Milý příteli, federace je v … Třicet let od dělení Československa

Ta vzpomínka se váže k době dávno před rozpadem Československa. Václav Klaus ještě nebyl v politice: pracoval jako ekonomický expert a pořádal neoficiální odborné semináře, které tajná policie komunistického režimu považovala za podezřelé. Dnes vzpomíná, jak s dalším ekonomem a budoucím politickým souputníkem Janem Stráským chodili na zimní turistické pochody – a jednou se vydali po vnitřní hranici federace mezi Českou a Slovenskou republikou. Šli od severu na jih. „A během putování po této bývalé hranici jsme k mému naprostému šoku (…) viděli hraniční kameny Slovenského státu,“ říká Václav Klaus v rozhovoru pro magazín Reportér.

Klaus coby Čech považoval těch několik let druhé světové války, kdy Češi a Slováci nežili v jednom státě, za historickou výjimku. Tehdy však, jak dnes říká, pochopil, že „to rozdělení něco vyjadřovalo“. „Že jde o něco hlubšího, skrytého v duši celé země a národa. To byl moment, na který nikdy nezapomenu,“ vzpomíná dnes Klaus. Hraniční kameny nejenže nikoho nenapadlo dát pryč, ale zároveň to podle něj ukazovalo, „že to byl pevný bod uvažování celé řady lidí na Slovensku“.

Nutno upřesnit, že Václav Klaus netvrdí, že už tehdy předvídal konec Československa. Ale přihodit se to podle něj nakonec muselo a on to víceméně pochopil již před srpnovým jednáním v brněnské vile Tugendhat před třiceti lety – tedy jednáním, kterého se účastnil coby předseda vlády České republiky a šéf ODS, jež zvítězila v červnu ve volbách v české části federace. Jeho protějškem byl tehdy v noci z 26. a 27. srpna Vladimír Mečiar, slovenský premiér a předseda Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), které naopak zvítězilo ve slovenské části federace. Po tomto jednání poprvé zaznělo, že k 1. lednu 1993 vznikne samostatná Česká republika a samostatná Slovenská republika – tudíž se dnes toto datum považuje za den osudového rozhodnutí.

Avšak i další aktéři tehdejších jednání dnes říkají, že signály, že vývoj skončí rozdělením, přicházely dříve. Vladimír Mečiar vzpomíná na jednání v listopadu 1990, kdy byly jeho návrhy týkající se kompetencí federace a národních republik zamítnuty. „Po tomto jednání jsme se sešli s Petrem Pithartem a já jsem mu oznámil, že federace definitivně skončila,“ vzpomíná Mečiar, podle něhož bylo Československo už v podstatě rozložené a rozdělené měsíce před volbami v červnu 1992.

Někdejší místopředseda České národní rady Jan Kalvoda, posléze místopředseda české vlády a šéf Občanské demokratické aliance – koaliční strany ve vládách let 1992 až 1997 –, připomíná jiné momenty. „Signálů o rozpadu federace byla v letech 1990 až 1992 celá řada,“ říká Kalvoda a poukazuje k jednání zástupců republikových parlamentů, z něhož vzešel návrh právního dokumentu, jímž by se federace, jak požadovala slovenská strana, obnovila znovu „zdola“: tedy smlouvou mezi Slovenskem a Českou republikou. Smlouva by obsahovala společný návrh nové ústavy, který by národní parlamenty poslaly do Federálního shromáždění. Stručně řečeno, proces přijetí by tak byl konformní se stávající ústavou a zachoval by právní kontinuitu Československa. Tento výsledek se považoval za průlom, jenže nevydržel dlouho. „V únoru 1992 jsme se na jednání vedení obou národních rad v Milovech shodli na návrhu státní smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou. Po návratu slovenské delegace do Bratislavy dohoda opět padla,“ říká Kalvoda.