PODCAST: … a pradědu, toho nám popravili, říká Honza Homola z kapely Wohnout

Hra na housle bohužel není pro moderátora Tomáše Poláčka jediným překvapením rozhovoru. Dalším se stává historka ze druhé půlky devadesátých let, kterou na něj Honza Homola zničehonic vybalí: „Vzpomínám, že jsme jako začínající Wohnout měli jít na rozhovor s jakýmsi novinářem do žižkovské hospody U Vystřelenýho oka, sraz byl v šest, ale ani o půl sedmé tam žádný redaktor nebyl. Dali jsme si brko, pivo, chtěli odejít, ale pak jsme si všimli spícího kluka s hlavou na stole. Vedle té na nic nereagující hlavy ležel diktafon, tak jsme do něj něco namluvili a teprve pak tiše zmizeli. Neznáš náhodou toho redaktora?“

Poláček musí uznat, že zná, poněvadž si vybavuje přepis surrealistického vyprávění, které bohužel nemohl kočírovat a jehož původ mu připadal nadpozemský…

Ačkoli moderátor sleduje Wohnout čtvrt století, některé příběhy jsou pro něj nové. „Naše rodina je celkem bohémská,“ říká Honza, „ale platí to teprve tři generace. Například můj děda býval virtuózní klavírista, napsal knihu a maloval. Babička byla bezvadná – ta si myslela, že je kouření zdravé, protože impregnuje plíce, a tak mi od třinácti dávala k narozeninám karton, ale praděda Bedřich Homola mezi bohémy rozhodně nepatřil, to byl voják.“

Načež Honza vypráví neuvěřitelný příběh generála Homoly, jehož nacisté roku 1943 popravili: „Loni o něm mimochodem vyšla kniha s podtitulem Vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina…“.

Housle nemá Honza Homola v redakci náhodou, od podzimu chodí skoro denně na lekce. „Vím, že se už nemůžu stát skvělým houslistou,“ vysvětluje, „ale celý život mě baví učit se nové věci. Ambice skutečně nemám, ale protože se náš basák Zemánek učí na tubu, tak možná založíme hudební duo pro náročné, respektive zvláštní posluchače.“

Podobně skromně mluví Honza Homola taky o malování. To ho bavilo odjakživa, vystudoval loutkářskou školu, navrhoval kamarádům kérky i obaly desek, ale do větších obrazů se pustil teprve před čtyřmi lety, když potkal na koncertě kurátorku Reny Mužíkovou a ta mu dodala odvahu: „Přitom já do té doby nevěděl, co slovo kurátor znamená, a dodnes beru malování jenom jako zábavu. Nemyslím na to, že se moje obrazy musí někomu líbit – na publikum myslím vlastně jen při skládání muziky pro Wohnout.“

I tak je o jeho obrazy zájem mezi galeriemi a sběrateli. Některé z nich aktuálně visí nedaleko redakce Reportéra, v takzvané Pasáži českého designu (mezi ulicí Na Příkopě a Senovážným náměstím), kterou denně procházejí tisíce lidí.

Co odpovídá manželce a dětem, když ho prosí, aby pořád necvičil na housle? Do jaké exotické země by okamžitě vyrazil, kdyby to bylo možné? A kdy vyjde nová deska kapely Wohnout? To vše se doslechnete v dalším dílu podcastu Host Reportéra, tentokrát s výborně naladěným Honzou Homolou.