Bobr je velikonoční postní jídlo, říká evangelický farář

Lidé

Živelný, vždy v obleku, s nezaměnitelným účesem. Farář Jaroslav Pechar mluví o velikonočních svátcích a svém čtyřicetidenním půstu, třeba i od sociálních sítí. „Bez kafe to ale nejde,“ směje se v dřevěném kostelíku v pražském Braníku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jaký je u vás v Braníku zájem o bohoslužby, které oslavují Ježíšovo zmrtvýchvstání?

Velikonoce jsou největší křesťanský svátek, takže přijde vždycky víc lidí než jindy během roku. Sto, sto dvacet. Velikonoce jsou mnohem víc vyznavačskou záležitostí než Vánoce, o kterých přicházejí lidé spíš jen proto, že na půlnoční mše se přece chodí.

 

Velikonoční období začíná Popeleční středou, která letos připadla na 2. března. Katolíci dělají křížek na čelo, jak to máte vy jako evangelík?

Jedna dobrá duše mi kdysi donesla hromádku popele z katolické bohoslužby, tak ho tady mám v mističce. Letos na Popeleční středu jsem dával lidem během biblické hodiny křížek na čelo se slovy „Prach jsi a v prach se obrátíš“. Je to forma požehnání a bylo vidět, že ho lidé rádi přijímají mile, ovšem s překvapením. Chápou ho jako import, už však nevnímám averzi ve stylu „jsme jako katolíci“. Není to sice náš zvyk, ale můžeme čerpat z bohatství jiných církví a vzájemně se inspirovat.

 

Proč chybí velikonoční výzdoba?

Nemáme téměř nic takového, protože pro zbožnost to nemá žádný význam. Řada lidí u nás v kostele ani nezaregistruje postní období. Kdybych je výslovně z kazatelny neupozornil, že přehoz není zelený jako v liturgickém mezidobí, ale fialový, protože je velikonoční postní období, tak by si toho ani nevšimli.

 

 

O Velikonocích se zvěstuje, že život vítězí nad smrtí. V jakých rovinách to dnes platí?

Na prvním místě pro mě, jako pro faráře, platí vzkříšení Ježíše Nazaretského. Velký pátek není konec, jakkoli ho lidé mohli skrze ukřižování vnímat jako prohru. Jde pouze o zakončení etapy. Přijde totiž nedělní ráno a vzkříšení, kdy boží vstup ukazuje, že život je silnější než smrt. Zároveň je to boží přiznání se k tomu, že Ježíšovo konání mělo celou dobu hlavu a patu. Proto má smysl následovat Ježíše, vnímat život, který nekončí ani smrtí a má smysl už tady a teď.

 

A život věčný?

To je až třešnička na dortu. Je to něco navíc k životu, který má smysl teď. Nejde o to překlepat život jak v slzavém údolí a těšit se, že to pak ostatním nandáte – kiš kiš –, až se budou smažit v pekle. Ne, prostě teď a tady vítězí život nad smrtí. K tomu patří láska a sebeobětování, což Ježíš dělal až do poslední chvíle. Je v tom ochota udělat první krok k druhému člověku. Pořád se nabízet, jít za potřebnými, nečekat, až oni přijdou za vámi. To je cesta, která vnáší život do tohoto světa.

 

Na Velký pátek prý převládá pokání, kdežto v neděli se klade důraz na odpuštění. Liší se v tomto nějak pojetí evangelické od katolického?

To máme určitě stejné. Velký pátek je nejpřísnější postní den, který vede k pokání a sebezpytování, k promýšlení, co jsem udělal blbě. Velkopáteční důrazy jsou určitě kající, aby si člověk uvědomil porušování božích přikázání, a vědomí, že Ježíš na kříži visí i mojí vinou. Jeho smrt není náhoda. Liturgická věta u katolíků říká: „Je to má vina, má veliká vina.“ U nás, evangelíků, sice nezazní, ale já zase řeknu: „I já nesu vinu za bídu tohoto světa.“ A k tomu se pak přiznává i celý kostel: „Ano, já tak vyznávám.“ Rozpoznáváme, že ve světě není všechno v pořádku, a já v tom mám taky prsty. Tohle je třeba si přiznat. V naději velikonočního rána si pak ale také řekneme: „Panebože, tak ti to tady svěřuju. Za tohle tvůj syn zemřel, a my věříme, že zase z mrtvých vstal, a taky tohle nám může být odpuštěno.“ Staré může zmizet a můžeme začít zase od začátku.

 

Když k vám do kostela přijdu o Velikonocích jako laik, budu rozumět?

Myslím, že ano. Evangelická tradice vyrůstá z reformace, renesance, humanismu, ze snahy o racionalitu. To je její přednost i bolest. Důraz na rozum a pochopení, na vysvětlování je naprosto zřetelný, i proto dáváme velikánský důraz na kázání. Pečlivě vykládáme, o čem biblický text je, jak se nás týká, co pro nás znamená. Mnohem víc než u katolíků nám chybí ta náboženská prožitková část, ke které patří kadidlo, svíčky, barvy…

 

Na co jsou, když nejsou potřeba?

Umocňují prožitek. Ve chvíli, kdy se řekne „Nechť naše modlitby stoupají jako dým z kadidla“, a lidé ten dým skutečně vidí stoupat, najednou to víc promlouvá. Je to jiný způsob, jak říct stejnou informaci další formou. Tuto cestu ale evangelíci odvrhli, i když dnes se k ní možná zase trochu vrací.

 

Vy tady máte zase kytaru. Hrajete o Velikonocích?

Hudební tradice je pro evangelíky v českém prostředí takřka kámen úhelný. Alfa omega už od předhusitské doby, která akcentuje lidový zpěv. Kostelní zpěv v té době, v 15. století, představoval sbor speciálních zpěváků, byl škrobený, kdežto lidová tradice přináší jednohlasný zpěv písničky. Všichni společně.

 

Zazní kytara třeba i na Velký pátek?

Ano, existuje úsloví, že kdo zpívá, dvakrát se modlí. Je to normální hudební nástroj a už Martin Luther byl výborný kytarista a loutnista.

 

Jak je s Velikonocemi spjatý půst?

Drží se čtyřicet dní před Velikonocemi. Čtyřicítka je naprosto zásadní, protože z biblického pohledu je symbolickým svědectvím jedné generace. Čtyřicet let putují Izraelci pouští, a potom začíná nová generace. Máme představu, že po čtyřiceti jednotkách „něčeho“ něco skončí a začíná něco zcela nového. Otázkou je, nakolik do počítání čtyřiceti dnů patří neděle.

 

Proč?

Způsobů počítání je víc. V neděli se ale obecně půst nedrží, takže ke čtyřiceti postním dnům přibude šest sedm nedělí.

 

Čeho všeho se dnes půst týká? Masa?

Dneska má půst úplně jiný rozměr. V minulosti bylo maso bráno jako luxus, nikoli jako nezbytná součást jídelníčku. I když by to vegetariáni zpochybnili… Odepřít si maso bylo známkou odepření luxusu. Pak to smysl má. Kdybychom udělali obdobnou analogii pro dnešek, tak v době půstu si máme odepřít nějaký luxus, což může být třeba pocit trvalého nasycení.

 

Jaký půst držíte vy?

Jím jen jednou denně, což mi ušetří neuvěřitelné množství času. Díky tomu si uvědomím, kolik času jindy prožeru.

 

A to držíte celých čtyřicet dnů?

Kromě nedělí. V ostatních šesti dnech si ale dávám vždy jen oběd. Neřeším přitom, co jím nebo co nejím. Tím už bych velmi komplikoval život své ženě, která vaří. Ještě abych si takhle vymýšlel... Zesložitěl bych jí situaci, a to je přesně proti duchu půstu. Mám pomáhat druhým a nikoli jim komplikovat život. S tím souvisí další věc… Kdyby mě někdo ze sboru pozval na návštěvu a řekl mi „Bratře faráři, tady jsme ti upekli bábovku“, tak nemohu říct, že ne, že se postím. To nelze.

 

Chodíte obden po návštěvách?

Že bych tak ožulil svůj vlastní postní předpis? To ne! Slyšel jsem ale o člověku, který si dával budík a vstával minutu po nedělní půlnoci. V neděli se vždy přežral, aby pak přetrpěl zbytek týdne. Tady jsme u nezdravých nápadů, které si člověk sám pro sebe vymyslí, aby držel půst a vlastně ho nedržel. Sám jsem ale marně zkoušel půst od kafe a zjistil jsem, že jsem závislák. Hlava bez něj třeští, jsem nervózní jak čuba. Kafe nebo brufen. Tohle jsem vzdal, kafe piju neomezeně, ale zásadní půst si dávám od Facebooku. Na sociálních sítích jsem totiž hodně aktivní. A zase je to o času, který mohu investovat někam jinam.

 

Na Facebooku pracujete?

Do značné míry ano. Jako jednu z velkých úloh církve vidím kultivovat prostředí, ve kterém žijeme. Dříve to byla misijní práce někde uprostřed pohanské krajiny, dneska jsou divočinou sociální sítě. Můžu tam mlčet, ale také můžu vstoupit a reagovat, vnášet do diskusí klid, smiřování, snahu otupovat vyhrocené pozice. To jsem si vzal jako vlastní úkol a myslím, že se mi daří.

 

To zní, jako že jste facebookový misionář.

Vlastně ano. Zároveň jsem se rozhodl potkávat lidi z Facebooku i osobně. Objíždím je, bavíme se spolu, někdy přijedou sem a objeví se tak i v reálném životě církve. U těch liduplachých ale trvá někdy i roky, než se setkáme.

 

Máte nějaký velikonoční zážitek z Facebooku?

V době covidové během zákazu setkávání v kostelích jsme zorganizovali křížovou cestu v Modřanské rokli. Byla to facebooková akce přes QR kódy, jen po rodinách, nezávisle na sobě. Epidemiologická pravidla byla dodržena přesně, zároveň přitom domácnosti prožívaly zážitek společenství. Nebýt sociálních sítí, nevznikla by dohoda mezi tolika lidmi a také možnost následného sdílení fotek. Podobně jsme o Vánocích organizovali společný perníkový betlém.

 

Když se vrátíme k půstu, co je jeho cílem?

Má vás dovést minimálně k nějakému sebepoznání. Třeba jak moc mi chybí maso nebo Facebook nebo kafe. Tohle poznání je jedním z důležitých rozměrů půstu. Duchovní cvičení se ale nemůže dělat bez přípravy. Vezměte si, když se nějaký nadšenec dočte v Bibli, že Mojžíš byl na Sinaji čtyřicet dní bez jídla a bez pití, vezme to smrtelně vážně, a vrhne se do toho. Zničí se.

 

 

Je otázkou, jestli pojem „pití“ zahrnoval i vodu, když ve středověku ryba nebyla masem a mohla být postním pokrmem.

V tomto ohledu to bylo ještě zajímavější. Mezi postní jídlo patřilo ve středověku všechno, co žilo ve vodě. Takže postním jídlem byly třeba i nutrie a bobři.

 

Velikonočním jídlem mohl být i bobr?

Ano, bobr byl povolené postní jídlo, zjednodušeně řečeno divná ryba. Tehdy si lidé mysleli, že tyhle vodní mrchy vznikají nepohlavní cestou, to byl ten hlavní rozdíl – bylo to něco jako vodní rostlina.

 

Vyrážel jste jako kluk s pomlázkou?

Ano, protože jsem z nevěřícího prostředí. První začal chodit do kostela brácha. Začal se paktovat s katolíkama, když mi bylo asi čtrnáct. Já jsem se mu akorát posmíval, protože jsem byl strašně hodný ateista a správný ornitolog ze stanice mladých přírodovědců.

 

Jak jste se potom stal farářem?

Chtěl jsem být učitelem přírodních věd, bavila mě geologie a paleontologie. Maturoval jsem v roce 1989/1990 a tou dobou mě přestávala naplňovat dosavadní orientace na Východ a jógu. Chtěl jsem mít jasno a přihlásil se nadšenecky na teologickou fakultu. Rozhodně jsem tam nešel s tím, že chci dělat faráře. Myslel jsem v mladické nerozvážnosti, že nejprve vystuduju jednu vysokou školu, a pak ty přírodní vědy. Jenže někdy ve třeťáku mi došlo, že to, čemu se věnuju, má hlavu a patu. Docvaklo mi, že tohle hledám.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement