Hvězda, jen tak mimochodem. Operní pěvec Plachetka

Lidé

Na konzervatoř se přihlásil, protože chtěl chodit do stejné školy jako nejlepší kamarád. Zpěv si vybral, protože měl pocit, že se na něj člověk nemusí moc připravovat. Dostal se hned napoprvé, což považoval za ohromný úspěch. Až později se dozvěděl, že ho vzali jako posledního, tak trochu do počtu. Načež se v pětadvaceti stal členem ansámblu Vídeňské státní opery, jedné z neslavnějších scén planety. Adam Plachetka.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Při rozhovorech se špičkovými muzikanty se poměrně často dozvíte, že se s notami v podstatě narodili: minimálně jeden z rodičů, spíše však oba, se hudbě věnovali profesionálně a jejich potomci muzikantskou dráhu považovali za něco naprosto přirozeného. Extrémním příkladem budiž rodina vynikajícího klavíristy Ivana Klánského, z jehož šesti dětí se na hudbu dalo pět (rozhovor s Ivanovým synem Lukášem, rovněž špičkovým klavíristou, jsme v Reportéru otiskli vloni v létě). 

U Adama Plachetky to ale bylo jinak. „Oba rodiče pracují ve zdravotnictví. Děda si sice rád prozpěvoval, ale jen tak pro sebe,“ říká Adam. Jako malý chodil do sboru, ale že by z jeho hlasivek tryskaly zázračné tóny, to prý „ani omylem“. „Chodil jsem tam dlouho a myslím, že jsem byl platným členem, ale rozhodně jsem nepatřil k těm výjimečným, kteří zpívali nejvíc sól,“ vzpomíná. 

Kromě zpěvu se věnoval taky sportu, doma v Praze (na Vinohradech) chodil do lyžařsko-vodáckého kroužku, se kterým pravidelně vyjížděl na řeky a do hor, hrál i hokej, „i když v NHL jsem se tedy neviděl“. A vůbec, Adam dělal od všeho něco, leč velké sny, plány na hvězdnou kariéru neměl. 

Načež přišel čas rozhodování, kam na střední školu, a Adam se, jak už bylo řečeno, přihlásil na Pražskou konzervatoř, obor operní zpěv. „Všem, včetně mě, to vlastně přišlo jako nesmysl. A k překvapení všech, včetně mě, to vyšlo!“ Napoprvé.  

Adam tak prý získal pocit, že asi musí být „hrozně dobrej“. „Až později jsem se nějak dozvěděl, že mě přijali jako posledního, jen do počtu, a to zejména proto, že jsem neměl žádné pěvecké zlozvyky. Což bylo zase způsobeno tím, že jsem se nikdy předtím sólově zpívat neučil,“ směje se. 

Rodiče prý byli z celé věci nejdřív trochu nesví, báli se, že se syn bude trápit a obtížně hledat obživu. Brzy se však ukázalo, že to půjde. 

Jemně řečeno. 

 

Pan profesor 

Talent Adama Plachetky je obrovský a nesporný. Ale ke špičkové kariéře, dalece přesahující české, ba evropské hranice, je potřeba víc než „jen“ talent. Třeba píle. A trocha štěstí, samozřejmě.  

Co se píle týče, Adam na konzervatoři záhy zjistil, že operní svět, který do té doby vnímal jen z hlediště, je neuvěřitelně široký a pestrý. Že žádný jiný z divadelních žánrů nemůže divákovi nabídnout tak komplexní zážitek jako právě opera. „Chytila mě a začal jsem se jí věnovat opravdu naplno,“ říká. 

Za školu nechodil, poctivě se připravoval a neprošel ani žádným obdobím vzdoru, takovým, kdy by se rozhodl už nikdy nevydat ani hlásku. K čemuž – a tady už se dostáváme k tomu štěstí – zásadně přispěl i profesor Luděk Löbl, Adamův hlavní pedagog. 

„Pan profesor je pro mě a pro mou kariéru naprosto klíčovou osobou. Skvěle mě odhadl lidsky, vždy mi všechno vysvětlil tak, abych to opravdu pochopil. A naučil mě techniku. Zatímco řada spolužáků musela chodit na hodiny rozezpívaná a s profesory pracovali jen na textech, my jsme se učili méně skladeb a dělali spoustu technických cvičení. Což zpětně považuji za lepší cestu,“ říká Plachetka. „Jsem relativně přesvědčen, že kdybych se tehdy, v prvním ročníku konzervatoře, nedostal k profesoru Löblovi, tak si tady dnes nepovídáme.“

 

Angažmá 

První úspěchy se začaly dostavovat už během studia a v roce 2005, v pátém ročníku konzervatoře, Adam debutoval v Národním divadle. Na podzim následujícího roku se pak na premiéru Mozartova Tita ve Stavovském divadle přijela podívat šéfka castingu Salcburského festivalu, jednoho z největších a nejprestižnějších na světě. Adam jí předzpíval a hned v létě 2007 v Salcburku vystoupil. A ač milníky v kariéře vypichuje nerad (protože nic se nestává samo od sebe a ke každému kroku vede deset jiných), přiznává, že Salcburk určitým zlomem byl. „Minimálně v tom smyslu, že kdybych se býval nedostal do Salcburku, cesta z Česka by asi byla obtížná. Kontakt se zahraničím u nás není až tak velký a najít si odsud dobrého zahraničního agenta není vůbec snadné. Takhle jsem měl, byť zatím v maličkých rolích, možnost zpívat s vynikajícími kolegy a sbírat kontakty,“ vysvětluje. 

Se zahraniční agenturou začal Plachetka spolupracovat v roce 2008 a pak už to šlo ráz na ráz: nabídku na stálé angažmá dostal nejdřív z Berlína, tu ovšem ještě odmítl, neboť už měl jiné závazky. Další nabídka přišla z Vídně. „Já původně do angažmá vůbec nechtěl, bál jsem se někde upsat, protože to znamená, že člověk do jisté míry ztrácí svobodu. Může být tlačen do rolí, které se mu nelíbí nebo na ně ještě nemá hlas,“ říká Adam. Na Vídeň však nakonec kývl a zpětně to vidí jako nejlepší možnou volbu: „Vídeňská opera má nejrozsáhlejší repertoár na světě, za rok odehraje padesát titulů. Člověk se toho může spoustu naučit a taky ,nakoukat‘. Já byl první dva roky skoro denně v divadle, koukal jsem se na stovky představení a myslím, že to mi v mnoha ohledech velmi prospělo. Udělal jsem si nějaký profesní názor.“ 

Wiener Staatsoper patří spolu s newyorskou Metropolitní, milánskou La Scalou a londýnskou Covent Garden k takzvané velké operní čtyřce. V tomto momentě je nejspíš třeba připomenout, že ve chvíli, kdy se stal členem vídeňského souboru, bylo Adamu Plachetkovi dvacet pět let. 

 

Záskok 

V každém operním domě funguje systém záskoků: pěvec studuje své role a k nim zkouší ještě určitý (v případě Vídně značný) počet dalších, v nichž může podle potřeby zaskočit za indisponovaného kolegu. Někdy je to docela „drama“: o záskoku se člověk dozví pár hodin před představením, navíc má třeba zpívat roli, kterou zkoušel jen s korepetitorem u klavíru, nikoliv s kolegy na jevišti. Nápor na nervy je to pak i pro někoho, kdo obvykle trémou netrpí. 

Jeden záskok sehrál roli i v kariéře Adama Plachetky: ve své druhé vídeňské sezoně zaskakoval tehdy šestadvacetiletý český pěvec za (o dvě dekády zkušenějšího) dánského kolegu Bo Skov-

huse jako Don Giovanni. První hlavní mozartovská role ve Vídni, před diváky, z nichž mnozí chodí do opery desítky let a v roli Giovanniho už slyšeli bezpočet zpěváků včetně těch absolutně nejlepších. Adam nicméně trému neměl. Jednak jí obecně příliš netrpí a jednak „tenhle záskok byl ještě strašně v pohodě. Dozvěděl jsem se o něm několik dní předem, čili jsem ještě stihl zkoušet na jevišti. Navíc jsem inscenaci znal, zpíval jsem v ní od premiéry roli Masetta.“ Čili opět spíše opatrný milník: „Fakt je, že kolem toho bylo dost mumraje, ve Vídni i doma v Česku, jednu dobu se mě na to každý ptal. Takže mi to pomohlo spíš mediálně.“

A ještě k té trémě. Adam říká, že měl v tomhle ohledu veliké štěstí, protože na veledůležitých scénách začal vystupovat dávno předtím, než se dostavily pocity dospělácké zodpovědnosti. „Myslím, že kdybych měl na stejných místech začínat dnes, se současným přístupem, vypadalo by to s trémou trochu jinak!“ 

 

Trpělivost 

Adam Plachetka je basbaryton, což je (velmi laicky řečeno) hlas vyšší než bas a nižší než baryton. 

Hlasový obor pěvce se většinou dá určit v poměrně mladém věku, to ovšem neznamená, že se pak hlas během života nevyvíjí. Přičemž jak se bude vyvíjet, se nikdy nedá předpovědět. „Může se usadit ve vyšší poloze, může získat na objemu, někomu se naopak může prohloubit. Myslím, že proměna hlasu je tím nejobtížnějším na pěvecké dráze. Člověk nesmí ustrnout. Mně se třeba teď, v mém věku a s mým hlasem, dobře zpívá Mozart. Ale když budu dělat jen jeho, zakrním, a až přijdu do věku, kdy už mi Mozart nepůjde, nebudu mít alternativu,“ vysvětluje Adam. 

Na druhou stranu však člověk nesmí ani chvátat, protože když se pustí do rolí, na které ještě nemá, může si hlas zničit. Lákadla jsou přitom všude: Adam vypráví, že už v poměrně rané fázi kariéry dostával nabídky ze scén, které se prostě neodmítají. Ovšem na role, o nichž byl přesvědčen, že k nim ještě nedozrál. A tak s bolavým srdcem odmítal. I téhle opatrnosti – a trpělivosti – jej učil Luděk Löbl: „Pan profesor vždycky říkal, že člověk má vědět, na co technicky má, a zpívat o úroveň níž.“

Nicméně v posledních letech už má Adam Plachetka pocit, že přišel čas trochu se posunout, a pouští se do, jak říká, opatrných experimentů. „Zpívám polohou trochu vyšší role, například Přemysla ve Smetanově Libuši nebo Vladislava v Daliborovi v Národním divadle. Ťuk sem, ťuk tam, zkouším, co se mi zpívá nejlépe.“ Opatrnost a trpělivost se, mimochodem, zatím vyplácí: ač je Adamu Plachetkovi teprve třiatřicet, zazpíval si už na všech scénách výše zmiňované velké čtyřky. A pravidelným hostem je i v řadě dalších prestižních operních domů, vloni debutoval například v pařížském Palais Garnier.     

 

Rozlítané manželství 

A do toho ještě, světe div se, stíhá soukromý život. Se sopranistkou Kateřinou Kněžíkovou, sólistkou Národního divadla a dnes asi nejznámější českou operní pěvkyní, se seznámil ještě na konzervatoři. Dlouho se kamarádili, dohromady se prý dali až ve chvíli, kdy už byl Adam ze školy pryč. Brali se v roce 2012, v květnu 2014 se jim narodila Adélka a vloni v červnu pak Barborka (profil Kateřiny Kněžíkové vyšel v Reportéru v květnu 2015).   

Jak funguje operní manželství? Rozlítaně. Především Adam je velmi často pryč, stačí se podívat na program na jeho internetové stránce: Vídeň, Brno, Praha, Lublaň, Salcburk, New York, Istanbul... „Kačka toho dělá strašně moc, zvlášť nyní, s rodinou. Já bohužel nejsem přítomen tak, jak bych si přál. Přesto si myslím, že nám to funguje, vzájemně se podporujeme a snažíme se koordinovat diáře, abychom byli co nejvíc spolu. A já se teď snažím dělat co nejméně Ameriky, abych byl blíž,“ říká Adam. 

Vloni v září pokřtili Adam s Kateřinou v Národním divadle společné cédéčko. Jmenuje se Každý jen tu svou a manželé na něm, v doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Ondřeje Lenárda, nahráli árie z oper Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Letos v únoru je naživo představí na pražském Žofíně na charitativním koncertě pro předčasně narozené děti (o němž si můžete přečíst v článku vpravo). „Pracovat s vlastní ženou je strašně fajn!“ říká Adam.

A co se jejich holčiček týká... No ano, děti, které se s notami v podstatě narodily. Adam přiznává, že Adélka je momentálně úplně posedlá baletem, k tomu doma brnká na klavír a k Vánocům si přála housličky. „Já nicméně doufám, že než se bude rozhodovat o jejich kariéře, stihnou si to ještě zhnusit,“ směje se. 

Ale vážně. Operní, potažmo hudební svět je sice krásný, ale komplikovaný. I špičkoví sólisté typu Adama Plachetky vědí, že šance se v něm prosadit je velmi malá, právě proto, že k talentu a pracovitosti je potřeba i ono štěstí. Pokud ale jeho dcery opravdu jednou přijdou s tím, že chtějí na konzervatoř, Adam je pochopitelně připraven je podpořit. Ať už si vyberou cokoliv. A kdo ví, třeba se o nich za dvacet třicet let bude psát v Reportéru. 

 

 

Předčasný koncert
Na pomoc rodičům a jejich předčasně narozeným dětem. Adam Plachetka a jeho manželka Kateřina Kněžíková zpívají 20. února na charitativním koncertu. Jedním z partnerů je i magazín Reportér.
 
Dnes je jim osm a jsou úplně zdraví. Jejich start do života byl ale nepředstavitelně těžký. Dvojčata Hany Píšové se narodila v červnu 2010 ve čtyřiadvacátém týdnu těhotenství a s váhou 680, respektive 700 gramů. Lékaři jim nedávali velkou šanci na život, natožpak plnohodnotný. Varovali rodiče, že pokud děti přežijí, budou nejspíš těžce postižené. 
Tehdy začaly nejtěžší dva roky v Hanině životě. 
Nejdřív dlouhé měsíce, kdy byly její děti v nemocnici, titěrné, v inkubátoru, připojené na bezpočet hadiček, na umělém dýchání. Krvácení do mozku. Retinopatie, která může vést k úplné slepotě. Nekonečné infuze. 
Pomalé, lopotné začátky kojení, po kapkách, protože zatímco donošené děti vydrží u prsu někdy i desítky minut, ty předčasně narozené jsou po pár mililitrech mléka, pokud je vůbec dokážou nasát, unavené. 
Po propuštění domů pak nekonečná série lékařských kontrol a vyšetření, osmkrát denně cvičení Vojtovou metodou, při které děti obvykle zoufale brečí. „A do toho ten strach. Do druhého roku se strachujete v podstatě nepřetržitě, každou vteřinu,“ říká Hana. „Jistá úleva, vlastně první, nastala, když děti začaly chodit. To jim právě byly ty dva roky.“ 
A když jim byly tři, rozhodla se Hana, že svou hlubokou, přetěžkou zkušenost musí zpracovat ve prospěch druhých. S kolegyní a kamarádkou Markétou Stránskou založila Nadační fond pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. 
„Přišlo nám, že lékařská pomoc pro děti samotné funguje dobře, ale nikdo nepomáhá rodinám. Když jsou předčasně narozená miminka v perinatologickém centru, kterých je v republice dvanáct, pro rodiče to často znamená, že za nimi musejí denně dojíždět třeba sto kilometrů. A k té obrovské psychické zátěži, které jsou vystaveni, se přidává i zátěž finanční,“ vysvětluje Hana. 
Fond dnes pomáhá více než stovce rodin, a to jak s financováním cestování, tak s hrazením různých rehabilitačních pobytů či zdravotnických pomůcek. 
Hana i Markéta se mu věnují vedle normálního zaměstnání. V roce 2016 se jim poprvé podařilo zorganizovat charitativní Předčasný koncert, na kterém v Praze na Žofíně zazpíval Adam Plachetka a díky němuž dostala čtrnáctiletá Verunka speciální elektrický vozík. 
Letos 20. února se na Žofíně koná další Předčasný koncert – hlavní hvězdou bude opět Adam Plachetka a spolu s ním i jeho manželka Kateřina Kněžíková. Zazpívají mimo jiné árie z cédéčka Každý jen tu svou, které vydali vloni na podzim. 
Adam říká, že s fondem začal spolupracovat v době, kdy s Kateřinou čekali první dceru. „Naštěstí se narodila v termínu a úplně zdravá, ale umíme si s Kačkou představit, čím musejí procházet rodiče, kteří takové štěstí nemají.“ • 
 
Koncert bude moderovat Libor Bouček a vstupenky prodává TicketPortal.
 
Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement