O rotundě, kterou vzkřísili na matfyzu

Report

S fakultou symbolizovanou čísly a počítači by si nejspíše jen málokdo spojil památku z dob začátků českého státu. Přesto tu je. Obnovené pozůstatky rotundy sv. Václava v komplexu Matematicko--fyzikální fakulty UK v Praze jsou pozoruhodným dílem mezioborové spolupráce. Její příběh přibližuje trojice autorů, kteří se na projektu, ověnčeném několika cenami, podíleli.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Asi v roce 938 se po dřevěné cestě blížil k Pražskému hradu slavnostní průvod. Povoz vezl tělo knížete Václava, úkladně zavražděného družiníky jeho bratra Boleslava I., řečeného Ukrutný. „Na vyvýšeném místě pod Hradem zastavili koně poblíže žaláře a nehnuli se z místa. Nic nezměnily ani upřímné pokání Boleslavovo, ani přepřáhnutí do volského potahu. Pomohly až modlitby vězňů a všech zúčastněných,“ zhruba tak líčí události spojené s přenesením těla knížete Václava pozdější legendy. Pak přišel zázrak; božskou mocí prý byli osvobozeni nevinně trpící vězni z okovů a vyvedeni na svobodu. Teprve poté se vůz znovu rozjel, aby mohlo být světcovo tělo uloženo v rotundě sv. Víta na Pražském hradě. 

Na památku zázraku měl na místě vzniknout kostelík. Je právě on rotundou sv. Václava, jejíž zbytky se po mnoha staletích podařilo obnovit? 

S legendou coby pramenem je třeba pracovat opatrně. Na základě archeologického průzkumu je možné připustit, že kolem pozdější rotundy vedla na Pražský hrad zpevněná dřevěná silnice. A je nepochybné, že jde skutečně o místo vyvýšené nad okolním terénem. Skeptik by dodal, že koně unavení cestou ze Staré Boleslavi se na tomto místě, před stoupáním k Hradu, zastavili zcela logicky.

Archeologové také v rámci průzkumu odhalili na místě i kruh z opracovaných kamenů: nakonec dospěli k závěru, že jde o základy stavby, která byla dřevěná nebo z proutí omazaného hlínou. Dobu jejího vzniku lze exaktně odhadnout zhruba na polovinu 10. století. 

Jde snad o místo onoho zázraku popsaného v legendě? To si musí každý domyslet sám. Záleží totiž na tom, kdo příběh rotundy sv. Václava vypravuje. Někdo věří v zázrak starý tisíc let, památkáři budou mluvit o nejvýznamnějším archeologickém nalezišti v Praze za posledních sto let, restaurátoři zdůrazní použití velmi jemných konzervačních technik. 

Znovuobjevení rotundy na počátku 21. století ve spodní části budovy Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy na Malé Straně však můžeme s jistou nadsázkou za zázrak označit, stejně jako jeho rekonstrukci, kterou pomohli financovat i drobní dárci. Zajímavý je přitom příběh rotundy jako takový – a to i tehdy, opustíme-li legendy a vyložíme-li ho na základě exaktních údajů.

 

Než začaly české dějiny

Existence nějakého objektu na vyvýšeném místě nad Vltavou, de facto v centru dnešního Malostranského náměstí, není v době sv. Václava vůbec zázračná. Osídlení místa se datuje až do konce 8. století, ještě před začátek dějin českého státního útvaru. Lidé tu žili dříve, než byl římským císařem korunován Karel Veliký (tedy v roce 800).

Kolem roku 900 můžeme doložit dřevěné budovy. Dva hroty šípů a další nálezy v příslušných vrstvách naznačují, že tu nebylo příliš klidno. 

Strategicky položené místo získávalo duchovní význam později, zejména v 11. století. V jeho první třetině vznikl nad již zmíněným kamenným kruhem kostelík, který však neměl dlouhého trvání. Na jeho místě, někdy kolem roku 1085, zazářila téměř bílým, typicky románským kvádříkovým zdivem rotunda sv. Václava. Ve své době musela být dominantou širokého okolí, stála samostatně a na vyvýšeném místě. Šlo o mimořádně nákladnou stavbu ve všech ohledech. Její vznik mohl souviset s nějakou zvláštní událostí z té doby: přímo se nabízí korunovace prvního českého krále (s nedědičným titulem) Vratislava I. (kraloval v letech 1085–1092).

Po svém dokončení se rotunda honosila podlahovou keramickou dlažbou. Šestiboké terakotové dlaždice nesly motiv lva a bájného tvora gryfa, byly bez glazury a jejich barva zřejmě kolísala od světle hnědé až po téměř černou, jak se vypalovaly v dřevěné peci. Tuto hlavní strukturu v ploše doplňovaly trojúhelníkové glazované prvky temně fialové až černé barvy. Schod před apsidou, místem pro oltář, pak lemovaly čtverhranné dlaždice s rostlinným motivem. Je pravděpodobné, že interiér zdobily barevné fresky. 

Řemeslníci se opravdu snažili, svědčí o tom dodnes otisky prstů dochované na spodní straně některých dlaždic. Mimoděk je tam zanechali, když tlačili hlínu do dřevěných forem. Možná na práci trochu spěchali: část podlahy se totiž později propadla. Tyto pokleslé dlaždice později, v době krále Přemysla Otakara II. (1233–1278), při rekonstrukci rotundy zasypali a převrstvili novou dlažbou: díky tomu se 74 původních kusů zakonzervovalo na další tři čtvrtiny tisíciletí.

 

Trik jezuitských „developerů“

Následující staletí nebyla k rotundě sv. Václava příliš vlídná. Pomineme-li první zápis dokládající její existenci v roce 1309, narazíme na roky 1420 a 1541. Prahu tehdy zachvátily dva velké požáry a rotunda jich nebyla ušetřena. V 16. století už navíc nestačila svou kapacitou jako farní kostel Malé Strany. Její význam upadl natolik, že se nakonec po druhém požáru stala skládkou odpadu a rumištěm.

Malostranští měšťané se vzmohli k poslední velké opravě v roce 1599. Tehdy byla rotunda nově vybílena a přijala i některé drobnější renesanční prvky. V poměrně dobré kondici čekala na Bílou horu, po níž, konkrétně roku 1625, dorazili na Malou Stranu katoličtí jezuité. 

V centru náměstí se jim zalíbilo a rozhodli se, že právě zde by měl stát Profesní dům, místo, kde se vzdělávají nejvyšší představitelé řádu. Stavba domu, probíhající zvolna od roku 1628, znamenala pád rotundy sv. Václava do zapomnění. Překážela nové výstavbě, v rámci statického zajišťování musela být nakonec přes protesty malostranských měšťanů „stržena do základů“ a její stopa v historii se ztratila zhruba v roce 1683. Zůstalo jen několik rytin, které více či méně nepřesně zobrazují její polohu.

Ani jezuité na Malé Straně nedopadli nakonec nejlépe. Budovu jim vyvlastnil císař Josef II. zhruba o sto let později, sotva stačili dostavět chrám sv. Mikuláše. Od té doby se jí říkalo Zemský dům a sloužila převážně jako sídlo soudu. 

 

Matfyz a rotunda

V barokní budově sídlí část Matematicko-fyzikální fakulty UK od šedesátých let 20. století. Vystřídala tu Vysokou školu železniční, předtím se tam nacházely kanceláře Úřadu říšského protektora, ještě dříve pracoviště ministerstva financí a už zmíněný soud. 

Na přelomu tisíciletí byl stav objektu provozně neúnosný a vynutil si rozsáhlou rekonstrukci s nečekaným finále, k němuž  došlo 3. února 2004. 

Při vyvážení starých zásypů v kryptě bývalého barokního kostela, který je dodnes součástí budovy, narazili dělníci na velký kámen a další netypické prvky. Pohotový zásah pražských památkářů práce zastavil a začala se psát první kapitola novodobého příběhu zmizelé rotundy. 

Archeologický průzkum záhy narazil na vzácně dochované románské dlaždice v původním uložení. „To jsou momenty, kdy prostě přestanete dýchat, ztratíte pojem o světě a jste úplně mimo. Podobných zažije člověk jenom pár za život,“ řekla o nálezu vedoucí výzkumu Jarmila Čiháková z Národního památkového ústavu. Právě dochovaná románská podlaha nalezená tak, jak ji položila ruka dělníka v 11. století, učinila z rotundy sv. Václava objev celoevropského významu. Na své zpřístupnění však čekala dlouhých deset let. 

 

Hra s rizikem

Zdržení způsobily peníze. Fakulta totiž nemohla zaplatit obnovu z prostředků určených výhradně na výuku, vzdělávání a vědeckou činnost. Hledaly se tedy prostředky jinde. Pod vedením Martina Vlacha, proděkana pro „PRopagaci“, jak se jeho funkce nazývá, se podařilo získat dotaci z takzvaných norských fondů (Norsko a některé další členské státy Evropského hospodářského prostoru jimi přispívají na rozvoj chudších zemí Evropské unie). „Stále nám ale chybělo přes dva miliony korun. S rizikem jsme na začátku roku 2015 spustili projekt záchrany rotundy a doufali, že se nám podaří prostředky získat z darů veřejnosti,“ vzpomínal s odstupem docent Martin Vlach.

Tým z matfyzu proto spustil na svém webu dárcovskou aplikaci, přes niž se měl vybrat zbytek peněz. Zájem veřejnosti překonal očekávání, shromáždit potřebnou částku se podařilo v průběhu necelého roku. Více než 800 dárců z České republiky i ze zahraničí mělo po dokončení výsadní právo navštívit jako první obnovené pozůstatky rotundy sv. Václava včetně související expozice. Slavnostní otevření se uskutečnilo symbolicky na den sv. Václava, 28. září 2016 – od té doby se veřejnosti zpřístupňuje o některých svátcích nebo o pražské Muzejní noci.

 

Tajemství středověku

Projekt byl ovšem unikátní i z dalšího hlediska – kvůli mimořádné spolupráci odborníků ze všech možných oborů. Mnohdy bylo zapotřebí hledat zcela nové postupy, například při výrobě replik původních keramických dlaždic. „Nebyla to standardní restaurátorská práce. Snažili jsme se zachovat původní recepturu materiálu i způsob pálení dlaždic v pecích na dřevo,“ doložil hlavní restaurátor projektu, akademický malíř Tomáš Rafl. 

Nesmírná historická cena dochované románské dlažby, kterou řadíme k takzvanému vyšehradskému typu, si vynutila co nejjemnější zacházení. Hlavním cílem byla nenápadná a pokud možno neinvazivní konzervace všech nálezů. Dlaždice tak nebyly v průběhu prací vůbec vyzvednuty a jejich konzervace proběhla unikátní metodou in-situ.

V rámci různých analýz se s památkáři a restaurátory spojili také chemikové, fyzikové, architekti i řada studentů, odborníci na počítačové modelování nebo grafiku. Díky tomu vznikly modely pravděpodobného původního vzhledu rotundy nebo virtuální 3D prohlídka objektu (dostupná na www.nase-rotunda.cz). 

V rámci přesného vyměřování stavby se metodou zpětného projektu podařilo památkářům objevit matematické principy, které používali dávní architekti při projektování rotund. Jsou poměrně složité a vycházejí ze zásad pythagorejské matematiky. Co je ovšem nejdůležitější, obecně je lze aplikovat na podobné objekty v Německu, Polsku a dalších zemích. Rotunda je tedy zároveň vzkazem středověkých stavitelů celé Evropy současnosti. Díky němu musíme znovu upravit někdejší představy o primitivním a temném raném středověku. 

 

Oceněný zázrak

Příběh rotundy sv. Václava, plný dramatických odlesků českých dějin, má prozatím šťastný konec. Rekonstrukce a konzervace objektu získala v roce 2017 hlavní cenu Patrimonium pro futuro v kategorii prezentace hodnot a zároveň ocenění Památky děkují, o jehož udělení rozhoduje v online hlasování veřejnost. Celoevropský význam projektu pak dokládá letošní nejvyšší evropské ocenění pro památky Europa Nostra. 

Dávnému svatováclavskému zázraku můžeme a nemusíme věřit. Novodobý a skutečný příběh rotundy však, jak už bylo řečeno, v mnoha ohledech zázračnou legendu připomíná. Snad ironií dějin ji museli napsat skeptičtí, racionální a exaktní vědci z matematicko-fyzikální fakulty. 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement