Vy jíte čokoládu večer?

Byznys

Začínali s obchodem. Pak si řekli, proč zboží sami nevyrábět. Dnes má prémiová Pražská čokoláda roční obrat přes 50 milionů korun a obchody až v arabském světě. A nejde o žádnou průmyslovou velkovýrobu; kakaové boby kupují přímo od farmáře v Jižní Americe, místo bílého cukru sladí čokoládu třeba ovocem. Duší podniku jsou Silvie a Petr, jejich příjmení – Steiner & Kovarik – tvoří součást značky.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dobré ráno, dáte si čokoládu? Dvaačtyřicetiletá Silvie Steinerová přede mě staví obrovskou mísu s hromadou sladkých dobrot nejrůznějších druhů. Mléčné tabulky, hořké kostičky, kuličky s ovocnou náplní.

Čokoládu mám rád, asi jako každý, jenže takhle po ránu mi to nějak nejde. „Díky, já sladké raději večer.“

Hostitelka se naoko zděsí: „Cože?! Vy jíte čokoládu večer? A nemáte potíže se spaním?“

„No, to občas vlastně mám.“

Dostávám první čokoládové poučení: „Čokoláda je dokonalý životabudič. Tu byste neměl vůbec jíst po patnácté hodině.“

Následuje druhé čokoládové poučení: „Ale pozor, neznamená to vyhýbat se jí, právě naopak. Kakao, které je základem kvalitní čokolády, patří mezi takzvané superpotraviny.“

A ještě třetí čokoládové poučení: „To, co v takzvané průmyslové čokoládě lidem škodí, je bílý cukr v šíleném množství. My používáme v různých řadách čokolád jednak zdravý cukr kokosový, taky si vyrábíme čokoládu od bobu až po tabulku sami, případně snižujeme množství bílého cukru tím, že základem čokoládového dražé je ovoce. Takovou čokoládu bez obav dám i našemu ročnímu synovi v množství větším než malém.“

 

Sladká díra na trhu

Na pomezí pražských čtvrtí Řepy a Zličín stojí moderní, bohatě prosklený dům. Mohl by to být exkluzivní showroom, donedávna se tu ostatně předváděly nablýskané motocykly. Dokud barák nekoupila Pražská čokoláda.

Teď to uvnitř voní po čokoládě a motorky nahradily štosy krabic s prémiovými čokoládami, připravenými na cestu k zákazníkům. Silviin firemní i životní partner, osmatřicetiletý Petr Kovařík, mě provádí provozem, v němž se zhruba desítka žen se sítěnými čepci doslova mazlí se sladkým zbožím. Sem tam něco míchá nějaký stroj, na dřevěné dárkové kazety vypaluje obrázky automatický laser, ale jinak tady převažuje na první pohled ruční práce: zdobení, balení, expedice.

„Tohle je naše menší výroba, tu hlavní máme na Moravě,“ říká pražský čokoládový továrník. Do podniku přišel v roce 2011, dva roky nato se rozjela výroba. Původně ryze obchodní firma, kterou Silvie založila s irským partnerem už v roce 2005, čokoládu pouze prodávala jako dárkový suvenýr turistům.

„Objevili jsme sladkou díru na trhu, krásně to fungovalo, měli jsme spolehlivého výrobce. Ale když jsme se s Péťou potkali, řekli jsme si, proč zboží vlastně sami nevyrábět, proč se nevěnovat čokoládě do detailu, proč to nezkusit mít pod kontrolou celé od začátku do konce. Přidal se i můj švagr Jiří.“

Proč? To je klíčová otázka jejich firemní filozofie. Myšlenkovou inspirací se stal Silvii a Petrovi známý marketingový expert, motivační řečník a autor knih, v Londýně narozený Simon Sinek. Razí teorii takzvaného zlatého kruhu: jeho středem je právě otázka PROČ, až poté následuje JAK a CO. Sinek tvrdí, že většina z nás dokáže popsat, CO a JAK dělá, avšak málokdo umí vysvětlit, PROČ něco dělá (přičemž za odpověď na otázku neuznává peníze). Právě tohle podle jeho výzkumů odděluje průměrné od výjimečných.

A právě proto se Pražská čokoláda před pár lety pustila vedle báječně šlapajícího obchodu také do náročné (a nákladné) výroby. Museli pořídit stroje, naučit se s nimi zacházet a vlastně i opravovat je. „Výrobce vám k tomu nedá ani pořádný manuál,“ diví se Petr.

Museli sehnat a zaplatit prostory i lidi do výroby – dnes pro ně pracují čtyři desítky zaměstnanců. „S našimi zkušenostmi bychom se oba se Silvií mohli nechat zaměstnat někde v korporátu za stotisícové platy, ale v tom nevidíme smysl. Nemáme chuť trávit čas nesmyslnými poradami a nechat se zbytečně komandovat, na to je život příliš krátký,“ uvažuje Petr.

 

Nehledáme vlka

V továrně na čokoládu panuje po ránu příjemná pracovní nálada – a není to zdaleka jen tou všeobjímající sladkou vůní. Když šéf vstoupí, není mezi zaměstnanci vidět poplach, naopak. Dámy z výroby jej zjevně rády vidí, s každou se osobně pozdraví, s některými se obejme, se dvěma se během ranního kolečka políbí.

„U vás je asi radost pracovat nejen kvůli mlsání?“ ptám se.

„Se zaměstnanci problém nemáme ani dnes, kdy spousta firem naříká, že nejsou lidi,“ směje se Petr. „Každý druhý týden mi někdo volá, že by u nás chtěl dělat. Nejde to, aktuálně máme plno.“

Přitom ani nemusí lidi přeplácet, cenné je, že nikoho nedusí. Všichni si musí hlavně sednout. „Když vybíráme nového člověka, nehledáme vlka z Wall Street, nehledíme v první řadě na výkon, ale na to, aby zapadl do naší firemní filozofie. Aby ho ta práce u nás bavila. Pak přijde přirozeně i výkon, který vychází od nás, my tomu všemu dáváme směr,“ vysvětluje Silvie.

Přesně jak uvádí jejich vzor Sinek: „Podniky, které znají své PROČ, jsou pro ostatní velkou inspirací. Lidé je následují bez nějaké manipulace, ale přirozeně prostě proto, že chtějí. Zaměstnance práce těší, protože v ní vidí smysl.“

 

Láska na první pohled

Aby měl společný sladký příběh smysl pro Silvii s Petrem, rozhodli se rozjet to s čokoládou pořádně. „Seznámili jsme se na jaře 2011 při plážovém volejbalu v Itálii, na podzim téhož roku už jsem v Praze obvolával s nabídkami prémiové čokolády takzvané studené kontakty – tedy naprosto cizí lidi,“ vzpomíná Petr.

„Byla to láska na první pohled a pro mě byl ohromný impulz, že se Péťa do obchodu takhle zakousl. Já totiž od šestnácti let něco někomu prodávala, ať to byly klenoty Fabergé, nebo jsem otevírala první pražskou prodejnu značky Swarovski. Potřebovala jsem si od toho na chvíli odpočinout,“ přiznává Silvie.

Díky tomu se mohla ona zakousnout do vysněné kreativní práce, na kterou do té doby neměla čas ani energii: začala se věnovat designu čokoládových obalů. „To mi dělá ohromnou radost a naši zákazníci to vnímají, prodeje to spolehlivě dokládají. Věřím, že lidé podprahově vnímají tu energii a lásku, kterou celému produktu dáváme, tohle funguje, i když o tom mnohdy nevíme.“

A Petr, jenž celý život cestoval, se vedle obchodu rozhodl vyhledat ve světě i základ výroby: co možná nejlepší kakaové boby. Paradoxní je, že sám je nakonec nenašel. Vysněného farmáře Juana Gonzaleze v Kolumbii objevila až firemní technoložka Veronika Kotrcová.

„Zase důkaz, že když lidi jejich práce baví, funguje to,“ poznamenává Petr a zdůrazňuje: „To platí stoprocentně i o Juanovi. Zásadně nezaměstnává děti a jeho boby jsou vynikající. My mu za ně platíme poctivých devět dolarů za kilogram. Přímo jemu a jeho rodině, bez prostředníků. Jinde je cena klidně třetinová – a ještě přes prostředníka.“

 

Bean to bar

„Nebylo to vlastně šílenství, pouštět se do výroby čokolády v konkurenci Belgie, Švýcarska a dalších velmocí?“ ptám se.

„Už se na to zapomnělo, ale Československo bývalo mezi válkami čokoládovou velmocí,“ říká Silvie. „My věříme, že to tady někde ještě pořád je. A navíc: zrovna belgické pralinky nejsou zdravá věc... Tedy ne že by obsahovaly špatnou čokoládu, i my používáme do řady čokolád předpřipravenou belgickou čokoládovou hmotu, problémem jsou tučné a brutálně přeslazené náplně.“

V Pražské čokoládě dělají čokoládová dražé, mimochodem výtečná, ale plní je ovocem. „Používáme hodně plod acai (česky euterpe brazilská), je to jedna z nejzdravějších bobulí, jaké můžete sníst. Připomíná borůvky, jen roste na palmách,“ popisuje Silvie. „Nejvíc obalujeme mandle z Kalifornie, nově jsme nedávno v Japonsku objevili úžasný recept na jahody v bílé čokoládě. Získali jsme uznávaná zahraniční ocenění: Great Taste v Británii a jako první česká značka International Chocolate Awards.“

V prémiové řadě tabulek ryzí čokolády navíc Steiner & Kovarik používají proces zvaný bean to bar čili od bobu k tabulce. „Znamená to, že si sami zpracováváme boby od začátku až po tabulku. Je to pak s kokosovým cukrem ta nejzdravější čokoláda, kterou můžete dostat,“ připomíná Petr.

Tak mě napadá: je těžší tohle vyrobit, nebo prodat?

„Vyrobit lze za cenu astronomických nákladů asi leccos, ale pokud chcete špičkový produkt prodat, musíte to spojit s edukací zákazníků. Dokonalá čokoláda přece jen chutná malinko jinak než masová produkce, na kterou jsou všichni zvyklí sto let. Navíc kvalitní nabídky je omezené množství a lidí ochotných za to zaplatit není tolik. Na druhou stranu, prémiovou čokoládu, za kterou dáte nejvýš pár stokorun, může ochutnat asi opravdu každý, to se třeba o nějakém luxusním autě říct rozhodně nedá,“ uvažuje Petr Kovařík.

 

Arabské sny a můry

Pražská čokoláda nyní vyrábí 120 tun pochoutek ročně. K jejím zákazníkům patří vedle turistů v pražských obchodech se suvenýry také sedmdesát pražských hotelů, prodává se i v exotické cizině. Pár obchodů nabízí sladkou značku Steiner & Kovarik v arabském světě.

„V těchto krajích mají lidé rádi to co jejich vládce. Nejlépe se nám vede v Ománu, jejich sultán naši čokoládu ochutnal. Vypadalo to tam v jednu chvíli na pěkný byznys, byly objednané čtyři tuny čokolády ročně, jenže v místním skladu nám nějaký hlupák roztopil čokoládu z první dodávky padesátistupňovou teplotou a pak to zkoušeli zmrazit, takže nám za to samozřejmě nikdo nikdy nezaplatil a tamější velké obchody padly,“ vzpomíná Petr.

Doma v Česku se nejlépe prodává před Vánocemi, naopak obchodně nejhorší jsou vedra. V proskleném sídle společnosti na pomezí pražských Řep a Zličína lze narazit dokonce i na tekutou čokoládu – a nejde o teplou hmotu, nýbrž o alkohol. To už je však zase jiný příběh. Osobní příběh jejich švagra, díky němuž se kdysi sice seznámili (to on pořádal onen beachvolejbalový italský kemp, kde zahořela jejich láska na první pohled), který však teď má v domě vlastní firmu.

„Jirka Polanský kakaové boby maceruje a má s tím velký úspěch, jako dárek dostal jeho lahev třeba Jiří Korn k sedmdesátinám, ale my touhle cestou s tvrdým alkoholem rozhodně nikdy nepůjdeme,“ dušují se Steiner & Kovarik.

Divím se. „Nebyl by to stylový doplněk prémiové sladké produkce?“

„Nebyl,“ vrtí hlavou rozhodně Silvie. „Naší filozofií je radost.“

Vždyť, právě. Mnoho lidí si přece radost navozuje nejen čokoládou, ale i alkoholem. „Jenže alkohol přináší dočasnou radost a mnohdy problematické následky. My máme rádi opravdovou radost,“ hlásá Silvie. „Věříme, že když jí člověk dosáhne, není schopen zlého činu.“

 

Autor pracuje jako editor magazínu Víkend DNES.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama