Bučení mě nerozhodí, zažil jsem i bitky

Lidé

Před pár týdny, koncem sezony, zažila Praha přeháňku operních emocí. Prodaná nevěsta v moderním pojetí režisérky Alice Nellis část kritiků znechutila, v recenzích se objevovaly termíny typu „debakl“, v Národním divadle občas zabučel pohoršený divák. Spousta dalších – včetně mě – byla naopak nadšená, a když jsem potkal pražského operního ředitele Pera Boye Hansena, chtěl jsem mu to říct. Zapovídali jsme se a přede mnou se pootevřel podivuhodný příběh tohoto čtyřiašedesátiletého Nora.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Pochopitelně rozumím i konzervativcům, které znervózňuje, když při Prodané nevěstě – a kor ve zlaté kapličce – běhá po jevišti živý pejsek, kterého si tam Bedřich Smetana nejspíš nepředstavoval.

Vadit může třeba i medvěd: do představení sice patří, ale normální, tmavý, a v Národním divadle jde letos o medvěda ledního. Pak tu jsou akrobati převlečení za roztomilé opice, skákající na trampolínách, své číslo mají taky tanečníci breakdance, a někomu to vůbec nemusí sednout, ale mě Prodanka pobavila takovým způsobem, že jsem po poslední děkovačce nechápal: ono to opravdu trvalo skoro tři hodiny?

Nutno říct, že jsem toho večera nebyl sám.

Při premiéře se nejspíš bučelo víc, někdo prý o přestávce i odešel, ale při naší repríze šlo jen o tři ojedinělá a krátká zabučení – odcházet jsem neviděl vůbec nikoho a závěrečný aplaus trval deset minut.

Dostal jsem chuť poděkovat za zážitek řediteli Opery Národního divadla, aby nebyl zbytečně moc zkroušený (a to i z toho důvodu, že jsem na jaře viděl taky nádhernou Káťu Kabanovou), on ovšem zkroušený nebyl: „Prosím vás,“ smál se Per Boye Hansen, „vždyť já pracuju v opeře přes čtyřicet let, zažil jsem už mnohem drsnější reakce, než jsou ty dnešní!“

A potom jsme se zapovídali o všem možném, protože pokud jsou Norové většinově chladní, Per Boye Hansen se vymyká. Zjistil jsem, že je odmalička fanouškem fotbalového Liverpoolu: „A docela mě mrzí, že jsem se na fotbal ještě nevypravil v Praze, ačkoli bydlím kousíček od Viktorky Žižkov...“

Když jsem nadhodil, že bych pana ředitele klidně vzal k nám do Ďolíčku na Bohemku, hned mi na sebe dal kontakt: „Jestli budu mít jen trochu času,“ pravil a tvářil se vážně, „tak se k vám rád přidám.“

 

 

Pivo od Sex Pistols

Per Boye Hansen nejspíš odhadl, že ačkoli teď prožívám nadšené operní období, vyrostl jsem na muzice jiné, například na punku, a překvapí pětačtyřicet let starou historkou: „Roku 1977 mě Sid Vicious z kapely Sex Pistols celého zlil pivem.“

Sid Vicious?!

Jsem u vytržení. Poprvé hovořím s člověkem, který byl v osobním kontaktu s ikonickým, (sebe)destruktivním, velmi charismatickým a zároveň šíleným pankáčem, jemuž smrt v pouhých jednadvaceti letech zajistila věčnou slávu: Jak to?! Vy jste taky poslouchal punk?

Ředitel Hansen zavrtí hlavou, že ani ne: „Mou vůbec první hudební láskou byl jazz, hlavně taková ta staromilská klasika typu Louise Armstronga nebo Oscara Petersona. Dodnes rád vzpomínám na to, jak jsem jako kluk u nás v Oslu viděl naživo Ellu Fitzgeraldovou, ale třeba i fantastický koncert jazzového houslisty Jeana-Luca Pontyho, který hrával s kapelou Mahavishnu Orchestra.“

Bizarní incident se Sidem Viciousem zažil ve svých devatenácti letech, tedy v době, kdy se mu definitivně srovnávaly priority – došlo už mu například, že ačkoli od dětství snil o herectví a na střední škole ho i studoval, nemá dost dramatického talentu. „Taky jsem tou dobou už naprosto propadl klasice,“ říká: „Hlavně opeře.“

K čemuž měl předpoklady – otec byl vynikající houslista a specialista na Mozarta, což zacházelo tak daleko, že například Mozartovy narozeniny bývaly u Hansenů doma každoročně příležitostí k bujaré oslavě.

„Někdy koncem střední školy jsem si uvědomil, že skoro každý večer chodím do opery. Kupoval jsem si levné lístky na stání, ale jak mě uvaděči po čase znali, obvykle pro mě našli i sedadlo.“

Pomalu se dostáváme k historce z července roku 1977, kdy skupina Sex Pistols vyvezla do Osla punkovou revoluci, což byl pro spoustu tehdejších dospívajících Norů jakýsi bod zlomu. „Nebo to tak aspoň působí,“ směje se Hansen, „protože tisíce lidí dnes přesvědčivě vyprávějí, jak tam tehdy byli a že jim to ovlivnilo další život, což je nesmysl – na koncertě se nás sešlo něco málo přes dvě stě.“

K Sex Pistols se dostal coby novinářský elév. Psaní ho bavilo podobně jako herectví a talent na něj měl o něco větší: „Po maturitě jsem zašel do redakce deníku Dagbladet s tím, že se mi líbí jejich kulturní rubrika, jestli by neměli práci, a oni řekli, že si mě přes léto 1977 vyzkouší.“

Dodnes si cení třeba toho, že mohl dělat interview s jazzovým saxofonistou Janem Garbarkem.

„Nebo když přijel do Osla v téže době Bob Marley, nestál o žádnou tiskovku, ale zval si vybrané novináře do hotelového pokoje. Vešel jsem, seděl tam sám, kouřil marihuanu a zeptal se, jestli nechci jednoho jointa taky.“

Per Boye Hansen nabídku od krále reggae navzdory svému mládí odmítl s tím, že je přece v práci, kteroužto vzpomínkou občas baví společnost: „Vždyť kolik asi lidí může říct, že odmítli trávu od Boba Marleyho?“

Zatímco předešlou historku si pamatuje pravděpodobně už jen on sám, ta o Sex Pistols je v Norsku celkem známá: „Jde o to, že zhruba před deseti lety někdo vyštrachal z archivu fotku, na které po mně Sid Vicious lije pivo, a protože se stal koncert tak legendárním, že o něm dokonce vyšla kniha, občas se mě na tu situaci někdo ptá...“

Sex Pistols měli po příjezdu do Osla tiskovku v hotelu Ambassador a Per Boye Hansen seděl hned vedle členů kapely. Naprostý exot Sid Vicious, vychrtlý baskytarista, který se o dva roky později předávkuje heroinem, byl oblečený pouze do slipů s jakýmsi leopardím motivem a mladý novinář Hansem si mu dovolil položit logickou otázku: Proč?

Sid Vicious taktéž poměrně logicky odvětil cosi ve stylu, „a proč ty tu seš v kostkované košili?“ a zároveň na žurnalistu vychrstl obsah svého lahváče.

Per Boye Hansen to přijal sportovně: „Zasmál jsem se, protože pro Sex Pistols byla provokace typická, a obzvlášť Sid Vicious čekal na každou příležitost, kdy může ukázat, jak velikým je bláznem.“

Samotný koncert pak byl na Hansena zbytečně hlasitý, nelíbil se mu, a do recenze navíc napsal, že punk je podle něj hnutím spíše společenským a protestním nežli hudebním. „V čemž jsem neměl pravdu,“ chápe zpětně. „Ve finále punk ovlivnil další rodící se muziku mnohem víc, než jsem si myslel, a samozřejmě i já dnes občas rád poslouchám písně, které v něm mají své kořeny.“

 

První láska Kabanová

Když roku 1978 v Salcburku a s partou kamarádů užasle sledoval Mozartova Dona Giovanniho, definitivně se rozhodl, že bude operním režisérem.

„Zajímavé možná je,“ uvažuje, „že jsem hned v následujícím roce začínal v Oslu coby asistent režie na Janáčkově Kátě Kabanové, která je pro mě tím pádem důležitá jako asi každá první láska. A další zajímavost tkví v tom, kdo operu tehdy dirigoval, protože to byl československý emigrant Martin Turnovský.“

Československo znal Per Boye Hansen dokonce i osobně, protože v mládí sportoval (vlastně dodnes často běhá v Riegrových sadech) a roku 1975 se tu s norským mládežnickým týmem orientačních běžců zúčastnil závodů. „Ty se sice konaly na východě Slovenska, ale pak zbyly dva volné dny na Prahu, takže jsem stihl mimo jiné zajít do Rudolfina na koncert smyčcového kvarteta hrajícího skladby Antonína Dvořáka a Bély Bartóka.“

Podruhé se dostal do Prahy až jako šedesátiletý zkušený manažer, když dostal nabídku na funkci uměleckého ředitele Opery Národního divadla – tím je od léta 2019 a úplně lehké to tu nemá.

Nejprve se proti nastupujícímu Hansenovi vymezovala část zaměstnanců, pak nastaly skoro dva roky covidového zmaru, a když se konečně rozjel normální kulturní provoz, máme tu bučení na Prodané nevěstě.

Když Per Boye Hansen říká, že už zažil výrazně vypjatější emoce, než jsou ty aktuální, chci slyšet aspoň jeden příklad a on se vrací do roku 2003, kdy kromě bučení došlo i na pěsti.

Tehdy byl čerstvě ředitelem v berlínské Komische Oper: „Uvedli jsme Dona Giovanniho, kterého režíroval Peter Konwitschny. Ten vymyslel překvapivou věc. Když jeho don Ottavio zpíval ve druhém jednání árii a byl v nejlepším, vstoupila na scénu donna Elvíra a Ottavia zastřelila. Pif paf – konec. Árie utichla.“

Berlínské publikum nesouhlasně bučelo, řvalo a dočkalo se toho, že Ottavio nakonec přece jen vstal. Namísto zpívání ale začal předčítat dopis, který napsal Wolfgang Amadeus Mozart v dubnu roku 1787 svému těžce nemocnému, umírajícímu otci Leopoldovi. „Smrt, když se na ni blíže podívám, je pravý cíl našeho života,“ stojí v něm například. „Její obraz už pro mě nejenže není zdrojem hrůzy, ale poskytuje mi uklidnění a útěchu... Smrt je klíčem našeho pravého štěstí.“

Teprve pak začal Ottavio zase zpívat. „Část publika nakonec přijala tu inovaci jako emotivní a povedenou, část zůstala zhnusená,“ říká Per Boye Hansen, „a reakce byly tak silné, že se na jedné z galerií diváci dokonce poprali.“

Čímž vše neskončilo, protože po premiéře následovala oslava, při které jeden kritik přistoupil zezadu k režisérovi a šeptem mu začal nadávat. „Konwitschny byl horká hlava, takže se otočil, ohnal, začala rvačka. Kritik naštěstí nebyl žádný silák, tak se mi ho povedlo odtrhnout a za flígr odtáhnout pryč – tyhle zážitky jsou nezapomenutelné.“

Berlínské nastudování Dona Giovanniho se nakonec léta hrálo před plným divadlem, což je podle Hansenovy zkušenosti typické: „Snad všechna výjimečně důležitá a z dlouhodobého hlediska úspěšná představení, u kterých jsem se vyskytl, byla kontroverzní.“

Kritiky si rád přečte, prý je respektuje, ale ovlivnit se nenechává: „Musíme si dělat věci po svém, inovativně. Mým ideálem je dát divákovi zážitek, po kterém si řekne: Tohle jsem vlastně ani nečekal, ale líbí se mi to moc. Protože kdybychom byli předvídatelní a dávali lidem pořád jen to, co už znají, začneme se točit v kruhu.“

Čímž se zjevně vrací k letošní Prodané nevěstě, na kterou je – stejně jako na Káťu Kabanovou – pyšný. O režisérce Alici Nellis mluví jako o skvělé a chytré ženě, které se povedlo otevřít debatu a přilákat do hlediště nové diváky, na čemž něco bude – například já přemluvil vlastní ženu, ať mě do divadla doprovodí, ani ona se ty tři hodiny nenudila a příště půjde bez přemlouvání.

„Mně bylo mimochodem dávno dopředu jasné,“ upozorňuje Hansen, „že bude to představení kontroverzní. Už když jsme před třemi lety interně představili koncept kolegům u nás v opeře, někteří byli proti. Alice Nellis na to šla moderně, děj Prodané nevěsty posunula k realitě dnešní doby, nakonec jsme její vizi prosadili a za mě vzniklo cosi nového, velmi hravého a osvěžujícího. Víte, největším nepřítelem divadla a opery je rutina, po které publikum odchází domů jenom potěšené, tehdy bývám smutný. Naopak když vzbudíme reakce jako s Prodanou nevěstou, která jedny nadchla, zatímco druzí ji nenávidí, je to pro mě obohacující. V takových momentech mám pocit, že s publikem komunikujeme, že se ho dotýkáme... Že to celé má smysl.“

 

Jen žádné muzeum!

Ředitelskou smlouvu má podepsanou do roku 2025, a i když ho zdejší operní komunita vnímá zatím rozporuplně, rád by vydržel.

O Praze mluví jako o nejkrásnějším hlavním městě v Evropě a o Češích jako o národu, který má zcela výjimečně hluboký vztah k hudbě. „Například u nás v Norsku takový zájem o klasiku a operu není, a když už, je to vnímáno jako nějaká záležitost pro elitu. Zato v Praze, když mám volno, chodívám na koncerty třeba do Rudolfina a vždycky znovu mě potěší, že tam bývá narváno a v publiku zjevně sedí posluchači ze všech společenských vrstev...“

Po těchto lichotkách se pomalu zvedám a loučím s tím, že snad brzy nashle na fotbalové tribuně, ale on mě zastaví: „Můžu vám ještě lépe vysvětlit svůj názor na operní tradici v Česku?“

Zase si sednu a Per Boye Hansen zdůrazňuje, že základním stavebním kamenem zdejší kulturní scény byly, jsou a ještě dlouho budou čtyři opery: samozřejmě Prodaná nevěsta, Dvořákova Rusalka a Mozartovy takříkajíc pražské opusy Don Giovanni s Figarovou svatbou.

„Všechna ta díla se jednoduše musí hrát pořád dokola, a to na nejvyšší úrovni, občas moderně a občas zase tradičněji. Nikdy se ale k těmhle operám nesmíte chovat jako k něčemu, co jste právě nábožně vytáhl z muzejní vitríny. Tradice je totiž úžasná věc, ale aby žila, musíte ji nějak obnovovat – čímž chci říct, že kdybychom třeba právě tu Prodanou nevěstu představili ve stejné podobě, například se stejnými kostýmy a folklorními prvky jako kdysi naši předci, pro tradici by to znamenalo smrt.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement