Obavy podnikatelů: náš mladej na to není

Byznys

První generace polistopadových podnikatelů přemýšlí, co dál s firmami, které vybudovali. Jen zhruba třetina z nich má ve firmě potomka, kterého považují za jasného následníka. Ostatní si myslí, že mladí nemají k byznysu ten správný vztah. Dcery jsou na tom o něco lépe než synové, otcové tolik netlačí na to, aby převzaly otěže.

Audio
verze

Kdy budou mladí připraveni převzít naše podnikání? A budou o to vůbec stát? 

To jsou důležité otázky, které řeší majitelé úspěšných rodinných firem. Vyplývá to z úplně čerstvých výsledků výzkumu J&T Family Office Report 2020. Nedostatečnou připravenost nástupnické generace považují majitelé a majitelky firem za druhý největší problém při mezigeneračním předání byznysu, horší hodnocení si od nich vysloužila už jen kategorie „ochrana a podpora státu při rodinném podnikání“. 

Důležité je přitom říci, že sběr dat pro výzkum probíhal ještě před vypuknutím aktuální koronavirové krize, a tak se v něm nijak neodrážejí současná vládní opatření, ať už při uzavírání některých firem, či naopak v rámci deklarované podpory. 

„Podnikatelé a podnikatelky, zvláště ti vyššího věku, jsou obecně k mladší generaci skeptičtější. To ale není nic neobvyklého, každá generace má tendenci si myslet, že je lepší než ty následující,“ říká Jan Schmid, autor výzkumu z agentury Perfect Crowd. 

„Pravdou ale je, že část majitelů a majitelek toto hodnocení vztahuje i na vlastní potomky, ti pak s předáním firmy pochopitelně více váhají,“ doplňuje sociolog Schmid.

 

Úspěšné předání podniku z generace na generaci není ani zdaleka samozřejmostí, a to ani v zemích s dlouhodobou tradicí rodinného podnikání. „Různé studie z těchto zemí ukazují, že k úspěšnému předání firmy dochází zhruba v jedné čtvrtině až jedné třetině případů,“ říká právník David Neveselý, který se v advokátní kanceláři Havel & Partners specializuje na problematiku rodinných firem. V českém prostředí je podle něj situace specifická tím, že k rozjezdu podnikání došlo teprve před jednou generací. 

„Velmi pak záleží, v jakém věku byly děti, když rodiče začali podnikat. Pokud byly už odrostlé, většinou si cestu k podnikání rodičů nenašly a nově nabytou svobodu užívaly k dosažení vlastních cílů. Pro později narozené zase mohla být intenzita nasazení rodičů spíše odstrašujícím faktorem,“ říká David Neveselý. A jako důležitý třetí důvod dodává, že vedle „silných rodičovských osobností nemuseli mít potomci dostatek prostoru k vlastnímu rozvoji“. To může pak zpětně ovlivňovat to, jak rodiče své děti vnímají.

 

Čtyři druhy následníků

Výzkum pracoval s výpověďmi sta podnikatelů a podnikatelek a majetných osob, kteří buď vlastní firmu s obratem přesahujícím 15 milionů korun ročně, anebo mají osobní disponibilní majetek (akcie, nemovitosti, umění apod.) přesahující deset milionů korun. Odpovědi poskytlo osmdesát dva mužů a osmnáct žen. Na základě jejich charakteristiky vlastních nejstarších potomků pak výzkumníci sestavili typologii čtyř základních kategorií a vztahů, které s rodiči-byznysmeny mají.

Kategorie „nezávislí profesionálové“ zahrnuje děti, které se vydaly vlastní cestou a uspěly, lhostejno v jakém oboru. Rodiče si jich zpravidla váží, i když se s nimi v mnohém neshodnou. Často se jedná o politické nebo společenské otázky, například vztah k ochraně přírody.

Do kategorie „v otcových šlépějích“ patří podle autorů výzkumu ti, kteří se zapojili do rodinného podnikání. Rodiče respektují kompetence svých potomků, kteří však jsou vůči rodičům, třeba i kvůli firemní hierarchii, částečně v podřazené pozici. To se projevuje na menším vzdoru dětí v případných sporných tématech.

Do kategorie „křehcí a nezralí“ se v očích svých rodičů zařazují ti potomci, kteří se snaží jít vlastní cestou, ale nejsou na ní úspěšní tak, jak by si rodiče představovali. O svých dětech pak říkají, že nemají jasný cíl a „stále se hledají“, a jsou přesvědčeni, že potomkům chybí drajv, který měli oni sami.

Ti, kteří jsou označeni přídomkem „ve vleku“, se na rozdíl od „křehkých a nezralých“ drží podnikání svých rodičů, u nichž to však nevzbuzuje žádný velký respekt. Své potomky pak mají za pasivní či apatické a jsou zhusta přesvědčeni, že nemají žádný jasný životní cíl.

Tyto charakteristiky přitom vypovídají o tom, jak podnikající rodič vnímá svého potomka, neříkají nic o tom, zda se tak vnímá i on sám, či jak jej vidí jiní lidé z jeho okolí.

 

Lepší být dcerou…

Ač to v téměř veškerých záležitostech týkajících se byznysu, kariéry a podobně je v Česku pro ženy výrazně těžší než pro muže, a třeba v případě platových rozdílů za stejnou práci je situace stále docela ostudná, existuje jedna kategorie (možná jediná), kde jsou na tom ženy o něco lépe než muži. A to tehdy, pokud jsou dcerou úspěšného podnikatele.

Ukazuje se, že k dcerám jsou rodiče-podnikatelé mnohem tolerantnější a méně kritičtí než k synům. Zatímco v případě mladých žen jsou otcové a matky v 78 procentech přesvědčeni, že mají jasný životní cíl, u mladých mužů si to většinou nemyslí (jen o 47 %). Podle autorů výzkumu mají také dívky větší volnost ve volbě studijních oborů a nejsou tolik svázány očekávaným následnictvím ze strany rodičů.

„Zejména u otců podnikatelů v tom může hrát roli určitá zakořeněná představa, že syn, tedy chlap, přece má pevně převzít kormidlo,“ říká Gabriela Lachoutová, předsedkyně představenstva J&T Family Office (JTFO), jež se specializuje na správu majetku movitých Češek a Čechů a s poradenstvím při předávání firem má dlouhodobé zkušenosti. Pro řadu synů je ale taková představa omezující ve vztahu k vlastním životním plánům, navíc ne každý z nich chce být neustále srovnáván s otcem. „Otcové také často nedovedou odolat pokušení, aby synům do jejich rozhodování nemluvili,“ říká Gabriela Lachoutová.

 

Větší touha předat než převzít

Čtyři z deseti oslovených majitelek a majitelů firem považují za nejdůležitější, aby předáním firmy „dlouhodobě zajistili děti a vytvořili pokračující vazbu mezi rodinou a podnikáním“. Tento důvod představuje jednoznačně nejsilnější motivaci pro to, proč se předáním firmy zabývat. Až s odstupem je pak v pořadí věk a zdravotní stav zakladatele a další motivy, které však také většinou souvisí s pokračováním a rozvíjením rodinné tradice. Jen pět procent respondentů uvádí, že děti samy projevily o převzetí rodinného podnikání zájem.

Vypadá to, jako by touha rodičů předat majetek další generaci a zachovat podnikání v rodině byla mnohem silnější než zájem dětí rodinné podnikání převzít.

„Touha po předání je logická s ohledem na přirozený zájem o ochranu a zachování hodnoty rodinného bohatství. Právě firma bývá jeho klíčovou součástí. Tento fakt si řada rodin v poslední době uvědomila a činí kroky k tomu, aby v důsledku předání nepoškodily nejen firmu a její obchodní vztahy, ale zejména samotnou rodinu a její soudržnost,“ říká advokát David Neveselý z AK Havel & Partners. Přidává přitom odkaz na tradice šlechtických rodin, kde právě z důvodu zachování majetku býval historicky nejstarší syn od dětství veden k tomu, aby správu rodinného bohatství převzal a se sourozenci se řádně vyrovnal.

Děti českých podnikatelů skutečně nevykazují touhu pokračovat v rodinném byznysu tak často, jak by si jejich rodiče přáli. „To z výzkumu vyplývá docela jasně,“ říká Jan Schmid z výzkumné agentury Perfect Crowd. „Často je to proto, že potomci sice rádi využijí pomoc svých rodičů do začátků podnikání, ale chtějí se prosadit ve svém vlastním oboru. Ať už proto, že chtějí být samostatní, nebo proto, že mají jiné představy o tom, co bude v moderní době perspektivní,“ doplňuje Jan Schmid.

To, že se děti samy aktivně o předání firmy nehlásí, však nemusí být způsobeno tím, že by o firmu neměly zájem. „Často je to jen otázka slušného vychování. Uznávají, že podnik patří tátovi nebo mámě a že je na nich, aby se rozhodli, kdy chtějí majetek předat dál,“ říká Gabriela Lachoutová. „Zároveň ale mají pocit, že v budoucnu mají na převzetí firmy nárok, a nebyly by rády, kdyby se rodiče rozhodli firmy zbavit,“ popisuje šéfka J&T Family Office své zkušenosti s potomky úspěšných českých podnikatelů.

Řada podnikatelů své nástupce skutečně v rodině z mnoha důvodů nemá. Další to však mohou vlastními silami ovlivnit, říká Gabriela Lachoutová a uvádí příklad českého podnikatele, jehož dcera měla vlastní úspěšnou firmu, ale otec ji nakonec dovedl přivést do svého podniku.

 

Další články ze speciálu o rodinném podnikání:

​​​​​​​Velká punková rodina se světovým dosahem.
O firmě Eset, která má 110 milionů zákazníků.

 

Vsadili na uniformy, ještě než to bylo cool.
Pětadvacet let prostějovské oděvní firmy Koutný.

 

Když k tomu máte vztah, není co řešit.
O rodinné Farmě roku v jihočeských Křenovicích.

 

Přece nemůžu zklamat svou úžasnou ženu.
Libor Musil a jeho firma Liko-S ze Slavkova u Brna.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama