Vyhodil Rudé právo do povětří

Report

V osmnácti nastoupil jako stavební technik do mladoboleslavské firmy Hráský a Jenč. O rok později komunisté podnik znárodnili. Zdeněk Klíbr s kamarády začali tisknout protirežimní letáky a pak si řekli, že je třeba udělat něco důležitějšího. V roce 1950 odpálili nálož v místní redakci Rudého práva. Šestý díl seriálu, který vzniká ve spolupráci magazínu Reportér, Paměti národa a Moneta Money Bank.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Od dětství pomáhal v rodinném hospodářství. Když přišel ze školy, často ležel na stole lístek: „Jídlo máš v troubě, přijď za námi na pole.“

„Zemědělská kolektivizace byla pro tatínka vysvobození, protože se pak mohl víc věnovat práci v továrně,“ zavzpomínal Zdeněk Klíbr před dvěma lety při natáčení pro sbírku Paměť národa. Což ovšem neznamenalo, že s totalitním režimem souhlasil.

Jeho otec byl strojním zámečníkem v mladoboleslavské automobilce, která před válkou fungovala pod zkratkou ASAP (Akciová společnost pro automobilový průmysl). „Opravoval tam snad všechny stroje, většinou v noci, když byly vypnuté,“ přibližuje Zdeněk.

On sám vystudoval průmyslovku a v roce 1947 nastoupil do stavební firmy Hráský a Jenč. Ve volném čase hltal hudební novinky. „Jako mladý lidi jsme se snažili pochytit všechny správný věci ze Západu. Jenomže přišel státní převrat a tohle všechno zmizelo.“

Zdeněk Klíbr a jeho kamarádi začali nejdříve rozšiřovat letáky. „Psali jsme je na stroji a roznášeli do schránek nebo je vylepovali. Chtěli jsme lidi přimět, aby se zamysleli, co se kolem nich děje, a třeba nechodili k volbám.“

V roce 1950 byl zatčen jejich vrstevník Mirek Nevrkla. „Dobře jsme se znali, byť on byl v jiné skupině. Dostal sedmnáct let.“ Parta mladých Boleslaváků po takto drastickém rozsudku usoudila, že plakáty už nestačí. „Byli jsme tři – ještě Ivan Sova a Jan Dubický. Cenili jsme si, že nás Mirek neprozradil. A dohodli jsme se, že musíme sehnat třaskavinu.“

 

 

Strach jsme neměli

Zdeňku Klíbrovi bylo jedenadvacet let. „Chtěli jsme, aby náš útok měl jasný politický cíl. Povzbudilo nás, že nějaké výbuchy se v té době už odehrály. Zvažovali jsme místní sekretariát komunistické strany, ale to by dopadlo špatně, protože byl hlídaný. Tak jsme se zaměřili na pobočku Rudého práva.“

Trhavinu se podařilo získat od inženýra Jenče, jednoho z bývalých majitelů firmy, kde byl Zdeněk zaměstnán. „Požádali jsme ho o takové množství, aby to spíš jen vymlátilo okna. Nechtěli jsme, aby spadnul celý dům,“ vysvětloval pan Klíbr o sedmdesát let později boleslavským školákům.

Podrobnosti „Akce Klíbr“, jak později útok nazvali vyšetřovatelé, si hlavní pachatel vybavuje poměrně přesně: „Bylo po deváté večer uprostřed května, takže se teprve stmívalo. Uvázal jsem třaskavinu na madlo prosklených vchodových dveří, zapálil šňůru a poodstoupil. Sova hlídal, Dubický s námi nebyl.“

Desetimetrová zápalná šňůra hořela téměř pět minut, než nastal výbuch. Poté oba útočníci zpovzdálí krátce obhlédli škody – výbuch redakci prakticky zdemoloval – a utekli. „Běželi jsme směrem na Kosmonosy, nikdo nás při tom nechytil. O akci jsme věděli jenom my tři, takže jsme v dalších dnech ani neměli strach.“

 

Prozradila to řediteli

Zanedlouho byl Zdeněk Klíbr povolán na základní vojenskou službu. Po vojně jej režim jako zaměstnance podniku Průmstav vyslal na stavbu do Komárova u Hořovic. „V té době se naše někdejší parta zase začala stýkat. A Ivan Sova mi jednou řekl, že o naší akci ví jeho manželka, které se svěřil. Nevím, jestli se chtěl pochlubit nebo co, každopádně jsem mu to vyčetl.“

Třináctého dubna 1953 zastavila u rozestavěné továrny ve středočeském Komárově černá tatrovka, z níž vystoupili čtyři muži v kožených kabátech. „Hned jsem věděl, že je zle,“ vzpomíná pan Klíbr na okamžiky, než dostal pouta na ruce a neprůhledné brýle na oči.

Následovaly až třicetihodinové výslechy bez spaní a jídla. „Tři týdny jsem zapíral, až když mi předložili výslechy obou kamarádů, přiznal jsem se.“ Později vyšlo najevo, že dotyčná paní Sovová prozradila jména útočníků svému nadřízenému. „Nepátral jsem, jestli se prořekla, nebo se chtěla Ivanovi pomstít – oni se zrovna nepohodli a později se rozvedli.“

 

Krušné časy na uranu

Zdeněk Klíbr dostal z tříčlenné skupiny největší trest: dvanáct let. „Obhájce mě utěšoval, že kdyby to prasklo hned v roce 1950, dostal bych špagát,“ vybavuje si. Po dvanácti měsících ve vazební věznici a vyhlášení rozsudku jej čekal pracovní tábor v Jáchymově, kde se těžil uran pro povinné dodávky do Sovětského svazu. „Byl jsem rád, že můžu být v lágru, a ne na cele, kde člověk neví o světě vůbec nic. Tady jsme viděli aspoň nebe,“ vzpomíná pan Klíbr, kterému podle jeho slov pomáhala snášet příkoří hlavně jeho křesťanská víra: „Chápal jsem to tak, že jsem něco skutečně provedl, tak za to musím něco i vytrpět. Otřesnější bylo, že řada lidí vůbec nic nespáchala a ocitli se tam jenom kvůli tomu, že měli jiné názory.“

Vedle politických vězňů byli v Jáchymově i vrazi a další těžcí zločinci. „Dávali nás s nimi úmyslně na cimru. Oni na nás pak donášeli dozorcům a získávali za to různé výhody,“ popisuje pan Klíbr žalářnickou praxi.

V dřevěných barácích na úpatí Krušných hor panovaly zejména v zimě extrémní teplotní podmínky. „Ráno jsme dostali kbelík uhlí, ale večer musela být kamna vymetená, takže se člověk zimou pořádně nevyspal,“ vzpomíná tehdejší mukl, který na šachtě pracoval jako pomocník rubače. „Jelo se nepřetržitě, takže třikrát denně fáralo přes tisíc vězňů. V hlubších patrech bylo třeba přes třicet stupňů a ze stropů tekla voda. Takhle mokří a rozpaření jsme pak stáli třeba hodinu ve dvacetistupňovém mrazu, než vyfárali ostatní,“ vzpomíná Zdeněk Klíbr.

 

Nejdůležitější je svoboda

Po zkrácení trestu byl v roce 1958 propuštěn, o dva roky později se oženil – vzal si dívku, se kterou chodil před svým uvězněním. „Mohla z toho být otrávená, když jsem dostal těch dvanáct roků, mohla si říct co já tady budu dělat, přece si nebudu kazit život. Ale vydržela,“ řekl pan Klíbr dokumentaristům sdružení Post Bellum, kteří spoluvytvářejí archiv Paměti národa.

Vrátil se do stejného podniku, kde byl zaměstnaný dříve. „Šoupli mě jako zedníka do Brigády socialistické práce na převýchovu,“ upřesňuje. Po nějakém čase byl přeložen do Sokolova, kde už mohl pracovat i jako stavbyvedoucí. Postupně vystřídal staveniště v dalších částech republiky, pomáhal budovat třeba sídliště v Praze na Červeném Vrchu. „Byl jsem spokojený, že můžu vidět výsledky své práce, vážil jsem si toho,“ nechal se slyšet v rámci pamětnického projektu.

V srpnu 1968 fotografoval v Praze sovětské tanky. V březnu 1969, už jako dvojnásobný otec, se vydal demonstrovat pod okna sovětských kasáren v Mladé Boleslavi (po vítězství československých hokejistů nad „sbornou“). V listopadu 1989 se účastnil pražských manifestací, poté spoluzakládal boleslavskou buňku ODS. Byl předsedou místní pobočky Konfederace politických vězňů.

Když má říci, co by poradil dnešní mladé generaci, odpoví bez váhání: „Hlavně si zachovejte svobodu.“

 

Příběh Zdeňka Klíbra zaznamenali Lucie Škvrnová, Michal Myška a Jiří Tomášek z mladoboleslavské základní školy Dukelská pod vedením učitelky Martiny Hrubé.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama