Po přeslici: Tužme se!

Názory

Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak, mám jen hlavu plnou ideálů. A mám rád vodu zelenou a pletu si ji s ozvěnou, narážejí obě na stejnou skálu. Mám vodu rád, a proto si na její chlad tu zvykám, hraju si s kapry i s lososy a tykám štikám, túbadúbadúbadúba…

Audio
verze

Nebudu sledovat zprávy, nebudu sledovat zprávy, nebudu sledovat zprávy… Ale sleduju je. Je začátek února. Pandemie covid-19 pokračuje, vir mutuje a nabírá na obrátkách. V počtu odhalených nakažených i úmrtí na milion obyvatel patříme mezi nejhorší na světě. Jsme na tom špatně, a ještě asi nějakou dobu budeme, jak předpovídal Jan Kulveit z Institutu budoucnosti lidstva na Oxfordské univerzitě a spoluautor původního PSA, který si vláda přizpůsobuje, jak se jí hodí, a jímž se neřídí.

Jan Trnka z Ústavu biochemie, buněčné a molekulární biologie na 3. LF UK zase zdůrazňuje nutnost plošného testování, snížení mobility, a především jasný plán očkování. „Návrat do normálu přijde, až bude 70 až 80 procent populace proočkováno,“ řekl. Ale co s tím, když vakcíny k očkování bylo prozatím málo a strategie žádná?

Restrikce, které vláda po kouskách na poslední chvíli vyhlašuje a jimiž opatření zpřísňuje, ale jen někde a pro někoho, nejsou ani důsledné, ani logické. Polovičatá nesystémová omezení, která Češi nakonec vždy nějak s prominutím očurají, mobilitu lidí nezastaví. Vir se bude šířit dál. Ochota obyvatelstva spolupracovat už téměř zmizela, zvlášť když vidí ve zprávách třeba mejdan v teplickém hotelu.

 

 

Na oslavě narozenin místního papaláše, exposlance za ČSSD, byli v době přísných protiepidemických opatření papaláš IksYpsilon, jinak šéf Národní sportovní agentury a poslanec za ANO, papaláš YpsilonIks, jinak jeden z našich nedávných premiérů, papaláš TenaTen, olympijský vítěz z Nagana a člen Rady České televize, a dokonce ředitel Krajského ředitelství policie Libereckého kraje! Její příslušníci dělali tu noc razie v hospodách všude kolem, ale do hotelu na náměstí v Teplicích ne a netrefili. A co? Nic. Všichni papaláši byli totiž na mejdanu pracovně!

Novinka je, že vláda ruší polní nemocnici v Letňanech, kde nebyl jediný pacient, ale jen pronájem haly stál jednapadesát milionů. Chirurg Tomáš Šebek, účastník misí Lékařů bez hranic, říkal od začátku, že pro tuhle nemocnici nebude zdravotnický personál a že kapacita nemocnic by se měla posilovat přímo v nemocnicích anebo v jejich blízkosti. Tak teď na to vláda přišla taky. Hurá.

Nejhorší je, že my, co se stále chováme zodpovědně a jsme už z toho nekonečně zavřeného života deprimovaní, ani nemůžeme jít vykřičet na ulici či náměstí svůj stále větší vztek. Anebo bezmoc? Zařadili bychom se po bok našeho exprezidenta, který už neví, jak by na sebe upozornil, a jeho parťáků z iniciativy Chcípl Pes. Ta sdružuje podnikatele v gastronomii, nesouhlasící s protiepidemickými opatřeními, a já jim rozumím, ale nechápu, proč popírají úplně všechno a připomínají spíš extremisty než podnikatele.

My, co si přejeme normální život v normálních kulisách, anebo život sice nenormální, ale rozumem i citem pochopitelný, můžeme jen o to víc pracovat na své odolnosti, tělesné i duševní. My se můžeme, ne, my se chceme a musíme tužit!

„Plavu si, ani nevím jak, vždyť nemám prsa, nemám znak…,“ zpívaly jsme teď v zimě už poněkolikáté, ponořené (ve dvoumetrových vzdálenostech) v jednom pražském jezírku, spolu s Hankou Dvorskou, nejstarší a stále aktivní kaskadérkou v téhle zemi.

„Mám jen hlavu plnou ideálů…,“ zpívaly jsme my, akvabely střihnuté sirénami, jak o nás kdosi napsal na Facebooku, neboť se tužíme a otužujeme v ledové vodě, abychom nemusely k doktorovi ani do nemocnice.

Nejvíc zpívala právě Hanka Dvorská. (Psala jsem tu o ní ve fejetonu Závod s časem, který pak vyšel v roce 2018 ve stejnojmenné knížce.) Prováděla své kaskadérské kousky pro film v dobách, kdy se padalo do krabic a hořelo opravdickým ohněm. A provádí je i teď (když se to smí), kdy už jsou na všechno chrániče, „ale nejlíp stejně chrání svaly na těle“.

Hanka u nás po roce 1989 zavedla opravdu drsné cvičení, Boot Camp, které se inspiruje tvrdou americkou přípravou do armády. Odpoledne ani večer se lidi nesejdou, Boot Camp je tedy brzy ráno (když se to smí). Ona ho nevede tak, že někde stojí a říká, co má kdo dělat. Hanka ve svých šedesáti letech běhá a cvičí a posiluje taky.

Kromě toho je instruktorka ve fitness studiu a učí jógu (když se to smí), skáče padákem a na kontě má i Base Jump čili seskok volným pádem ze skály. K pohybovému nadání, které umí skvěle předávat dál, a neskutečné píli má ještě něco, co je ohromná devíza, vždycky. Ale v době covidové je to naprosto zásadní: Hanka je absolutní šiřitelka radosti. Vždycky a všude.

Radost z ní přímo čiší, i když běží do kopce a pak nahoru po schodech, a přitom stále něco vypráví a směje se a vy supíte (v patřičném rozestupu) za ní a vůbec nechápete, jak někdo může při takovém zápřahu ještě mluvit, natož se smát. Doběhnete (poslední) na venkovní hřiště, a tam to teprve začne. Dvě kolečka s vykopáváním nohou dopředu, chachacha, dvě se zakopáváním, pak další s vysokými koleny, chichichi, potom běh do strany, chochocho, nejdřív napravo, pak nalevo. A mezitím kliky, dřepy, dřepy, kliky. Prkno! Vydrž v tom. Žádný prohýbání. Prkno už jenom třicet vteřin, dvacet, deset…

Pak vezme Hanka klacík a nakreslí do sněhu něco jako žebřík. A my těmi okýnky v žebříku probíháme ven a dovnitř, dovnitř a ven, jako bychom tančili kubánskou salsu, ale děsně rychle. A pak přijde něco, co jsem dělala naposledy v patnácti: skoky zvané žabák. Milí čtenáři a milé čtenářky, já ve svých skoro čtyřiašedesáti letech skáču žabáky, fakt že jo!

Teprve potom, jako nejlepší zakončení anticovidového sportovního programu s Hankou Dvorskou a jejím milým Emilem, kterého nesmím vynechat, protože má tuhle báječnou ženu rád, ve všem ji podporuje a ona je s ním šťastná… Teprve potom se jdeme, ne, teprve potom se běžíme koupat. Vlezeme do jezírka a zpíváme písničku Suchého a Šlitra, kterou kdysi dávno senzačně nazpíval Waldemar Matuška, zpíváme, spíš zalykavě vyřváváme Árii měsíce, jak se píseň jmenuje, a je nám krásně. Nááádherně.

Nedejme se. Tužme se!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama