být do smrti vděčná. Na tom můžu jen vydělat. Velkorysý frajer. Stačí, když projeví pokání. Nechci žádnou cestu do Canosy, jen, prostě jen uznání viny. Chci moc?

Ráno se potkáváme v kuchyni. Ohřívá lahev pro miminko. Dveře do dětského pokoje dokořán. Ještě je ticho, pár minut klidu, než se malý vzbudí. Na mě se ani nepodívá. Vypadá příšerně. Rozcuchaná, kruhy pod očima, asi toho taky moc nenaspala. Cítím se být znovu pánem situace. Možná bych mohl dát najevo, že… že jsem v podstatě připraven odpustit.

Posadí se ke stolu, zadívá se z okna. Když přestane chrchlat kávovar, obrátí se ke mně celým tělem. „Nevím, co se v tobě děje, a nějak už mě to nezajímá. Ale než podnikneš další krok, měl by sis položit otázku, cos udělal pro to, aby naše manželství fungovalo.“

„Copak ono nefungovalo?“

Kývne, aby dala najevo, že jinou odpověď ani nečekala.

„Počkej, tak mi to vysvětli. V čem je problém? Nutím tě snad nosit burku? Můžeš si chodit, kam chceš, a dělat, co chceš… co chceš! Což hojně využíváš, že?“

„Víš co? Zapomeň na to.“

Štěkavě se zasměju: „A vůbec, jak si můžeš být jistá, že Jirka není můj?“

Věnuje mi shovívavý pohled, jako že tohle žena ví. Takové to ach bože, blbečku. Mám co dělat, abych po ní neskočil. Už chci převrátit šachovnici, když mi GPS v hlavě ohlásí slepou uličku. Raději vstávám od stolu, ale zachytím její pohled a vrátím se pro hrnek a talířek. Aby po mně nemusela uklízet. Ode dneška po ní už nic nechci. Vůbec nic.

 „Nejdřív mi to budeš muset dokázat,“ prohodím, když otevírám myčku.

„Ty si teda fandíš.“ Nevidím jí do obličeje, ale slyším ten úsměv. Ošklivý úsměv v ošklivé tváři. Ohromeně se k ní obrátím. „Tvé svědomí je čisté, za všechno můžu já, protože – průser! – vydělávám peníze čtením!“

Potlačila zívnutí, už dlouho se tak nenudila. „Asi sis nevšiml, že i já chodím do práce. A peníze vydělávám taky.“

A co? Proč mi to připomíná? To s tím přece vůbec nesouvisí? Chce ukázat, jak je nezávislá? Ale to by se teda divila! Tak jo. Do kouta se zatlačit nenechám. „Víš co? Jestli se prokáže, že Jirka není můj, požádám o rozvod.“

„Na to máš plné právo,“ krčí rameny. Směs vzdoru a pohrdání. Takhle nějak se asi dívala Helena na Menelaa v Tróji. Počítá se vším. A je jí to fuk.

Nadechnu se. „Pojď se posadit a rozebereme to znovu. V klidu.“ Váhá, kontrolní pohled do dětského pokoje. Ticho. Už už chce přisednout, když jí v pokoji začne prozpěvovat mobil. Né! Literát ve mně se naježí. Banální dramatická berlička, ke které se uchylují bezradní autoři. Vstanu. Ruka jako závora.

„To je on?“

„Asi.“

„Neber to.“

Dlouho, velmi dlouho se na mě dívá mlčky. Mobil nepřestává vyzpěvovat. Nakonec jen unaveně zavrtí hlavou. „Musím.“

Nechám ruku zase klesnout. Válka je vyhlášená. •

 

 

Autorka (1954) píše knihy a scénáře. Procestovala velkou část světa. „Pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vrstvou, laponskými intelektuály, afghánskými táliby, poznala orinocké a mexické Indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě,“ píše se na jejím webu. Napsala šestnáct knih, nejprodávanější se jmenuje Babky na divoko. Název její poslední knihy zní Já nic, já Mohamed – jde o literárně zpracovaný portrét zakladatele islámu.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement