Smázni devět vteřin, doběhneš do Tokia!

Post Image

Smázni devět vteřin, doběhneš do Tokia!

Play icon
16 minut

foto Jan Hromádko

Klušeme v kopcích nad Velkou Chuchlí, ona jako by se vedle mě spíš vznášela. „Pořád to nechápu,“ zasměje se. „Deset let kroužím po dráze jak šílená, vyhrávám tituly, ale nikdo si toho nevšimne. Teď si dám první maraton a najednou jsem středem pozornosti.“ Je to nespravedlivé, ale logické, protože Češi milují vytrvalostní běhání. Zaujalo je, jaký má tahle dívka potenciál, přáli by jí olympiádu. No a pak to zvláštní jméno, Moira Stewartová. Co ona je vlastně zač?

Na Moiře je zvláštní jedna věc: občas jako by si nevěřila. „V civilním životě jsem spíš taková šedá myška,“ prohlásí během našeho povídání dvakrát. Což ale není a nemůže být pravda – Moira je totiž nejen rychlá, ale taky pěkná (na což by řekla, že je jak párátko, vyžle, chybí jí ženské tvary, ale objektivně je opravdu pěkná) a dovede vyprávět.

Na každou otázku odpoví pohotově, jen jedinkrát se zarazí. „Jestli v sobě mám po tátovi něco skotského? To nevím, počkejte… Takhle – já si připadám mnohem víc jako Češka. Kdybych se musela do Skotska přestěhovat, těžko si zvyknu hlavně na to počasí, které je dost monotónní, přes léto osmnáct, v zimě pět stupňů, často prší, bývá šero. Ale všimla jsem si, že povahově jsou Skoti tak nějak vstřícnější a hodnější, takže když tam do člověka vrazíte, on se vám začne omlouvat. Nevím to jistě, ale doufám, že tohle je ve mně skotské: jsem docela hodná…“

Zcela jistě to vím já.

Moiře jsem totiž zavolal v pátek večer: Nešla byste si se mnou zaběhat a pokecat?

Řekla, že by šla, beze všeho, ale ráno jede až do slovenské Skalice na mistrovství republiky v běhu na deset kilometrů, vrátí se v neděli nad ránem a hned dopoledne odjíždí na tři týdny do italského Livigna, kde má soustředění před možná nejdůležitějším životním závodem.

Podpořte Reportér sdílením článku