Adam Gebrian: Architektura je jako fotbal

Lidé

Proč se dnes nestaví jako po vzniku republiky před sto lety? Může za to také ovzduší vzájemné nedůvěry, říká popularizátor architektury Adam Gebrian. V čem se mohou česká města učit od Barcelony? Jak vznikají jeho pořady pro internetovou televizi? A co má na mysli, když mluví o svaté dvojici „lavička – odpadkový koš“? Rozhovor o stavbách, duši měst i chytré Litomyšli.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Změní nedávné komunální volby něco na tom, jak a co se v Praze staví?

Většinu staví soukromý sektor, tam volby moc neovlivní. Mohou mít vliv na to, co staví město a jaké si nová koalice stanoví priority. A možná by mohlo dojít k určitému zrychlení schvalovacích procesů. Nicméně stavební úřady jsou součástí státní správy, nikoli samosprávy, takže ty sliby, jak urychlíme výstavbu, jsou trochu na vodě.

 

Zastupitelstvo by mohlo rozhodnout, že nebudou stavební úřady v každé městské části, ale jeden pro celé město, jako to bývalo dříve.

To by mohly. Ale já nevěřím, že se to stane. Byla by to poměrně velká změna a nemyslím si, že se k ní pražská politická scéna dopracuje.

 

Napsal jste, že debata o nových stavbách v předvolební kampani měla zoufalou úroveň. Proč?

V celé České republice trvá příprava staveb velmi dlouho. Takže je jasné, že za jedno volební období se nic nevybuduje. Kdyby chtěl někdo znít důvěryhodně, tak by musel říci: podívám se, jaké projekty jsou rozjeté, a pokusím se ty nejlepší dotáhnout do konce. Když slibuje cokoli nového – od kůlničky na dříví po filharmonii –, vím, že z toho nejspíš nic nebude.

 

Minulá primátorka chtěla budovat koncertní síň. V letošní kampani byla síň opět. Je skutečně koncertní síň tak důležitá?

Určitě to je důležitá stavba, ale vezměme to šířeji. Existují lidé, kteří si myslí, že se společnost posunuje po velkých skocích. Postavíme jednu skvělou stavbu – národní knihovnu, novou operu –, všichni to docení a najednou si uvědomíme, jak je architektura a výstavba důležitá. Já tomu v naší politické situaci nevěřím a myslím, že to má začít opačně, od malých věcí.

 

Jaké malé věci máte na mysli?

Ukážu to na příkladu. Před dvěma lety mě pozvala primátorka Krnáčová. Říkala mi o svých plánech: koncertní síň, nová linka metra, dopravní okruh a další velké věci. Když mi to vyložila, řekl jsem jí, že žiju v jiné Praze. V takové, kde nejsou bezbariérové vstupy do metra či do lanovky na Petřín, kde se rozpadají lavičky, nevynášejí koše, kde na náplavkách nejsou záchody, kde je pět let zcela zbytečně uzavřen Dětský ostrov, kde se nerealizují výsledky dávno uspořádaných architektonických soutěží, kde je z náměstí před budovou magistrátu parkoviště… Vyzvala mě, ať jí napíšu deset takových malých věcí a že je vyřeší. Mimochodem, když jsem se před volbami setkal s kandidátem Pirátů na primátora Zdeňkem Hřibem, první půlhodinu věnoval rovněž výstavbě nové budovy filharmonie.

 

Napsal jste to? A primátorka ty věci vyřešila?

Napsal. Dal jsem dohromady seznam projektů, na kterých už někdo odvedl nějakou práci, a pak pár skutečných drobností. Uváděl jsem příklad lanovky na Petřín, kde vozíčkáři nebo matky s kočárky musejí překonávat schody na spodní i horní stanici. A zůstává to tak i nadále, protože to bylo moc složité vyřešit. Nicméně, abych byl fér, z toho seznamu se tak polovina skutečně hýbe kupředu (Dětský ostrov je alespoň částečně otevřen veřejnosti, úprava náměstí Jana Palacha se projektuje). Primátorka si vzala za svou proměnu pražských náplavek, skutečně se tomu věnovala a posun je vidět.

 

Takže po Adrianě Krnáčové zůstanou hlavnímu městu lepší náplavky?

Nejspíš ano. Zpřístupňují se nové prostory, chystá se budování toalet, lepší zasíťování, spousta změn, které teď ještě nejsou viditelné. Dokonce vznikla speciální pozice kurátora pro náplavky, který má na starost, aby na nich byla smysluplná náplň. Jestli se to celé nakonec povede, nevím, ale je vidět, že pokud se upře energie na něco konkrétního, může to vést k výsledkům. Proto by správný politik měl nejprve koukat, kde už se něco děje a jak by to mohl posunout, a především výrazně posílit údržbu již existujícího, a ne házet nápady na nové stavby a šermovat desetitisíci virtuálních bytů.

 

Loni jste strávil pár měsíců v Barceloně. Je něco, čím by se mohla česká města v „těch malých věcech“ inspirovat?

Je toho spousta. Dokonalé bezbariérové řešení všech křižovatek ve městě. Většina kanálů má mříže pod úhlem 45 stupňů, to znamená, že vám tam prakticky nemůže zapadnout kolo nebo dětem koloběžka. Všiml jsem si toho, když jel malý syn rychle z kopce na koloběžce a já měl strach, že se rozbije, když vjede na kanál. Nebo oblíbená česká „svatá dvojice“: lavička a odpadkový koš.

 

Co tím myslíte?

Všimněte si, jak často u nás stojí hned vedle sebe lavička a koš. Zřejmě to vychází z předpokladu, že by měl člověk z lavičky vsedě dosáhnout do koše. Fakticky je to ale nesnesitelné, zejména v létě. Kvůli zápachu i vosám.

 

Katalánci snad nevyhazují odpadky vsedě?

Ne, koš z lavičky zpravidla vidíte, zároveň je dost daleko, aby neobtěžoval. A to nemluvím o tom, že nejen koše, ale i kontejnery na větší odpad mají uzpůsobené k mnohem snazšímu vysypávání. Takhle by se dalo jít bod po bodu, mohly by jich být stovky.

 

Topíme se v kontrole

Zdá se mi, že se po vzniku republiky stavělo mnohem více. To za sebou dnešní generace už nechce něco velkého zanechat?

Možná by i chtěla, ale není toho schopna, což má své objektivní příčiny. Pocházím ze Zlína, a když vidím projektovou dokumentaci, se kterou se stavělo za dob firmy Baťa, je to s dneškem nesrovnatelné. Řekl bych, že to souvisí s tím, že žijeme v prostředí nedůvěry. Jeden člověk nevěří druhému, a tak je mezi ně naskládána spousta pojistek ve formě různých předpisů. Když si třeba člověk srovná projektové dokumentace ze současného Rakouska a Česka, dopadne to významně v náš neprospěch.

 

To, že u nás vydání stavebního povolení trvá v průměru 1 103 dnů, tedy není jen pomalostí úředníků, ale i složitostí předpisů?

Je to tak, vytvořili jsme si kontrolu sami na sebe a teď se v tom topíme. Ale jestli lidé chtějí kvalitní a uměřenou výstavbu, tak tímhle způsobem se k ní nikdy nedopracujeme. Když výstavba trvá dlouho a jsou v ní „zaparkované“ peníze, vede to logicky k tlaku na co největší stavbu, co největší počet bytů nebo co největší kancelářskou plochu. Aby se tak tyto „náklady na čekání“ nějak zaplatily. Takže pak jen velmi výjimečně narazíte na velkorysou a kvalitní budovu.

 

Jaké jsou další důvody toho, že se dnes nebudují tak zajímavé stavby jako za první republiky?

Když po roce 1918 vznikla republika, byla tu výrazná snaha ukázat: jsme nová demokracie. To se stalo po roce 1990 také, ale jen v pár případech: např. při znovuotevření částí Pražského hradu, nebo nejviditelněji u pražského Tančícího domu. Za první republiky byla ta touha silnější.

 

Něco jako „pojďme Rakušákům ukázat, jak to dobře umíme“…

Tehdy dokonce vznikl takzvaný „národní sloh“. Asi nejlepším reprezentantem je budova Legiobanky od Josefa Gočára (dnes Palác Archa v Praze Na Poříčí). Byly to dobré stavby, ale pak se zjistilo, že to nějak není ono. Až když se ve světě prosadil funkcionalismus, někdy v letech 1922 až 1924, osvojila si ho řada architektů, investorů i starostů. A rozjeli to ve velkém.

 

Dalo by se o funkcionalismu mluvit jako o zlaté budovatelské éře?

Ty stavby jsou nádherné a já je mám strašně rád, ovšem mají i spoustu problémů. Zjednodušeně řečeno, mají obrovské provozní náklady: velké prosklené plochy, tenké konstrukce… Za zlatou stavitelskou éru na našem území by se tak asi spíš dal označit začátek století, ještě před secesí. Domy z té doby jsou solidní, robustní, s velkorysými dispozicemi. Mají v sobě i spoustu umění a řemesel, sochařská díla, zajímavé výmalby.

 

Půl města je za zdí

K budování za první republiky přispělo i to, že se sešla mimořádná generace architektů. I laik dnes zná jména jako Kotěra nebo Gočár.

Ta silná generace měla svou genezi. Kotěra a někteří další dostali skvělé vzdělání ve Vídni. Dál k tomu přispěla první světová válka. Po ní se najednou objevili v prvním ročníku architektury lidé z poměrně široké věkové skupiny. A pokud se na to podíváte blíže, zjistíte, že mimořádně silný ročník nejen mezi architekty byl 1900. To byli ti nejmladší, kteří se po válce ocitli ve stejném ročníku a mohli se od začátku učit od svých starších spolužáků. Ti pak nejvíce vynikli.

 

Máme dnes nějaké architektonické hvězdy?

Podle mne jsou dnes na našich školách studenti, kteří se dokážou úspěšně uplatnit na nejlepších architektonických školách světa, což se děje. Talent, zapálení, chuť a zájem tu tedy máme. Problém ale je, že nám pro ty mladé talenty trochu chybějí klienti. Aby se mohli dále rozvíjet, potřebují zákazníky, kteří jim dají možnost tvořit, dál se zlepšovat. A u nás vnější podmínky, třeba zdlouhavé procesy a ekonomický tlak, talent architektů spíše ubíjejí. Navíc je dnes v módě daleko vyšší opatrnost. Nedávno jsem si pořádně prošel nádherný Štencův dům v centru Prahy z let 1909 až 1911. Práci ani ne třicetiletého Otakara Novotného. Podobnou zakázku by tak mladému autorovi dnes nejspíš nikdo nesvěřil.

 

Kde by se ale ti „ideální klienti“ měli vzít?

Za první republiky byla silná klientela v inteligentní střední vrstvě. Ty pěkné vily se stavěly pro lékaře, advokáty, ministerské rady a podobně. To nebyli žádní nejbohatší lidé té doby, ale tyhle stavby dokázali zaplatit.

 

To je dnes, alespoň v Praze a ve velkých městech, docela nemyslitelné.

V dostupnosti nemovitostí nastal skutečně obrovský propad. Kdybychom vzali stejnou profesi a postavení v roce 1918 a 2018 a porovnali jejich platy a to, jaké bydlení si za ně mohou pořídit, bude u této vrstvy rozdíl dramatický.

 

Existují u nás nějací osvícení klienti z veřejné sféry?

Dobrým příkladem je třeba město Litomyšl. Tam se nebáli léta chystat dobré projekty do šuplíku, i když to stálo nějaké peníze. Ale když se pak otevřela nějaká dotační možnost, byli připraveni a obvykle uspěli. Díky tomu je v tomhle historicky krásném městě i spousta nových vydařených staveb. Jen proto, že vedení města mělo odvahu k dlouhodobé koncepční práci. Vidím dnes jejich následovníky: Líbeznice, Dolní Břežany…

 

Jaké jsou příklady novodobých povedených veřejných staveb? Nejčastěji se mluví o Národní technické knihovně v pražských Dejvicích.

Tuhle stavbu mám strašně rád, je to skvělý dům, ale bohužel má v posledních dvou letech problém s fasádou, snad se to podaří brzy vyřešit. Za mimořádný počin lze určitě považovat multifunkční centrum Gong v ostravských Dolních Vítkovicích, které je vestavěno do budovy bývalého plynojemu. Gong má skutečně mezinárodní úroveň. A navíc je příkladem toho, co je podle mého v dnešní době nejdůležitější – dobře navazovat na to, co už tu máme, a naučit se to pořádně používat.

 

Proč je to tak důležité?

Protože naše města mají veliké skryté rezervy. Rekonstrukce a transformace různých objektů, které už neslouží původním účelům, mohou přinést obrovský rozkvět našeho životního prostoru. Podobně jako to, když se otevřou pro veřejnost prostory, které jsou dnes uzavřené a schované za různé zdi a ploty. My máme pocit, jak se tu dnes mačkáme, ale přitom je ve městech spousta míst, o kterých už ani většinou nevíme, že existují.

 

Barcelona: hřiště a bar

Vaše žena je také architektka. Zabývá se prostory ve virtuální realitě. Co to znamená?

My jsme oba vystudovali v Liberci, Markéta teď dělá doktorát na ČVUT. Zaujalo ji, že ve 20. století existovalo obrovské množství převratných projektů a vizí, které ale nebylo nikdy možné realizovat z technických důvodů: kráčející město, město pod vodou a spousta dalších. Jenže ve virtuální realitě by to možné bylo, tam jsou omezení výrazně nižší, žádné povětrnostní vlivy, žádná gravitace, materiály nehrají takovou roli… A tak se začala více zajímat o to, jak vypadá prostředí ve virtuální realitě. A zjistila, že to v naprosté většině případů nedělají architekti, ale jiné profese, a že často pouze napodobují již existující prostředí.

 

A to je s těmi možnostmi trochu škoda.

Přesně tak, bylo by lepší, kdyby se na to někdo zaměřil a začal vytvářet prostory, které jsou v normálním životě naprosto nerealizovatelné. Ale ve kterých možná budeme díky rozšíření virtuální reality trávit spoustu času.

 

Pomohl vaší ženě pobyt v Barceloně k tomu, aby se svou prací v této oblasti pohnula kupředu?

Ano, hlavně proto, že tam na univerzitě našla profesory, kteří dovedou opravdu pomoci a posunout člověka v jeho práci kupředu. A taky na to měla konečně trochu více času.

 

Kdo vymyslel, že tam vyrazíte?

Markéta, ta vymyslí vždycky všechno, kam pojedeme. Já jsem to naťukl, protože jsem tam natáčel a Barcelona mi připadala jako místo, kde bych dokázal nějaký čas bydlet. A Markéta řekla, že se podívá, zda by tam nenašla někoho, kdo by jí mohl pomoci s doktorskou prací. Protože v Praze je to obráceně, já mám hodně práce, na ženě leží velká část starostí o syna, a tak nemá tolik prostoru. A tak jsme se dohodli, že tam si role vyměníme, a Markéta to celé zařídila.

 

Je to drahé, žít v Barceloně?

Ne tolik, je to asi jedenapůlnásobek životních nákladů v Praze.

 

Čím jste se tam, kromě péče o syna, zabýval vy?

Celý život mne zajímá život venku, ve veřejném prostoru, na vzduchu. I svou práci jsem si dokázal uzpůsobit tak, abych trávil spoustu času venku. A tam to bylo neuvěřitelně snadné: dobré klima, vybavenost veřejného prostoru, zejména má oblíbená kombinace dětské hřiště – bar. A množství dalších lidí, kteří se chovají podobně. Mimochodem: pobyt venku, ve městě, bych ordinoval jako povinný primátorům a radním.

 

Proč?

Protože ta funkce vás od pobytu ve městě odřízne. Nemáte čas, vozí vás v autě, sedíte na schůzích a důležitých jednáních. Za chvíli nevíte, jak to ve městě, které vedete, vypadá. Možná by nebylo špatné, kdyby se primátor jeden den pohyboval autem, druhý na kole, třetí pěšky, čtvrtý tramvají a tak dále. A ještě by se mohl tak dvakrát do roka přestěhovat. Aby znal město z různých úhlů.

 

Jak spasit sídliště

Vyrůstal jste na zlínském sídlišti Jižní svahy. Jaký máte k tomuhle místu vztah?

Nostalgický a neobjektivní, já jsem to tam miloval. Ale je třeba říci, že Jižní svahy nejsou typické české sídliště. Takových je všehovšudy po celé zemi pár desítek navržených dobrými architekty, specificky pro danou lokalitu a s domy, které odpovídaly charakteru daného města. V momentě, kdy se vytvoří nějaký univerzální koncept a někam se implantuje, tak to nefunguje. Proto je můj obecný vztah k sídlištní architektuře negativní, nepovažuji to za dobré řešení. Výhoda českých, nebo specificky pražských sídlišť nicméně je, že jsou v dobrých místech.

 

Jak to myslíte?

Většina z nich je na dobrých místech v terénu, se slušným výhledem, jsou v rozumné vzdálenosti od centra města a dobře napojená na dopravní síť. Nejsou to taková ghetta, jaká vyrůstala u některých dalších metropolí. Navíc sídliště, na rozdíl třeba od satelitních městeček, mají rozvojový potenciál.

 

V čem spočívá?

V hustotě osídlení. Sídliště mají zhruba stejnou hustotu zalidnění, dvě stě až tři sta lidí na hektar, jako třeba Vinohrady. Při takovém zalidnění je tam potenciál pro hromadnou dopravu, pro služby, pro vznik pracovních příležitostí. U sídlišť existují docela dobré recepty na to, jak je zachránit.

 

A jak tedy?

Dva skvělí francouzští architekti Anne Lacaton a Jean Philippe Vassal například přišli s konceptem Plus. Z výzkumů mezi obyvateli francouzských paneláků věděli, že téměř všichni by chtěli více prostoru, lepší výhled a energetické úspory. A protože kolem většiny paneláků je zpravidla dost místa, tak k nim přistavěli ocelovou konstrukci, rozšířili je, zbourali fasádu a díky té ocelové konstrukci zvenčí přidali k bytům zimní zahradu a velký balkon. Takže byty výrazně zvětšili, zlepšili výhled a zvýšili energetickou úspornost tím, že přidali další vrstvy kolem domu. Ty domy vypadají skvěle, zvenku byste nehádali, že uvnitř je starý panelák. Problém sídlišť není ve veřejném prostoru ani v občanské vybavenosti, ale v bytech. Pokud se zlepší prožitek obyvatel uvnitř bytů, zlepší se i všechno ostatní.

 

Dá se tohle udělat na našich sídlištích?

Teoreticky ano, ale je to obtížné, protože u nás jsou téměř všechny sídlištní byty zprivatizované, zatímco třeba v té Francii jsou často městské nebo státní. A kdo byl někdy na schůzi SVJ (společenství vlastníků jednotek), ten ví, že dohodnout cokoli je takřka nadlidský úkol.

 

Miluju intenzivní život

Váš táta byl hlavním architektem okresu Gottwaldov a později Zlín. Prý vám na procházkách obsáhle vyprávěl o architektuře kolem. Bylo právě v tom nasměrování k vaší profesi?

Nejspíš ano. Buď můžete dělat to, co vaši rodiče, nebo to razantně odmítat. A já byl příkladem toho prvního přístupu, byť dnes nakonec nedělám klasického architekta, který navrhuje stavby.

 

Někde jsem četl, že se vaše maminka rozbrečela, když jste řekl, že půjdete studovat architekturu…

Je to tak. Máma znala z domova, co to obnáší. Věděla, jak je to tvrdá a špatně placená práce, kolik obnáší stresu a střetů s nespravedlností, takže nechtěla, abych to dělal. A když jsem se pak vrátil z Ameriky a řekl, že navrhovat domy nebudu, dostalo se mi od ní velké podpory.

 

Vy jste ale přitom po studiích nějakou dobu pracoval v architektonických kancelářích.

Už během studií jsem dělal praxi v kancelářích v Holandsku a ve Francii. Pak jsem krátce po škole dělal pro ateliér A69, byla to zajímavá práce. V té době ještě moje žena dokončovala studium, a když skončila, řekla, že v Česku dělat architekturu nechce: já odcházím do Londýna, a jestli chceš, tak pojď se mnou.

 

A vy jste, počítám, souhlasil.

Šel jsem také a vybral jsem si z několika nabídek práci, která byla velmi dobře placená a já jsem tam neměl co dělat. Byla to kancelář, která desítky let dělala pro jeden obchodní řetězec. Mě tam vzali jako takového mladého žolíka, aby to budilo dojem, jak jim jde o kvalitu a inovace. Nešlo. Paradoxně to byl ale nejlepší pracovní kolektiv. Nejspíš právě proto, že o nic nešlo, tak tam nebyla žádná rivalita a všichni si skvěle rozuměli. Jenže já byl z toho nicnedělání úplně unavený. Vydržel jsem tam skoro rok a vydělával si na pozdější školu v Americe.

 

Kdy jste se rozhodl, že nechcete nic navrhovat?

Zrálo to postupně. Už na škole v Holandsku jsem viděl zájem veřejnosti o architekturu. Na výstavu studentských prací chodily stovky lidí, i když se vědělo, že se z návrhů nic stavět nebude. Pak jsem viděl, jak se o architektuře uvažuje a mluví ve Francii, Británii a Americe. A uvědomil jsem si, že právě v zájmu veřejnosti – a ne třeba v kvalitě architektů či v jednotlivých stavbách – je největší rozdíl mezi situací u nás a tam.

 

Takže jste se pustil do role „architektonického evangelisty“?

Byl jsem v Americe na Fulbrightovo stipendium, které ze dvou třetin hradí americká strana a ze třetiny česká. Nepovinnou, ale očekávanou podmínkou pak bývá, že se absolvent vrátí do České republiky a dva roky nějak pracuje pro blaho veřejnosti. A já si řekl, že bych ty dva roky mohl strávit právě tímhle způsobem.

 

Nakonec se vám ty „dva roky osvěty“ krapet protáhly.

Letos v půlce října to bylo právě deset let od chvíle, kdy jsem vystoupil z letadla po návratu z Ameriky. A asi ještě nějaké roky přibudou. Ta činnost mi pořád připadá smysluplná a zdá se, že vyvolává jistý zájem veřejnosti.

 

Často kriticky rozebíráte práci kolegů z oboru. Nepředhazují vám, že jste sám nic nepostavil?

Někteří ano, ale častěji mi to předhazují lidé, kteří s architekturou nemají vůbec nic společného. Nevadí mi to. Za problém bych považoval, kdyby si se mnou nechtěl podat ruku někdo, koho si v architektuře vážím. Což se zatím nestalo.

 

Žijete na Újezdě na Malé Straně. Je to vědomá volba, nebo „to tak prostě vyšlo“?

Je to tak naschvál. Bydleli jsme pět let na Puškinově náměstí v Bubenči. A já jsem po nějaké době zjistil, že to tam nemám moc rád. Měli jsme byt orientovaný do vnitrobloku, kde bylo absolutní ticho, a na ulicích se také neděje skoro nic. Tak jsme hledali místo, kde to bude žít, kde budou jezdit auta a tramvaje, kde budeme mít okna do ulice a budeme se na to moci dívat.

 

Kde se ve vás vzala ta touha po městské intenzitě? Z dětství ve Zlíně to asi nebude…

To ne, ve Zlíně to moc intenzivní není. Nejsou tam moc ulice, domy jsou daleko od sebe. Zlín je rozlohou stejně velký jako Barcelona. Jenže ve Zlíně žije na tomhle prostoru sedmdesát tisíc lidí a v Barceloně 1,8 milionu. Ale intenzivní život se mi zalíbil, když jsme bydleli v Paříži na malinkém rušném náměstí v osmnáctimetrovém bytě a já byl v tom živém prostředí úplně šťastný.

 

Co se vám, kromě ruchu, na životě na Újezdě líbí?

Mám Prahu strašně rád, hlavně centrum. Pohybuju se po něm tramvají nebo čím dál častěji pěšky. Mám asi pět až šest opakujících se prací, z nich nejvzdálenější od domu jsou rozhlas na Vinohradech, CAMP u Karlova náměstí a Archip v Holešovicích, další dvě jsou přímo na Starém Městě. Takže chodím ráno pěšky přes Karlův most. Několikrát denně překračuju Vltavu, a vždycky když se podívám na jednu stranu na Hradčany a na druhou směrem k Vyšehradu, tak si uvědomím, že jsem v Praze. Tohle mi vyhovuje, a dokud to půjde, tak tam budeme bydlet.

 

Pravidelné natáčení by mě zabilo

Máte v některé z těch prací svůj stůl?

Asi bych mohl mít, ale nemám. Nechci. Nebavilo by mě někam chodit každý den. Takže se mezi těmi svými aktivitami různě přesouvám. A třeba série pro Mall TV točíme jen v terénu, na to nepotřebuju vůbec žádnou kancelář.

 

Máte tam dva pořady, delší Překvapivé stavby a kratší Gebrian Plus Minus. Jak dlouho trvá natáčení jednotlivých dílů?

U těch kratších jich zvládneme v Praze i deset za den, to se mimochodem pozná i na stejném oblečení u jednotlivých epizod. U těch delších jsme mívali dříve ve Streamu normu dva díly na jeden den natáčení. Teď, když točíme na Mallu patnáctiminutový pořad, tak to vypadá na jeden díl za jeden den natáčení.

 

Má to nějakou pravidelnost?

Ve vysílání ano, každý týden jde jeden díl. V natáčení ne. Kdyby po mně chtěli, aby se třeba točilo každé úterý, tak to bych nedokázal. V pravidelném rytmu neumím fungovat. Takže jsou týdny, kdy natočíme třeba i tři nebo čtyři díly, a pak zase nějaký čas nic.

 

Liší se nějak natáčení v Mallu od toho minulého na Seznamu?

V jedné konkrétní věci, na Seznamu mi dělal kameramana Janek Rubeš. Dělali jsme spolu šest let a za tu dobu se z nás stali nejlepší kamarádi. Janek není skutečný kameraman, ale má neuvěřitelný cit pro lidskou interakci s prostředím. Já jsem se zabýval tím, jak vypadá to místo, kde se pohybujeme. A on si při natáčení všímal, jak to prostředí lidé používají, kde sedí, odkud kam chodí. A jak si můj syn pokaždé všimne, nikdy nevynechal možnost natočit i různá zvířata. Já si to pak doma pouštěl a viděl jsem věci, kterých bych si sám nevšiml. Teď mám velmi pravděpodobně lepšího kameramana, skvělého mladého kluka Lukáše Kladníčka, ale pro mě je to složitější, protože jsem přišel o ten jiný druh vidění.

 

Sledoval jsem videa z vašeho letošního putování s Jankem do už několikrát zmiňované Barcelony. Kde se vám po cestě nejvíc líbilo?

Naplánoval jsem to, abych mu ukázal různé zajímavé stavby. Díky tomu jsme jeli trasou, která není ani nejrychlejší, ani turistická a vede přes francouzský Centrální masiv. Zastavili jsme se v několika malých městečkách, kam noha turisty téměř nevkročila, a bylo tam nádherně. Brousse-le-Château nebo Saint-Affrique mohu každému doporučit. Předtím jsme nocovali v Besanconu, což je živé studentské město. A ještě se ten den hrálo finále fotbalové Ligy mistrů, takže to byl krásný večer.

 

Individualista v kolektivu

Na které sporty se koukáte nejraději?

V čase se to mění, jen fotbal je konstanta. Teď asi nejraději koukám na silniční cyklistiku a na tenis, přesněji na Rafaela Nadala. Momentálně vede cyklistika, jak jarní jednodenní klasiky, tak i velké etapové závody.

 

Vydržíte třeba na Tour de France koukat na celé etapy?

Vysílání Tour je absolutní špička. Jak dokážou propojit sport s propagací celé země, zajímavé architektury a staveb. Mockrát mne to navedlo k místům, která jsem později navštívil. Takže ano, často se stává, že třeba něco píšu a u toho mám puštěnou celou etapu Tour.

 

Jaký první sportovní přenos si pamatujete?

Prohra s NSR ve fotbale 1:5 v dubnu 1985 – což jsem obrečel. A pak výhra nad USA v hokeji na MS 11:2 o den později. A pak přišlo fotbalové mistrovství světa v Mexiku 1986, od té doby fandím Belgii, protože tehdy hrála skvěle.

 

A máte nějaký oblíbený klub?

Míval jsem rád Inter Bratislava, protože měl černožlutou kombinaci dresů. Pak se k němu ze stejného důvodu přidala Borussia Dortmund. Asi to souviselo s tím, že jsem byl ze Zlína, který měl žlutomodrou kombinaci a tu jsem úplně nenáviděl, považuji skoro za zločin tyhle dvě barvy zkombinovat. Jinak ale žádný oblíbený klub ve světě moc nemám, zajímají mě spíš úspěchy Čechů.

 

Ty se ale poslední dobou dostavují spíš v jednotlivcích než v týmových sportech. Je to tím, že žijeme v době individualit?

Řekl bych, že je to průvodní jev nějakého vývoje. Já jsem vyrůstal v situaci, kdy se českým jednotlivcům třeba skvěle dařilo, ale v nejdůležitějších momentech často zkolabovali. A dnes máme generaci, která se nelekne, má mentalitu vítězů a také vyhrává. A možná že na druhé straně bude určitá daň v menší schopnosti a ochotě se obětovat pro kolektiv.

 

K jakému sportu by se dala přirovnat architektura? Je to individuální, nebo kolektivní hra?

Sám nedokážete v architektuře vůbec nic, stejně jako téměř nic nedokážete sám jako skvělý fotbalista. Paralel architektury s fotbalem se dá najít hodně.

 

Které?

Jste na vymezeném hřišti, máte jasně daný čas a pravidla a snažíte se dosáhnout co nejlepšího výsledku. Na to potřebujete spolupráci s lidmi kolem sebe, musíte odhadnout jejich schopnosti a přizpůsobit se jim. Snažíte se překvapit soupeře a vymyslet nějaké specifické řešení situace, které vidíte o trošku dříve než ti druzí. Musíte tedy umět číst situaci, přizpůsobit se podmínkám a dobře je využít. To všechno platí i pro architekturu, jen je to tam pomalejší.

 

Platí to i pro vás osobně?

Jsem výchovou i vzděláním individualista, který se snaží co nejlépe zapadnout a spolupracovat v co nejširším kolektivu. I když mi to mockrát nejde. •

 

 

Pan Nepravidelný
Muž mnoha aktivit a člen několika fotbalových part
 
Adam Gebrian (39) se narodil v Boskovicích a vyrůstal ve Zlíně. Vystudoval architekturu na Technické univerzitě Liberec, kde se seznámil i se svou ženou Markétou. Mají spolu syna Filipa. Postgraduální studium absolvoval na Southern California Institute of Architecture v Los Angeles.
Dnes má několik různých zaměstnání. Na Radiu Wave už od roku 2009 vysílá pořad Bourání. Přednáší na dvou školách, které vyučují architekturu v angličtině. Je jedním z tvůrců Centra architektury a městského plánování (CAMP).
Patrně nejznámější jsou pak jeho pořady o architektuře. Na internetové televizi Stream, která patří pod Seznam.cz, dlouhá léta vytvářel pořad „Gebrian versus“. Od letošního podzimu je jednou z hlavních tváří nově spuštěné Mall TV, kde má dva pořady: Překvapivé stavby a Gebrian Plus Minus.
Sám o sobě říká, že nesnáší pravidelnost.
Několikrát týdně chodí hrát fotbal, pokaždé s jinou partou spoluhráčů. „Hraju především s lidmi, se kterými se potkávám i v běžném životě. A je krásné, jak pak v práci můžete identifikovat stejné vlastnosti, které znáte z hřiště. Kdo je kreativní v životě, bývá takový i na hřišti. Petr Babák a Jakub Kohák dokážou vždy překvapit. A bojovné typy při fotbale bývají zarputilé i v práci. Krištof Kintera nevypustí žádný souboj.“

 

 

Divný chlápek, který mluví o chodníku
Adam Gebrian očima kamaráda a dlouholetého „dvorního kameramana“ Janka Rubeše
 

 

Když jsem Adama poznal poprvé při natáčení jeho pořadu „Gebrian versus …“, myslel jsem si, že s tímhle pánem si moc rozumět nebudeme. Chlápek v divným obleku, který mluví něco o chodníku, semaforech a vlezu do metra.
Tehdy jsem byl ve veřejném prostoru schopen vnímat leda tak květináče na Praze 5 a všechno kolem mě mi bylo tak nějak jedno. Dokonce i Adamem kritizované tramvajové zastávky na Barrandově jsem před lety natáčel do svého maturitního videa jako příklad hezké moderní pražské architektury.
Až Adam mě naučil, že nové neznamená hezké, že stanice metra má být hlavně funkční, že dům má nejen fasádu, ale i vnitřek a stovky jiných věcí, pohledů, zkušeností. Svými pořady neotevřel oči jen mně, ale tisícům dalších lidí.
Většina z těch věcí, co mi jen tak říká u piva, by se možná měla učit na základní škole. Ale slyšet by je určitě měli také na magistrátu nebo v Poslanecké sněmovně.
Zároveň ho často proklínám, protože vidět svět částečně jeho očima někdy dost bolí. Možná pro mě bylo lepší žít ve sladké architektonické nevědomosti.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama