Proč se stát vlastencem

Trvalo to přes čtyřicet let života, ale stalo se – zamiloval jsem se do Bedřicha Smetany, konkrétně do Mé vlasti. Přišlo to uprostřed posezení s nejúspěšnějším českým dirigentem současnosti Jakubem Hrůšou; ve chvíli, kdy popisoval, jak vnímá a prožívá Šárku. „Všimněte si, tohle je plnokrevná erotická situace se vším všudy, po které následuje bujaré hospodské veselí, a pak přijde okamžik totálního napětí, protože...“ Však si Mou vlast pusťte a čtěte, Jakub Hrůša pro ni nadchne i vás.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Setkáváme se dva týdny před zahajovacím koncertem Pražského jara, který bude patřit právě jemu: sedmatřicetiletému Jakubu Hrůšovi a symfonikům z německého Bamberku, které vede třetím rokem coby šéfdirigent.

Zatím si můžeme jen představovat, jak se bude 12. května večer ve Smetanově síni Obecního domu cítit, ale trémou se jistě nezpotí.

Jednou už Pražské jaro zahajoval – roku 2010, kdy mu táhlo na třicet. A dnes je o dost zkušenější, světová hvězda. I Mou vlast si od té doby mnohokrát znovu vyzkoušel, ví o ní snad všechno, jak brzy pochopím.

Nemusí se bát vlastních dirigentských chyb na pódiu, to není třeba – i kdyby snad špatně mávl rukou, nic hrozného se nestane.

Spíš se bude ptát sám sebe jako fotbalový trenér: „Namotivoval jsem hudebníky správně, udělal jsem všechno pro to, aby ze sebe dostali maximum?“ Protože ano, dirigent je trochu jako trenér, ale hrající; trenér s kapitánskou páskou...

Hrající trenér Hrůša není pověrčivý – ani před největšími koncerty nemá navenek viditelné rituály, vždycky se snaží jen o jakousi psychohygienu.

Položí si řečnickou otázku: Proč tady dnes vlastně jsem?

A po tisící na ni odpoví zhruba stejně:

 

„Ono nakonec ani tak nejde o úplnou dokonalost technického rázu, jako spíš o prožitek, který nás čeká. Chci, aby v něm bylo lidství, na to myslím. Důležité je mít radost, i když se třeba něco nedaří, protože co si budeme povídat – i když máte sebelepší orchestr, nikdy se nepodaří všechno. Zatímco třeba výtvarník může rozdělaný obraz skartovat a začít znovu, hudba se zpátky vrátit nedá, takže si řeknu, že na případných chybách úplně nezáleží, důležitější je, aby v sále převážila ta radost. Nemyslím povyražení; mluvím o vnitřní radosti, při které se nemusíme smát, jen jsme si vědomi nesmírně cenného, krásného okamžiku...“

Zahajovacím koncertem je samozřejmě Má vlast, a úvodní částí Mé vlasti je symfonická báseň Vyšehrad. Co ale není úplně samozřejmé a spousta diváků si toho nevšimne – na začátku Vyšehradu, který obstarávají pouze harfy, ještě není třeba dirigovat.

„A to je zajímavá chvíle,“ popisuje Hrůša. „Začátky koncertů mívá výrazně ve svých rukou dirigent, už tím, jak přijde, jak pohlédne do orchestru, co z něj vyzařuje... Jenže Má vlast, tahle obrovská skladba, závislá na dirigentově koncepci, začíná tak trochu beze mě – můžu jen otevřít pomyslnou náruč a dát harfám první pokyn, aby samy začaly.“

Někdy sleduje Jakub Hrůša harfenistky, občas na těch pár desítek vteřin zavře oči. „Poslouchám a najednou cítím monumentalitu toho celku; uvědomuju si zárodek krásy, která přijde.“

Co přijde, to netuší nikdo lépe než on.

„Ale přesně to nevím, stojím na úpatí obrovské hory. Tuším, že jsem v kondici, abych výšlap zvládl, ale stejně je výška vrcholu dechberoucí...“

Pak už musí začít dirigovat stovku hudebníků před sebou, takže přepne mozek. „Prvním úskalím je fakt, že pokud Vyšehrad chytnu za jeden nesprávný konec, může působit unyle, ale kdybych ho chytl za konec druhý, mohl by působit naopak uhnaně. Musím tedy hledat koncepci, jak celou tu Smetanovu skladbu rozproudit – u části druhé, u Vltavy, už půjde všechno spontánněji, ale u Vyšehradu je zásadní tenhle rozmysl.“

 

Letos to zní jinak

Jakub Hrůša příliš nespoléhá na vzpomínky z dětství, ví, že bývají ošidné. Nedávno navštívil třídní sraz své brněnské základní školy (s rozšířenou výukou hudební výchovy), a někdejší spolužáci se shodovali, že chtěl být dirigentem už v první třídě.

Překvapilo ho to.

Ano, pochází z rodiny, kde sice nikdo nebyl profesionálním hudebníkem (samý technický obor, inženýr vedle inženýrky, táta architekt), ale na koncerty chodívali nadšeně a často.

A ano – malinký Jakub rád mával doma v obýváku špejlí před puštěným gramofonem a například právě tatínka to zaujalo: „Třeba se dirigování jednou budeš věnovat.“

On ale říkal, že spíš ne: Já to zase tak neprožívám...

I učitelé se divili, že nejde na konzervatoř: „Nechceš si to rozmyslet?“

Spíš ne, radši na gymnázium...

Až na gymnáziu hudbě propadl vášnivě a zcela, ale dnes se spolu bavíme o Mé vlasti, a tu si oblíbil mnohem dřív – opravdu už jako malý.

„Za mého dětství jsme doma neměli televizi, mihotající obrázky jsem znal jedině z kina nebo z návštěv u babičky s dědou,“ vrací se o tři dekády zpět. „Proto mě trochu zaráží vzpomínka na to, že Mou vlast jsem poznal právě přes televizní přenos – asi jsme byli někde na návštěvě. A mám silný dojem, že pak už jsem se chtěl dívat na zahájení Pražského jara každoročně; vždycky jsem se svůj zážitek snažil porovnávat s tím, co jsem slyšel minule.“

Právě Má vlast je pro jeho další život a kariéru klíčová – při jejím poslechu pochopil, že jedna a tatáž skladba může znít pod každým dirigentem a od každého orchestru jinak. „Ano – došlo mi, že právě dirigent je garancí vyznění toho, co orchestr dělá.“

 

Chci ještě dvakrát tolik!

Už na prvním stupni základky slýcháme, že Bedřich Smetana je velikán.

Při hudební výchově si několikrát poslechneme kousky Mé vlasti, celou ji přetrpíme na povinném školním koncertě.

A tohle drtivé většině z nás stačí – zapamatujeme si ony harfy z Vyšehradu, potom Vltavu, co zní trochu jako Kočka leze dírou, a pak snad ještě chorál Ktož jsú boží bojovníci...

Jakub Hrůša je pochopitelně jiný případ, ten Mou vlast zbožňuje, a i když jejím studiem a poslechem strávil několik let života, nikdy mu nezevšedněla. Vysvětlení má jednoduché: „Je to jedna z vůbec nejlepších skladeb devatenáctého století pro orchestr. Klenot.“

Dopředu tuší, jaká otázka bude následovat: No jo, ale zároveň to je dílo velmi vlastenecké, české – opravdu funguje i na cizince?

Odpovídat by vlastně nemusel – stačí si uvědomit, že Mou vlast hraje se svými Bamberčany (v orchestru kromě něj není jediný Čech) po celé Evropě.

Jakub Hrůša přesto odpoví: „Jistě,“ říká, „my máme vztah k Mé vlasti bližší, ale pravidelně a s velkou věrností ji hrají opravdu i interpreti zahraniční – protože ta skladba je silná hlavně čistě hudebně.“

Neodsuzuje posluchače, který jeho nadšení nesdílí, ale pro tento případ má obecnou radu: pustit si Mou vlast ještě jednou a poslouchat pořádně. „Teprve když se podíváte do hloubky,“ slibuje, „dokážete ocenit jednotlivé odstíny, začnete chápat souvislosti... Jednotlivé zvuky dnes asi nikoho mimořádně nepřekvapí, ale zevnitř Mé vlasti neustálě vyzařuje cosi nadčasového, což je zásadním principem celého umění.“

Těžko to pochopí posluchač, který si pod dojmem předchozích vět pustil tříminutovou ukázku, to je málo. „Jeden ze zázraků tkví v tom, jak ta skladba drží pohromadě – při dobré interpretaci vám hodina a půl uteče během mžiku, což je pro mě, mimochodem, jeden z nejkrásnějších komplimentů. Po konci koncertu přicházejí návštěvníci a říkají: My měli pocit, že to je pět minut, chceme toho dvakrát tolik!“

Dirigent má ještě jednu pojistku, díky níž mu Má vlast nezevšední – před každým dalším uvedením ji znovu do hloubky studuje, sám i s orchestrem. Zkoumá ji, oprašuje a dostává nové nápady. Jakub Hrůša nabízí příklad: „I ve věhlasné Vltavě jsou části, u kterých mám pocit, že jsem je ještě nikdy neslyšel podané opravdu skvěle, a to od sebe ani od jiných. Je tam třeba venkovská scéna; zdánlivě ničím zvláštní, nenáročná polka. Jenomže nejjednodušší ustrojení hudby bývá vždycky nejtěžším úkolem – tenhle minutový úsek zaměstná mě i orchestr na dlouhé části zkoušek. Přemýšlíme, jak to udělat, aby v tu chvíli padesát lidí hrálo sladěně jak jeden člověk, ale aby to neznělo strojovitě...“

Termín strojovitost vyslovuje Jakub Hrůša poněkolikáté, a pokaždé jako symbol pro polohu, do níž by se nerad dostal. „Vždycky muzikantům opakuju, že naším společným cílem není seřízený stroj, ale dokonale zdravý organismus. Chceme být jako lidské tělo, které funguje, je zdravé, má energii, ale zároveň to není robot. Jistě, musíme skladbu cizelovat a cizelovat. Ale neměli bychom překročit hranici, za níž už začíná spíše efektní akrobacie, a na to myslím neustále.“

 

Erotika, pitka, masakr

Je vlastně důležité vědět, že se ve Vltavě nejdříve spojí dva pramínky do jednoho proudu, že si pak Smetana představuje rej rusalek v záři luny, že míjíme Svatojánské proudy?

Je důležité, že v Šárce jde o starý příběh z pověsti Dívčí válka; v Táboře a Blaníku o oslavu husitství?

Je důležité vědět, že Bedřich Smetana napsal Mou vlast hluchý?

Podle Jakuba Hrůši je – a není. „Není to důležitější než čistě hudební stránka, protože dobrá skladba funguje nezávisle na jakékoli informovanosti – i nepolíbený člověk z ní může mít zážitek, stačí se vnitřně otevřít.“

Kdo ale pozadí skladby zná, ten ji může procítit výrazněji, například Bamberští symfonici Dívčí válku nebo smysl chorálu Ktož jsú boží bojovníci chápou – Hrůša jim na zkouškách všechno povyprávěl.

On sám se příběhy ukrytými za hudbou inspirovat nechává, občas na ně myslí. Například u třetí části, Šárky, to pomáhá, protože ta má ze všech nejsilnější, velmi konkrétní děj.

„I tak chci věřit,“ říká Hrůša, „že hudebně citliví lidé nemusejí znát ani písmeno z pověsti, a stejně pochopí, co se zhruba děje. Na úvod slyší zuřivost, něco až patologicky vyšinutého, výraz Šárčiny zlosti; hudba je přepjatá, vlastně negativní. Pak slyšíme poklidný, lehce unavený pochod s kovovými zvuky, to jde Ctirad se svou družinou, najednou se ozve cizí prvek, jakési volání, prosba spoutané Šárky o pomoc, na to reaguje hudba, která vyjadřuje touhu, lásku, vášeň... Šárka chtěla zbrojnoše svést z důvodu pomsty, ale teď se, podle toho, jak Smetanu slyším já, nemůže rozhodnout, jestli ho miluje, anebo nenávidí, je to erotická situace se vším všudy. Následuje bujaré hospodské veselí, a pak přijde zvláštní okamžik napětí, což je pro mě nejzajímavější scéna. Šárka všechny muže omámila medovinou, ženy je můžou pobít, ale ona je v ten moment rozervaná – do Ctirada se zamilovala, a zároveň ho chce zabít... Tehdy zní slavné klarinetové sólo, ve kterém by měla být všechna ta rozervanost, hysterie, ale už i nevyhnutelnost, protože nastává masakr. Posluchač nemusí znát detaily, ale snad napětí vycítí; tady by mu měla naskočit husí kůže. Šárka končí divokou řeží, a ta když se zahraje opravdu dobře, kontrolovaně, ale divoce, skončíte rykem, ránami jako ze samopalu, celý orchestr bouří, a jakmile pak ztichne, vy v sále slyšíte hromadné hluboké vydechnutí...“

Jakub Hrůša si nemusí děj Dívčí války představovat obraz po obrazu, ale má v sobě z té pověsti zakonzervovány silné pocity. „V první řadě musím všechno kontrolovat,“ přikyvuje, „reagovat na hudebníky, inspirovat je, ale ano, někde v pozadí cítím i tohle – že jsem součástí pitky mužské družiny, která bude zanedlouho zmasakrována.“

U dobře zahrané Mé vlasti existuje jedno pravidlo: právě na konci Šárky bývá na pódiu spousta potu. A pod dirigentem obzvlášť.

 

Z Vyšehradu na Blaník

Má vlast je daleko náročnější, než se běžnému posluchači zdá – pro účinkující je maraton s rychlými úseky, a kdyby se nechali příliš unést, po pár minutách můžou být vyčerpaní fyzicky i mentálně.

Schválně poprosím Jakuba Hrůšu, ať mi každou ze šesti částí okomentuje, od Vyšehradu po Blaník. „Moc o tom nepřemýšlejte, jen střílejte asociace,“ vyzývám a pan dirigent souhlasí.

1. Vyšehrad. „Zpočátku hudba plyne, orchestr se rozehřívá, mým úkolem je spíše inspirovat a nerušit, ale za půlkou skladby se už blíží první těžká scéna, přicházející těsně po pasáži, hudebně líčící zkázu slavného hradu.

Najednou se rozezní elegie klarinetů, k tomu jemné chvění smyčců, poté jejich drnkání, a nad tím se vznáší takový typicky smetanovský smutek, který nikdy nebývá přehnaně sentimentální, uplakaný ani dekadentní. Je jaksi zvláštně zdravý, ale přesto hluboký.

Pokud elegie klarinetů vyjde, tak je nesmírně silná, bez ní by Vyšehrad trošku ztrácel smysl. Ale kdyby se náhodou Vyšehrad nepovedl dokonale, tak je tu jedna útěcha – následuje Vltava, u které publikum velmi pravděpodobně zpozorní.“

2. Vltava. „Tohle je nesmírně radostná hudba, Smetana opravdu uměl zprostředkovávat pozitivní emoce jako málokdo. Konec života sice prožil choromyslný, ale v hudbě podle mě zůstává jedním z mentálně nejzdravějších tvůrců...

Zvlášť cizince často překvapí, že je Vltava až druhou částí v pořadí, lidi ji čekají buď na začátku, nebo na samém konci, jenže Vltava je svým způsobem odlehčením Mé vlasti – sice velmi důležitá, ale oproti Vyšehradu nebo Šárce tam není hluboká emoce, tragédie ani komedie, je to spíš idyla.

Pokud je v Mé vlasti něco takzvaně provařeného, tak právě Vltava – je to skladba tak slavná a srozumitelná, že ji spousta orchestrů hraje jakoby bezmyšlenkovitě, nevěnují jí dostatečnou pozornost, nemluví o hudebních detailech... Ale nedá se nic dělat – když je rej rusalek, tak to musí znít jemně jak pavoučí síť. Nebo ten úžasný moment v závěru, kdy už se Vltava ztrácí v dálce za Prahou, to musí být jak pohádka... Takže já vždycky trvám na tom, aby se na Vltavě dlouhodobě pracovalo, abychom ji nevnímali automaticky, protože zrádnost populárních šlágrů tkví v tom, že je lidi odflinknou.

Když tohle moji hudebníci pochopí, tak už si s Vltavou obvykle spojuju veliké uvolnění. Je v ní dost míst, ve kterých hudba plyne s takovým poklidem, pohodou a harmonií, že se není třeba stresovat; právě tady se Má vlast zvláštním způsobem lidsky prohřeje. Muzikanti v orchestru nemusí neustále sledovat složitý notový záznam, a tak mají dost času na to, aby navázali vizuální kontakt s dirigentem i publikem – často začne docházet k výměně energií a ke spontánnějším situacím.“

3. Šárka. „Drama. Akční film své doby. A já mám na konci vždycky potíž chytnout dech. Chci orchestr vyhecovat na jakousi hranici, kdy mám ještě všechno pod kontrolou, ale jen tak tak. Když skončí Šárka, tak trvá nejmíň půl minuty, než se zase zklidním, abych mohl pokračovat, a vždycky si říkám, že bych měl víc sportovat.

Má vlast je dlouhý vytrvalostní běh, ale konec Šárky, který přichází zhruba po padesáti minutách koncertu, ten je jako sprint do prudkého kopce; několikrát jsem měl dokonce pocit, že mi hrozí infarkt.“

4. Z českých luhů a hájů. „V Luzích a hájích si zpočátku fyzicky oddychnu, Smetana nás provází nádherným panoramatem, ale zhruba po třech minutách přijde jedno z technicky nejtěžších míst pro smyčce, fuga, která musí být od každého nesmírně citlivě zahraná – je to jeden z neuralgických bodů večera, proto fugu dlouze pilujeme, a pokud vyjde podle představ, tak za sebou na své pouti necháváme zásadní milník.

Jinak Luhy bývají ve stínu Vltavy, ale podle mě je to zrovna tak krásná harmonická hudba, na české písni založená lyričnost. Občas to zní líbezně, jako by česká maminka zpívala dítěti ukolébavku, a výrazné místo tu má půvabná polka, tedy tanec, který u nás pořád žije.

A právě Luhy nabízejí posluchači jeden opravdový zážitek z mocného zvuku, jaký dovede velký symfonický orchestr. Těsně před koncem přijde místo, na kterém když ze sebe hudebníci vydají maximum, tak zažijete, co dokážou desítky smyčců hrající jednohlasně; to člověka nadzvedává ze židle, je to hudební masáž, cítíte doslova fyzické vibrace.“

5. Tábor. „Tábor a Blaník, dvě poslední části, k sobě patří. V cizině jde o nejméně populární část Mé vlasti – nejspíš proto, že to je část nejoriginálnější kompozičně, zvlášť Tábor je vysoce originální.

Dohromady jde o půl hodiny hudby založené na myšlence slavné husitské minulosti, kterou otcové zakladatelé od Palackého po Masaryka spojovali s českou státností, což může na kdekoho působit zvláštně, nacionalisticky, bojovně... Ale i tahle část Mé vlasti je naštěstí nosná hudebně. Opakovaně a nesmírně vynalézavě tu zní chorál Ktož jsú boží bojovníci, a ten je tak krásný, že člověk nemusí být zrovna husita, aby ho prožíval.

Není lehké vysvětlovat muzikantům, zvlášť v německém orchestru, proč by se měli nadchnout pro husitskou myšlenku, pro revoluční násilí, které je z dnešního pohledu minimálně sporné. A proto v cizině úplně detailně o obsahu této části nemluvím, řeknu jen základ a nechávám na fantazii hudebníků, aby si to nějak přebrali...

Co svým muzikantům popisuju vždycky, to je fenomén hromadného zpěvu husitských bojovníků, který podle všeho působil tak silně a semknutě, že se dal nepřítel na ústup, ještě než začal boj, protože to mi připadá jako symbolicky zajímavá věc: síla sborového zpěvu.

Není podle mě důležité, abychom podrobně řešili konkrétní kapitolu dějin, ale na druhou stranu nemusí být špatné, když si na chvíli představíme, že patříme mezi ty zpívající bojovníky.“

6. Blaník. „Má vlast kulminuje směrem k závěru, před kterým nás čeká ještě nádherné, ale velmi náročné pastorále – po téměř hodině a půl usilovného hraní jedna z nejcitlivějších pasáží pro dechové nástroje, zkouška jejich umu a rozvrhu sil.

I když se všechno povede, pořád nemůžeme být klidní, to až po posledním akordu. Chvíli před euforickým vyzněním celého cyklu je ještě geniální místo, ve kterém se spojí motiv husitský se dvěma motivy z Vyšehradu – zní přes sebe zároveň, a to je závěrečné razítko Smetanova mistrovství. No a pak, za malou chvíli, už mám konečně pocit, jako bych dokončil dramatickou túru na nádhernou posvátnou horu, a všechny nové výhledy, pocity a myšlenky z té poutě se při rozhledu do krajiny spojují. Je to jako osvícení; pocit, že se něco správně završilo...“

 

Má vlast nezná poražených

Když Má vlast skončí podle dirigentových představ, dostaví se nádherný pocit – únava spojená s přívalem nové energie. „Je to mentální vyvrcholení,“ snaží se Jakub Hrůša o popis, „něco se po velkém vypětí a zážitku završilo. Jsem sice vyčerpaný fyzicky, ale pokud je krásná odezva od publika, tak mám pocit velkého štěstí. I tohle, myslím, znají sportovci – když jsou v cíli, cítí mix euforie a únavy.“

Namítám, že tohle cítí jen ti dobří, vítězové; poražení sotva.

Hrůša na to řekne: „V Mé vlasti nebývá poražených.“

Překvapeně na něj pohlédnu: „A co když se koncert nepovede?“

Zavrtí hlavou: „Z Mé vlasti odejdou posluchači spokojení. Ta skladba je tak silná, že bychom ji museli zahrát opravdu špatně, aby tomu bylo jinak. A my ji špatně nezahrajeme. Milujeme ji.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama