Smázni devět vteřin, doběhneš do Tokia!

Lidé

Klušeme v kopcích nad Velkou Chuchlí, ona jako by se vedle mě spíš vznášela. „Pořád to nechápu,“ zasměje se. „Deset let kroužím po dráze jak šílená, vyhrávám tituly, ale nikdo si toho nevšimne. Teď si dám první maraton a najednou jsem středem pozornosti.“ Je to nespravedlivé, ale logické, protože Češi milují vytrvalostní běhání. Zaujalo je, jaký má tahle dívka potenciál, přáli by jí olympiádu. No a pak to zvláštní jméno, Moira Stewartová. Co ona je vlastně zač?

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Na Moiře je zvláštní jedna věc: občas jako by si nevěřila. „V civilním životě jsem spíš taková šedá myška,“ prohlásí během našeho povídání dvakrát. Což ale není a nemůže být pravda – Moira je totiž nejen rychlá, ale taky pěkná (na což by řekla, že je jak párátko, vyžle, chybí jí ženské tvary, ale objektivně je opravdu pěkná) a dovede vyprávět.

Na každou otázku odpoví pohotově, jen jedinkrát se zarazí. „Jestli v sobě mám po tátovi něco skotského? To nevím, počkejte... Takhle – já si připadám mnohem víc jako Češka. Kdybych se musela do Skotska přestěhovat, těžko si zvyknu hlavně na to počasí, které je dost monotónní, přes léto osmnáct, v zimě pět stupňů, často prší, bývá šero. Ale všimla jsem si, že povahově jsou Skoti tak nějak vstřícnější a hodnější, takže když tam do člověka vrazíte, on se vám začne omlouvat. Nevím to jistě, ale doufám, že tohle je ve mně skotské: jsem docela hodná…“

Zcela jistě to vím já.

Moiře jsem totiž zavolal v pátek večer: Nešla byste si se mnou zaběhat a pokecat?

Řekla, že by šla, beze všeho, ale ráno jede až do slovenské Skalice na mistrovství republiky v běhu na deset kilometrů, vrátí se v neděli nad ránem a hned dopoledne odjíždí na tři týdny do italského Livigna, kde má soustředění před možná nejdůležitějším životním závodem.

– Takže nic?

– Takže jediná možnost je ta, že před náš barák do Chuchle přijedete v neděli hodně brzy ráno.

– Tak jo, ale upozorňuju, že sice běhám, dokonce maratony, ale nejsem žádnej rychlík.

– Jaký máte čas na maraton?

– 3:29:39.

– Tak to je vtipný, já 2:29:39.

– Vím, proto mezi náma dopředu cítím spřízněnost. Navrhuju běžet tempo 5:30.

– Pojďme ještě pomaleji; já po závodech vážně jenom vyklusávám…

 

 

Tulipán, nebo sněženka?

Ota Pavel by o Moiře jistě dovedl napsat krásnou, takovou až zátopkovskou povídku.

Zátopek nečekaně zazářil hned prvním životním maratonem, Moira Stewartová taky. Koho nezajímá sport, pro toho by se v povídce našla i romantika: máma Miriam byla běžecká reprezentantka česká, táta Eddie reprezentant skotský, roku 1992 se poznali při závodech v italském Bolzanu a v červnu roku 1995 se jim v Praze narodila Moira, která teď vybíhá z domu.

– Gratuluju k titulu!

– No díky. Na to, že jsem desítku netrénovala a na dráze už půl roku prakticky neběhám, nebo na to, že jsem poprvé po mnoha měsících nazula tretry, tak jsem se včerejškem spokojená. Jen mám teda z těch treter puchýře – už jsem si dost zvykla na měkké silniční boty...

Ano, je to tak, Moira se o den dříve stala už pošesté mistryní republiky v dráhové desítce, v cíli byla za 33:35.

Což je sice pěkné, měla radost, ale jenom chvíli, protože letos jde o něco úplně jiného. O Tokio (respektive o Sapporo, kde se poběží). Najednou cítí, že má překvapivou šanci dostat se na olympijské hry, ale nikoli v desítce, nýbrž v maratonu.

Tak kam teď spolu vyrazíme?

Moira žije na běžecky úžasném místě: z domu může buď nahoru do kopců, třeba do Prokopského údolí, anebo dolů k řece a potom po cyklostezce klidně až do Černošic.

Třeba nahoru!

Ovocné stromy kvetou a ona vypráví o svém tátovi, který býval opravdu skvělým atletem, například desítku na dráze zvládl za 29:54, což by mezi ženami znamenalo dodnes evropský rekord, ale hlavně to je nadšený zahradník. „I to je důvod,“ uvažuje Moira, „proč se v Česku zabydlel – mnohem víc mu tady toho vykvete.“

Zato ona? „Já jsem ráda, že poznám tulipán a sněženku.“ S (o tři roky) mladším bratrem Gerronem, o němž ještě uslyšíme nejen v tomto textu, ale určitě i od mnoha hlasatelů sportovních zpráv, párkrát zašli k tátovi na brigádu: „Věděl, k čemu nás může pustit, takže jsme buď hrabali listí, nebo odhrnovali sníh…“

Rodiče je do běhání nenutili a na základní škole dala Moira přednost tanci, šlo tehdy o street dance. Dnes nad tím jen mávne rukou, ale s týmem dalších děvčat se zúčastnila například i mistrovství světa. „Byly jsme poslední,“ shazuje staré úspěchy. „Taky mi postupně docházelo, že nejsem dobrá jako ostatní holky, spíš prkenná než pružná, v životě jsem neudělala provaz… Ke konci základky jsem se už přesunovala k běhu, který mi šel líp a který je mimochodem taky finančně méně náročným sportem než tancování. Ačkoli to tehdy moje starost nebyla, všechno platili rodiče a ti by za mě asi platili cokoli, dokud by mohli.“

 

Půlmaraton skvěle!

Od konce základky to byl sice příběh docela zajímavý, ale hlavně pro atletické fajnšmekry: věděli, že je ve Spartaku Praha 4 nadějná dívka, která bude dobrá buď v přespolním běhu (ten může trénovat tam u nich v Chuchli na dostihové dráze, to má výborný!), nebo v oněch závodech typu dráhové desítky, které v Česku nikoho moc nezajímají, protože v nich běloši nemají šanci.

Moira je sice stoprocentní běloška, ale jakmile vyklušeme na kopec a ona mi předvádí běžeckou abecedu na protažení, všimnu si, že má nohy skoro jako Etiopanka: v podstatě bez lýtek, je to jedna nekonečná achilovka, pro běh velká výhoda.

„Já vím,“ přikývne, „tohle budou geny. I na tělesnou hmotnost mám štěstí, ustálila se na nějakých padesáti kilech, aniž bych to musela řešit. Svoji štíhlost, tu mám konkrétně po tátovi...“

Vystudovala grafiku na střední i vyšší odborné škole (známé „Hollarce“), na grafiku si udělala živnostenský list a pořád počítá s tím, že bude po konci sportovní kariéry navrhovat například plakáty, reklamní letáky nebo vizitky.

Moira měla štěstí, že ji vždycky podporovali rodiče – a dělají to dodnes, i když je posledního půl roku členkou Olympu, a tím pádem profesionálka.

Na dráze už dávno patří k nejlepším Češkám, ale nekonečné kroužení ji postupně přestávalo bavit. Před rokem ji už vyloženě štvalo, ale existovalo velmi přirozené řešení, ke kterému beztak léta směřovala: „Až budeš mít rychlé střední tratě, pustím tě i na ty delší,“ říkával jí vždycky trenér. A mezníkem se stal rok 2020: „Ještě na jaře jsem si občas pohrávala s myšlenkou, že závodně běhat přestanu. Těšila jsem se aspoň na pražský půlmaraton, ten nám pandemie zrušila, ale naštěstí jsem se začátkem září dostala na půlmaraton do Bratislavy, kde se mi běželo skvěle, a hned jsem se kvalifikovala na mistrovství světa do Gdyně.“

Tam na podzim zaběhla čas 1:11:08, což je sedm vteřin od českého rekordu, a Moira je sice příliš skromná na to, aby řekla nahlas, že rekord Evy Vrabcové Nývltové jednoznačně v nohou má a pravděpodobně ho překoná, ale my to drze můžeme říct za ni.

Je tu ovšem potíž – půlmaraton nepatří mezi olympijské disciplíny. „Když jsme s trenérem viděli, jak mi delší běh jde, rozhodli jsme se pro změnu plánů na rok 2021: zariskujeme a zkusíme maraton. Najednou jsme pochopili, že pro mě olympijský kvalifikační limit 2:29:30 není nereálný. Potřebné tempo tři a půl minuty na kilometr mám a jde jen o to, jestli ho dokážu udržet tak strašně dlouho...“

 

Je to věda

Následovala změna tréninkového plánu, Moira toho najednou například musela naběhat ještě víc než kdykoli dříve: „Do té doby jsem dávala zhruba sto dvacet kilometrů týdně, teď nejmíň sto šedesát.“

Další mezi běžci dobře známou věcí je fakt, že při maratonu už nejde jenom o kvalitu běhu, ale extrémně důležité je i mentální rozpoložení – a strava.

„To je jasný,“ přikyvuje Moira, „správné stravování před závodem a během něj je základ, ale u mě platilo i to, že jsem od podzimu musela začít víc jíst, abych přinejmenším nahradila všechnu tu energii, kterou spálím.“

První životní maraton si naplánovala na začátek jara do švýcarského Belpu, konal se tam na letišti. Před závodem zavedla dietu, která je mezi vytrvalostními běžci populární, protože má ve výsledku odpálit sacharidovou bombu: „Jednoduše řečeno jde o to, že jsem deset dnů před maratonem na čtyři dny naprosto omezila sacharidy, jedla jen maso, vajíčka a zeleninu. Divil byste se, kolik vám to vezme energie; myslím, že jsem z toho na závěr už byla hlady vzteklá. Pak jsem na sacharidy pomalu zase najela a dva dny před závodem si už k jídlu povolila všechno. Člověk hned pocítí nával energie a dobré nálady, opravdu to dost pomáhá…“

Maraton je věda i z toho důvodu, že když chce běžec zvládnout skvělý čas, potřebuje k sobě vodiče, který drží tempo, rozráží vzduch a neustále povzbuzuje, a Moira k cestě do Švýcarska přemluvila bratra, který se přitom specializuje na tratě 800 a 1 500 metrů – vytrvalostní běhy zatím ani netrénuje. Nechtělo se mu, ale nakonec slíbil, že sestru nějakých pětadvacet kilometrů podporovat bude.

Nakonec ale Gerron pomáhal Moiře až do cíle.

I v nepříjemném větru běželi rychle, naděje na Japonsko dlouho žila. „Do půlky se běželo podle očekávání dobře, ale pak se ve vlnách hlásily krize, hlavně křeče v břiše. Sedm kilometrů před cílem už mi bylo hrozně špatně, měla jsem pocit, že běžím tempo nad čtyři minuty, hlava mě začala prosit, abych vzdala, a najednou se stala zajímavá věc. Vbíhali jsme do posledního kola a já houkla na bráchu, jestli mám ještě šanci na limit. Mrkl na hodinky, chvíli počítal, řekl, že pořád jo, a v tu chvíli mě všechno bolet přestalo – na čemž je vidět, že tělo je jen otrokem mysli.“

V cílové rovince pochopila, že limit nedá, a vůbec nevěděla, jestli se rozbrečet, nebo radovat, protože jí utekl o devět vteřin. „Utřela jsem pár slz, řekla si, že jsem ještě mladá, a spíš se z toho radovala.“

Devět vteřin!

Hned byla nutná další porada s trenérem. Oba chápali, že mají málo času, protože olympijská startovní listina se uzavírá posledního května, ale taky to, že bude-li mít Moira trochu štěstí, napodruhé zrychlit dokáže.

Promýšleli těch pár maratonů, které se v květnu konají, a každý z nich měl svoje minusy; například v Rakousku jsou ostré otočky kolem kuželů.

„Takže jsme vybrali Prahu.“

Maraton pražský je skutečně v posledním možném termínu, koná se 30. května. Jeho nevýhody jsou zřejmé desítkám tisíc běžců, kteří už Prahu běželi: například úseky s dlažebními kostkami, které kdyby byly mokré, tak je zle.

„Taky se přebíhají mosty a to je vždycky trochu do kopce a z kopce,“ připomíná Moira, „i když se to nezdá...“

Potom samozřejmě může být vedro, což by byla další velká překážka, ale jestli ne...

 

Úplný Kipchoge

… Ptám se Moiry, zdali tuší, jaký je její současný maratonský potenciál. Tuší: „Odborníci říkají, že 2:26, což už by byl český rekord. Fyzicky na něj mám, ale psychicky nejspíš ještě ne – někdy okolo té poloviny prostě maraton začne bolet, a čím dýl bolí, tím víc hlava brzdí nohy. Na druhou stranu mám takovou povahu, že jsem ještě nikdy žádný závod nezabalila, tak uvidíme. V Praze by mi mohlo pomoct, že se vrátím z Livigna, kde díky tréninku v osmnácti stech metrech získám navíc spoustu červených krvinek.“

A ještě jedna okolnost jí může pomoci: „Během dubna se přihlásila spousta výborných českých chlapů, kteří nabídli, že mi na trati budou dělat vodiče; takže si nejspíš budu připadat jak legendární Kipchoge!“

I brácha pomůže?

„Taky. Až v tom Švýcarsku jsem si uvědomila, že se nejspíš brzy bude moci vydat mou cestou a že z něj může být výborný vytrvalec...“

Pokud Moira limit v Praze nezvládne, nic strašného se neděje – už za tři roky bude olympiáda v Paříži a tam by mohla být na vrcholu. „Prakticky se můžu upnout třeba k tomu, že jednou poběžím maraton rychle jako táta, takže za 2:23,“ říká: „A teoreticky budu pořád vzhlížet ke svému idolu, k Paule Radcliffové, která dala maraton dokonce za dvě a čtvrt hodiny. Tahle Britka nám všem ukázala, že se nesmíme dopředu smířit s neporazitelností afrických běžců, ale o čem se to tady vlastně bavíme? Teď by mi úplně stačilo cokoli pod 2:29:30!“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama