Do Šlechtovky se vrátil křišťál i deset tisíc lastur

Lidé

Kdysi se sem sjížděla císařská družina. Později návštěvníkům sloužila jako místní restaurace, vyhrávaly tady kapely, od konečné tramvaje jezdil kočár tažený koňmi. Po roce 1989 se někdejší lovecký letohrádek v pražské Stromovce málem zřítil, nejvíc namále měla barokně-novogotická památka po povodních v létě 2002. Nyní se Šlechtovka vyloupla do krásy a nemalou zásluhu na tom má architekt Mikuláš Hulec.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jak si pamatujete Šlechtovku z doby před rekonstrukcí?

Poznal jsem ji už jako zříceninu. Ale můj starší kolega a spoluautor projektu Daniel Špička má z mládí vzpomínky na otevřenou zahradní restauraci. A historik architektury Zdeněk Lukeš, který vyrůstal kousek odsud na Letné, mi vyprávěl, jak sem v dětství podnikali výpravy s klukovskou partou. Už tehdy byl ten areál zčásti vybydlený a hroutil se.

 

Věřil jste, že se někdy ještě podaří Šlechtovku zachránit, nebo jste ji v duchu považoval za odepsanou?

To už nevím, ale byl jsem tehdy pár let po škole a přesně si pamatuji, že jsem si říkal, jak by mě práce na obnově takové památky bavila. Zároveň mi bylo jasné, že k tak významné zakázce se v té době nikdy nemůžu dostat. Přitom později se mi právě taková věc přihodila vícekrát…

 

Například?

Už jako student jsem občas fascinovaně koukal přes plot americké rezidence v Bubenči na zachovalou Petschkovu vilu a říkal si, že by to byla pro architekta práce snů. A nakonec jsme její obnovu také projektovali, aniž bychom o to nějak zvlášť usilovali. Podobně se již zmíněnému kolegovi Danielovi splnilo jeho tajné přání s rekonstrukcí komunisty zničeného barokního divadla na zámku ve Valticích.

 

Jak jste se tedy k práci na obnově Šlechtovky nakonec dostali?

Vlastně náhodou. Městská část Praha 7 vypsala v roce 1999 výběrové řízení a nás do něj tehdy také vyzvali. Nic jsme si od toho neslibovali, ale pak přišel dopis, že jsme vyhráli. Byla to tehdy naše opravdu první velká zakázka a umožnila nám přestěhovat kancelář do rozlehlého ateliéru v jinak skoro pustém paláci v Jindřišské ulici, kde jsme pak vytrvali dalších patnáct let a milovali jsme to tam.

 

K zahájení rekonstrukce ale tehdy nedošlo. Proč?

Původní zadání od Prahy 7 bylo velmi rozsáhlé až luxusní. Radní totiž předpokládali, že po získání stavebního povolení budovu pronajmou investorovi, který ji za stovky milionů opraví, začne provozovat, a ještě bude platit nájem. To se pochopitelně ukázalo jako nerealistické. Mám z té doby ale i hezký zážitek. Když nás poprvé vyrozuměli, že jsme vyhráli soutěž, pozval mě jakýsi politik z Prahy 7 k jednání mezi čtyřma očima. Obával jsem se, aby nežádal o úplatek nebo provizi, a tak jsem byl předem pěkně nervózní. Nakonec z toho bylo velmi milé seznámení s tehdejším členem rady a letenským patriotem Štěpánem Hasalem, kterému na Šlechtovce velmi záleželo. Chtěl si ověřit, že tak rozsáhlou zakázku zvládneme. Rychle se z nás stali přátelé.

 

Šlechtovka nicméně chátrala další dlouhé roky. Co to s vámi dělalo?

Chodil jsem tam každý rok se svými studenty z ČVUT a viděl prudkou degradaci – škody způsobovalo počasí i vandalové. Ti napřed odvezli těžké litinové sloupy zahradní kolonády, později vypáčili a shodili z lešení dřevěné bedny, ve kterých byly uskladněny fresky sejmuté z klenby hlavního sálu. Ty přitom předtím na lešení přežily i povodeň z roku 2002, kdy bylo ve Šlechtovce skoro pět metrů vody.

 

 

Požáry a příškvarky

Jak byste Šlechtovku představil laikům, co je na ní vzácné?

Pozoruhodné je už stáří původní barokní části, která vznikla v letech 1688-1692. Autorem byl zřejmě někdo ze stavební huti, která krátce před tím postavila Trojský zámek. A není vyloučeno, že autorem mohl být proslulý architekt Jan Baptista Mathey.

Ústředním prostorem byl veliký společenský sál, jehož součástí byla bohatě zdobená grotta (umělá krápníková jeskyně, pozn. red.), kde stála i kašna s vodopádem. Při průzkumu se zjistilo, že výzdoba byla tvořená říčními lasturami a různými druhy drceného křišťálu, což restaurátoři obnovili, i když to bylo velmi náročné. Jde o škeble sladkovodních velevrubů, a protože je jich tam přes deset tisíc, nebylo snadné je získat. Pro nasbírání jejich mrtvých schránek bylo například potřeba obstarat povolení ministerstva životního prostředí.

Kašna s bronzovou sochou boha Poseidóna bohužel zmizela, alespoň částečně zachována zůstala barokní štuková výzdoba a fresky Jana Jakuba Steinfelse – někdy označovaného jako Stevens – na stropě velkého sálu. I ty byly ovšem hodně poničené.

 

Od převzetí moci komunisty dostávala Šlechtovka jednu ránu za druhou. Která jí ublížila nejvíc?

Těch okamžiků bylo víc, ale za všemi můžeme najít zhovadilost, s jakou se minulý režim choval k památkám všeho druhu. Z těch konkrétních milníků lze uvést požáry opuštěné stavby v letech 1978 a 1980, které zničily větší část stropních fresek – zůstaly z nich jen fragmenty, spíš takové příškvarky.

 

Dnes stropní malby září novotou. Jak vypadá restaurování takových příškvarků?

Původní fresky už nebylo možné zachránit. Jejich fragmenty restaurátoři vrátili na své místo, ale byly pak překryty vrstvou štuku, na kterou malíř Jiří Čihák vytvořil tradiční technikou al fresco nové repliky původní malby podle černobílých fotografií z archivu Národního památkového ústavu.

 

Jak náročné bylo jednání s památkáři?

Průběžně vynikající, protože o záchranu této památky měli všichni zájem. Když už však byla stavba technicky z nejhoršího venku, několik památkářek z NPÚ začalo prosazovat své osobité názory na výtvarné řešení detailů – jako obvykle.

 

Můžete uvést příklady?

Chtěli jsme třeba, aby výmalba v sále nebyla úplně zářivě bílá, ale patinovaná, jak máme doloženo i z historických fotografií. Jedna z památkářek však trvala na čistě bílé, což nás hodně mrzí, protože je to mrtvá barva, která potlačuje plasticitu štukové výzdoby, a je také příliš kontrastní k barevnosti fresek. Nabízeli jsme, že to alespoň necháme přebrousit, ale ani k tomu nebyla vůle. Naštěstí se to časem stejně zapráší a zašpiní, ještě lepší by bylo, kdyby se tu mohlo aspoň dva roky kouřit…

Další konflikt se odehrál kolem jižní fasády směrem k zalesněnému svahu, kam není prakticky odnikud vidět. Od počátku jsou tam nad pozdějšími přístavbami navrženy prosklené střechy, aby se obnovilo původní jižní osvětlení barokního sálu. Jako stínění cukrářské přípravny jsme navrhli elegantní venkovní rolety, což však památkáři zakázali, že to prý v Praze zásadně nepovolují a byl by to precedens. Musíme tam dát protisluneční skla, která budou patrně házet odrazy a nebudou ani pěkná, ani moc funkční.

 

Rekonstrukci Šlechtovky provázela i mnohá rozpočtová omezení. Jaké vás mrzí nejvíc?

Rozpočtové náklady na obnovu památky se průběžně pohybovaly v rozmezí 170 až 200 milionů korun. Někdy v roce 2014 se akce s velkým nasazením ujal tehdejší náměstek primátora Václav Novotný. Jednalo se s ním dobře, ale měl svou představu o ceně. Požadoval, abychom ji snížili na 100 milionů, později aspoň na 150 milionů. Vyškrtlo se proto třeba zasklení arkády, které tu bývalo v době Václava Šlechty, což jsme chtěli obnovit. Provozovatel tam tedy zřejmě bude muset umístit plynové ohřívače, aby hosté v zimě nemrzli. Také se vyškrtly venkovní záchody pro návštěvníky Stromovky, na které už bylo vydané stavební povolení. Když po povodních v roce 2002 hrozilo, že právě arkády definitivně spadnou, a magistrát dával najevo, že Šlechtovku kvůli příliš vysokým nákladům už ani nemá cenu zachraňovat, uvažovali jsme chvíli dokonce o krajním řešení: celou novogotickou přístavbu včetně arkád odstranit a nechat jen barokní jádro – byla by to nádherná ukázka raného baroka se vším všudy. Ale pak jsme se shodli s památkáři, že budeme dál bojovat za záchranu celé stavby.

 

Další ohrožení Šlechtovky představovala výstavba tunelu Blanka. Jak se to promítlo do vaší práce?

Šlechtovka se kvůli tomu nacházela v prostoru stavební uzávěry, museli jsme se obrátit na jeho projektanty, což byla firma Satra, se žádostí o souhlas s rekonstrukcí. Očekávali jsme nepříjemnosti, ale výsledkem bylo, že s jejich specialisty spolupracujeme už dvacet let a z většiny z nich se stali skvělí kolegové, kterých si nesmírně považujeme.

 

Zázračné kaštanovníky

Zvenčí se zdá, že je rekonstrukce Šlechtovky hotová. Jak je to ve skutečnosti?

Byla dokončena první etapa: restaurování hlavní budovy a výstavba repliky sousedního domečku, který se zřítil po povodni. Nyní je před námi etapa druhá, která bude obnášet přizpůsobení budovy požadavkům nájemce. Ve velkém sále s grottou se už nicméně pořádají různé společenské akce – svatby, promoce, koncerty a podobně.

 

Jak to vypadá se zahradní restaurací, která tu kdysi bývala? Zatím celé prostranství zůstává skryté za ohradou…

Projekt je hotový, ale magistrát nemá ještě vysoutěženého zhotovitele. Rádi by to stihli do příštího podzimu, kdy se konají komunální volby, ale podle mě je to nereálné. Stačí, aby se některý účastník řízení odvolal, a půl roku je pryč.

 

Vrátí se zahradní restaurace do původní podoby?

V podstatě ano. Vznikne zde kolonáda s venkovním výčepem, obnoven bude i hudební litinový altán z konce 19. století. Počítáme s mlatovým povrchem a mělo by tu být až pět set míst k sezení. Zahradu samotnou ale navrhuje jiná firma, specializovaná na zeleň a zahrady.

 

Kaštany, pod kterými se sedávalo, byly nicméně vykáceny.

Pustila se do nich klíněnka, zahradníkům se také nelíbilo, jak byly jejich koruny seřezané a zvlčelé. Snad budou vysázeny nové. Již zmíněný Zdeněk Lukeš mě nedávno poučil, proč mají kaštanovníky v zahradních restauracích takový úspěch: odpuzují hmyz.

 

Dá se už spočítat, kam se nakonec vyšplhají celkové náklady?

První etapa stála zhruba 135 milionů korun, zbytek zatím neumím odhadnout. Z médií jsem se dozvěděl, že magistrát nyní odhaduje výslednou cenu na 290 milionů.

 

Fotografie si můžete prohlédnout zde.

 

 


 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama