Stovka. Výroční číslo magazínu Reportér

Jestli budeme někdy vážně vydávat sté číslo, děláme ho všichni z australské pláže!

Na první poradě v nové redakci Reportéra počátkem července 2014 jsem se nechal trochu unést. Ostatní se usmáli a náš art director Petr Hořejší spočítal, kdy že by to mělo být, a zapsal datum do kalendáře. Připadalo mi vzdálené zhruba jako odchod Miloše Zemana z politiky.

Teď držíte Reportéra číslo 100 v ruce. Ne, nejsme v Austrálii pod slunečníkem s lahví vychlazeného tooheys v ruce, ale u šestého stydnoucího kafe v redakci. Za oknem jsou na počátek prosince ještě docela solidní čtyři stupně, venku na Petrském náměstí pláče kluk, kterého vyděsili Mikuláš s čertem. A já jsem si nechal dát od kolegů za úkol, abych napsal, po jaké cestě jsme k tomuhle „jubilejnímu“ vydání došli.

 

Zítra asi něco…

Začalo to ještě více než rok před tou „australskou“ poradou. Někdy koncem května 2013 byl u nás doma na návštěvě kolega Michal Musil. Oba jsme tehdy pracovali v redakci deníku MF DNES, já tam byl šéfredaktorem a Michal jedním z mých zástupců. Když jsme si na balkoně dali druhou dvojku bílého, začal jsem vykládat, že by mě jednou, až už nebudeme pracovat v novinách, asi bavilo zkusit vytvořit časopis, třeba měsíčník. Michal se zeptal, jak bych si to představoval, chvíli naslouchal ne zcela utříděným myšlenkám a pak řekl: tak, možná že to není úplná blbost…

Nakonec se ta „blbost“ začala zhmotňovat mnohem dříve, než bychom čekali.

Už od jara toho roku se na mediálním trhu vědělo, že podnikatel a v té době začínající politik Andrej Babiš vyjednává o koupi vydavatelství Ringier, do kterého patřil mimo jiné deník Blesk nebo časopis Reflex. Od půlky června začalo přibývat signálů, že jedná také s majiteli vydavatelství Mafra, jehož součástí je i MF DNES. Sám sebe jsem se snažil přesvědčit, že to přece není možné, že nás by majitelé neprodali, a už vůbec ne člověku, u kterého je na dálku jasné, že mu jde primárně o to, aby si koupil vliv.

V pondělí 24. června vydal twitterový účet Andreje Babiše větu, která se od té doby dočkala v médiích řady napodobení: „Zítra asi něco koupím.“

Nakonec nekoupil zítra, ale až pozítří. Ve středu ráno 26. června podepsali němečtí majitelé smlouvu o prodeji vydavatelství Mafra koncernu Agrofert. Když jsem se to o pár hodin později od svého šéfa dozvěděl, prý jsem několikrát změnil barvu v obličeji z bílé na červenou a zase zpět. A také ho požádal, zda bychom mohli začít jednat o konci mé pracovní smlouvy. Když jsem pak přišel do redakce, kde se zrovna kolegům zjevil oficiální mail s oznámením téhle noviny, bylo tam ticho jako v kostele.

 

Podpis sem, podpis tam

O půlnoci toho dne mi od Andreje Babiše přišla zpráva, že slyšel, jak mi vstup Agrofertu do Mafry vadí a že chci skončit. Odpověděl jsem, že je to tak. Sešli jsme se další den ráno v hotelové kavárně. Snažil se mě přesvědčit, abych v novinách zůstal, i když budou patřit jemu. Já jsem se mu naopak pokoušel vysvětlit, proč to nechci v žádném případě udělat. A proč jsem přesvědčen, že nelze dělat pořádnou investigativní žurnalistiku v novinách, jejichž majitel má dvě stě třicet dalších firem a politickou stranu navrch. Nezdálo se, že by mi spolustolovník rozuměl. Byl to docela bizarní rozhovor, nikoho asi nepřekvapí, že já jsem z té hodiny mluvil dohromady maximálně deset minut.

Nakonec jsme se takhle sešli během léta celkem třikrát, naposledy to skončilo větou „tak si to podpíště ještě s Němcami“. To jsem udělal a německým majitelům na oplátku slíbil, že v redakci vydržím, než předají podnik do nových rukou.

Mezitím už se ale začaly rodit první obrysy Reportéra. S kolegou Petrem, naším dnešním art directorem, jsme si začali po večerech u jeho domácího počítače zkoušet podobu budoucích článků. Už tehdy vymyslel logo s oranžovým písmenem R v kroužku. S několika dalšími jsme probírali, o čem by vlastně měl případný budoucí časopis psát. A také jak to vymyslet, aby byl životaschopný.

V MF DNES jsem skončil 15. listopadu 2013. Poslední pracovní úkon, který jsem udělal, než jsme šli s redakcí ten odchod zapít, bylo přijetí a podepsání výpovědi Jaroslava Kmenty. Chlapík, který nemilosrdně popisoval kauzy politiků zprava i zleva, zkrátka nemohl zůstat v novinách oligarchy a politika v jedné osobě.

 

Chráněná dílna

Samotná cesta k Reportérovi začala v miniaturní kanceláři na Žižkově, kam mě zanedlouho přišel doplnit Michal Musil. Když jsme se tam scházeli i s dalšími, kdo měli chuť se přidat, bylo potřeba si posedat na zem, více než dva stoly se do té naší nudle nemohlo vejít. Adéla Dražanová tehdy naši rodící se redakci označila výrazem „chráněná dílna“, do jisté míry to sedí i po letech.

Nebudu teď zdržovat popisem všech slepých uliček, do kterých jsme cestou zašli a zase z nich vycouvali, ale kdyby někdo sháněl rychlokurz o tom, co při zakládání časopisu určitě nedělat, ať se klidně ozve.

Pamatuji si dobře třeba na schůzku s Tomášem Poláčkem, který mi řekl, že do Reportéra rád půjde, ale že tak, jak to mám vymyšlené, to bude dost nuda. Měl pravdu, tak jsme to změnili. Mimochodem, Tomášovi se nezdálo hlavně to, že by v každém čísle měla být esej. O šest let později s nápadem na pravidelnou esej sám přišel. A měl zase pravdu. Zdá se, že muži i magazíny musejí k eseji dozrát.

K těm vydařenějším patřila tehdejší úvaha, že jestli chceme prodávat klientům už od prvního čísla inzerci, musíme zaručit prodaný náklad. Proto jsme pro rozjezd domluvili několik firemních partnerů, kteří odebírali Reportéra pro své zákazníky. Že měli odvahu vsadit na časopis jen podle makety a našich modrých očí, za to jsem jim dodnes vděčný. Stejně jako všem ostatním, kdo nás tehdy podpořili a všemi možnými způsoby nám pomohli.

Kliku jsem měl i při setkání s dávnou kolegyní Janou. Když jsem se zeptal, zda by se mohla ujmout inzerce v zatím neexistujícím časopisu, řekla, že má zrovna čas, a k tomu i bezvadnou kolegyni Lucii, která by se mohla přidat, i když je na rodičovské. Jsou tu obě pořád a bez nich bychom těch čísel nevydali ani deset, natož sto.

A tak jsme se ocitli 8. července 2014 skutečně na startu. Na první poradě v nově vybudované redakci v Truhlářské ulici.

 

Rychlý rozjezd

Ještě během té porady přišla zpráva o sebevražedném útoku na české vojáky v Afghánistánu. Atentátník tehdy připravil o život pět mužů. Záhy se rozpoutala veřejná debata o nasazení české armády v této mezinárodní operaci. Věděli jsme, že je správné přinést svědectví o tom, jak čeští vojáci na místě působí a jak se rodiny padlých vyrovnávají se ztrátou svých synů, manželů a otců. Ale kdo by mohl takovou reportáž udělat? Koho by armáda pustila na základnu v Bagrámu a vojáci i pozůstalí se mu byli ochotni svěřit? Oslovili jsme bývalého kolegu z Lidových novin, zkušeného zahraničního zpravodaje a také znalce armádních poměrů Františka Šulce, spolu s ním se na místo vydal fotograf a zároveň profesionální voják Daniel Hlaváč. Na místě strávili více než dva týdny, reportáž, kterou přinesli, dostala titulek „Foxtrot v Afghánistánu“ a vyšla ve druhém čísle Reportéra v říjnu 2014. Následně získala novinářskou cenu jako „reportáž roku“.

Zatímco oba autoři pracovali na reportáži z Afghánistánu, my jsme v centru Prahy odesílali do tiskárny první číslo Reportéra. Na obálce byl Vladimír 518, uvnitř mimo jiné velký článek o gangsterech z Krejčířovy éry.

Titulní stranu s Vladimírem pro nás ze staré známosti nafotil Tono Stano. A spolu s ním jsme také přišli na myšlenku, že by měla být titulní strana bílá a člověk na ní vyfocený seshora. To focení shora nám vydrželo jen půl roku, bílou naopak máme pořád. Od sedmého čísla nám fotí titulní strany Tomáš Třeštík, za celou tu dobu vynechal jen jednou.

Jak se na každý dlouho a pečlivě připravovaný start sluší a patří, neobešlo se to bez komplikací. Na poslední chvíli jsme se vyhnuli překlepu přímo na titulní straně, webové stránky nefungovaly pořádně ještě ani ve chvíli, kdy už byl Reportér na trafikách. Ale první číslo vzniklo a nám najednou došlo, že na to druhé už nemáme čtvrt roku, ale jen měsíc. A že už se to nikdy nezmění.

 

Netajit, odhalovat

Hned v prvním vydání Reportéra byl také článek o tom, že sociální demokracie ještě za Zemanovy éry dostala pět milionů od tajemné panamské firmy Beltomate, úzce spojené s Andrejem Babišem. Jeho autor, Jaroslav Kmenta, pak těmto dvěma mužům, kteří tvořili donedávna hlavní mocenskou osu české politiky, věnoval soustavnou pozornost. Popsal, kde se protínaly obchodní zájmy lidí v jejich okolí, i to, jak si Zeman s Babišem pohrával poté, co byl podruhé zvolen prezidentem, a před všemi gratulanty na něj do telefonu žoviálně hulákal: „A jseš si jistej, Andreji, že tě neseberou policajti?“

Detailně doložil, jak Andrej Babiš v minulosti využíval kontaktů s později obžalovanou státní úřednicí, aby získal kontrolu nad chemickými továrnami. A také to, jak aktuálně využíval svůj vliv v roli premiéra k tomu, aby co nejvíce obsadil bezpečnostní složky státu.

Jardovou specialitou býval vždy svět zločinu a podsvětí. Napsal o tom i řadu velkých článků do Reportéra, od gangu, který unášel podnikatele, až po olejovou mafii. „Problém je,“ povzdechl si Jarda nedávno v kavárně, „že v posledních letech se ta politika s podsvětím dost často míchala.“

Tak jako tomu bylo například v brněnské kauze Stoka, kde se pod taktovkou lokálního bosse hnutí ANO odehrávaly kšefty s městskými zakázkami. Celou kauzou se navíc neustále proplétalo jméno druhého muže hnutí a expremiérovy pravé ruky Jaroslava Faltýnka.

Náš Jaroslav, tedy Kmenta, sepsal svá zjištění také do několika knih – Boss Babiš, Rudý Zeman, Babišovo Palermo I a II. A nejčerstvěji vydal knihu Ruská mafie.

Hned po pár prvních měsících posílil redakci Jiří Štický. Pustil se do rozplétání dotačních skandálů v české vědě, kšeftů s pražskými pozemky nebo do podvodů v dopravním podniku. Za to získal i novinářskou cenu v kategorii investigativních počinů. S mírnou nadsázkou se dá říct, že kde Jarda Kmenta čichá zločin a mocenské šachy, tam Jirka Štický zase tuší peníze. Řekl bych, že se velmi šikovně doplňují.

Poté, co do vlády nastoupil pozdější dvojministr Karel Havlíček, představili jsme veřejnosti i méně zářné části jeho kariéry. Obsahovaly insolvence, nesplácené dluhy, podivné dotace a také prodej neúčinné léčby nevyléčitelně nemocným.

Velký ohlas vzbudilo, když Jiří před minulými prezidentskými volbami podrobně rozebral a popsal podezření, která se vznášela kolem šéfa volebního štábu Jiřího Drahoše, jednoho ze dvou největších favoritů. Odpovídal jsem tehdy na různé telefonáty Drahošových příznivců a vysvětloval jim, že úkolem novinářů není před čtenáři či voliči něco zatajovat, ale naopak je co nejdůkladněji informovat.

Jsem rád, že se toho Jaroslav i Jiří drží dodnes. Svědčí o tom i jejich velké texty z minulých dvou čísel. Odkrytí skutečné příčiny napjatých vztahů prezidenta republiky a šéfa kontrarozvědky Michala Koudelky, ve kterém hrály roli tajné odposlechy Zemanova okolí i jeho hovorů. Nebo popis vykutáleného propojování politiky, advokacie a lobbingu u europoslance a někdejšího místopředsedy Starostů Stanislava Polčáka.

 

Šílené výpravy

Nejbláznivější cesta v historii Reportéra začala 6. června 2015 v šest hodin ráno (a uzavřela se o dva a půl roku později). Tomáš Poláček si stoupl k silnici a vyrazil na cestu kolem světa. Plán byl jasný, dojet přes Rusko až na Kamčatku, přeletět na Aljašku a pak pěkně přes obě Ameriky až do Ohňové země. To všechno za sedmdesát dnů.

Tu cestu jsme s Tomášem domlouvali, ještě když jsme oba byli v novinách. Měla navázat na jeho podařenou výpravu stopem na olympiádu v Pekingu. Změna majitele to překazila. Tak vyrazil už jako reportér Reportéra.

V batohu měl maličký GPS vysílač, takže jsme mohli my i čtenáři na dálku sledovat, kde se pohybuje. Občas nás vyděsila některá videa, jako když si Tomáš osaměle zpíval a divoce tančil někde daleko za Bajkalem, jinak mu ale cesta pěkně ubíhala. Krize přišla až ve Střední Americe, na cestě byl už dlouho a nabíral zpoždění, nakonec chmury i únavu překonal, změnili jsme termín zpátečního letu a všechno dobře dopadlo. A Tomáš kromě báječných reportáží do časopisu napsal o svém putování i knihu, jmenovala se STOP neboli Světové Tažení Ochmelky Poláčka.

Za další dva roky mělo být hůř. Tomáš vyrážel dokončit své světové tažení stopem z Kapského Města do Prahy (i tato cesta skončila knihou).

Trochu mě zarazilo, když mi den před odletem řekl, že si nějak nestíhal vyřídit víza do Angoly, a tak to bude muset objet přes celé Kongo. Tam se nakonec zaseknul snad na tři týdny, GPS lokátor nefungoval a z reportáží a zpráv, které nám od něj nepravidelně chodily, se nezdálo, že by se mu tam líbilo. Na další cestě pak chytil malárii a v Maroku zkolaboval přímo při nástupu do letadla. Skončil v tamní nemocnici a z Prahy vyrazil kolega Jaromír Šimek, aby ho pomohl dopravit domů. Přivezl s sebou cestovatele, který měl snad o dvacet kilo méně a v redakci tehdy jen těžce vstával ze židle.

Takže asi nemůže nikoho překvapit, že se Tomáš o rok a čtvrt později vydal zase na cestu, aby v rámci charity uběhl třináct maratonů za sebou přes Bangladéš…

 

Sběratelé příběhů

Dokonce ani Poláček necestuje vždycky jako šílenec. Někdy jede docela obyčejně veřejnou dopravou, jako třeba na jaře roku 2016 do Osoblahy. Tamní život a dění (nebo spíš nedění) popsal v krásně vystavěném textu tak dobře, že nám přinesl do sbírky další „reportáž roku“.

Tomáš má pozoruhodnou schopnost, ať přijede kamkoli, od Londýna po Kašperské Hory, vždycky tam neomylně narazí na nějaké zajímavé postavy nebo pozoruhodné příběhy. Ty se pak zhmotňují třeba v reportážích z vesnic na Hané, Krumlova nebo vinic na Litoměřicku.

Náš dosavadní hattrick s reportážemi roku završil Marek Šálek. Do Reportéra přišel čtvrt roku po startu a kromě bezvadného psaní také významně posílil sekci diskutérů o fotbalu a sportu obecně. I tak jsme stále v menšině.

Reportáží roku se stal Markův text „V království Miloše Zemana“, který vyšel v lednu 2018, přesně mezi oběma koly minulé prezidentské volby. Popisoval voličské nálady v Orlové, kde současný prezident dosahoval nejlepších volebních výsledků. Mimochodem, na začátku letošní kampaně se Marek do Orlové vrátil a zjistil, že tentokrát se chystá řada místních hlasovat „pro Babiša“.

Marka často najdete tam, kde se jedná o přírodu, její ochranu i vzájemné působení s civilizací. Od dolu Turów přes křivoklátské lesy až po Hodonínsko zasažené tornádem. Z jeho textů je znát, že umí naslouchat, chápat a respektovat různé postoje. V dobách nesmiřitelných střetů o cokoli je to osvěžující.

 

Zdivočelý svět

Na sto číslech Reportéra je také dobře vidět, jak rychle se svět mění a v jakém tempu se střídají krize, války a konflikty. Začali jsme vycházet půl roku po ruské invazi na Krym a v době počínající migrační krize. Když Adéla Dražanová psala hned do prvního čísla „krymský příběh“ výtvarnice Káti Čorné, hlavní hrdinka se stáhla před ruskou invazí do bezpečí ukrajinské Oděsy. Víc asi není třeba říkat… Stejně tak by nejspíš nikoho nenapadlo, že syrské děti, které Adéla potkala o rok později v příhraničních tureckých městech, zvládnou v emigraci prakticky dospět.

Úplně nejvíc ale ilustrují dnešní divoký svět reportáže a snímky Stanislava Krupaře, fantastického fotografa, se kterým dlouhodobě spolupracujeme, byť nejsme jediní. Standa fotí i pro přední evropské tituly. Díky tomu se u nás ocitla v únoru 2015 reportáž, při které se s reportérem Die Zeit Wolfgangem Bauerem zapojili do cesty uprchlíků přes moře z Egypta do Evropy a spolu s nimi se nechali chytit a zatknout.

Standa byl i na frontové linii v libyjské občanské válce. Jednu větu z jeho reportáže si pamatuji dodnes: „Krčím se tak nízko u země, jak to jen jde, strkám hlavu do asfaltu – co nejdál od kulek, které sviští kolem.“ Kdo Standu zná a ví, že měří hodně přes dva metry, musí tušit, že zrovna jemu se schovává dost špatně.

Loni na podzim byl Standa ve válce o Náhorní Karabach. A letos zkraje února odjel na Donbas, aby vyfotil a popsal rostoucí napětí mezi Ruskem a Ukrajinou v téhle problematické oblasti. Tam ho také zastihl 24. února časně ráno útok ruské armády. Rychle ještě skočil na vlak do Kyjeva, ovšem ne proto, aby ujel, ale aby zůstal. V Kyjevě a jeho ostřelovaném okolí byl více než měsíc. Prvních pár nocí strávil v jedné z mála fungujících ambasád, pak si od kyjevské kamarádky půjčil byt. Tam se k němu občas připojovali a zase od něj odpojovali kolegové z dalších redakcí. Když se mu zničily kalhoty, poskytl mu náhradní bratr kyjevského primátora a bývalý slavný boxer Vladimir Kličko, muž podobné velikosti. Standa je nejen skvělý fotograf, ale taky báječný pozorovatel a člověk, co se zajímá o lidské osudy. Díky němu jsme mohli opakovaně přinést plastický popis toho, co se v srdci Ukrajiny dělo.

 

Horko a zima

S hrůzami válek nebo bizarními zážitky z cest Tomáše Poláčka se to nedá srovnávat, ale i při jiné práci se dá zažít trocha adrenalinu. Stačí, když máte dostatečně bláznivý nápad. Třeba jako ten, že chceme po třiceti letech vyfotit přímo na slavném balkoně Melantrichu všechny dosud žijící účastníky, kteří tam stávali, hovořili a zpívali v listopadu 1989. To se skutečně podařilo zrealizovat naší produkční Lucii Šmoldasové spolu s Tomášem Třeštíkem. Kromě toho, že se někteří účastníci po třech dekádách už moc nepřátelí, jim akci vyšperkoval i moment, kdy někdejší známý poslanec Zdeněk Jičínský uvázl ve výtahu.

Nebo když se Tomáš Binter, další z našich báječných fotografů, rozhodl pro reportáž z dálkového bruslení po Orlické přehradě a pak v praxi zjistil, co znamená výraz „příliš tenký led“.

 

Překvapení

Sto čísel, to je také sto titulních rozhovorů a sto titulních stran, na kterých se ještě nikdo neopakoval. A také sto možných konfliktů vyplývajících z toho, že na titulní stránce míváme tvář k rozhovoru a titulek k hlavnímu tématu čísla. Některé kombinace mohou být... zvláštní. Například Anetě Langerové bych se chtěl za „Dotační savce“ omluvit i po letech, přestože si nestěžovala. I Krištof Kintera nedávno nad titulkem Zeman 007 pozdvihl obočí až ke kloboučku. My jsme ale za těch sto měsíců nevymysleli lepší metodu, takže občas někoho překvapíme.

Ostatně celé naše fungování bylo od začátku plné různých překvapení. Nejprve pět let až nečekaně hladkého provozu. Pak nám do toho hodil vidle covidový lockdown. Na čas jsme přišli o polovinu tržeb z reklamy, a k tomu ještě zmizeli lidé z vlaků, autobusů, metra a letadel – a taky z většiny trafik. Rozhodli jsme se spustit podcasty Host Reportéra a každodenní rozhovory na webu Reportér Premium. A hodně nám pomohla podpora předplatitelů a příznivců.

Loni jsme se trochu nadechli. A pak přišla válka. Scénář s poklesem reklamy už jsme znali, zdražování všeho od dopravy po papír je letošní novinkou. Teď se chystáme nadechnout k velké modernizaci našich webových stránek a aplikací. A začít se pokoušet o další stovku…

 

Za těch sto dosavadních čísel vděčíme především vám, kdo si nás čtete a předplácíte. Děkujeme nastokrát!