Fotoreportáž

Na východ od ráje. Proč nejet do Krivého Rogu na dovolenou

06 / 05 / 2019

Jarní prezidentské volby na Ukrajině nebyly jediným momentem, kdy se rozhoduje, jak bude tato země v budoucnosti vypadat; zda se vymaní ze starých sovětských kolejí a zda se jí podaří dostat z divokých kapitalistických nepořádků. Jde také o čistou přírodu. A i tahle válka už má své padlé.

Jarní prezidentské volby na Ukrajině nebyly jediným momentem, kdy se rozhoduje, jak bude tato země v budoucnosti vypadat; zda se vymaní ze starých sovětských kolejí a zda se jí podaří dostat z divokých kapitalistických nepořádků. Jde také o čistou přírodu. A i tahle válka už má své padlé.

Od vody už táhne večerní chlad, ale ti dva z řeky ne a ne vylézt. Choulí se k sobě, pod hladinou se dotýkají mokrou nahou kůží. Sedmnáctiletá Jana a její o rok starší Kolja. Na protějším břehu řeky Kalmius kouří ocelárna, za zády milenců je ještě jedna a kousek odsud je cítit smradlavá skládka. 

To místo není nic moc. Avšak v tomhle městě, v tomhle kraji není kam utéct. Jana a Kolja mají plácek s trochou rákosí na okraji Mariupolu rádi. O tom, že místní řeky jsou zamořené těžkými kovy, nevědí nic. 

 

Mordor a oligarchové

Tahle cesta je výjimečná, podobný výlet žádné turistické kanceláře nenabízejí. Jedenáctý den putujeme po nejhnusnějších ukrajinských městech. Těch, která Ukrajině po válečném roce 2014 zůstala. 

Charkov, Dněpropetrovsk, Krivoj Rog, Záporoží, Mariupol. Nehledě na proevropskou rétoriku svých předáků působí Ukrajina při pohledu zvenku – a o to víc pak při pohledu zevnitř – beznadějně nereformovatelně. 

Jedna věc však musí každého, kdo zemi navštíví, praštit do očí. Aktivní občané. Není jich mnoho, ale jsou nepřehlédnutelní. Vytvořil je převrat na Majdanu, který oni sami nazývají revolucí důstojnosti. Tito lidé se nehodlají vzdát. Nechtějí se sklonit ani před proruskými separatisty, ani před falešnými politiky, úplatnými úředníky a nenasytnými oligarchy. 

Má-li tento stát něco postavit na nohy, nebudou na to stačit další evropské peníze; a už vůbec ne americké zbraně. Nepůjde to bez těchto lidí. 

Na Ukrajině je protikorupční aktivismus velmi často propojený s aktivismem ekologickým. Dává to smysl – východ země, znetvořený těžkým průmyslem, totiž připomíná ekologický Mordor. Je to výslednice bezohledné sovětské industrializace, následné brutální privatizace a desetiletí občanské pasivity. Důsledek maximalizace zisku těch několika nejbohatších a minimalizace jejich výdajů na úkor zdraví všech ostatních. 

Ekologické zákony, jejichž plnění by se dalo vymáhat, de facto neexistují. Dokonce neexistují ani důvěryhodná data o znečištění. 

A proto jsme tady.

 

Češi na Ukrajině

Už jedenáctý den cestuje malá parta českých odborníků z ekologického sdružení Arnika od města k městu. Provádí skromný, avšak historicky první nezávislý monitoring životního prostředí na Ukrajině. Dva naši vědci odebírají vzorky říčních sedimentů a také písku z dětských hřišť. Když je to možné, získávají od místních vejce z domácích chovů. V Česku pak proběhne analýza přítomnosti těžkých kovů, dioxinů a dalších jedovatých svinstev. Svým vlastním laboratořím Ukrajinci nevěří: v těchto krajích se prý dají uplatit i chemické analýzy. Místní si nás předávají jako svatý grál a vkládají do nás, vyslanců Evropy, takovou naději, až nás tím přivádějí do rozpaků.

„Evropa! To jediné, co na ně platí,“ svěřuje se mi dvaašedesátiletá Oljona Rešedková, když mluví o zkorumpovaných úřednících v Charkově. Oljona, už dávno v invalidním důchodu, je neústupná ekologická aktivistka. Věžák, v němž bydlí, stojí dva kilometry od místní koksovny a naslouchat jejímu vyprávění není snadné. I pro Čecha přivyklého nepořádkům je míra východní korupce, nezodpovědnosti, lhostejnosti, nespravedlnosti, bezvýchodnosti, lajdáctví a zmaru skoro nesnesitelná.

Charkovskou koksovnu nechal postavit diktátor Stalin za hladomoru v roce 1932. Původně mělo jít o výzkumné středisko, plánovaná dvacetiletá životnost se však protáhla. Byl to přece jen výzkumák daleko na předměstí, který pracoval jen občas, a tak nikomu nepřekážel, a to ani když se město rozrostlo a k vědeckému zařízení se doplazila bytová zástavba.

Pak přišel rozpad Sovětského svazu, Ukrajina získala samostatnost, vědecká instituce zašla na úbytě a skoro to vypadalo, že to tak zůstane napořád. Kohopak by zajímala nějaká věda? Jenže pak zničehonic získali areál podnikavci z Doněcku, napojení prý na tehdejšího prezidenta, a z předpotopního vědeckého ústavu učinili koksovnu jedoucí na plný výkon. Protože potřebovali spoustu vody – koks se vyrábí zahřátím uhlí na vysoké teploty bez přístupu kyslíku a pak jeho zchlazením –, navrtali čtyři 600 metrů hluboké studny a koks začali hasit cennou léčivou železitou minerálkou. 

Žádné dokumenty o privatizaci ani o použitých technologiích se nezachovaly. Ani stavební povolení. Dokonce vůbec žádná povolení. Ani k těm studním. Šušká se, že vypečení majitelé si přivydělávali i spalováním nebezpečného odpadu. V novém tisíciletí obohatili výrobu o produkci čedičové izolační vaty. 

 

Už pátý umírá

O znečištění vzduchu na Ukrajině nejsou, jak už bylo řečeno, dostupné žádné důvěryhodné údaje. Jisté ovšem je, že Ukrajina drží smutné evropské prvenství země s největší spotřebou energie na výrobu jednotky HDP.

Data z těch několika zastaralých stanic měřících v Kyjevě znečištění polétavým prachem ukazují, že evropská norma v ukrajinském hlavním městě bývá běžně překračována čtyřnásobně, denní maxima někdy přesahují normu i čtyřiadvacetkrát. I tak je Kyjev – ve srovnání s východem země, prorostlým těžkým průmyslem – relativně čisté město.

„Já, moje dcera i vnuk trpíme bronchiálním astmatem,“ vysvětluje důchodkyně Oljona, která žije  v Charkově. „U nás v domě na patře už pátý člověk umírá na rakovinu. Tady se odehrává ekologická genocida. Informace o znečištění přitom nemáme žádné. Žádná data neexistují. Hydrometeorologický ústav má u nás ve čtvrti jeden měřicí přístroj z roku 1971, který se kontroluje jednou za čtvrt roku. Roky se s těmi byrokraty přetahujeme, zatím marně. Nikdy s nimi nic nehnulo, až teď, když jsem začala vyhrožovat vaším českým výzkumem.“

„,Jen žádnou Evropu!‘ začal prosit jejich šéf,“ pokračuje paní Oljona. Za posledních pár let její byt sedmkrát odstřihli od elektřiny. Vždy těsně před soudním jednáním se znečišťovateli. Anebo hned po něm. Prostě jí ustřihli kus drátu, který vede k elektroměru na chodbě. Vždy je to stejné. Nechají u toho vzkaz „Máte dluh“ na kusu papíru bez podpisu a bez razítka. Ona přitom elektriku vzorně platí. Policie to řešit odmítá. A tak si paní Oljona najme ze své měsíční penze, ve „výši“ tři tisíce hřiven (zhruba 2 600 Kč), elektrikáře, který byt zpátky k síti připojí. Jak se blíží další soud s koksovnou, celé se to zopakuje. 

V kontextu toho, co se na Ukrajině odehrává, je to ale vlastně jen pošťuchování. Čtrnáct dní po naší návštěvě se vydá mladý aktivista Mykola Byčko do lesa na předměstí Charkova na obhlídku čističky. O den později ho najdou oběšeného na stromě, lahev se vzorky znečištění u nohou. Policie ani neprovede expertizu a případ uzavře jako sebevraždu. V půli léta 2018 zaútočí v Chersonu neznámý muž koncentrovanou kyselinou sírovou na protikorupční aktivistku Katerynu Handziuk: zemře na popáleniny o pár měsíců později. 

„Samozřejmě že mám strach, snažím se ale být opatrná. Hlavně neukazovat prstem na nikoho konkrétního,“ povídá s obavami v hlase důchodkyně Oljona Rešedková. O půl roku později se zúčastní konference pořádané Arnikou pro aktivisty z východní Evropy. Není divu, že Ostrava, kde se akce odehrává – jedno z nejvíce zamořených měst u nás i v Evropě –, připadá ukrajinské penzistce jako ráj; jako ideál, o kterém sní. 

 

Na cestě

Jedeme dodávkou do Dnipru, jenž ještě nedávno býval Dněpropetrovskem, předtím Sičeslavem, předtím Jekatěrinoslavem a ještě dříve Novorossijskem. Na břehu legendárního ukrajinského veletoku jsou tucty rybářů. Pruty mají nahozené v řece, která smrdí po sirovodíku a její dno je plné žlutých usazenin. Poprchává. V kýblu pár deseticentimetrových okounů. „Na polívku dobrý, nejsem milionář, abych je nechal plavat,“ usmívá se chlapík. 

Silnice mezi dvěma městy v průmyslovém srdci Ukrajiny, mezi Dniperem a Krivým Rogem, skoro neexistuje. Jediné, co z ní zbylo, jsou díry v asfaltu. Krivoj Rog se pyšní hrdým titulem nejdelšího města Evropy, od severu k jihu měří 120 kilometrů. Není to pěkný pohled. Periferií se vine oranžová řeka, městu dominuje železárna, kterou získala korporace ArcelorMittal. Nadnárodní firma, jež se v západní Evropě chlubí svými ohledy k životnímu prostředí, plně využívá příležitosti nabízené nefunkčním ukrajinským státem. Na znečištění města se podílí pěknými 82 procenty. (Ideální místo pro ozdravný pobyt nemocného syna českého premiéra. Andrej Babiš ml., stíhaný v případu Čapí hnízdo, strávil na přelomu let 2017 a 2018 v této výspě sovětské metalurgie pár týdnů během své krymské „lázeňské cesty“.) 

Čtyřicátnice Alesja bydlí v Krivém Rogu necelý kilometr od železáren. Pro svou tříletou vnučku chce jen to nejlepší, a tak se jí na dvoře popelí dvanáct slepic. Netuší, že právě v jejich vejcích čeští vědci identifikují šokující hodnoty rakovinotvorných dioxinů, které více než sedmkrát překračují povolené normy. Oproti vajíčkům z koncentráčnických velkochovů, která jsou běžně k mání v místních obchodech, tak nešťastná Alesja nevědomky podstrojuje své malé vnučce 127krát vyšší dávku jedů. 

Na černovlasé aktivistce Tamaře, šarmantní třicátnici, vystudované právničce, která nás celou dobu provází, je vidět únava. „Někdy mi připadá, že to nikdy neskončí, že my Ukrajinci máme korupci v krvi. Pro bohaté podnikatele je mnohem snazší a levnější uplatit zodpovědné politiky a úředníky než vyměnit technologii za ohleduplnější.“ 

 

Síla lidí

V Mariupolu, strategické výspě Ukrajiny na pobřeží Azovského moře, naše cesta končí. K frontové linii nevyhlášené a momentálně zamrzlé a ukrajinsko-ruské války je to odsud 30 kilometrů. Půlmilionové přístavní město zajišťuje 10 procent z celkové průmyslové produkce země. 

Komunisté přejmenovali Mariupol na Ždanovsk, podle slavného rodáka – bolševického funkcionáře. Dnes se ovšem o Mariupolu neoficiálně mluví jako o Achmetovsku – podle Rinata Achmetova, nejbohatšího Ukrajince, kterému v zemi i ve městě patří kdeco. Především dva největší špinavé metalurgické kolosy – Azovstal a Závody Iljiče, kvůli kterým se Mariupol utápí v hnědofialovém kouři. 

„Už je to o dost lepší, kdybyste přijeli před pár lety, to byste teprve viděli peklo!“ pousměje se Maxim Borodin, charismatický čtyřicátník, vystudovaný právník a majitel IT firmy. To on dokázal už v roce 2011 zmobilizovat spoluobčany a přivést před městskou radnici 10 000 lidí na demonstraci za čistý vzduch. Pod tímto tlakem Achmetovova společnost Metinvest odstavila tři nejzastaralejší koksové baterie a opravila filtry, a navíc slíbila, že do roku 2020 sníží emise ze svých závodů o 40 procent. 

S tím se ale Maxim Borodin nespokojil. Podařilo se mu přetransformovat spontánní lidové hnutí v politickou stranu „Síla lidí“, se kterou získal v místních volbách 10 procent hlasů a následně se stal radním pro sociální pomoc a ekologii. 

Mé otázce, jak je možné, že je ještě naživu, se opatrně pousměje. „Hned zpočátku jsem vsadil na publicitu. Na to, že si veřejně známou figuru netroufnou jen tak sejmout.“ Zatím mu to vychází. Loni zvítězil v celoukrajinské televizní soutěži Mladí lídři a za milion hřiven (zhruba 870 000 Kč) hodlá do Mariupolu nakoupit 13 mobilních stanic měřících znečištění ovzduší. Pár dalších věnuje do Krivého Rogu a do Záporoží svým kolegům, kteří bojují za stejnou věc. „Je to obtížné, ale jde to. To, co děláme teď, by bylo ještě před pěti lety vlastně nemyslitelné, revoluce lidem ukázala, že je možné vzít věci do vlastních rukou. Situace okolo velkých fabrik je stále ještě bídná, ale než jsme se do nich pustili, bylo v oblacích smradlavého dýmu zahalené celé město.“

Podle nového ukrajinského zákona o dekomunizaci společnosti musel být metalurgický kolos přejmenován. Bylo nepřípustné, aby nadále nesl jméno vůdce bolševické revoluce Vladimira Iljiče Lenina. Schůze akcionářů tedy 25. dubna 2016 rozhodla a od té doby se fabrika jmenuje podle slovutného metalurga Zota Iljiče Někrasova Závod Iljiče.

 

Z vody nevylezou

Nad Mariupolem se smráká a ti dva z řeky ne a ne vylézt. Tisknou se k sobě. On má přímo před sebou čadící Azovstal, ona, s hlavou na jeho rameni, hledí k Závodu Iljiče. 

Jarní vzduch v soumraku rychle chladne. O kus výš proti proudu se ve vzorcích říčních sedimentů najde kadmium a zinek v hodnotách dvakrát převyšujících maximální povolené limity. Toxických ropných produktů jsou v kilogramu bahna dokonce více než tři gramy. 

Jana už má dávno husí kůži, tiskne se ale dál ve vodě k svému klukovi. Tady není kam utéct. 

Soubor snímků Stanislava Krupaře si můžete prohlédnout v galerii.

 

Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat