Odložený sen

V údolí, které se jmenuje Tiché, stojí velký dům. Jeho majitelka, bosá a ve vlajících černých šatech s květy, jichž je (těch pravých ovšemže) plná i zahrada, vyběhne a otevře branku, jíž současně se mnou proklouzne i ruka doručovatele s velkou krabicí. Je v ní něco „strašně krásného“, ale „strašně tajného“.

Byl to svým způsobem zvláštní rozhovor. S návrhářkou Zuzanou Osako jsme si povídaly o něčem, co jsem nesměla vidět. Nástupová kolekce pro olympijskou výpravu, která měla v červenci odjet do Tokia, ale kvůli viru, jenž ovládl celý svět, neodjela nikam, totiž musí zůstat tajná až do náhradního termínu olympijských her. Tedy ještě celý další rok. Vše mělo být komplet hotovo a představeno teď v červnu, ale nebude.

Ale proč pro jednou nezůstat jen u představivosti, s drobnými vějičkami, například že dominantní barvou bude bílá, národním motivem modrotisk a zvýrazňovačem toho všeho červená. A na zbytek prostě – čekat. Vydržet. Žena, která to všechno vytvořila, musí čekat taky.

 

Obvod krku zápasníka

Životní zakázku obléci olympioniky a paralympioniky, což čítá zhruba tři sta padesát osob a dohromady přes tisíc kusů oblečení plus boty a všelijaké doplňky, obdržela Zuzana Osako před dvěma roky.

Onoho rána otevřela e-mailovou schránku, kterou má na svých ilustrátorských webových stránkách. Sem jí chodí různé nabídky a ona ji otevírá jen jednou za dva týdny, aby ji zbytečně nedráždily. „Mám stavy, kdy už prostě nic dalšího vzít nemohu a nestíhám. Nechci dělat hezké projekty ve stresu. Nečíst, nespat, nekoukat na filmy a nikam nejezdit – tohle všechno můžete dělat, když začínáte, rozjíždíte něco velkého. Já si to už zakázala.“

E-mail od Českého olympijského výboru dorazil předloni v červnu. Dodnes si vybavuje emoci toho dne: „Celé dopoledne jsem co půl hodiny brečela.“

S odpovědí neváhala ani chvíli, i když si zpočátku naivně myslela, že kolekci jenom navrhne, a ne že bude ve spolupráci s Alpine Pro, oficiálním partnerem olympijského výboru, řešit i výrobu.

„Ty vole, tati, já se to budu muset všechno naučit!“ neubránila se emocím, když bezprostředně po první schůzce sáhla po telefonu.

Musela rozšířit portfolio svých spolupracovníků, což v jejím případě obnáší víc než jen logistické zadání. „Chci-li s někým spolupracovat, musím si s ním vytvořit vztah. Musí se mi líbit nejen jeho práce, ale i přístup k ní.“ A tak si udělala tour po českých i slovenských krajích a v každé vyhlédnuté dílně strávila nějaký čas. „Potřebuji vidět opravdu všechno. I vztah zaměstnanců k šéfovi. Abych – až se jen krátce před odletem výpravy dozvím, že poletí i basketbalový tým – věděla, že mě podrží a rychle ušijí dokonalý oděv na dvacet dvoumetrových chlapů. Že to zvládnou. Že nedají přednost lukrativní zakázce z Německa, kam míří devadesát procent tuzemské produkce. Musím jim věřit a spolehnout se na ně.“

Vše se stříhá, špendlí a šije přesně na míru. Obléknout výpravu na nástup při slavnostním ceremoniálu her znamená ušít padnoucí oděv pro drobnou gymnastku, robustní atletku, která háže kladivem, i veslaře se svalnatými pažemi. A všichni musejí vypadat stejně, všem musí být sukně či kalhoty stejně dlouhé. Jedna z prvních otázek, kterou Zuzana Osako na olympijském výboru dostala, zněla: Jak si poradíte s obvodem krku judisty Lukáše Krpálka?

Když posléze jednomu z judistů měřila krk, naměřila stejně, kolik má ona v pase. To samé na lýtku. Všude jedenašedesát centimetrů. Měří ten metr správně? ptala se sama sebe. Složitě domlouvala termíny, protože život vrcholového sportovce je zabalený v kufrech a odehrává se převážně na zahraničních trénincích. Od kajakáře Josefa Dostála dostala hodinu v jeden jediný možný den a čas během celého půl roku.

Od dubna se mělo začít ve velkém šít podle toho, jak by přibývaly potvrzené nominace.

Všechny sportovce, jejichž účast na olympiádě se jevila jako pravděpodobná, měla Zuzana Osako změřené, poznamenala si všechny detaily a označila proměnné. Všech se ptala, jestli před olympiádou budou mít o pět kilo víc, nebo naopak méně, a v kterých částech těla. „U některých sportů je to běžné a sportovci přesně vědí, kde naberou nebo ztratí vodu a svaly se jim zatáhnou.“

Poznamenala si i velikosti chodidel a některá si obkreslila, když jedno nebylo jako druhé. U bot je třeba vzít v potaz, že budou úplně nové, neochozené, a tak musí být kůže měkoučká, jako kdyby se v nich mělo tančit. Člověk v nich stráví šest hodin na ceremoniálu a druhý den rozhodně nesmí jít závodit s puchýři na nohou.

Ty stovky, možná tisíce poznamenaných čísel teď překryje tlustá čára a možná skoro celé se to příští rok zopakuje znovu. Protože lidská postava se mění, u sportovců možná víc než u těch, kteří zahálejí.

Něco málo už bylo ušito. Ale opravdu jen málo. Naštěstí.

„Zavolali mi, zda mohu práci stopnout a něco uskladnit, já řekla ,můžu‘. U mě je to to nejmenší. Když si představím, co to znamená pro ty sportovce a olympijský výbor, mlčím a vše beru s pokorou.“

A tak odložila rozdělanou práci, uložila ji do krabic a vrhla se, stejně jako mnoho jiných, na šití roušek pro nemocnice a domovy seniorů. „Moje švadleny mě dojaly, šily po desítkách kusů denně,“ říká Zuzana Osako. Ze svých skříní vytáhla staré povlečení, takové to, které se člověk celá léta zdráhá z jakési nostalgie vyhodit, a najednou jako když ho najde, nedostatkové tkalouny nahradila pružnými tkaničkami z tričkoviny. Tahle etapa všeobecného nadšení a improvizace už je pryč, ale návrhářčin stůl zůstal i tak plný veselých lehounkých roušek s květinovými vzory. Zákaznice je dostávají jako dárek k objednaným kouskům z její kolekce. Ta nejnovější se příznačně jmenuje Louka. A všechno to ladí s názvem její firmy, zakázkového krejčovství Tradice.

Získaný čas možná využije k hledání toho správného místa pro kamennou prodejnu v Praze, protože Tradice doteď funguje jen jako e-shop a sezonní pop-up obchod. Zatím její majitelka cítí jen matné obrysy toho, jak by takové místo mělo vypadat. Měla by tam být pohoda, prostor, světlo. „Až v tom budu mít jasno, tak to místo najdu. Potkám ho a budu vědět, že to je to, co jsem hledala. Tohle mi řekl jeden kamarád z IBM: Když si plníte sen, je důležité vědět, co bude další krok. Musíte přesně vědět, co hledáte. A pak to najdete.“

Zuzana Osako to věděla už jako malá holka.

 

Sama ve velkém světě

Od desíti let věděla, že chce být módní návrhářka. Maminka ji směrovala k modelingu a přihlásila do reklamní agentury. Zuzaně, tehdy ještě Fialové, tenhle svět nikdy nepřirostl k srdci. Zjistila nicméně, že jí může dobře posloužit jako zdroj finančních prostředků pro splnění snu. Ať už šlo o studium oděvního designu, nebo později o založení vlastní firmy.

Když si pustíte reklamu na sušenky Disko z roku 1998 a uvidíte rozesmátou holku na kolečkových bruslích, tak to je malá Zuzana. Do výšky na přehlídková mola se svými sto sedmdesáti centimetry nedorostla, ale modelingové agentury po ní natahovaly ruce. Záhy přišla nabídka na smlouvu v Itálii, která zahrnovala kontrakt na sedm let, povinnost podstoupit plastiku nosu („Řekli mi, že mám z profilu ze tří čtvrtin bambulku“), ale především podporu při studiu na návrhářské škole v Miláně, jehož součástí byla ve třetím ročníku stáž u Versaceho. Návrháře, u kterého by prý „klidně zametala podlahy“.

„Doteď si pamatuju, jak jsem stála v kuchyni a mamka s babičkou mi v kuchyni přišívaly perly na ramínka andělsky modrých šatů, v nichž jsem se chystala na večírku probojovat k Donatelle Versace za každou cenu.“ Na večírek se tehdy nedostala, z Milána ji poslali domů kvůli chybě v dokladech. A v agentuře se změnilo vedení a původní kontrakt se smrskl na čtyři roky. Chyběla v něm naštěstí povinnost podstoupit plastiku, ale bohužel také podpora studia. I tak Zuzana odjela.

Od rodičů dostala šanci jeden rok, aby si vydělala na celé čtyřleté studium. Maturita a vyznamenání, to byly jejich podmínky pro cestovatelský život nezletilé dcery. Náklady v Miláně byly horentní, především však brzy zmizela i hlavní motivace, když slavného Gianniho Versaceho, Donatellina bratra, zastřelili. „Seznámila jsem se se spoustou skvělých návrhářů, ale jeho jsem nikdy nepotkala,“ uzavírá Zuzana Osako. Vrátila se, ale v sedmnácti odletěla za další modelingovou nabídkou do Japonska.

V zemi, kde našla svého muže a jejíž kulturu dodnes miluje, se jí zpočátku líbilo úplně nejméně. S řidičem, mezi dívkami, s nimiž si nerozuměla, a ve strohé asijské atmosféře modelingu, která se s tou italskou nedala srovnat, pociťovala samotu, s níž se schovávala za knihami. Pak potkala muže, který ji sdílel s ní. „Naše první rande vypadalo tak, že jsme si v kavárně četli každý svoji knížku,“ vzpomíná. O dvacet let starší umělec, muzikant, počkal na její osmnáctiny a pak ji požádal o ruku. Chvíli žili ve Francii, pak na Novém Zélandě. „Věděli jsme, že musíme žít ve třetí zemi. Každý mezinárodní pár vám potvrdí, že jinak ve vztahu dominuje ten, v jehož zemi zůstanou.“ Nakonec, kvůli manželovým stárnoucím rodičům, stejně skončili se třemi dětmi v Japonsku. Na zmíněná varování postupně došlo, mezitím se však Zuzana Osako naučila malovat japonskou tuší, vést výtvarnou školu pro rodiče s dětmi a především milovat tamní kulturu. Ve folkloru jako malá holka z jižní Moravy vyrostla, ale až v Japonsku pochopila sílu tradic, které spojují a v nichž všechno má ustálený řád. „Přijde mi, že tohle všechno se u nás rozpadá,“ posteskne si. „Když jdete s chlapem na kafe, nevíte, zda má platit on, nebo vy, nebo napůl.“

Když se, po vzájemném odcizení s manželem, rozhodla pro návrat domů, spolu s Jihomoravskou komunitní nadací objížděla krojované stařenky a malovala je. Z jejich pozůstalostí dostávala pytle oblečení a objevovala poklady. „Ve vztahu k starému oblečení jsem archivář. Heslo ,co rok nenosíte, to vyhoďte‘ u mě neplatí. Tyhle černé šaty, co mám na sobě, jsou víc než šedesát let staré, po mé babičce.“

Černé šaty oblékla Zuzana Osako výjimečně, drží totiž smutek, před pár dny jí zemřela maminka. Jinak miluje bílou. Zářivou barvu čistoty a naděje. A také, jak už bylo řečeno, dominantní barvu olympijské kolekce. Bílá barva dominuje i její Tradici, kterou založila v roce 2015. Začala se věnovat krejčovině na zakázku a jednou za dva týdny otevřela ilustrátorský e-mail. Až jednoho dne našla ten, u kterého se rozbrečela.

 

Buď jsem, nebo nejsem ta pravá

Emoce se v ní rozjely na plné obrátky. V té nabídce totiž bylo všechno, co má ráda. Móda, Japonsko, kulturní tradice.

Od olympijského výboru dostala tři týdny času a několik stručných zadání. Za prvé prostudovat si knihu o módě pod olympijskými kruhy a inspirovat se úspěšnou výpravou do Tokia z roku 1964. „Věru Čáslavskou Japonci milují a její jméno zná každý taxikář,“ poznamenává Zuzana Osako.

Další úkol zněl reprezentovat celou českou kulturu a uctít i japonskou. Navrhla modrotisk, tmavě modrou látku s drobnými bílými vzory, která obě země spojuje.

A konečně měla myslet na komfort sportovců a tamní klima. „To dobře znám. V létě jste totálně zpocená, jako ze sauny. Zavážete si botu, vstanete a tečou vám čůrky potu po nohách. Ale pak sednete do taxíku nebo vejdete do obchodu a všude na vás fouká ledový fén klimatizace. Letní nachlazení, nacu kaze, znají Japonci velmi dobře, proto se také dost oblékají, i v létě nosí dlouhé rukávy, které jim odvádějí pot, a pijí teplý čaj. Důležité jsou i drobné detaily – třeba malý ručník nebo kapesníček na otření potu.“

Že by další prvek kolekce? Jeden z akcentů, které mají být v červené barvě? Bylo právě tohle v oné krabici, kterou přivezl doručovatel? Kdo ví.

Připravila se také na vlnu reakcí včetně těch negativních. Byla si vědoma, že i ty slavné a v zahraničí oceňované holínky z olympijských her v Londýně u domácího publika zprvu pohořely.

Celé ty tři týdny seděla osm hodin nad papírem, kreslila a přemýšlela. Začala, tak jak je zvyklá, siluetami. „Když postavíte typickou českou holku a kluka proti slunci a představíte si tu siluetu, tak jaká bude?“ Než stihnu odpovědět, Zuzana Osako pokračuje: „Samozřejmě krásná. Holka bude mít postavu přesýpacích hodin – boky a štíhlý pas. A kluk bude vypadat jako štíhlý voják.“ Pak nakreslila dav lidí, který jde. Chtěla v něm vidět dynamiku mladého věku. „Aby ti lidé šli, třeba jako když jdou na hody a ještě se neopili,“ nezapře svůj jihomoravský původ.

Velkou ilustraci pak na počítači namnožila, aby dav byl opravdu mohutný. Zohlednila i takové detaily, jako že žen v něm bude zhruba třetina. Vše poté překreslila ještě jednou na ručně vyráběný papír, přidala skici jednotlivých modelů a založila do desek.

A pak šla svoji práci představit.

„Pořád jsem musela pít vodu, jak mi vysychalo v krku. Věděla jsem, že ten návrh nemohu změnit – protože jsem ho našla. To se mi nestává často. Většinou jdu za klientem a dál spolu tvoříme. Ale tady všechno, co jsem navrhla, mělo svůj důvod.“

Skici rozložila na stůl před zraky asi deseti lidí z komise. Sledovali ji, poslouchali, co říká, ale sami neříkali skoro nic. „Netušila jsem, jak uvažují. Kdyby se jim můj návrh nelíbil, musela bych jim říct, že to dělat nemohu. Stálo to jasně: buď jsem, anebo nejsem ta pravá.“

Utekly dlouhé minuty.

Pak vstal Martin Doktor a řekl: „Na takový návrh jsem čekal dvacet let.“

A pak přišel virus.

A my musíme čekat ještě rok.

 

Autorka je vedoucí dramaturgyně pořadu Události, komentáře a Interview ČT24.